ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové v právní věci žalobce: DAD Deutscher Adressdienst GmbH, registrační číslo HRB 88115 sídlem Alter Wall 65, 20457 Hamburg, Spolková republika Německo zastoupený advokátem Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem sídlem Vinohradská 2134/126, 130 00 Praha 3 proti žalované: NACHTIGALL ARTISTS MANAGEMENT s. r. o., IČO 26431017 sídlem Čerchovská 1981/6, 120 00 Praha 2 zastoupená advokátem Mgr. Zdeňkem Labským sídlem Milešovská 2137/12, 130 00 Praha 3 o zaplacení 960 € s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. listopadu 2019, č. j. 25 C 254/2017-226, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. března 2020 č. j. 25 C 254/2017-248 takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé (I.) co do částky 32,50 € spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 16. 8. 2015 do zaplacení potvrzuje, jinak se mění tak, žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 927,50 € spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 447,50 € od 16. 8. 2015 do zaplacení, a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 480 € od 18. 9. 2016 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 35.723 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Patrika Tauera, advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou by žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 960 € se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 29.403 Kč (výrok II.). 2. Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobce domáhal úhrady této částky s tvrzením, že akceptováním návrhu na uzavření smlouvy ze strany žalované byla mezi stranami uzavřena smlouva o inzerci. Žalovaná se tak zavázala zaplatit žalobci částku 480 € bez DPH za rok inzerce. Žalovaná za prvý rok inzerce tuto částku uhradila, za další dva roky inzerce však nikoli, a to přesto, že byla k úhradě vyzývána a byly jí zaslány faktury. Pro vztah bylo mezi stranami dojednáno rozhodné právo německé. Žalovaná se v řízení bránila tím, že závazkový vztah neexistuje, české soudy nemají pravomoc ve věci rozhodnout, hodnota tvrzené inzerce je nulová, a žalobce ji nadto neprokázal. U žalobce se jedná o osobu provozující tzv. katalogový podvod. 3. Soud I. stupně ve svém prvém rozsudku mlčky dovodil svou mezinárodní příslušnost, rozhodné právo české a žalobu zamítl. Dovodil totiž, že smlouva uzavřena nebyla, neboť nabídka žalobce v rozporu se zákonem neobsahovala podstatné náležitosti smlouvy, a to označení jedné strany a její podpis. Jedná se o pouhou výzvu, které nebyla žalovanou přijata. Žalovanou poskytnuté plnění bylo na základě neexistující smlouvy. Z podnětu odvolání žalobce byl odvolacím soudem rozsudek zrušen s tím, že za procesní situace nastalé před soudem I. stupně bylo nutno vycházet z německého rozhodného práva, jehož prokázaným zněním se měl soud I. stupně zabývat. Soud I. stupně po tomto zrušovacím rozhodnutí doplnil dokazování zejména o rozhodná ustanovení německého práva a po zhodnocení provedeného dokazování listinnými důkazy (objednávkou, obchodními podmínkami, fakturami na dlužné částky i částku prvního roku inzerce, dopisy žalované ze dne 31. 8. 2015 a 4. 4. 2016, výpisem z účtu žalobce, na který mu byla uhrazena částka 512,50 €, zněním příslušných ustanovení německého občanského zákoníku) dospěl k opětovnému závěru, že žaloba důvodná není. 4. S odkazem na dohodu stran a článek 4 odst. 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen Řím I), dovodil pro spor rozhodné německé právo, a to i přes včas vznesenou námitku žalované dle článku 10 odst. 2 téhož Nařízení. To s přihlédnutím k tomu, že žalovaná nevystupovala v pozici spotřebitele, ale podnikatele, u kterého se očekává vyšší míra profesionality. Proto dovodil, že je přiměřené určovat účinky chování stran dle práva německého. Návrh na uzavření smlouvy však považoval s odkazem na ust. § 138 odst. 1, 2 BGB za nulitní, odporující dobrým mravům. Informace o tom, že se jedná o návrh na uzavření smlouvy, je v dokumentu zmíněna malým písmem spolu s odkazem na obchodní podmínky, které nejsou přiloženy na jednom listu spolu s návrhem. Stačí tak malá nepozornost, kdy si drobného textu nevšimne podnikatel či zaměstnanci jeho účetního oddělení a zašlou nabídku zpět se zaplacením požadované částky. Jde o poměrně vysokou částku 480 € ročně za bezcennou službu. Návrh je formulován tak, aby žalovanou zmátl a přiměl ji k neuvážené odpovědi. Nejsou zde uvedeny strany smlouvy, jejich pojmenování. U žalobce (jako strany smlouvy) není uveden jeho název, sídlo, další identifikační údaje. O nekalém úmyslu svědčí i fakt, že drobným písmem je uvedeno slovo „Objednávka“, konkrétně „tímto objednáváme v souladu s obecnými obchodními podmínkami uvedenými na druhé straně zveřejnění shora uvedených informací v graficky zvýrazněné formě na webové stránce“. Žalovaná částku 480 € žalobci nezaplatila, až dne 16. 1. 2015 zaplatila částku 512,50 €, kdy na smlouvě je uvedeno jiné číslo smlouvy, než číslo na fakturách (na fakturách je uvedeno číslo ER xxx, které je odlišné od ER xxx uvedené na listině s názvem European Business Number). Z těchto důvodů žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle úspěchu ve věci (ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.). 5. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce. Vytkl soudu I. stupně, že v rozsudku nejsou citovány ostatní listinné důkazy, zejména rozsudek BGH X ZR, který je pro řízení stěžejní a považuje jej za opomenutý důkaz. Ačkoli soud žalobu zamítl pro rozpor s dobrými mravy, ty nebyly dokazovány. Při hodnocení důkazů soud opomenul skutečnost, že smlouvu podepsal statutární orgán žalované. Polemizoval i se správností závěrů soudu I. stupně o nulovém reklamním efektu objednávané inzerce a s jeho dopady na platnost smlouvy. Objednávku považuje žalobce za úplnou, vyplněnou žalovanou bez časové tísně, s možností zvážit klady i zápory. Žalovanou zaplacená cena za prvý rok inzerce byla uhrazena spolu se sankčním příslušenstvím. Žalobce na dopisy žalované reagoval, před žalovanou se neskrývá. Závěrem poukázal na rozhodnutí odvolacího Městského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 352/2019 v typově shodné věci. Z těchto důvodů navrhl změnu napadeného rozsudku, vyhovění žalobě a přiznání náhrady nákladů řízení. 6. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Rozsudek BGH x ZR 123/03 není žalované znám, týká se jiné věci a nemůže být důkazem v daném řízení. Naopak poukázala na jiné rozhodnutí Zemského soudu v Chemnitz ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. 6 S 613/04, který v obdobné věci nárok zamítl. Žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně dokazování cizího práva, když v překladu doložil ze soudem požadovaných pasáží pouze část, byť německý občanský zákoník obsahuje téměř 2500 paragrafů. Pokud má být v tomto sporu užito německé právo, pak má být k dispozici účastníkům sporu právní norma v českém jazyce v rozsahu vztahujícím se k předmětu sporu, tedy v maximálním rozsahu nutném pro jeho aplikaci. To se ovšem nestalo z důvodů na straně žalobce, který si stěžuje nikoliv jen na neprovedení důkazů, ale i na neprovedení jejich hodnocení. Listina označovaná žalobcem za objednávku není objednávkou, nic žalobci nebránilo ji takto v textu označit. Jedná se o pouhý formulář vybízející k aktualizaci dat, která jsou předvyplněná, což zcela snadno svede adresáta k omylu, že se jedná o již existující databázi. Pokud bylo žalovanou jednáno, bylo tak činěno v podstatném omylu. Z korespondence vedené žalovanou na adresu žalobce je zřejmé, že opakovaně vznášela odpor proti tvrzenému projevu vůle dle ust. § 119 a násl. BGB. S vyjádřením odporu je pak spojena podle § 142 BGB neplatnost právního úkonu od samého počátku. Úhrada částky byla provedena nepozorností účetní žalované, nikoliv s úmyslem uhradit inzerci. Proto se jedná o bezdůvodné obohacení žalobce a pohledávku žalované za žalobcem. Proto, aniž by tím uznávala jakýkoliv nárok žalobce, uplatnila svoji pohledávku ve výši „512,-„ k započtení do výše nároku 960 € uplatněného žalobcem, tedy jako procesní obranu proti návrhu žalobce ve smyslu ust. § 98 o. s. ř. Žalobce se před smluvními partnery skrývá, jeho adresa je virtuální. Nelze předpokládat, že veškeré listiny předkládané statutárnímu orgánu žalované k podpisu zaměstnanci, si ten před jejich podpisem čte, to by odporovalo normálnímu chodu firmy. Podvodné jednání žalobce nezasluhuje ochrany práva. Závěrem zdůraznila, že žalobce dosud ani neprokázal poskytnutí jakéhokoliv plnění po dobu trvání jím tvrzeného smluvního vztahu. 7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a o. s. ř., některé důkazy zopakoval a dokazování rovněž částečně doplnil (ust. § 213 odst. 2, 4 o. s. ř.). 8. Z formuláře European Bussines Number vzal odvolací soud za prokázané, že údaje nabádající žalovanou k vyplnění formuláře jsou z hlediska velikosti písma stejné, jako informace poskytnuté o tom, že se jedná o objednávku a že se jedná o placenou službu. 9. Z internetových stránek žalované, profilu společnosti, vzal odvolací soud za prokázané, že se jedná o uměleckou a produkční agenturu zajišťující produkci koncertů, která vyváží české umělce a orchestrální tělesa do zahraničí, do ČR přiváží významné zahraniční hudební projekty, věnuje se pořádání kulturně-společenských akcí. Zprostředkovává umělce do operních produkcí i do koncertních sezon významných orchestrů, spolupracuje s významnými festivaly v České republice i zahraničí. 10. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je převážně důvodné. 11. Soud I. stupně, jako soud mezinárodně příslušný (viz závěry v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu), učinil správné závěry týkající se aplikace německého práva rozhodného v tomto sporu, se kterými se odvolací soud bezezbytku ztotožnil a lze na ně proto odkázat. K námitce žalované, že žalobce za této situace nespnil svoji důkazní povinnost k prokázání německého práva v „maximálním rozsahu nutném pro jeho aplikaci“ lze uvést, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, jehož závěry, byť přijaté při výkladu § 120 odst. 1 věty první o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000, se v tomto směru uplatní i v této věci). 12. Z hlediska vymezení žalobního nároku měl žalobce za povinnost mimo jiné prokázat i rozhodné znění německého práva ke svému tvrzení o uzavření smlouvy o inzerci, ze které mu vyplývá nárok na úhradu částky vymezené žalobou, a to včetně nároku na příslušentsví. Tuto svoji důkazní povinnost zcela splnil. Naopak žalovaná měla důkazní povinnost prokázat rozhodné znění německého práva, pokud tvrdila neplatnost smlouvy (neplatnost právního úkonu) i odpor proti tvrzenému projevu vůle, ze kterého by vyplývala důvodnost její obrany. Je třeba zdůraznit, že žalovaná neuvedla, jaká ustanovení německého práva nebyla žalobcem předložena, a to ani s minimálním vymezením, čeho (jaké oblasti rozhodné pro spor) se konkrétně měla týkat. Odvolací soud však konstatuje, že s přihlédnutím k účastníkům uplatněným skutkovým tvrzením a prokázáným skutečnostem bylo znění německého rozhodného práva v řízení prokázáno v dostatečném rozsahu. Obecně lze přitom pro úplnost připomenout, že důkazem není cizozemské rozhodnutí toto cizí právo vykládající (viz námitka žalobce o neprovedení důkazu jedním z cizozemských rozsudků). 13. Odvolací soud proto vyšel z následujících ustanovení německého občanského zákoníku (dále jen BGB), která považoval pro toto řízení za rozhodná. 14. Dle ust. § 119 BGB: „(1) Kdo byl při poskytnutí projevu vůle v omylu o jeho obsahu nebo nechtěl projev s takovým obsahem vůbec poskytnout, může projev napadnout, pokud se dá očekávat, že by ho při znalosti stavu věci a při znalém hodnocení případu nebyl býval poskytl. (2) Jako omyl o obsahu projevu platí také omyl o takových vlastnostech osoby nebo věci, na které se při obchodním styku nahlíží jako na podstatné.“ 15. Dle ust. § 121 BGB: „(1) Odpor musí být v případech podle §§ 119, 120 učiněn bez zaviněného prodlení (bezodkladně) poté, co se osoba oprávněná k odporu o důvodu k odporu dozvěděla. Odpor učiněný vůči nepřítomné osobě platí za včas učiněný, pokud bylo prohlášení o uplatnění odporovatelnosti odesláno bezodkladně. (2) Odpor je vyloučený, pokud od poskytnutí projevu vůle uplynulo deset let.“ 16. Dle ust. § 138 BGB: „(1) Právní úkon, který je proti dobrým mravům, je nulitní. (2) Nulitní je zvláště právní úkon, kterým někdo zneužitím nouze, nezkušenosti, nedostatku rozumu nebo značné slabosti vůle jiného sobě nebo třetímu nechá slíbit nebo udělit majetkové výhody za plnění, přičemž tyto majetkové výhody výrazně neodpovídají plnění.“ 17. Dle ust. § 144 BGB: (1) Odpor je vyloučen, pokud je odporovatelný právní úkon potvrzen osobou oprávněnou k odporu. (2) Potvrzení nepotřebuje formu určenou pro právní úkon. 18. Dle ust. § 145 BGB: „Kdo navrhne jinému uzavření smlouvy, je návrhem vázán, ledaže by vázanost vyloučil.“ 19. Dle ust. § 154 BGB: „(1) Dokud se strany neshodly o všech bodech smlouvy, o nichž se má podle prohlášení i jen jedné strany učinit dohoda, není v případě pochybností smlouva uzavřena. Vyrozumění o jednotlivých bodech není závazné ani tehdy, pokud byl učiněn záznam. (2) Bylo-li dojednáno osvědčení zamýšlené smlouvy, není v případě pochybností smlouva uzavřena do té doby, dokud k osvědčení nedošlo.“ 20. Dle ust. § 157 BGB: „Smlouvy je nutné vykládat tak, jak to vyžaduje dobrá víra s ohledem na zvyklosti v obchodním styku.“ 21. Dle ust. § 288 BGB: „(2) U právních jednání, jichž se neúčastní spotřebitel, obnáší úroková sazba pro úplatné pohledávky 9 procentních bodů nad základní úrokovou sazbou.“ 22. Dle ust. § 631 BGB: „(1) Smlouvou o dílo je podnikatel zavázán k výrobě slíbeného díla, objednatel k úhradě dohodnuté odměny. (2) Předmětem smlouvy o dílo může být jak výroba, nebo změna nějaké věci, tak také i jiný výsledek, jehož se dosahuje prací nebo službou.“ 23. Dle ust. § 641 BGB: „(1) Odměnu je nutné uhradit při převzetí díla. Pokud se dílo odebírá po částech a je-li odměna stanovena pro jednotlivé části, je nutné odměnu uhradit za každou část při jejím převzetí.“ 24. Formulář označený jako European Business Number byl zaslán žalované v angličtině, žalovaná svým podpisem a razítkem firmy nabídku žalobce akceptovala a za poskytnuté plnění, na základě následně zaslané faktury, uhradila za první rok úplatu ve výši 512,50 €, čímž uhradila o částku 32,50 € více. Z obsahu formuláře European Bussines Number má odvolací soud za prokázané, že obsahoval anglicky uvedenou výzvu adresátovi, aby přesně opravil své identifikační údaje, což žalovaná bezezbytku splnila. Také další pokyny k vyplnění formuláře byly napsány v právnické angličtině, která, pokud by jim vyplňující osoba nerozuměla, nemohly by být uvedeny správně a přesně tak, jak učinila pověřená osoba žalované, která zvolila jednu ze tří variant, zda žalovaná je, či není plátcem DPH. Písmo, jímž byl uvedený pokyn v angličtině vytištěn, na který žalovaná přesně v souladu s instrukcí reagovala, je shodně velké jako to, které je ve spodní části formuláře a kde je údaj o placené službě a částce, k níž se žalovaná, jako plátce, zavázala po 3 roky. Na zadní straně formuláře byly vytištěny obchodní podmínky, které žalovaná svým podpisem stvrdila (European business number a Obecné obchodní podmínky včetně úředního překladu). Žalovaná tedy prokazatelně věděla, k čemu se jako podnikatelka objednávající si inzerci své firmy a podnikatelské činnosti zavázala. Bez ohledu na výše uvedené je nemyslitelné, aby žalovaná (prostřednictvím svých zaměstnanců) neovládala anglický jazyk, pokud je produkční agenturou zajišťující produkci koncertů, která vyváží české umělce a orchestrální tělesa do zahraničí a do ČR přiváží významné zahraniční hudební projekty (viz shora citovaný důkaz – profil společnosti). Nadto žalovaná prostřednictvím pověřené osoby, dne 9. 7. 2014 podepsala předmětný formulář (obsahově objednávku služeb žalobce) a dobrovolně o své vůli jej zaslala žalobci zpět. Jak bylo prokázáno v řízení před soudem I. stupně, žalobce inzeroval firmu žalované na webových stránkách www.e-b-n.eu (viz printscreen této stránky, vůči které se žalovaný ohrazoval s pohrůžkou žaloby na poškození autorských práv) a zaslal žalované fakturu pro uhrazení ceny za služby za první rok užívání ve výši 480 €, a to č. 3286850 ze dne 20. 8. 2014 se splatností do 10 dnů (citovaná faktura). Úplatu za inzerci za první rok žalovaná uhradila dne 16. 1. 2015 částkou 512,50 €, tedy o 32,50 € převyšující vystavenou fakturu. 25. Pokud žalovaná tvrdila, že se částka 512,50 € nebyla platbou na uvedený závazkový vztah, bylo její tvrzení vyvráceno tím, že bylo plněno na účet žalobce s uvedením stejného čísla faktury (viz citovaná faktura ve spojení s výpisem účtu žalované, jak již uvedl i soud I. stupně). Ostatně žalovaná ani netvrdila, že by se této platby uhrazené údajně omylem nějakým způsobem vůči žalobci domáhala. Proto ani námitka žalované, že tuto částku uhrazenou omylem (512,50 €) započítává vůči žalobou uplatněné pohledávce žalobce, nemůže být pro řízení relevantní, neboť žádnou splatnou pohledávku vůči žalobci nemá. Odvolací soud žalovanou z tohoto důvodu ani nepoučoval o její povinnosti tvrdit a prokázat rozhodné znění německého práva pro tvrzený zápočet (viz článek 17 Nařízení Řím I). 26. S tvrzením žalované, že žalobce neprokázal, že součástí formuláře byly i všeobecné obchodní podmínky, se odvolací soud neztotožnil; žalobce toto tvrzení prokázal založeným oboustranným originálem formuláře obsahujícím podpis a razítko žalované. 27. Námitka žalované, že jednala v omylu, není důvodná. Žalovaná je podnikatelkou – právnickou osobou, přičemž se presumuje, že bude činit své obchodní kroky s určitou obezřetností a opatrností. Žalobce nevyvíjel na žalovanou žádný nátlak, aby ji k uzavření smlouvu přiměl, a žalovaná měla rovněž dostatek času a prostoru na to, aby zvážila, zda chce nabídku žalobce přijmout a rovněž dostatek času na překlad nabídky, pokud ji chtěla využít. Pokud žalovaná uzavřela předmětnou smlouvu důsledkem své nepozornosti, nejednala v omylu. Jediný krok, který žalobce k uzavření smlouvy s žalovanou učinil, byla skutečnost, že jí zaslal právě předmětný formulář, kde bylo zcela zřejmě a nikoli nečitelným a malým písmem napsáno, že se jedná o objednávku. Tento způsob nabízení služeb lze posoudit jako obchodní taktiku, která není ničím závadná, ale obsahující všechny podstatné náležitosti, a to zejména pokud se jedná o nabídku učiněnou vůči podnikateli, nikoliv spotřebiteli. Žalovaná přitom nemusela daný formulář vůbec vyplňovat či zasílat zpět, z nabídky nikde nevyplývá, že by snad byla časově omezená, či vyvíjela na žalovanou jakýkoliv podvědomý nátlak. 28. I pokud by odvolací soud připustil opačnou možnost, tvrzení žalované, že vůči žalobci opakovaně vznášela odpor proti tvrzenému projevu vůle dle ust. § 119 a násl. BGB, neboť jejím úmyslem nebylo inzerci hradit a smluvně se zavázat, když s vyjádřením odporu je podle § 142 BGB spojena neplatnost právního úkonu od samého počátku, nebylo by toto její tvrzení pro spor právně významné. Žalovaná totiž pomíjí ust. § 121 odst. 1 BGB , ze kterého vyplývá, že takovýto odpor musí být učiněn bez zaviněného prodlení (bezodkladně) poté, co se osoba oprávněná k odporu o důvodu k odporu dozvěděla. Vůči nepřítomné osobě přitom musí být prohlášení odesláno bezodkladně. Za včasný a bezodkladný odpor tak nelze považovat odpor žalované ze dnů 31. 8. 2015 a 4. 4. 2016. Za včasný (bezodkladný) odpor ve smyslu citovaných ustanovení by bylo lze považovat pouze takový, který by byl učiněn do okamžiku obdržení vystavené faktury žalobce ze dne 20. 8. 2014 (viz např. závěry Krajského soudu Wiesbaden 8 S 3/09, strana 11 odůvodnění založeného ve spise na č. l. 91 a násl.), neboť úhradou faktury odporovatelný právní úkon ve smyslu ust. § 144 BGB potvrdila. Žalovaná však takovýto odpor podala nejdříve dne 31. 8. 2015 a poté 4. 4. 2016, tedy až více než sedm měsíců po uhrazení prvé faktury dne 16. 1. 2015. 29. V řízení bylo dále prokázáno, že následné faktury, a to č. xxx ze dne 31. 7. 2015 za druhý rok poskytování služeb, a č. xxx ze dne 2. 9. 2016 za třetí rok poskytování služeb se splatností 15 dnů, vystavené vždy na částku 480 €, žalovaná odmítla uhradit. 30. Uzavřenou smlouvu lze podřadit pod smlouvu o dílo, podle které se žalobce zavázal provádět pro žalovanou inzerci žalované na internetových stránkách xxx po dobu 3 let a žalovaná se zavázala hradit za toto žalobci roční úplatu ve výši 480 €. 31. Odvolací soud proto uzavírá, že smlouva o inzerci (ust. § 631 BGB) byla uzavřena řádně a je platná. Žalobce řádně a včas plnil, avšak žalovaná za poskytnuté dílo za druhý a třetí rok neuhradila sjednanou úplatu v plné výši v rozporu s ust. § 641 BGB. Přeplatek za prvý rok poskytnuté inzerce 32,50 € uhrazený žalovanou proto je nutno zohlednit v dalších nárokovaných platbách žalované za druhý rok inzerce. V tomto rozsahu proto odvolací soud měl za prokázané, že žalovaná v tomto rozsahu (32,50 €) za druhý rok inzerce plnila, a nemohla se proto dostat v rozsahu této částky ani do prodlení. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v rozsahu této částky se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, ve zbytku rozhodnutí soudu I. stupně dle ust. § 220 odst. 1 písm b) o. s. ř. změnil a žalobě vyhověl, a to včetně úroků z prodlení, které žalobce požadoval v zákonné výši (ust. § 288 odst. 2 BGB). 32. Z úřední činnosti je odvolacímu soudu známo rozhodnutí Zemského soudu Heilbronn ze dne 23. 6. 2010, č. j. 3 S 19/10 III, na které žalovaná poukazovala. To však není na skutkový stav v daném řízení použitelné. To proto, že v tamním případě se jednalo o formulář, kde bylo výrazně uvedeno, že se jedná o bezúplatné služby, které následoval nevýrazný odkaz na zpoplatněné služby a tisková forma ve svém celku vzbuzovala dojem bezplatnosti, a klientovi tak nebylo zcela zřejmě jasné, že objednává placené služby. O takovýto případ se však ohledně závazku mezi žalobcem a žalovanou v předmětné věci nejedná. Nabídka žalobce byla zcela jasně uvedena ve formuláři pod slovy objednávka, a to na první straně tiskopisu standardním, dobře viditelným písmem. V žádném případě rovněž nebylo skryto či jakkoliv matoucím způsobem uvedeno, že se jedná o službu úplatnou. Ostatní žalovanou namítaná rozhodnutí, která údajně hovoří v její prospěch, žalovaná soudu s českým překladem nepředložila a odvolacímu soudu (jako rozhodnutí cizí jurisdikce) známa nejsou. 33. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. (u odvolacího soudu ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř.), když neúspěch žalobce byl pouze v nepatrné části (nárok na 960 € s přísl., úspěch 927,50 €, což činí 96,5% uplatněného nároku). 34. Jeho náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 999 Kč za podanou žalobu a náhradu nákladů zastoupení advokátem. Tomu za prvé řízení před odvolacím soudem náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen Tarif) z tarifní hodnoty ve výši 960 € (tj. k 22. 11. 2017 částka 24.451 Kč) při odměně za jeden úkon právní služby ve výši 2.100 Kč za těchto pět úkonu právní služy: převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření ve věci samé ze dne 19. 2. 2018, účast na jednáních soudu dne 15. 3. 2018 a 21. 3. 2018. Za jednoduchou výzvu k plnění náleží přitom odměna poloviční, ve výši 1.050 Kč dle § 11 odst. 2 písm. h) Tarifu. Dále mu za každý z těchto úkonů náleží paušální náhrada výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 Tarifu. Protože je právní zástupce plátcem DPH (osvědčení o plátci), náleží mu podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. i tato daň (ve výši 21 %) ze všech přiznaných částek nákladů řízení (vyjma soudního poplatku), tedy celkem částka 17.152 Kč. 35. Za prvé řízení před odvolacím soudem náleží žalobci úhrada soudního poplatku ve výši 1.244 Kč a odměna za dva úkony právní pomoci á 2.100 Kč (odvolání, účast u odvolacího jednání). Z pcta 960 € (tj. k zahájení odvolacího řízení – dni 29. 5. 2018 z částky 24.868,80 Kč), při zohlednění dvou paušálů po 300 Kč za tyto úkony a DPH se jedná o částku 7.052 Kč. 36. Za druhé řízení před soudem I. stupně (po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu), z pcta 960 € (tj. ke dni 10. 10. 2019 z částky 24.772,80 Kč), se jedná o dva účelně vynaložené úkony za účast na jednáních soudu dne 23. 1.2019 a 6. 11. 2019, vždy po 2.100 Kč. Při zohlednění dvou paušálů po 300 Kč za tyto úkony a DPH se jedná o částku 5.808 Kč. 37. Za druhé řízení před soudem odvolacím, z pcta 960 € (tj. ke dni 6. 2. 2020 z částky 23.899 Kč), se jedná o dva účelně vynaložené úkony, a to za podané odvolání a účast na jednání dne 10. 6. 2020, po 2.060 Kč. Při zohlednění dvou paušálů po 300 Kč za tyto úkony a DPH se jedná o částku 5.711 Kč. 38. Celkem za řízení před soudy obou stupňů se jedná o částku 35.723 Kč, kterou odvolací soud uložil zaplatit procesně neúspěšnému žalovanému k rukám právního zástupce žalobce dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. Zbývá dodat, že zaslání listinných důkazů prokazujících nárok žalobce za samostatný honorovaný úkon odvolací soud nepovažuje, neboť tyto důkazy měly být přiloženy již k žalobě. Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm c/ o. s. ř.). Praha 10. června 2020 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu