ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a JUDr. Renaty Hertlové v právní věci žalobce: CALDERSHOT FINANCE LTD., registrační číslo 5843605 sídlem 788-790 Finchley Road, London NW11 7TJ, United Kingdom zastoupen advokátkou Mgr. Dagmar Lupínkovou sídlem Táborská 966/5, 293 01 Mladá Boleslav proti žalovanému: Luboš M., narozen xxx, státní příslušník Slovenské republiky bytem S., N., Slovenská republika o zaplacení částky 42 087,64 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. června 2011, č. j. 42 EC 176/2010 - 33 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. o částečném zastavení řízení potvrzuje. II. Ve výroku I. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žaloba o zaplacení částky 42 087,64 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 36 116,11 Kč se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem pro zmeškání soud prvního stupně výrokem I. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 42 087,64 Kč s úrokem z prodlení z částky 36 116,11 Kč od 20. 2. 2009 do zaplacení ve výši v rozsudku pro jednotlivá období specifikované do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. řízení částečně zastavil co do požadované výše úroku z prodlení nad výši přiznanou ve výroku I. rozsudku a výrokem III. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 16 200 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobce se žalobou, podanou 17. 5. 2010, domáhal na žalovaném zaplacení částky 42 087,64 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost Raiffeisenbank a.s. smlouvou z 9. 11. 2005 poskytla žalovanému úvěr, který žalovaný řádně nesplácel a dluží žalovanou částku. Smlouvou z 2. 3. 2009 byla pohledávka postoupena žalobci. Soud prvního stupně uvedl, že žaloba a předvolání k jednání soudu spolu s poučením o následcích nedostavení se k prvnímu jednání, tedy o tom, že zmešká-li jednání bez důvodné a včasné omluvy, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání, byla žalovanému doručena dne 13. 5. 2011, žalovaný se bez omluvy nedostavil, žalobce se dostavil a navrhl, aby soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání. Soud prvního stupně uzavřel, že všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání byly splněny, proto žalobě tímto rozsudkem vyhověl. Po právní stránce věc posoudil podle ust. § 4 zák. č. 321/2001 Sb., a § 497 obchodního zákoníku, příslušenství podle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku a podle vládního nařízení č. 163/2005 Sb. 3. Výrokem II. řízení částečně zastavil podle ust. § 96 odst. 1, 2 o. s. ř., neboť žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět před zahájením jednání. 4. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. 5. Proti tomuto rozsudku podal podáním z 26. 11. 2015 odvolání žalovaný. V odvolání namítal, že v Obchodním věstníku č. 89/2015 bylo publikované usnesení Okresního soudu Trenčín sp. zn. 38K/23/2015 o započetí konkurzního řízení, usnesením téhož soudu z 15. 5. 2015 byl vyhlášen konkurz na žalovaného. Rozhodnutí podle něho nemělo být vydáno, neboť tomu bránilo probíhající konkurzní řízení. Navrhoval proto, aby byl rozsudek v celém rozsahu pro nezákonnost zrušen. 6. Žalobce ve svém vyjádření navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Poukázal na to, že žalovaný v odvolání neuvedl žádné věcné argumenty, kterými by namítal neoprávněnost nároku žalobce na zaplacení žalované pohledávky. Zdůraznil, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, který byl vydán již 9. 6. 2011, byly splněny, že odvolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a že úpadek byl zjištěn až usnesením z 5. 5. 2015, tj. 4 roky poté, co rozsudek nabyl právní moci. Zdůraznil i to, že podle čl. 18 odst. 8 obchodních podmínek se řídí smluvní vztahy právním řádem České republiky. Navrhoval proto, aby odvolací soud odvolání pro opožděnost odmítl, případně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 7. Žalovaný se z ústního jednání podáním ze 7. 1. 2020 omluvil a souhlasil s jednáním ve své nepřítomnosti. Zrekapituloval, že Okresní soud v Trenčíně usnesením, publikovaným v Obchodním věstníku dne 21. 5. 2015, na jeho majetek vyhlásil konkurz, usnesením z 22. 9. 2017 konkurz zrušil po splnění konečného rozvrhu výtěžku a usnesením ze dne 30. 11. 2017 ho oddlužil. Poukázal na ust. § 166e odst. 2, 4 zákona č. 7/2005 Z. z., podle něhož oddlužením se pohledávky, které můžou být uspokojené jen v konkurzu anebo splátkovým kalendářem, bez ohledu na to, či byly anebo nebyly přihlášené, stávají vůči dlužníkovi nevymahatelné v rozsahu, ve kterém ho soud zbavil dluhů, k čemuž soud přihlédne i bez námitky dlužníka. 8. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda odvolání bylo podáno včas. Z č.l. 38, 39 spisu vyplývá, že rozsudek byl žalovanému doručován na adresu V., J., a S., J. Obě zásilky se vrátily soudu prvního stupně s tím, že si je adresát v úložné době nevyzvedl a po uplynutí úložné doby je nebylo možné vložit do schránky adresáta. Podle č.l. 40, 41 soud prvního stupně ohledně zásilky zaslané na adresu S., J., vyvěsil výzvu dle § 49 odst. 2 o. s. ř. na úřední desce soudu dne 28. 7. 2011 a 8. 8. 2011 sdělení dle § 49 odst. 4 o. s. ř. Plná moc na rozsudku byla vyznačena dnem 23. 8. 2011 (doložka byla následně přeškrtnuta). Podle sdělení Služby cizinecké policie z č.l. 16 spisu byla poslední adresa žalovaného do 7. 10. 2008 J., S., do 28. 6. 2010 měl doručovací adresu na Inspektorátu cizinecké policie J., V. Ve spise není doklad, že by měl následně žalovaný hlášeno bydliště či pobyt na území České republiky. Podle doručenky připojené k č.l. 62 spisu byl rozsudek doručen žalovanému (jeho zplnomocněnci) na Slovensko proti podpisu dne 18. 11. 2015, odvolání bylo podle obálky na č.l. 66 podáno na poště dne 27. 11. 2015. 9. Z ust. § 46a odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud zásilky zasílané prostřednictvím pošty zasílá účastníkům na adresu pro doručování. Tou je podle ust. § 46b písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném v době doručování (červenec 2011) u fyzické nepodnikající fyzické osoby adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti; není-li taková adresa evidována, adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu. 10. V posuzovaném případě soud prvního stupně v červenci 2011 doručoval rozsudek na dvě známé adresy v J. Jak ale bylo zjištěno ze sdělení Služby cizinecké policie, v roce 2011 na uvedených adresách žalovaný nebyl v informačním systému evidence obyvatel evidován. Nebylo tak doručováno na doručovací adresu. V důsledku toho nemohlo dojít k náhradnímu doručení dle § 49 odst. 4 o. s. ř. uplynutím příslušné lhůty, neboť základním předpokladem pro to, aby k fikci doručení mohlo dojít, je to, že při doručování bylo postupováno v souladu s postupem předepsaným občanským soudním řádem, tedy že zásilka byla zaslána na doručovací adresu. Protože tento předpoklad nebyl splněn, došlo k řádnému doručení rozsudku až dne 18. 11. 2015. Jestliže odvolání bylo podáno na poště dne 27. 11. 2015, bylo podáno ve lhůtě patnácti dnů od doručení rozsudku (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), tedy včas. Odvolací soud proto nemohl odvolání žalovaného pro opožděnost odmítnout, jak navrhoval žalobce. 11. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda odvolání netrpí vadami, které by bránily jeho věcnému projednání, neboť odvolání bylo podáno proti rozsudku pro zmeškání a z ust. § 205b o. s. ř. vyplývá, že v tomto případě jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti a důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153b o. s. ř.). Soudní teorie (např. Občanský soudní řád II. autorů Bureš, Drápal a kol., 1. vydání 2009, vydáno nakladatelstvím C.H.Beck, str. 1647, bod IV.) se ale ustálila na názoru, že správnost rozsudku pro zmeškání lze přezkoumat, pokud odvolání obsahuje alespoň nějaký odvolací důvod, byť je z pohledu ust. § 205b o. s. ř. nepoužitelný, i z jiných důvodů (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že i kdyby žalovaný uplatnil z pohledu dotčených ustanovení nepřiléhavý či nedůvodný odvolací důvod (v daném případě žalovaný namítal, že v roce 2015 začalo konkurzní řízení, rozsudek byl ale vydán v roce 2011), přezkoumání správnosti rozsudku odvolacím soudem to nebránilo. 12. Dále je třeba s ohledem na státní příslušnost žalovaného uvést, že soudy České republiky jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné, neboť úvěr byl poskytnut Raiffeisenbank a.s., pobočkou v J., tedy k poskytnutí služby došlo na území České republiky (článek 5 bod 1 písm. b/ druhá odrážka nařízení Rady /ES/ č. 44/2001, které platilo v době podání žaloby k soudu). 13. Odvolací soud proto podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku pro zmeškání a dospěl k závěru, že za současné situace je třeba žalobu zamítnout. 14. Předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny. Základním předpokladem pro vydání rozsudku pro zmeškání je, že žalovanému bylo doručeno předvolání a žaloba do vlastních rukou nejméně deset dnů přede dnem konání jednání. Jak vyplývá z č.l. 25, 26 spisu, žalovaný byl k jednání nařízenému na 9. 6. 2011 předvoláván prostřednictvím pošty, přitom obě zásilky byly zasílány žalovanému na výše uvedené dvě adresy v Jihlavě v květnu 2011, žalovaný žádnou z nich osobně nepřevzal, obě se vrátily soudu prvního stupně, který vyvěsil sdělení dle § 49 odst. 4 o. s. ř. na úřední desce soudu (č.l. 27). I v tomto případě platí to, co již bylo uvedeno výše. V době doručování neměl žalovaný evidovánu v systému evidence obyvatel na území České republiky žádnou adresu. Předvolání k jednání a žaloba tak nebyly doručovány na doručovací adresu žalovaného a uvedený předpoklad pro vydání rozsudku pro zmeškání tak nebyl splněn. Soud prvního stupně proto o věci rozsudkem pro zmeškání nemohl rozhodnout. 15. Ke svým tvrzením žalovaný v odvolání založil příslušná usnesení, jimiž odvolací soud při jednání provedl důkaz. Z usnesení Okresního soudu Trenčín ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 38/K23/2015 odvolací soud zjistil, že jím bylo rozhodnuto, že začíná konkurzní řízení vůči žalovanému. Usnesením téhož soudu stejné spisové značky ze dne 22. 9. 2017 bylo rozhodnuto, že konkurz na majetek žalovaného se zrušuje po splnění konečného rozvrhu výtěžku. Usnesením ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 22NcKR/12/2017, stejný soud rozhodl, že se žalovaný oddlužuje. 16. Insolvenční řízení aktuálně upravuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848, které podle čl. 84 bod 2 dopadá na řízení zahájená po 26. 6. 2017. Protože v daném případě insolvenční řízení s žalovaným bylo zahájeno před tímto datem, je třeba vyjít z nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, které bylo posledně uvedeným nařízením novelizováno. Z nařízení vyplývá, že pokud není stanoveno jinak, měly by být použity právní předpisy státu, který řízení zahájil (lex concursus). Tato kolizní norma jednotlivých států by měla platit pro hlavní i územní řízení. Lex concursus určuje veškeré procesní i hmotněprávní účinky úpadkového řízení na osoby a právní vztahy. Upravuje veškeré podmínky pro zahájení, vedení a skončení úpadkového řízení (bod 23 preambule). Z ust. bodu 24 preambule pak vyplývá, že rozhodnutí by v jiných státech Evropské unie měly být automaticky uznávána. Tomu odpovídá úprava obsažená v čl. 4 a 25 nařízení, které upravují rozhodné právo a uznávání rozhodnutí. Z uvedeného tedy plyne, že konkurzní řízení ohledně žalovaného se řídilo slovenským právem a že ostatní státy Evropské unie rozhodnutí vydaná v takovém řízení automaticky uznávají, leda by bylo rozhodnutí v rozporu s veřejným pořádkem, v daném případě České republiky. Nic takového ale ze spisu neplyne a ani žalobce to nenamítal, když lze uvést, že i právní předpisy České republiky možnost oddlužení fyzické osoby upravují. 17. V daném případě jde o peněžitou pohledávku, která mohla být žalobcem uplatněna v konkurzu, vedeném proti žalovanému. V důsledku toho, že žalovaný byl slovenským soudem oddlužen, stala se pohledávka, která je předmětem řízení, nevymahatelnou (§ 166e odst. 2 zák. č. 7/2005 Z.z.). Na tomto místě lze uvést, že stejné důsledky má oddlužení i podle právní úpravy České republiky (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3509/2010). Z uvedeného tedy plyne, že v důsledku toho, že byl žalovaný oddlužen, nemůže soud žalobci žalobou vymáhanou pohledávku přiznat. Za této situace odvolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek ve výroku I. podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnit a žalobu zamítnout. 18. Žalovaný podal odvolání také proti výroku II., kterým soud prvního stupně v důsledku částečného zpětvzetí žaloby řízení částečně ohledně úroku z prodlení zastavil. Žalovaný neuvedl žádný konkrétní důvod, proč s tímto procesním rozhodnutím o zastavení řízení nesouhlasí. Odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně odpovídající ust. § 96 o. s. ř., neboť k částečnému zpětvzetí žaloby došlo před zahájením jednání, v důsledku čehož souhlasu žalovaného nebylo třeba, řízení bylo zastaveno v rozsahu navrženém. Ohledně tohoto výroku tak odvolací soud napadené rozhodnutí podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. 19. O náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl ve věci až na výrok o částečném zastavení řízení ohledně části příslušenství úspěšný, neúspěch tak měl jen v nepatrné části. Protože tomu žádné náklady nevznikly a žádnou náhradu ani nepožadoval, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha, dne 22. ledna 2020 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu