USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v právní věci žalobkyně: GBB Ltd., registrační číslo 37214 sídlem Ajaltake Road 206, 969 60 Majuro zastoupená advokátem Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem sídlem Vinohradská 2134/126, 130 00 Praha 3 proti žalované: Anita S. bytem H., H., Germany o zaplacení 780 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. listopadu 2019, č. j. 28 C 140/2019-24, takto: Usnesení soudu I. stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), s tím, že soudní poplatek ve výši 1.000 Kč se po právní moci usnesení vrací žalobkyni (výrok III.). 2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení zahájeném 30. 7. 2017 prostřednictvím formuláře A obsaženého v příloze I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích č. 861/2007 (dále jen ″Nařízení č. 861/2007″). Předmětem řízení je peněžitý nárok žalobce z titulu smlouvy o inzerci. Mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci v evropském řízení o drobných nárocích odůvodnila žalobkyně tím, že strany uzavřely dohodu o prorogaci podle článku 25 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012, ze dne 12. prosince 2012 (dále jen ″Nařízení Brusel I bis″). 3. Soud I. stupně posoudil mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí v dané věci podle Nařízení Brusel I bis. Přezkoumal prorogační doložku, která je součástí objednávkového listu žalobkyně a který byl soudu doložen v překladu do češtiny, a zjistil, že sjednaná prorogační doložka zní: „Sídlem soudu je Praha, Česká republika.“ Vzhledem k tomu, že není specifikován soud, jehož příslušnost k projednání a rozhodnutí věci byla takto sjednána, tedy nelze příslušný soud objektivně určit, dospěl soud I. stupně k závěru, že prorogační doložka je pro neurčitost neplatná. Mezinárodní příslušnost českých soudů nelze dovodit na základě žádné z jurisdikčních norem Nařízení Brusel I bis, neboť žalobkyně je právnická osoba se sídlem mimo EU, žalovaná pak fyzická osoba s bydlištěm v Německu a zcela zřejmě i s medicínskou praxí v Německu, jak vyplývá z předložené objednávky, tedy její domicil není v ČR. 4. Vzhledem k tomu, že v žalobě nebyly tvrzeny ani okolnosti zakládající mezinárodní příslušnost českých soudů podle vnitrostátních předpisů (např. majetek žalované na území České republiky), soud I. stupně uzavřel, že není dána mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí v dané věci. Nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který je důvodem pro zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 2, věty prvé, když žalované náklady nevznikly; soudní poplatek byl vrácen podle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. s tím, že pokud není dána pravomoc soudu, nevzniká ani poplatková povinnost. 5. Toto rozhodnutí napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným a přípustným odvoláním. Vytýkala soudu I. stupně nesprávné právní posouzení podmínek řízení (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.) s tím, že nejsou dány předpoklady pro zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Především namítala nesprávnost závěru soudu I. stupně, že dohoda o prorogaci je pro obsahovou neurčitost neplatná. Pokud bylo sjednáno, že sudištěm je Praha, bylo na účastníku, který se rozhodne spor zahájit, aby „si vybral kterýkoli soud v obvodu Prahy“; pokud by byl k řízení v prvním stupni věcně příslušný krajský soud, lze na základě sjednané dohody určit místně příslušný soud zcela jednoznačně. Žalobkyně dále namítala, že soud I. stupně dovodil nedostatek své mezinárodní příslušnosti k řízení, aniž se pokusil založit svou příslušnost postupem podle čl. 26 Nařízení Brusel I bis. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 6. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal usnesení soudu I. stupně včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), aniž bylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). 7. Z předloženého spisu odvolací soud zjistil, že společnost GBB Ltd., registrovaná v obchodním rejstříku na Marshallových ostrovech pod č. 37214, se sídlem Trust Company Complex, Ajeltake Road 100, Ajeltake Island, MH96960 Majuro, Marshall Islands, podala žalobu, kterou se v evropském řízení o drobných nárocích domáhá zaplacení pohledávky ve výši 780 EUR s příslušenstvím, prostřednictvím formuláře A obsaženého v příloze I Nařízení č. 861/2007, ve kterém byla označena jako žalobce. Soud I. stupně usnesením ze dne 15. 10. 2019 vyzval žalobkyni, aby odstranila vady žalobního formuláře A doložením tvrzení, že účastníci uzavřeli dohodu stran o volbě soudu. Žalobkyně výzvě vyhověla tím, že odkázala na již zaslané listiny (zprávou ze dne 22. 8. 2019); jedná se o listinu označenou jako „Gelbes Branchenbuch (žlutý seznam firem), Unser Angebot (Naše nabídka)“, obsahující mimo jiné text nadepsaný jako „Leistungsbeschreibung/Auftrag (Popis plnění/zakázka)“, v němž je mimo jiné uvedeno: „Gerichtsstand ist Prag, Tschecheien (Sídlem soudu je Praha, Česká republika)“. 8. Odvolací soud dospěl k závěru, že řízení, které žalobkyně zahájila, nepředstavuje přeshraniční případ spadající do oblasti působnosti Nařízení č. 861/2007. 9. Článek 2 odst. 1 Nařízení č. 861/2007 výslovně omezuje oblast působnosti tohoto nařízení na věci v přeshraničních případech. Článek 3 odst. 1 Nařízení definuje přeshraniční případ jako případ, ve kterém má žalobce nebo žalovaný bydliště nebo místo obvyklého pobytu v jiném členském státě, než je členský stát soudu, u něhož byla podána žaloba. 10. Podle bodu 8 odůvodnění Nařízení č. 861/2007 je toto nařízení pouze dalším nástrojem, jehož lze (za podmínek, které určuje) využít vedle možností existujících v rámci práva členských států. Z ustanovení článku 3 odst. 1 Nařízení č. 861/2007 lze dovodit, že s účastí fyzických či právnických osob, které mají sídlo mimo území členských států EU, řízení upravené tímto nařízením nepočítá. Tento závěr potvrzuje cíl Nařízení č. 861/2007 vyjádřený v bodech 7 a 8 jeho odůvodnění i v jeho článku 1; evropské řízení, které je fakultativní, sleduje účel řízení o sporech týkajících se drobných nároků v přeshraničních případech zjednodušit, urychlit a zlevnit. Takového cíle by však nemohlo být dosaženo, kdyby v zavedeném řízení byla umožněna účast osoby se sídlem třetí zemi jako účastníka řízení. 11. V této souvislosti je třeba připomenout, že unijní normotvůrce vyjádřil při přijímání Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2421 ze dne 16. prosince 2015, kterým se mění Nařízení (ES) č. 861/2007 (Úř. věst. 2015, L 341, s. 1), úmysl nerozšiřovat definici přeshraničních sporů v článku 3 odst. 1 Nařízení, a to navzdory návrhu, který v tomto smyslu učinila Komise [COM (2013) 794 final, v němž bylo navrženo řešit úzkou definici pojmu „přeshraničních případů“ rozšířením působnosti tak, aby se definice vztahovala na všechny případy s přeshraničním rozměrem]; nepřijatý návrh Komise vycházel z připomínky, že „vzhledem k tomuto omezení nemohou v rámci evropského řízení o drobných nárocích u soudů v členských státech EU podávat žaloby příslušníci třetích zemí a nelze podávat žaloby ani proti nim“ [srov. Průvodní dokument Komise ze dne 25. listopadu 2013, 2013/0403 COD k návrhu změny Nařízení Evropského parlamentu na Rady (ES) č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích]. Proto i po účinnosti Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2015/2421 ze dne 16. prosince 2015, jímž bylo s účinností od 14. 7. 2017 novelizováno Nařízení č. 861/2007, platí, že citované ustanovení článku 3 odst. 1 Nařízení definuje „přeshraniční“ případ pouze v rámci členských států evropské unie formou odlišení „přeshraničních“ věcí od věcí vnitrostátních, pro něž je charakteristické, že oba účastníci i soud mají bydliště/sídlo v témže členském státě. 12. Z výše uvedeného vyplývá, že takový případ, jaký nastal ve věci, kdy žalobce nemá sídlo v členském státě EU, nespadá do oblasti působnosti Nařízení č. 861/2007. V takovém případě je podle čl. 4 odst. 3 Nařízení na soudu, aby o tom vyrozuměl žalobce, a v případě, že žalobce nevezme žalobu zpět, tuto žalobu projednal podle příslušného vnitrostátního procesního práva. 13. V daném případě soud I. stupně v důsledku nesprávného závěru, že souzený případ spadá do oblasti působnosti Nařízení č. 861/2007, pominul závazný postup podle článku 4 odst. 3 Nařízení č. 861/2007. Za této procesní situace mohl odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně pouze zrušit podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení, jinak by řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 14. Odvolací soud má nicméně za to, že otázku platnosti prorogační dohody, uzavřené formou potvrzení žalobcem vyhotovené objednávky žalovanou, řešil soud I. stupně správně, tj. v souladu s ustáleným výkladem článku 25 Nařízení Brusel I bis a s judikaturou k článku 23 Nařízení č. 44/2001 (Brusel I), která se týká požadavků na určitost prorogační dohody. 15. SDEU v rozsudku ze 7. července 2016 ve věci C-222/15 (Hőszig Kft.proti Alstom Power Thermal Services) připustil, že prorogace mezinárodní příslušnosti sjednaná ve prospěch soudů hlavního města členského státu „má svěřit výlučnou příslušnost soudům, které patří do soudního systému uvedeného členskému státu“, s tím, že „ustanovení o soudní příslušnosti týkající se soudů města členského státu implicitně, avšak jednoznačně odkazuje pro účely přesného určení soudu, k němuž má být podána žaloba, na systém pravidel příslušnosti platný v daném členském státě. 16. Ohledně určitosti obsahu ustanovení o soudní příslušnosti, pokud jde o určení soudu nebo soudů členského státu pro rozhodnutí ve sporech vzniklých mezi smluvními stranami, Soudní dvůr již rozhodl, že postačí, aby ustanovení určovalo objektivní kritéria, na jejichž základě se strany dohodly ohledně výběru soudu nebo soudů, kterým předloží vzniklé spory. Uvedená kritéria, která musí být dostatečně přesná, aby umožnila soudu určit, zda je příslušný, mohou být případně konkretizována vlastními okolnostmi projednávané věci (rozsudek ze dne 9. listopadu 2000, Coreck, C-387/98, EU:C:2000:606, bod 15). 17. Z uvedeného vyplývá, že platné je pouze takové ujednání, které sice výslovně neuvede příslušný soud, ale umožní jeho jednoznačné určení. Vzhledem k tomu, že v daném případě se prorogační doložka omezuje pouze na konstatování, že „Gerichtsstand ist Prag, Tschecheien“, v překladu pořízeném žalobkyní „Sídlem soudu je Praha, Česká republika“, aniž jsou uvedeny další okolnosti projednávané věci umožňující konkrétní určení soudu podle vnitrostátních pravidel, je správný závěr soudu I. stupně, který prorogační dohodu tohoto znění hodnotil jako neplatnou. Posouzení mezinárodní příslušnosti soudu na základě hodnocení formálních náležitostí prorogační doložky podle článku 25 Nařízení Brusel I bis předchází posouzení věcné, resp. místní příslušnosti podle vnitrostátních pravidel; proto není případná ani argumentace žalobkyně dovozující, že v případě věcné příslušnosti krajských soudů k rozhodnutí v prvním stupni by dohoda musela být posouzena tak, že prorogovaný soud určuje jednoznačně. Vzhledem k tomu, že (jednoznačné) ujednání o volbě soudu nemůže zasáhnout do pravidel věcné příslušnosti, řeší odborná literatura (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, str. 2960) situaci, kdy si strany (jednoznačně) zvolí věcně nepříslušný soud, tak, že na jejich ujednání hledí, jako by zvolily nejbližší věcně příslušný soud soudu zvolenému. 18. Vzhledem ke shora uvedenému zásadnímu závěru, že projednávaná věc nespadá do oblasti působnosti Nařízení č. 861/2007, nelze souhlasit se žalobkyní ani v tom, že soud I. stupně měl v případě dovození neplatnosti prorogační dohody bez dalšího vyzvat žalovanou k vyjádření k žalobě, za účelem prověření možnosti založení své mezinárodní příslušnosti konkludentně, podle článku 26 odst. 1 Nařízení Brusel I bis. Takový postup však bude namístě, pokud žalobkyně setrvá na návrhu, který byl soudu předložen, aniž byla dodržena ustanovení Nařízení Brusel I bis. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Praha 28. února 2020 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu