USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové v právní věci žalobkyně: V. Ž., narozená dne xxx bytem V. P. xxx V. P. - P. zastoupená advokátem Mgr. Denisem Karbusem sídlem Hábova 1566/12, 155 00 Praha 5 proti žalované: Finnair Oy sídlem Tietorie 9, 010530 Vantaa, Finsko podnikající na území ČR prostřednictvím Finnair Oyj, Tietotie 9, 01530 Vantaa, Helsinki, Finsko - obchodní zastupitelství, IČO 16189469 sídlem Španělská 770/2, 120 00 Praha 2 zastoupená advokátem Mgr. Ing. Tomášem Vítkem sídlem Argentinská 783/18, 170 00 Praha 7 o 250 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. října 2019, č. j. 18 C 137/2019-25, takto: I. Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.178 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Tomáše Vítka, advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně řízení zastavil (výrok I.) a žalobkyni uložil i povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4.356 Kč (výrok II.). 2. Takto rozhodl v řízení o nároku žalobkyně na úhradu částky 250 EUR s příslušenstvím, jakožto paušalizované náhrady škody za zrušení letu z Kokkoly (FIN) do Helsinek (FIN) s plánovaným odletem dne xxx, na který měla žalobkyně zakoupenu letenku. Žalovaná před podáním žaloby nárok odmítla s tvrzením, že ke zrušení letu došlo pro mimořádnou událost - onemocnění posádky. Žalovaná v rámci obrany namítla nedostatek mezinárodní pravomoci českých soudů, neboť se let uskutečnil pouze v rámci Finska; to s odkazem na rozhodnutí SDEU C-204/08 ve věci Rehder proti Air Baltic Corporation. Protože v České republice nebylo místo odletu či příletu letadla, je namístě řízení zastavit. 3. Soud I. stupně po podřazení náhrady škody požadované žalobkyní pod článek 7 písm. 1 a) Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje Nařízení (EHS) č. 295/91, konstatoval, že pravomoc soudu je nutno dovodit z Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. S odkazem na již shora citované rozhodnutí SDEU C-204/08 pak konstatoval, že v dané věci není naplněna podmínka místa odletu či příletu letadla v České republice, proto není ani dána pravomoc soudu věc projednat. Z těchto důvodů řízení ve smyslu ust. § 103 a § 104 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. 4. Proti tomuto usnesení podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně. Namítla, že soud I. stupně opomenul zohlednit článek 2 odst. 1 Nařízení Brusel I, tedy že může podat žalobu i na území členského státu, kde má žalovaný bydliště ve smyslu článku 60 odst. 1 téhož Nařízení. Žalovaná má na území České republiky odštěpný závod, který je plně vázán na zakladatelskou společnost a je její součástí. Příslušnost dle odštěpného závodu, respektive organizační složky nebyla Soudním dvorem Evropské unie dosud řešena. Zdůraznila, že žalobkyně je spotřebitelkou a požívá zvýšené ochrany, soud by se proto měl touto otázkou zabývat jako předběžnou. Pravomoc českých soudů je rovněž dána dle místa uzavření smlouvy o přepravě, když žalobkyně ji uzavřela online z místa svého bydliště v České republice. S odkazem na článek 33 odst. 1 Montrealské úmluvy tak dovodila i mezinárodní příslušnost dle této smlouvy, která je nadřazena aplikaci předpisům Evropské unie a Česká republika je touto Úmluvou vázána. Z těchto důvodů navrhla zrušení napadeného usnesení a jeho vrácení soudu I. stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. Zopakovala, že uvedený let se uskutečnil pouze v rámci Finska a pravidlo zvláštní příslušnosti ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis stanoví, že na základě volby žalobce může být žalováno buď v místě místa příletu, či odletu letadla. Ustanovení o příslušnosti ve spotřebitelských sporech v daném případě nelze použít - viz článek 17 odst. 3 Nařízení Brusel I bis. Žalovaná má sídlo ve Finsku, a to, že v České republice má svůj odštěpný závod bez právní subjektivity, nemá vliv na posouzení pravomoci českých soudů. Žalovaná odkázala na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-464/18, ZX vs Ryanair DAC, ze kterého vyplývá závěr, že nelze podat žalobu proti letecké společnosti se sídlem na území jiného členského státu pouze z důvodu, že tato společnost má v obvodu soudu pobočku, pokud se tato pobočka nepodílela na právním vztahu mezi společností a dotyčným cestujícím. Pokud tak letenka byla zakoupena online, nebyla naplněna podmínka, že by se tato pobočka na právním vztahu mezi společností a dotyčným cestujícím podílela. Na daný vztah nelze aplikovat Montrealskou úmluvu, neboť v řízení je projednáván nárok na náhradu škody dle článku 7 písm. 1a) Nařízení č. 261/2004 a pravomoc soudů je určena Nařízením č. 1215/2012 (Brusel I bis). Žalovaná při svých závěrech odkázala na judikaturu SDEU C-213/18. Proto navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení. 6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž by bylo nutné nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 7. V dané věci žalobkyně uplatnila nárok na paušalizovanou náhradu škody za zpoždění jejího letu dle Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje Nařízení (EHS) č. 295/91. V řízení nebylo žalobkyní tvrzeno, za jakým účelem měl být její let podniknut, vylíčení žalobních tvrzení se omezilo pouze na dovození místní příslušnosti soudu, označení data letu, jeho čísla, délky trasy a zpoždění. 8. Soud I. stupně správně dovodil, že shora citované Nařízení samo neupravuje otázku mezinárodní příslušnosti soudu, nesprávně však aplikoval na danou věc Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Brusel I). Pominul totiž, že již dne 9. 1. 2013 vstoupilo v platnost Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Brusel I bis), které zrušilo předchozí Nařízení Brusel I a je ho nutno použít na dovození pravomoci i v dané věci, když řízení bylo zahájeno po 10. 1. 2015 (viz články 80 a 81 Nařízení Brusel I bis). Přesto lze seznat, že obecné závěry dovozované judikaturou SDEU i národních soudů k Nařízení Brusel I lze pro stejná východiska úpravy a obdobnou strukturu předpisu použít i v rámci Nařízení Brusel I bis. 9. Soud I. stupně správně, s odkazem na judikaturu SDEU C-204/08, dovodil, že v případě, kdy by žaloba byla podána u soudu některého členského státu s odkazem, že právě zde byly (nebo měly být) služby podle smlouvy žalobkyni poskytnuty (článek 5 odst. 1 písm. b/ Nařízení Brusel I, resp. článek 7 odst. 1 písm. b/ druhá odrážka Nařízení Brusel I bis), je v takovémto případě příslušným soudem k rozhodnutí o nároku dle Nařízení 261/2004 soud v místě odletu nebo příletu letadla. Přitom na projednávanou věc plně dopadá výjimka uvedená v článku 17 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, a proto nelze postupovat při dovození pravomoci dle oddílu 4 Nařízení Brusel I bis upravující příslušnost u spotřebitelských smluv (viz např. rozhodnutí SDEU C-464/18). 10. V daném případě však žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dovozuje mezinárodní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2 z umístění podniku nebo organizační složky podniku žalované (jako zahraniční osoby), tedy fakticky s odkazem na článek 7 odst. 5 Nařízení Brusel I bis. Dovodit z kusých skutkových tvrzení žalobkyně, že by právě na této pobočce uzavřela smlouvu o přepravě a tato pobočka se podílela na právním vztahu mezi žalobkyní a leteckou společností, však nelze, neboť žalobkyně v žalobě žádné rozhodné skutečnosti k této otázce neuvedla a až v odvolání tvrdí, že ji uzavřela prostřednictvím počítače (on-line); i z tohoto zřejmé, že ji neuzavřela na této pobočce (viz rozhodnutí SDEU C-464/18 ZX vs Ryanair DAC). 11. Mezinárodní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2 nelze dovodit ani ze zásady příslušnosti založené na místě sídla žalovaného vyjádřené v článku 4 Nařízení Brusel I bis. Ve smyslu článku 63 odst. 1 Nařízení Brusel I bis totiž nelze považovat pouhý odštěpný závod žalované (finské letecké společnosti) za její „bydliště“, neboť Nařízení Brusel I s touto definicí spojuje pouze její sídlo, ústředí, nebo hlavní provozovnu. Při výkladu tohoto ustanovení lze odkázat na (výkladový) článek 15, větu poslední preambule Nařízení Brusel I bis, dle kterého „sídlo právnické osoby musí být v nařízení samostatně vymezeno tak, aby společná pravidla byla přehlednější a zamezilo se sporům o příslušnost“. Výklad „bydliště“ právnické osoby podávaný žalobkyní je tak nejenom v přímém rozporu s textem, ale i smyslem Nařízení Brusel I bis. 12. Lze již pouze dodat, že ani tvrzení žalobkyně u nutnosti zohlednění úpravy v Montrealské úmluvě s ohledem na skutečnost, že je spotřebitelkou, není v dané věci relevantní. Tato otázka byla vyřešena judikaturou SDEU ve věci Flight Refund, C-94/14, C-204/08, Peter Rehder proti Air Baltic Corporation a (v režimu národní judikatury) např. rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2473/2018 tak, že pravidla mezinárodní příslušnosti zakotvená v článku 33 Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě nelze použít na určení příslušnosti soudu k rozhodování o žalobě na náhradu za zpožděný let podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje Nařízení (EHS) č. 295/91. 13. Soud I. stupně proto řízení zcela správně, s odkazem na ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Při řešení otázky nákladů řízení však nesprávně aplikoval ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná nebyla z procesního hlediska ve věci úspěšná, když řízení bylo pro nedostatek mezinárodní příslušnosti (pravomoci) zastaveno. Důvody pro zastavení řízení lze, jak shora vysvětleno, ve smyslu ust. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. spatřovat na straně žalobkyně, která tak musí žalované uhradit účelně vynaložené náklady řízení, které soud I. stupně již vypočetl zcela správně. 14. Odvolací soud proto napadené usnesení, dle ust. § 219 o. s. ř., jako věcně správné potvrdil. 15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 o. s. ř., když žalovaná byla ve své obraně zcela úspěšná. Její náklady spočívaly toliko v jednom úkonu právní pomoci (vyjádření k odvolání) ve výši 1.500 Kč (z pcta 250 € dle ust. § 7 vyhlášky č. 177/96 Sb.), jednoho paušálu 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 téže vyhlášky). Protože je právní zástupce plátcem DPH, náleží mu i tato daň (ve výši 21 %) ze všech přiznaných částek nákladů řízení. Celkem za odvolací řízení částka 2.178 Kč, kterou odvolací soud uložil zaplatit procesně neúspěšné žalobkyni k rukám právního zástupce žalované (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 17. února 2020 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu