ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: B. F., a.s., IČO: xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem proti žalovanému: T. D. narozený xxx naposledy bytem xxx, Praha t.č. neznámého pobytu zastoupený opatrovnicí o zaplacení částky 37 122 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu ze dne 5. března 2020, č. j. xxx takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 7 066,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. Odůvodnění: 1. Výrokem I. shora označeného rozsudku soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 23 706 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 234,60 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 253,06 Kč, úrok z prodlení z částky 17 491,30 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, úrok z částky 17 941,30 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení ve výši 20,5 % ročně a dále částku ve výši 13 416 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 042,07 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 409,22 Kč, úrok z prodlení z částky 10 845,87 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, úrok z částky 10 845,87 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení ve výši 20,5 % ročně. Druhým výrokem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 9 645 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně nejprve rekapituloval, že se žalobkyně podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 37 122 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně - společností P. F. s. r. o. a žalovaným byla dne xxx uzavřena smlouva o zápůjčce č. xxx, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně přijatou částku a zaplatit za ni 6 406 Kč (kapitalizované úroky za půjčené prostředky ve výši 2 501 Kč, odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 3 905 Kč). Celou částku se žalovaný zavázal zaplatit prostřednictvím 60 pravidelných týdenních splátek po 424 Kč, s poslední splátkou splatnou dne 14. 4. 2017. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, poslední splátku uhradil 2. 3. 2016. Právnímu předchůdci žalobkyně tak vzniklo v souladu s čl. 12 smluvních podmínek dne 22. 7. 2016 právo na uhrazení celé dlužné částky, tj. dlužné jistiny ve výši 17 491,30 Kč, dlužného poplatku ve výši 6 214,70 Kč, úroku z prodlení a smluvních úroků ode dne 14. 4. 2017. Pohledávku za žalovaným právní předchůdce žalobkyně postoupil žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018. Žalobkyně se tedy z titulu smlouvy o zápůjčce č. xxx domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 17 491,30 Kč, dlužného poplatku ve výši 6 214,70 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4 253,06 Kč (úrok ve výši 20,5 % ročně z dlužné jistiny od 14. 4. 2017, tj. ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky do data postoupení 14. 6. 2018), kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 3 234,60 Kč (zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny od 10. 3. 2016, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky do data postoupení 14. 6. 2018), úroků ve výši 20,50 % ročně z dlužné jistiny od 15. 6. 2018 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny od 15. 6. 2018 do zaplacení. Dále byla podle žalobních tvrzení mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 17. 10. 2015 uzavřena smlouva o zápůjčce č. xxx, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit přijatou částku a zaplatit za ni částku 4 720 Kč (kapitalizované úroky za půjčené prostředky ve výši 1 843 Kč, odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 2 877 Kč). Celou částku se žalovaný zavázal zaplatit prostřednictvím 60 pravidelných týdenních splátek po 312 Kč, s poslední splátkou splatnou dne 10. 12. 2016. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, poslední splátku uhradil 16. 2. 2016. Právnímu předchůdci žalobkyně tak vzniklo v souladu s čl. 12 smluvních podmínek dne 22. 7. 2016 právo na uhrazení celé dlužné částky, tj. dlužné jistiny ve výši 10 845,87 Kč, dlužného poplatku ve výši 2 570,13 Kč, úroku z prodlení a smluvních úroků ode dne 10. 12. 2016. Pohledávku za žalovaným právní předchůdce žalobkyně postoupil žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018. Žalobkyně se z titulu dluhů ze smlouvy o zápůjčce č. xxx domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 10 845,87 Kč, dlužného poplatku ve výši 2 570,13 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3 409,22 Kč (úrok ve výši 20,5 % ročně z dlužné jistiny od 10. 12. 2016, tj. ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky do data postoupení 14. 6. 2018) kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 2 042,07 Kč (zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny od 24. 2. 2016, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky do data postoupení 14. 6. 2018), úroků ve výši 20,50 % ročně z dlužné jistiny od 15. 6. 2018 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny od 15. 6. 2018 do zaplacení. 3. Žalovaný prostřednictvím své opatrovnice namítl nedostatek pravomoci a příslušnosti soudu České republiky. Dále uvedl, že nelze mít za prokázané, že dlužníkem je skutečně on. U obou uplatňovaných nároků poukazoval na nesoulad úrokových sazeb s dobrými mravy vzhledem k celkové výši RPSN. Právní předchůdce žalobkyně rovněž neposoudil jeho úvěruschopnost. Obě uzavřené smlouvy jsou podle žalovaného neplatné. Dále namítl promlčení obou nároků a rozporoval nárok na kapitalizované úroky, jejichž výše je nepřezkoumatelná. Podle jeho názoru rovněž nebyl soud prvního stupně k rozhodnutí příslušný. 4. Soud prvního stupně shrnul výsledky dokazování. Podle jeho skutkových závěrů právní předchůdce žalobkyně uzavřel dne xxx se žalovaným smlouvu o zápůjčce č. xxx, jejíž nedílnou součástí byly smluvní podmínky, na základě kterých poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 19 000 Kč, a žalovaný se zavázal ji splatit v 60 týdenních splátkách ve výši po 424 Kč do 7 kalendářních dnů od připsání částky na jeho účet a následně vždy do konce dalšího 7 denního období (celková částka splatná spotřebitelem, zahrnující úhradu kapitalizovaných úroků za půjčené prostředky ve výši 2 501 Kč a administrativní poplatek ve výši 3 905 Kč, byla sjednána ve výši 25 406 Kč), smluvený úrok činil 20,5 % ročně (smlouva o zápůjčce č. xxx); dále pak právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřel dne 17. 10. 2015 smlouvu o zápůjčce č. xxx, jejíž nedílnou součástí byly smluvní podmínky, na základě které poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 14 000 Kč, a žalovaný se zavázal ji splatit v 60 týdenních splátkách ve výši po 312 Kč do 7 kalendářních dnů od připsání částky na jeho účet a následně vždy do konce dalšího 7 denního období (celková částka splatná spotřebitelem, zahrnující úhradu kapitalizovaných úroků za půjčené prostředky ve výši 1 843 Kč a administrativní poplatek ve výši 2 877 Kč, byla sjednána ve výši 18 720 Kč), smluvený úrok činil 20,5 % ročně (smlouva o zápůjčce č. xxx). Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný na dluhy dle výše uvedených smluv o zápůjčkách plnil v pravidelných splátkách, na smlouvu o zápůjčce č. xxx od listopadu 2015 do 15. 2. 2016 uhradil celkem 5 304 Kč, a na pozdější smlouvu o zápůjčce č. xxx uhradil naposledy dne 1. 3. 2016 částku 1 700 Kč. Poté, co se žalovaný dostal do prodlení, žalobce uplatnil dle čl. 12 smluvních podmínek ke dni 22. 7. 2016 právo na zaplacení celé dlužné částky dle uzavřených smluv. Pohledávky ze smluv o zápůjčce byly převedeny na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 (smlouva o postoupení pohledávek mezi P. f. s.r.o. a B. F. a.s.). Postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení předžalobní upomínkou ze dne 2. 1. 2019, zaslanou na adresu xxx, Praha. Z důkazu zákaznickou kartou ze dne 19. 2. 2016 soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdce žalobkyně si za účelem zjištění úvěruschopnosti žalovaného od něj vyžádal občanský průkaz, pracovní smlouvu, kterou měl uzavřenou na dobu neurčitou, bankovní výpis a výměr podpory. Z těchto údajů zjistil disponibilní příjem 14 352 Kč. Obdobné závěry soud učinil ze zákaznické karty ze dne 17. 10. 2015 s tím, že zde disponibilní příjem zde byl zjištěn ve výši 17 000 Kč. Jako nevěrohodný posoudil soud prvního stupně důkaz listinou, obsahující uznání dluhu žalovaným. 5. Soud prvního stupně dále posuzoval právní otázku věcné legitimace žalobkyně a dospěl k závěru, že je dána, neboť platně došlo k postoupení obou pohledávek za žalovaným na žalobkyni ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Soud prvního stupně rovněž kladně posoudil svou pravomoc o věci rozhodnout odkazem na článek 17 bod 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis) a na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího soudu. Pravomoc a příslušnost rozhodnout o žalobě směřující proti žalovanému má členský stát, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště žalovaného, za situace, kdy soud provedl veškerá dostupná pátrání po faktickém pobytu žalovaného. Soud prvního stupně považoval za dostatečným způsobem prokázané, že žalovaný se v dané době (uzavření pozdější smlouvy o zápůjčce) zdržoval na adrese uvedené v záhlaví, a že se tedy jednalo ve smyslu smluvních podmínek, které jsou nedílnou součástí uzavřených smluv, o jeho poslední známou doručovací adresu. Soud prvního stupně proto měl za to, že je mezinárodně, tak i místně příslušný. 6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 2390 a násl. občanského zákoníku. Z výše specifikovaných smluv o zápůjčkách, které žalovaný uzavřel po doložení své identifikace občanským průkazem, podle soudu prvního stupně plyne, že právní předchůdce žalobce přenechal žalovanému zastupitelnou věc (peníze) tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu – dle stanoveného splátkového kalendáře včetně sjednaných úroků dle § 2392 o. z. Z tabulky umoření pak plyne, že žalovaný dle uzavřených smluv o zápůjčkách neplnil ve sjednaných splátkách, když plnil řádně pouze do 15. 2. 2016, resp. do 1. 3. 2016, když z této tabulky je zřejmé, jak byly jeho splátky započteny. Toto částečné plnění (zejména na první uzavřenou smlouvu) pak dle soudu nepřímo potvrzuje, že smlouvy o zápůjčkách uzavřel skutečně žalovaný. Následně právní předchůdce žalobkyně uplatnil (výzvou k plnění z 2. 1. 2019) dle čl. 12 smluvních podmínek smluv o zápůjčkách právo vyrovnání celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. 7. K námitce žalovaného, podle níž nemohou vedle sebe běžet zároveň úroky a úroky z prodlení, soud prvního stupně uvedl, že úroky (jako cena zapůjčených peněz) byly mezi stranami řádně sjednány dle § 2392 o. z. až do doby vrácení celé zápůjčky. Úroky z prodlení jsou naproti tomu sankčním plněním, předvídaným zákonem v § 1970 o. z. Podle tohoto ustanovení po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení. Žalobkyně dostatečně konkrétně a určitě prokázala, že žalovaný je v prodlení se splácením od uplynutí 7 kalendářních dnů po poslední platbě na každou z uzavřených smluv, tj. od 24. 2. 2016, resp. od 10. 3. 2016, od této doby má tedy žalobkyně nárok i na úroky z prodlení z dlužných částek dle § 1970 o. z., které částečně kapitalizovala ke dni postoupení pohledávek. Námitku nemravnosti sazeb RPSN soud prvního stupně neuznal. Uvedl, že sazba RPSN se může měnit v závislosti na chování žalovaného, a z toho důvodu není pro posouzení dobromravnosti zásadní. Úroková sazba naopak „naceňuje“ poskytnuté prostředky v závislosti na rizikovosti zápůjčky, očekávané délce jejího trvání, administrativní náročnosti, rizikovosti klienta. Současná judikatura pak stanoví, že výše úroků by neměla přesahovat trojnásobek běžné úrokové sazby, poskytované v daném období na ten který účel bankami. V obou smluvních případech byla právním předchůdcem žalobce žalovanému poskytnuta úroková sazba 20,5 % ročně, tj. sazba mírně vyšší než činil trojnásobek běžné úrokové míry. Nicméně je třeba vzít v úvahu, že obě smlouvy byly sjednány s velmi nízkými splátkami a bez zajištění zápůjčky. 8. Soud prvního stupně uvedl, že právní předchůdce žalobkyně prověřil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného. Vyšel z toho, že žalovaný se při uzavírání smluv choval poctivě a pravdivě právnímu předchůdci žalobkyně doložil své v době sjednávání zápůjček aktuální příjmy, které dle soudu byly dostatečné k odůvodnění domněnky, že žalovaný bude moci splácet týdně částky 424 Kč a 312 Kč. Námitce promlčení soud prvního stupně nepřisvědčil. Žalovaný byl v prodlení nejdříve se splátkou splatnou v měsíci březnu 2016, žaloba však byla podána již 28. 2. 2019, tedy včas. Soud prvního stupně posoudil žalobu jako důvodnou a uznal rovněž uplatněný nárok na příslušenství dluhu. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni proti žalovanému přiznal plnou náhradu nákladů řízení, když předžalobní výzva byla zaslána na jemu poslední známou adresu žalovaného, kterou žalovaný sám uvedl jako svou adresu kontaktní, její změnu nenahlásil, a nelze tak po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby zjišťovala případné jiné bydliště žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že předžalobní výzva se řádným způsobem dostala do sféry dispozice žalovaného. 9. Podáním ze dne 7. 4. 2020 se prostřednictvím svého opatrovníka proti shora označenému rozsudku odvolal žalovaný. Namítl, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně neposoudil jeho úvěruschopnost. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že věřitel porušuje povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, pokud vyjde pouze z nedoloženého prohlášení dlužníka o jeho výdělkových poměrech. V tvrzeních zcela chybí argumentace, svědčící závěru o úvěruschopnosti žalovaného. Také nezjišťoval výdaje žalovaného na ošacení, dopravu, stravování a jiné. Údaje, které o žalovaném získal, proto působí značné zkreslení. Zákaznická karta je nastavena tak, aby vyvolávala zdání, že spotřebiteli zbývá více peněz, než je tomu ve skutečnosti. Zjištěné výdaje žalovaného nekorespondují s hodnotami průměrných výdajů na bydlení v domácnostech bezdětných osob podle zjištění Českého statistického úřadu. Soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s namítaným důchodovým věkem žalovaného, který významně zvyšuje pravděpodobnost, že přestane splácet. Smlouva o zápůjčce je podle žalovaného neplatná podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z procesní opatrnosti žalovaný i nadále trvá na námitce promlčení obou nároků. Výše roční průměrné sazby nákladů je v daném případě nemravná. RPSN ve výši 68 % činila zhruba šestinásobek obvyklé RPSN, platné pro únor roku 2016, a asi čtyřapůlnásobek obvyklé RPSN, platné pro říjen roku 2015. Smlouvy jsou proto pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Žalovaný rovněž nesouhlasil s hodnocením soudu prvního stupně, podle něhož je úroková sazba ve výši 20,5 % jen mírně vyšší než sazba v té době obvyklá. Tato přitom představuje více než pětinásobek obvyklé úrokové sazby. 10. Při jednání odvolacího soudu doplnil, že právní předchůdce žalobkyně neporovnával zjištění o výdajích žalovaného s veřejně známými údaji. Výdaje nebylo ve formuláři kam uvést. U druhé zápůjčky nebyl uveden ani starobní důchod. Poukázal na výši RPSN a na nový zákon o spotřebitelském úvěru, konkrétně § 122 odst. 4. 11. Podáním ze dne 16. 4. 2020 se k podanému odvolání vyjádřila žalobkyně. Uvedla, že právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o pravdivosti údajů, které žalovaný k posouzení své úvěruschopnosti poskytl. Podle žalobkyně není úkolem úvěrující instituce prověřovat, zda se žadatel o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod, sděluje-li nepravdivé údaje. Poctivé jednání a dobrá víra se ze zákona předpokládá. Zákonný úrok z prodlení požaduje žalobkyně zcela v souladu s ustanovením § 517 odst. 2 občanského zákoníku. Výše ostatních nárokovaných nákladů a smluvních úroků není v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně zejména poukázala na skutečnost, že k poskytnutí předmětných zápůjček došlo za rizikových podmínek, aniž by byl závazek dlužníkem jakkoli zajištěn. Zápůjčky byly poskytnuty ve velmi krátkém čase a žalovaný nemusel na jejich splácení vynaložit žádné další prostředky. Sama výše RPSN nijak nevypovídá o přiměřenosti a mravnosti plnění, které věřitel za poskytnutí úvěru získává. Jedná se jen o ukazatel k porovnání ekonomické výhodnosti spotřebitelského úvěru. 12. Při jednání odvolacího soudu doplnila, že do RPSN se promítá i výše úroků a cena služeb. V daném případě žalovaný zvolil finančně náročnou službu, neboť pro peníze si měla docházet fyzická osoba. 13. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., způsobem vyplývajícím z § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 14. Odvolací soud vyšel při posouzení důvodnosti žaloby z následující právní úpravy. 15. Ustanovení § 2390 občanského zákoníku stanoví, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 16. Podle § 630 odst. 1 občanského zákoníku platí, že strany si mohou ujednat kratší nebo delší promlčecí lhůtu počítanou ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, než jakou stanoví zákon, nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let. 17. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou mezinárodní a místní příslušnosti a dospěl k závěru, že obě jsou dány, ač z jiného než soudem prvního stupně uvedeného důvodu. Žalovaný je občanem Slovenské republiky, tj. státním příslušníkem jiného členského státu Evropské unie. Proto je namístě při posuzování mezinárodní soudní příslušnosti postupovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení“). Tato evropská právní úprava je založena na zásadě, podle níž lze státního příslušníka jednoho členského státu žalovat v jiném členském státě Evropské unie, má-li zde bydliště nebo za splnění dalších kritérií. Státní příslušnost takové osoby tedy není rozhodná. Právo Evropské unie o soudní příslušnosti bude mít v tomto případě aplikační přednost před kolizními normami, stanovenými zákonem č. 91/2012, o mezinárodním právu soukromém (k tomu srov. rovněž ustanovení § 2 citovaného zákona). Není zde přitom ani mezinárodní smlouva, která by otázku mezinárodní příslušnosti českých a slovenských soudů upravovala. Článek 7 odst. 1 písm. a) nařízení upravuje soudní příslušnost danou na výběr. Plyne z něj, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Jak plyne z podaného odvolání, žalobkyně určila mezinárodní příslušnost českého soudu právě z tohoto zvláštního ustanovení. Odvolací soud má shodně se žalobkyní za to, že zvláštní příslušnost odvozená podle místa plnění je v daném případě dána. Předmětem plnění byly peněžité částky, které právní předchůdce žalobkyně podle smluv o zápůjčce ze dne 19. 2. 2016 a ze dne 17. 10. 2015 měl poukázat na bankovní účet žalovaného, vedený u České spořitelny, a. s., zatímco žalovaný měl plnit splátky z obou smluv na bankovní účet právního předchůdce žalobkyně, vedený u Československé obchodní banky, a. s. Místo plnění závazku se proto nacházelo v České republice. Byla-li žaloba podána u českého soudu, nelze než uzavřít, že je tento i mezinárodně příslušným soudem. Zvláštní příslušnost v oblasti spotřebitelských smluv, stanovená v článku 17 a násl. nařízení, se neužije, neboť se v daném případě nejedná o zápůjčky účelově vázané k nákupu movitých věcí (článek 17 bod 1 nařízení a contrario). Místní příslušností soudu prvního stupně, jejíž nedostatek je žalovaným namítán, se odvolací soud nezabýval, neboť v řízení o odvolání proti rozhodnutí vydanému ve věci samé, již není odvolací soud oprávněn tuto otázku zkoumat (srov. § 105 odst. 1 o. s. ř. a contrario). 18. V otázce namítaného nedostatku posouzení schopnosti žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 30. 11. 2016, dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru), se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Předně je třeba přisvědčit žalovanému potud, že ustálený výklad ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, upravujícího povinnost prověřit úvěruschopnost spotřebitele, zdůrazňuje požadavek, aby se věřitel při zjišťování majetkové a příjmové situace spotřebitele neomezoval pouze na jeho nepodložená prohlášení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne xxx, č.j. xxx, dostupný pod www.nssoud.cz). Je třeba, aby přinejmenším trval na doložení tvrzení o příjmech a výdajích a v odůvodněných případech získával informace o spotřebiteli z veřejně přístupných zdrojů. Jak plyne ze záznamu v zákaznických kartách žalovaného, provedených před soudem prvního stupně jako důkaz, právnímu předchůdci žalobkyně byly k prověření úvěruschopnosti předloženy tři výpisy z bankovního účtu, pracovní smlouva a nájemní smlouva žalovaného. Jedná-li někdo, předpokládá se, že jednal poctivě (§ 7 občanského zákoníku). Není tedy důvod neuvěřit tvrzení žalobkyně, že majetková situace spotřebitele byla z předložených listin zjišťována, resp. že se právní předchůdce žalobkyně s těmito listinami seznámil. Je v nejlepším zájmu věřitele, aby tvrzení dlužníka ověřil. Skutečnost, že žalobkyně v žalobě netvrdila, nakolik byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána, přitom není přiznání uplatněného nároku na překážku. Povinnost prověření schopnosti splácet spotřebitelský úvěr stanoví zákon o spotřebitelském úvěru, tj. norma veřejného práva, z něhož se samotný nárok na zaplacení dluhu ze zápůjčky neodvozuje. Dopad porušení veřejnoprávní povinnosti stanovené ustanovením § 9 zákona vzniklý uzavřením smlouvy o zápůjčce spočívá pouze v působení (absolutní) neplatnosti. K takovému nedostatku soud sice přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), neznamená to však současně povinnost věřitele splnění podmínek zákona o spotřebitelském úvěru bez dalšího před soudem tvrdit. Z téhož důvodu zde není ani břemeno tvrzení, že byla úvěru schopnost spotřebitele zkoumána i ve veřejných databázích. Povinnost prověřovat poměry spotřebitele ve veřejných zdrojích ostatně zákon stanoví toliko podpůrně pro případ, že by zjištění nabytá z listin nepostačovalo. Požadavek zákona, aby věřitel zkoumal bonitu spotřebitele, nelze chápat absolutně. Vzhledem k preventivnímu účelu této povinnosti nelze od věřitele spravedlivě požadovat, aby zkoumal detaily běžných životních nákladů žadatele o spotřebitelský úvěr, jako jsou žalovaným namítané náklady na stravu, ošacení, výdaje na nákup rozbitých věcí a jiné. Odvolací soud rovněž považuje za nepřípadné, aby věřitel porovnával výši nákladů na bydlení spotřebitele s celostátní statistikou průměrných nákladů, na níž odkazuje ve svém odvolání žalovaný. Jedná se o statistiku získanou Českým statistickým úřadem z agregátních dat, v nichž se mimo jiné mísí cena bydlení na venkově s cenami platnými ve velkých sídlech, kde se náklady významně odlišují výší i svou strukturou (k tomu viz např. https://www.czso.cz/csu/czso/vydaje_a_spotreba_ceskych_domacnosti). Jistě lze souhlasit, že tzv. použitelný příjem, vypočtený v zákaznických kartách prostým odečtením známých životních nákladů, neodráží další nesledované výdaje. I tak ovšem z porovnání nejvýznamnějších a stabilních měsíčních příjmů a výdajů žalovaného, jak zde byly zachyceny, nevzniká jakákoli pochybnost, že by nebyl schopen měsíčně na splnění dluhu splácet částky 1 847 Kč a 1 359 Kč. Pokud jde o otázku posouzení věku žalovaného věřitelem, má odvolací soud za to, že poskytnutí krátkodobého úvěru spotřebiteli, který dosáhl věku 64 let, se přinejmenším nejeví jako zřejmě rizikové či neobezřetné. Samotný důchodový věk žadatele o krátkodobý úvěr by nadto neměl bez dalšího představovat překážku jeho poskytnutí a významným může být pouze u lidí velmi vysokého věku, popř. v kombinaci s dalšími (např. zdravotními či výdělkovými) charakteristikami žadatele. Je třeba v této souvislosti mít na paměti zákaz diskriminace z důvodu věku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, jenž se uplatní bez výjimky i v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů (k tomu srov. např. zprávu o šetření Veřejného ochránce práv ze dne xxx, sp. zn. xxx, dostupnou pod https://eso.ochrance.cz/). Ve shodě se závěrem soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně (resp. její právní předchůdce) neporušila povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Odvolací proto soud uzavírá, že namítá-li žalovaný, že jsou posuzované úvěrové smlouvy pro porušení této povinnosti neplatné, nelze takové námitce přisvědčit. 19. Závěr soudu prvního stupně, že žádný z uplatněných nároků se doposud nepromlčel, je správný. Nelze však v této souvislosti přehlédnout pochybení, jehož se soud prvního stupně dopustil při zjišťování skutkového stavu, neboť stran délky promlčecí lhůty vyšel z podpůrné úpravy stanovené § 629 odst. 1 občanského zákoníku. Smluvní strany obou uzavřených smluv o zápůjčce se však v daném případě v souladu s § 630 odst. 1 občanského zákoníku od zákonné úpravy odchýlily, když si v článku 11 smluvních podmínek smlouvy o zápůjčce sjednaly promlčecí lhůtu v délce šesti let. Jak plyne ze záhlaví obou smluv o zápůjčce, smluvní strany tak učinily v souladu s § 1751 odst. 1 občanského zákoníku a smluvní podmínky jsou nedílnou součástí těchto smluv. Vzhledem k tomu, že předmětné smlouvy o zápůjčce byly uzavřeny dne 17. 10. 2015, resp. 19. 2. 2016, smluvními stranami sjednaná šestiletá promlčecí lhůta doposud ani v jednom případě nemohla uplynout. 20. Pokud jde o námitku rozporu sjednaných úroků s dobrými mravy, odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Právním důvodem obou uplatněných nároků jsou podle soudu prvního stupně smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 občanského zákoníku, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Právní předchůdce žalobkyně zápůjčku poskytl a žalovaný se zavázal vrátit jistinu zápůjčky spolu s poplatkem, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou sjednanou v čl. 4 smluvních podmínek a odměnou za administrativní zpracování zápůjčky. Předně je třeba odmítnout namítanou nemravnost roční průměrné sazby nákladů, neboť sazba RPSN představuje toliko ukazatel, který je podle § 6 zákona o spotřebitelském úvěru povinnou součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nejedná se tedy o ujednání smluvních stran, jehož soulad s dobrými mravy by bylo možné posuzovat ve smyslu § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Stran sjednaného smluvního úroku odvolací soud vyšel z ustálené judikatury, jíž se dovolával žalovaný, zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne xxx, sp. zn. xxx (dostupného pod www.nsoud.cz). V tomto případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje výše obvyklého úroku poskytovaného bankami dvakrát až třikrát. Z přehledu výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR, dostupných na internetových stránkách České národní banky (www.cnb.cz, přehled ARAD), odvolací soud ověřil, že v říjnu 2015 obvyklá výše úroků u spotřebitelských úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu (UK 1) činila 4,58 % ročně. V únoru roku 2016 pak tento ukazatel vykazoval úrokovou míru ve výši 4,82 % ročně. Z toho je zřejmé, že smluvní úrok, sjednaný v článku 4 smluvních podmínek ve výši 20,50 % ročně, přesahuje tuto základní úrokovou míru přibližně čtyřikrát. Nelze však zcela pominout, že úroková míra, kterou Česká národní banka sleduje pod ukazatelem UK 1, je pouze mírou základní a tedy nejnižší. Ukazatel UK 2, z něhož vychází recentní soudní praxe, odráží úrokovou míru na trhu spotřebních úvěrů (k tomu srov. např. rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne xxx, sp. zn. xxx, nebo rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne xxx, sp. zn. xxx, uveřejněné v Souboru rozhodnutí soudů ČR nižších stupňů /ASPI/). O takové úvěry se přitom jedná i v projednávané věci. Úroková míra podle tohoto ukazatele v říjnu roku 2015 činila 12,22 % a v únoru roku 2016 pak 11,44 %. Ve vztahu k těmto přiléhavějším datům nepředstavoval sjednaný smluvní úrok ani dvojnásobek této obvyklé úrokové míry. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěry soudu prvního stupně v tom směru, že smluvený úrok odráží obecně vyšší úvěrové riziko, které nesou nebankovní subjekty, poskytující zápůjčky méně bonitním klientům. Smluvní úrok ani u jedné z posuzovaných smluv o zápůjčce se z těchto důvodů nejeví jako zjevně nepřiměřený a nemohl tak být ani nemravný ve smyslu ustanovení § 580 občanského zákoníku. 21. Žalovaný při jednání odvolacího soudu vznesl námitku, že po 1. prosinci 2016 se na úrok z prodlení, v němž se jako vydlužitel ocitl, uplatní § 122 odst. 1 písm. b) zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále také „nový zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož sjednané úroky z prodlení nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem, upravujícím úroky z prodlení. Takovému závěru lze obecně přisvědčit, neboť, jak plyne z jeho přechodného ustanovení § 168 odst. 1, dostal-li se spotřebitel do prodlení s plněním povinností vyplývajících ze smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo ze smlouvy o zprostředkování spotřebitelského úvěru po dni nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. po 30. listopadu 2016), použijí se namísto příslušných ustanovení smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo smlouvy o zprostředkování spotřebitelského úvěru, pokud jsou s tímto zákonem v rozporu, § 122 až § 124 a § 132, i když byla smlouva uzavřena přede dnem nabytí jeho účinnosti. V posuzovaném případě se ovšem nová úprava na prodlení žalovaného se splácením dluhu nepoužije, neboť předmětné smlouvy o zápůjčce nejsou v rozporu s omezením výše úroků z prodlení, stanoveným v novém zákoně o spotřebitelském úvěru. Smlouvy (ani s nimi spojené smluvní podmínky) neobsahují žádné ujednání o smluvním úroku z prodlení, odchylném od zákonné úpravy v ustanovení § 1970 občanského zákoníku. Žalobkyně se ostatně domáhala z titulu prodlení dlužníka pouze kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení a zákonných úroků z prodlení z jistin obou smluv od 15. 6. 2018 do zaplacení. Vedle toho uplatnila rovněž nárok na smluvní úrok 20,5 % z celkové dlužné částky ve smyslu článků 4 a 20 smluvních podmínek. Na tato ujednání ovšem omezení platná pro úroky z prodlení nijak nedopadají, neboť se o sankci za prodlení nejedná. Námitku proto odvolací soud neshledal důvodnou. 22. Odvolací soud, shodně se závěry soudu prvního stupně, shledal, že uplatněné nároky na zaplacení částek ve výši 23 706 Kč ze smlouvy o zápůjčce ze dne xxx a částky ve výši 13 416 Kč ze smlouvy uzavřené dne 17. 10. 2015, jsou po právu včetně jejich příslušenství (kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení, zákonného úroku z prodlení a smluvního úroku). Ve věci samé tedy soud prvního stupně rozhodl správně. Jako správné posoudil odvolací soud rovněž rozhodnutí o nákladech řízení, a proto napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil. 23. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla ve věci samé plně úspěšná a byla zastoupena advokátem. Náleží jí proto náhrada odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalované ze dne 16. 4. 2020, účast na jednání odvolacího soudu dne 16. 9. 2020) podle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 5 240 Kč, k tomu náhrada hotových nákladů dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky ve výši 600 Kč, celkově 5 840 Kč. Po zohlednění daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % (1226,40 Kč) činí náhrada nákladů žalobce v řízení o odvolání 7 066,40 Kč. Tuto částku odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha, dne 23. září 2020 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu