USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v právní věci žalobce: Philippe G., narozený dne xxx bytem K., Praha zastoupený advokátkou Mgr. Lucií Martin Nešporovou sídlem Plaská 623/5, 150 01 Praha 5 proti žalovanému: Olivier J. X. G., narozený dne xxx bytem N., B., Tokyo, Japonsko zastoupený advokátem Mgr. Jindřichem Šimberským sídlem Hořejší nábřeží 786/21, 150 00 Praha 5 o určení výživného pro zletilé dítě, k návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření, k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. prosince 2019, č. j. 11 C 217/2019-19, takto: Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 4. prosince 2019, č. j. 11 C 217/2019-19, soud I. stupně s odkazem na § 102 odst. 1 o. s. ř. nařídil předběžné opatření, jímž žalovanému podle § 76 odst. 1 písm. a) o. s. ř. uložil povinnost přispívat na výživu žalobce – zletilého syna měsíčně částkou 500 EUR, a to vždy nejpozději ke každému 5. dni kalendářního měsíce, na nějž se přispívá, k rukám žalobce, počínaje vykonatelností tohoto rozhodnutí, a to do rozhodnutí ve věci samé. 2. Takto soud I. stupně rozhodl na základě návrhu žalobce ze dne 7. 10. 2019 odůvodněného tvrzením, že žalobce žil do června 2018 spolu se svými rodiči (žalovaným a svou matkou) a svými mladšími sourozenci ve společné domácnosti v Tokiu, kam byl žalovaný vyslán v rámci plnění svých pracovních povinností M. f. Francie. Žalovaný pracuje jako xxx pro francouzské M. f. Žalovaný se v červnu 2018 rozhodl ukončit rodinnou domácnost s matkou žalobce, která od této doby bydlí se všemi dětmi (tj. se žalobcem a třemi jeho sourozenci) v Praze. Žalobce na základě rozhodnutí žalovaného zahájil v akademickém roce 2018/2019 vysokoškolské studium ve Francii (Univerzita L.); na základě dalšího rozhodnutí žalovaného, které bylo motivováno snahou ušetřit příspěvek ve výši 500 EUR, poskytovaný žalobci na ubytování v L., se žalobce přestěhoval do T., kde bydlí u prarodičů, a v akademickém roce 2019/2020 je zapsán ke studiu ekonomie na tamní univerzitě. Vzhledem k tomu, že žalovaný přispíval žalobci na zajištění jeho výživy a dalších potřeb od července 2018 do listopadu 2019 průměrně částkou cca 770 EUR měsíčně, avšak v nepravidelných částkách, v některých měsících pak vůbec, domáhá se žalobce určení výživného ve výši 1.000 EUR měsíčně počínajíc dnem 1. 7. 2018. Jako skutečnosti rozhodné pro dovození mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí této věci s mezinárodním prvkem žalobce tvrdil, že za jediný domov a těžiště svých životních zájmů považuje bydliště matky, kam se vrací při každé možné příležitosti a kde je rovněž hlášen k trvalému pobytu. 3. Návrh ze dne 27. 11. 2019 na vydání předběžného opatření - zatímní úpravu poměrů účastníků řízení uložením povinnosti žalovanému přispívat žalobci do vydání meritorního rozhodnutí měsíčně částkou 500 EUR, je odůvodněn tvrzením, že příspěvky žalovaného na výživu žalobce od srpna 2019 pohybují v částkách cca 200 EUR měsíčně, v říjnu 2019 žalovaný nepřispěl nic a v listopadu 2019 částku 200 € po urgencích matky. Žalobce se vinou žalovaného nachází v zásadních existenčních potížích; žalovaný je schopen požadované výživné platit, neboť stále pobírá příspěvky na rodinu, na žalobce konkrétně připadá částka 800 EUR měsíčně, a dle vlastních tvrzení utratil za poslední rok na vlastní potřeby v přepočtu částku 3.447.600 Kč. 4. Soud I. stupně dovodil mezinárodní příslušnost (pravomoc) k rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření článku 3 Nařízení Rady (ES) č. 4/2009, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen ″Nařízení 4/2009″), a na základě Rozhodnutí Rady č. 2009/94/ES ze dne 30. listopadu, o uzavření Haagského protokolu ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti (dále jen ″Haagský protokol z roku 2007″) aplikoval české právo. Dovodil, že žalobce má „obvyklý pobyt“ ve smyslu Nařízení 4/2009, resp. Haagského protokolu z roku 2007, v Praze, když matka žalobce a další jeho sourozenci žijí po ukončení partnerského soužití rodičů žalobce v Praze, a žalobce prohlásil, že má v České republice rodinu, trvalý pobyt a cítí se zde být doma. 5. Soud I. stupně návrhu vyhověl s odkazem § 102 odst. 1 o. s. ř. a § 76 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Soud I. stupně shledal podmínky § 75c odst. 1 o. s. ř. pro nařízení předběžného opatření. Nárok podle § 910 odst. 1, § 911 o. z. (skutečnosti rozhodné pro nařízení předběžného opatření ve smyslu § 75c odst. 1 o. s. ř.) vzal za osvědčený z předložených listin, z nichž vyplývá, že žalovaný je otcem žalobce, který dosud není schopen sám se živit, neboť se soustavným studiem na univerzitě v L. a posléze v T. připravuje na budoucí povolání. Za prokázané vzal skutečnosti odůvodňující potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků řízení; v průběhu posledních 15 měsíců přispěl žalovaný žalobci celkem částkou ve výši 11.560 €, avšak značně nepravidelně a v nevyrovnaně vysokých platbách, kdy za poslední dva měsíce přispěl žalobci pouze částkou 200 €, která je k hrazení životních nákladů při studiu ve Francii zcela neadekvátní. Minimální náklady žalobce na život a studium jsou přitom 1.000 €. 6. Toto usnesení soudu I. stupně napadl žalovaný včasným a přípustným odvoláním. Namítal, že soud I. stupně nesprávně posoudil svou mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí v této věci určení výživného zletilého dítěte, a v důsledku toho nelze považovat za správné ani právní posouzení podmínek pro nařízení napadeného předběžného opatření (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.). Žalovaný namítal, že soud I. stupně se nedostatečně vypořádal s posouzením mezinárodního prvku řízení, přičemž dopívá k vlastnímu závěru, že české soudy nejsou ve smyslu unijních předpisů příslušné k vedení předmětného řízení a nemají pravomoc o věci rozhodnout. Vytýkal soudu I. stupně, že nesprávně určil místo „obvyklého pobytu“ žalobce (jako oprávněné osoby, která má nebo uplatňuje nárok na výživné), které je v ustanovení článku 3 Nařízení 4/2009 užito jako jurisdikční kriterium. Soud I. stupně založil své závěry na prohlášení žalobce, že „…v České republice má rodinu, trvalý pobyt a cítí se zde být doma“, avšak při těchto úvahách pominul další skutkové okolnosti vyplývající již ze samotného návrhu žalobce, pročež místo obvyklého pobytu určil nesprávně. Žalovaný především poukázal na to, že jurisdikční určovatel „obvyklý pobyt“, je konceptem skutkovým (faktickým), nikoliv právním (jako např. v případě registrovaného trvalého pobytu); proto povaze obvyklého pobytu odpovídá důraz na zkoumání konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě. S odkazem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. dubna 2009, sp. zn. C-523/07, uvedl, že „pojem „obvyklé bydliště“ podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že toto bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem musí být přihlédnuto zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě“. S odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 2011, č. j. 30 Cdo 2244/2011, poukázal na to, že „kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě je třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že pobyt dítěte vykazuje jistou integraci v rámci sociálního a rodinného prostředí.“ V této souvislosti žalovaný skutkově namítal, že soud I. stupně nevzal dostatečně v úvahu, že s ohledem na jeho povolání v diplomatické sféře byla rodinná domácnost vedena vždy v místě jeho působiště; žalobce se narodil v Řecku, kromě dalších destinací (Německo, Belgie…) žila celá rodina až do roku 2018 v Japonsku. Žalobce po návratu do Evropy začal v akademickém roce 2018/2019 studovat na univerzitě L. ve Francii, následně se přestěhoval k prarodičům do francouzského T., kde pokračuje v univerzitních studiích. Tyto okolnosti vylučují, aby místem jeho obvyklého pobytu ve smyslu Nařízení 4/2009 bylo jakékoli místo v České republice. Žalobce je zletilý, fakticky bydlí (převážně se zdržuje) ve Francii, kde studuje, neboť, jak sám uvedl, studium v České republice pro něj „…nepřipadá v úvahu kvůli jazykové bariéře, česky sice rozumí, nikoliv však tak dobře, aby byl schopen v češtině studovat“. Po většinu roku pobývá ve Francii u svých prarodičů, kteří stejně jako jeho matka tvoří součást jeho rodiny; žalobce je registrován k tamnímu daňovému, sociálnímu a zdravotnímu systému (viz například osvědčení o nepobírání příspěvků na ubytování doručované na francouzskou adresu), má tam vedené bankovní účty, absolvoval zde řidičský kurz, ve Francií má veškeré zázemí včetně přátel a dalších sociálních vazeb. Žalobce naopak nikdy dlouhodobě nepobýval v České republice a nevytvořil si k ní žádné reálné vazby a nic nesvědčí o tom, že by tomu mělo být jinak v budoucnu. Hlášení žalobce k trvalému pobytu v České republice má jen evidenční charakter. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení soudu I. stupně zrušil a řízení o návrhu ze dne 27. listopadu 2019 na nařízení předběžného opatření zastavil. Odvolání obsahuje rovněž návrh na prohlášení mezinárodní nepříslušnosti k projednání návrhu žalobce ze dne 17. října 2019 a návrhu žalobce ze dne 27. listopadu 2019 podle článku 10 Nařízení 4/2009. 7. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně. Uvedl, že vazba žalobce na matku a na sourozence, kteří žijí v Praze, kterou soud I. stupně v rámci výkladu pojmu „obvyklý pobyt“ akcentoval, je pro žalobce podstatná a zásadní. Poté, kdy se žalovaný rozhodl opustit manželku (matku žalobce) a v té době čtyři nezletilé děti, se tehdy nezletilý žalobce přestěhoval s matkou a třemi mladšími sourozenci do Prahy. Matka pro žalobce zůstala jediným zdrojem zázemí, lásky, jistoty a opory a místo jejího pobytu je jediným místem, kam se žalobce může vrátit kdykoliv, pokud by neuspěl při studiu, pokud by byl nemocný anebo pokud by neměl dlouhodobě finanční prostředky na další studia ve Francii. S matkou je žalobce v každodenním kontaktu, matka žalobce podporuje morálně i finančně, byť sama s nedostatkem financí bojuje. Bydliště matky na Praze je pro žalobce jediným skutečným domovem; vrací se tam při každé možné příležitosti, tráví zde Vánoce, svátky, prázdniny, udržuje vztahy s rodinou, stará se o sourozence, udržuje kontakt se známými, rodinnými přáteli a zde by si přál žít, pokud by to okolnosti dovolovaly. Žalobce je občan ČR, v době od svých 2 let do 4 let žil s rodiči v Praze, po dobu povinné školní docházky jezdil s matkou každý rok na přezkoušení do české základní školy a dosáhl tak základního vzdělání v České republice, i když žil v zahraničí. Přestože žalobce žil s rodiči v zahraničí, strávil každé léto v České republice minimálně jeden měsíc; s rodinou matky má výborný vztah. Právě k České republice má žalobce z uvedených důvodů vybudovaný výjimečný vztah, který k žádné jiné zemi vybudovaný nemá. Žalobce připustil, že studuje ve Francii; uvedl však, že studia ve Francii nebyla jeho svobodnou volbou. Žalobce se podvolil podmínkám, které pro svou finanční podporu univerzitního studia žalobce stanovil žalovaný. Rodiče žalobce v době svého soužití plánovali, že žalobce bude studovat v Kanadě a z toho důvodu dlouhodobě na jeho studia šetřili. Žalobce nemá v úmyslu usadit se ve Francii, neplánuje zůstat u prarodičů dlouhodobě. Tvrzení žalovaného, že snad má žalobce ve Francii sociální vazby a rodinu jsou zcela absurdní. Žalobce neudržuje nad rámec vyučování žádné vztahy se spolužáky, nerozšiřuje sociální vazby, neboť k tomu nemá- vzhledem k podmínkám bydlení u prarodičů, možnost. Informace, že žalobce absolvoval ve Francii řidičský kurs, kterou žalovaný uvádí jako příklad sociální aklimatizace žalobce ve Francii, neodpovídá skutečnosti. Žalobce poukázal na závěry, k nimž dospěl ESD při výkladu pojmu „obvyklý pobyt“ v případech obdobných jeho situaci. Zdůraznil, že pokud jde o délku pobytu, není ve vztahu ke konkrétním okolnostem vyloučeno ani to, aby osoba založila svůj obvyklý pobyt v určitém místě hned v okamžiku, kdy se na tomto místě ocitne poprvé; význam má zejména vůle dotčeného účastníka, týkající se zvolení si konkrétního místa za své obvyklé bydliště a jeho vůle se v místě dlouhodobě zdržovat. Oba uvedené prvky však v případě žalobce chybí. Žalobce si studium ve Francii, s nímž je nutně spojen i faktický pobyt v době výuky, svobodně nezvolil. Jako dítě (byť zletilé) nemá v současné době autonomii vůle, o které hovoří žalovaný ve svém odvolání, aby si mohl rozhodnout, kde chce pobývat, protože mu chybí finanční prostředky, aby mohl studovat jinde. Je to žalovaný, který fakticky rozhoduje o žalobci, bez ohledu na žalobcova přání, zájmy a cíle. Ostatně pokud by byl žalobce mohl podle svého přání studovat v Kanadě, stěží by bylo možné považovat za místo jeho obvyklého pobytu místo sídla univerzity; naopak není vyloučeno, aby žalobce považoval místo bydliště matky v Praze za centrum svých životních zájmů bezprostředně poté, kdy se na toto místo s matkou přistěhoval. Žalovaným zdůrazňovaná skutečnost, že je žalobce zaregistrován k daňovému, sociálnímu a zdravotnímu systému ve Francii, nemůže mít za následek vznik obvyklého bydliště, neboť – jak uvedl Evropský soud pro veřejnou službu v rozhodnutí ze dne 9. 3. 2010, F-33/09, Aglika Tzvetanova proti Evropské komisi, jde jen o formalitu vyžadovanou systémem uspořádání evropského společenství, obdobně jako trvalý pobyt. 8. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu I. stupně, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., § 75c odst. 4 o. s. ř., § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. 9. Podle § 102 odst. 1 o. s. ř. může soud po zahájení řízení nařídit předběžné opatření, je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen. K nařízení takového předběžného opatření musí být potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků prokázána, přičemž ostatní skutečnosti, rozhodné pro uložení povinnosti předběžným opatřením (zejména nárok sám) musí být alespoň osvědčeny (§ 75c odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Pro předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně (§ 75c odst. 4 o. s. ř.). Podle interpretačních zvyklostí, které se váží k ustanovení § 75c odst. 1 písm. a) o. s. ř. při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření sice nemá místo dokazování v procesním smyslu, avšak o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit. 10. V daném případě žalovaný v odvolání ani nenamítal, že nebyly splněny podmínky § 75c odst. 1 o. s. ř. pro vydání předběžného opatření, jímž je povinnému rodiči uložena povinnosti platit výživné pro zletilé dítě. Ani odvolací soud neshledal v tomto směru žádné pochybení soudu I. stupně. Zákonným kriteriem pro uložení povinnosti platit výživné v nezbytné míře (§ 76 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) je osvědčení okolností, které zřetelně vypovídají o tom, že dítěti, byť zletilému, které není dosud schopno se samo živit, je nezbytné (prostřednictvím vydaného předběžného opatření) zatímně zajistit přísun peněžních prostředků k zajištění výživy a dalších potřeb. Takovou nezbytnost žalobce prokázal listinami, z nichž vyplývá, že způsob a rozsah finanční podpory, poskytované žalovaným žalobci dobrovolně, nepostačuje – ani při zapojení prostředků od matky, k pokrytí nutných životních nákladů žalobce, které je nutno průběžně bezodkladně hradit. Prostřednictvím tvrzení žalovaného o úrovni příjmů (předneseným v opatrovnickém řízení) byla rovněž osvědčena možnost žalovaného platit toto zatímní výživné. 11. K obraně žalovaného prostřednictvím námitky mezinárodní nepříslušnosti českých soudů k řízení ve věci samé a z ní dovozované nepříslušnosti k vydání zatímní úpravy výživného: Podle Nařízení č. 4/2009 je k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností v členských státech příslušný soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu (článek 3 písm. b/). Předběžná nebo zajišťovací opatření, která jsou upravena právem jednoho členského státu, je možné u soudů tohoto státu navrhnout i tehdy, kdy je pro rozhodnutí ve věci samé příslušný na základě tohoto nařízení soud jiného členského státu (článek 14). Právo rozhodné pro otázky vyživovacích povinností se v členských státech, které jsou vázány Haagským protokolem ze dne 23. listopadu 2007, o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti, určuje v souladu s uvedeným protokolem (článek 15). Podle Haagského protokolu z roku 2007 se vyživovací povinnosti řídí právem státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nestanoví-li tento protokol jinak (článek 3 odst. 1). Pokud oprávněné dítě nemůže získat výživné od povinného rodiče na základě práva uvedeného v článku 3, použije se právo státu, v němž má sídlo soud (článek 4, odst. 1, písm. a/, odst. 2). 12. Argumentace žalovaného ve prospěch názoru, že obvyklý pobyt žalobce (jako jurisdikční určovatel ve smyslu článku 3 Nařízení 4/2009) byl v době zahájení řízení založen ve Francii, vychází (v souladu s ustálenými závěry doktríny i soudní praxe i s postupem soudu I. stupně v dané věci) z pojetí kritéria obvyklého pobytu jako faktického pojmu, nezatíženého legální definicí, s tím, že k jeho určení nepostačují formální údaje o registraci k trvalému pobytu. Námitky, které žalovaný formuloval vůči závěru soudu I. stupně, že místem obvyklého pobytu žalobce je Praha, směřují pouze k přehodnocení významu, který soud I. stupně při určení místa obvyklého pobytu žalobce přičítal jednotlivým skutečnostem, charakterizujícím jeho situaci. 13. Obvyklý pobyt je na základě judikaturou vymezených obsahových prvků tohoto pojmu možné založit v zásadě trojím způsobem: a) na základě faktického pobytu na území určitého státu po delší dobu; b) na základě sociální integrace do nového prostředí a c) na základě existence úmyslu žít dlouhodobě v dané zemi a integrovat se do nového prostředí. Kritéria rozhodná pro založení obvyklého pobytu a následně i mezinárodní příslušnosti soudů je třeba posuzovat s ohledem na zájem na založení pravomoci soudu, neboť restriktivní výklad pojmu obvyklého pobytu v pravidlech pro založení mezinárodní příslušnosti soudů by mohl ohrozit uplatnění zásady zákazu odepření výkonu spravedlnosti. 14. V daném případě se žalobce z vůle rodičů od narození fakticky zdržoval (bydlel) v různých státech, tam, kde byla vedena rodinná domácnost jeho rodičů. Opakované změny bydliště rodiny posilovaly její význam v procesu vytváření sociálních vazeb žalobce a rovněž jeho integrace do sociálního prostředí místa (aktuálního) pobytu rodiny závisela na aktivitě rodičů. Rodiče žalobce v polovině roku 2018 ukončili vedení společné domácnosti a matka žalobce se s dětmi (tj. s tehdy nezletilým žalobcem a jeho třemi mladšími sourozenci) přestěhovala do Prahy. Žalobce se dosud neosamostatnil od rodičů, je blízký věku mladistvých a není schopen sám se živit. Za této situace nelze přičítat zásadní význam kriteriu dlouhodobé fyzické přítomnosti osoby, nutného zpravidla k založení obvyklého pobytu. Výklad pojmu „obvyklý pobyt“, založený soudem I. stupně na kombinaci kriterií integrace do prostředí a projevené vůle žalobce žít dlouhodobě v místě, kde po rozpadu soužití rodičů bydlí jeho matka a sourozenci, hodnotí odvolací soud – vzhledem k osvědčeným skutečnostem, charakterizujícím způsob života žalobce, jako adekvátní. 15. Pokud 1/ rodiče žalobce ukončili v polovině roku 2018 vedení společné domácnosti a matka žalobce se z tohoto vážného důvodu přestěhovala se všemi dětmi, včetně žalobce, do Prahy, jako místa, které odpovídá jejímu státnímu občanství a rodinnému původu, 2/ žalobce se dosud neosamostatnil od rodičů, je blízký věku mladistvých a není schopen sám se živit, je namístě vycházet z toho, že obvyklý pobyt žalobce je založen v novém místě pobytu matky, která převzala faktickou péči o právě zletivšího žalobce a jeho sourozence; to vše tím spíše, že žalobce sám deklaruje, že aktuálně je domácnost matky centrem jeho životních zájmů a jeho studium ve Francii (resp. ve francouzském jazyce) je pouze vynuceno okolnostmi, založenými dřívějším způsobem života v rodinné domácnosti. V soudní praxi rovněž panuje shoda na tom, že ke ztrátě obvyklého pobytu nevede fyzická nepřítomnost z důvodu dovolené, pracovní či studijní cesty. Z uvedených důvodů lze schválit zásadní závěr soudu I. stupně, že ke dni podání žaloby zde byly skutečnosti zakládající „obvyklý pobyt“ žalobce jako jurisdikčního určovatele podle článku 3 písm. b) Nařízení 4/2009, resp. kolizního určovatele podle článku 3 odst. 1 Haagského protokolu z roku 2007. 16. Z ustanovení článku 14 Nařízení 4/2009 nadto vyplývá, že mezinárodní příslušnost soudu k řízení ve věci samé není nutným předpokladem pro provedení zatímní úpravy poměrů účastníků předběžným opatřením. Pro vyhovění návrhu na zatímní úpravu poměrů účastníků řízení o výživné, podanému k českému soudu (jako soudu členského státu EU, k němuž má žalobce vazbu minimálně prostřednictvím státního občanství České republiky a trvalému pobytu na území), je tedy rozhodné pouze splnění podmínek, které česká právní úprava stanoví pro vydání předběžného opatření podle § 75c odst. 1 o. s. ř., § 76 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Zásadní (a jediné) odvolací námitce žalovaného, že překážkou vydání napadeného předběžného opatření je nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci samé, nelze tedy přisvědčit rovněž z tohoto důvodu. 17. Ze všech výše uvedených důvodů lze uzavřít, že soud I. stupně zhodnotil podmínky pro vydání rozhodnutí předběžného opatření podle § 102 odst. 1, § 76 odst. 1 písm. a) o. s. ř. správně; rovněž přijaté opatření – určení zatímního výživného částkou 500 EUR, odpovídá zásadě, že předběžným opatřením může být uložena povinnost platit výživné v míře pouze nezbytné. Odvolací soud věcně správné rozhodnutí soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 18. O nákladech řízení o předběžném opatření, včetně tohoto řízení odvolacího, rozhodne soud I. stupně v rozhodnutí ve věci samé končí (§ 145 o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř.). 19. K rozhodnutí o návrhu žalovaného na postup podle článku 10 Nařízení č. 4/2009, který je pojat do textu odvolání, není odvolací soud funkčně příslušný. Poučení:Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 25. února 2020 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu