USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud nadřízený rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka ve věci žalobkyně: m, reg.č. xxx sídlem S., W., Polsko jednající prostřednictvím organizační složky m., IČO xxx sídlem P., Praha 8 zastoupena JUDr. M., advokátem sídlem B., Praha proti žalované: Ch. G., státní příslušnice Mongolska, narozena dne xxx bytem N., Č. zastoupená opatrovníkem Mgr. Ing. B., advokátem sídlem S., Praha o 5.747 Kč s příslušenstvím, o nesouhlasu Obvodního soudu pro Prahu 8 s postoupením věci usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. února 2021, č. j. 20 C 27/2020-30, takto: Nesouhlas Obvodního soudu Prahu 8 s postoupením věci usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. února 2021, č. j. 20 C 27/2020-30, je důvodný. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I.) s tím, že po právní moci spis postoupí Obvodnímu soudu pro Prahu 8 jako soudu místně příslušnému (výrok II.). 2. Takto postupující soud rozhodl v řízení, ve kterém se žalobkyně návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala zaplacení shora uvedené částky z titulu, jež obsahově odpovídá smlouvě o úvěru. Jedná se o řízení s cizím prvkem, neboť žalovaná je státní příslušnicí Mongolska. Ke dni zahájení řízení měla v České republice poslední evidovanou adresu N., Č., pod kterou byla též označena žalobkyní. Na uvedenou adresu se žalované však nepodařilo doručit a dle sdělení Ředitelství služby cizinecké policie není současné místo pobytu žalované známo (viz list č. 17). 3. Pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout dovodil postupující soud podle čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Brusel I bis (dále jen Nařízení), když žalované měl být úvěr poskytnut v České republice. Postupující soud se v rámci zkoumání podmínek řízení podle § 105 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), zabýval otázkou místní příslušnosti a přednostně aplikoval Nařízení, které v některých případech stanoví i pravidla vnitrostátní místní příslušnosti soudů. Místní příslušnost soudu je v tomto případě třeba určit podle Nařízení i proto, že nelze aplikovat čl. 6 předmětného Nařízení. Ze soudního spisu totiž neplyne, že by měla žalovaná bydliště mimo EU a v takovém případě je třeba vycházet z jejího posledního známého bydliště (viz rozsudek Soudního dvora EU C-327/10 Hypoteční banka a.s. proti Udo Mike Lindner). Poslední známé bydliště žalované bylo v České republice, tedy na území EU. Po citaci čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení poukázal postupující soud na judikaturu Soudního dvora EU (C-249/16, Saale Kareda v. Stefan Benkö), dle které musí být toto ustanovení vykládáno ve smyslu, že pokud úvěrová instituce poskytla úvěr, místem, kde podle smlouvy byly služby poskytnuty, je sídlo této instituce, pokud nebylo dohodnuto jinak, a to i pro účely určení místní příslušnosti soudu. Místem splnění závazku, které určuje místní příslušnost soudu, je tak sídlo organizační složky žalobkyně v České republice ležící v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 8. S ohledem na uvedené uzavřel, že není místně příslušný a rozhodl tak, jak je uvedeno výše. 4. Obvodní soud pro Prahu 8 s postoupením věci nesouhlasil a upozornil, že jde o spor ze smlouvy o vedení účtu č. xxx ze dne 12. prosince 2017 uzavřené mezi žalobkyní jako podnikatelem a žalovanou jako spotřebitelem, neboť ze smlouvy nelze dovodit, že by byla uzavřena za účelem, který by se týkal profesní nebo podnikatelské činnosti žalované. Jelikož žalovaná měla v době uzavření smlouvy bydliště na území České republiky (ve smlouvě uvedla korespondenční adresu N., Č.) a v projednávané věci jde o spor ze spotřebitelské smlouvy ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení, proto pravomoc ani místní příslušnost soudu nelze dovodit podle čl. 7 Nařízení. Pravomoc je třeba určit podle čl. 17 až 19, případně podle čl. 26 Nařízení a místní příslušnost podle § 84 a násl. o. s. ř. Podle čl. 18 odst. 2 Nařízení může prodávající podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště ke dni zahájení řízení, případně, na jehož území měl poslední známé bydliště (viz usnesení Soudního dvora EU ze dne 3. září 2020, sp. zn. C-98/20). Dle bodu 47 výše zmíněného rozsudku C-327/10, pokud spotřebitel opustí své bydliště před tím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou příslušné soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele. Postupující soud skutečné bydliště žalované ke dni zahájení řízení nezjišťoval, přestože z listinných důkazů obsažených ve spisu vyplývají adresy žalované nejen v České republice, její telefonní číslo a e-mailová adresa. Z tohoto důvodu Obvodní soud pro Prahu 8 s postoupením věci nesouhlasil a předložil věc nadřízenému soudu k rozhodnutí. 5. Městský soud v Praze, jemuž byla věc podle § 105 odst. 3 o. s. ř. předložena k rozhodnutí, dospěl k závěru, že nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu 8 s postoupením věci je důvodný. 6. V posuzovaném případě se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť se zaobírá sporem vyplývajícím ze spotřebitelské úvěrové smlouvy uzavřené mezi státním příslušníkem Mongolské republiky a zahraniční společností se sídlem organizační složky v České republice. Pro posouzení pravomoci soudu je nutno postupovat podle dvoustranné smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech (Ulánbátar, 15. října 1976), jež byla vyhlášena pod č. 106/1978 Sb. 7. Dle článku 36 odst. 1 této smlouvy smluvní závazky mezi fyzickými osobami, jakož i mezi fyzickými a právnickými osobami, s výjimkou závazků týkajících se nemovitého majetku, se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území byla uzavřena dohoda, pokud se její účastníci nedohodli o použití jiného právního řádu, jenž se týká závazků. Dle čl. 37 odst. 1 této smlouvy je k jednání o návrhu, který vznikl na základě smluvního vztahu definovaného v článku 36, příslušný soud smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště, popřípadě soud smluvní strany, na jejímž území má bydliště navrhovatel, pod podmínkou, že na tomto území je předmět sporu nebo majetek odpůrce. Dle odst. 2 téhož článku se účastníci závazkového právního vztahu mohou dohodnout o změně příslušnosti k soudu ve věcech uvedených v čl. 36 odst. 1, není však přípustné touto dohodou měnit věcnou příslušnost soudů. 8. Postupující soud pochybil, když při posouzení své pravomoci nevycházel primárně z mezinárodní smlouvy uzavřené s Mongolskou lidovou republikou, která je upravena v citovaném čl. 37. Tato smlouva totiž má aplikační přednost před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v českém právu, a také podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním. Z pohledu této právní úpravy neprovedl dostatečné šetření o bydlišti žalované, včetně zjištění její adresy žalované mimo Českou republiku (v domovském státě) prostřednictvím cizinecké policie, Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky, nevyužil v tomto směru ani možnosti, jež naznačuje předkládající soud, příp. se nepokusil na takto zjištěnou adresu žalované doručit. Teprve v případě, že by výsledek pátrání po žalované byl bezvýsledný, lze souhlasit s tím, že byly naplněny podmínky pro ustanovení opatrovníka. Postupující soud se ve svém rozhodnutí nezabýval ani případnou dohodou účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 2 citované smlouvy (žalobkyně sama v návrhu na zahájení řízení zmiňuje dohodu o prorogaci, ale obsahem spisu není) a její platností zejména z hlediska zásad ochrany spotřebitele. Pokud by případná prorogační doložka byla posouzena jako neplatná a nešlo by postupovat dle článku 37 odst. 2 citované smlouvy, bylo by třeba posoudit pravomoc dle článku 37 odst. 1 této smlouvy, která má (jak bylo výše uvedeno) aplikační přednost před právem Evropské unie i národním právem, a učinit závěr o bydlišti žalované ke dni zahájení sporu (viz ust. § 80 o. z.), případně zkoumat naplnění dalších podmínek daného ustanovení k dovození pravomoci českých soudů. 9. Protože z tohoto pohledu se postupující soud věcí nezabýval, nezkoumal dostatečně pravomoc českých soudů věc rozhodnout primárně z pohledu článku 37 výše citované dvoustranné smlouvy, je jeho závěr o místní nepříslušnosti předčasný. Proto nadřízený soud rozhodl, že nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu 8 s postoupením věci je důvodný. Tímto rozhodnutím je vázán i Obvodní soud pro Prahu 1. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 26. srpen 2021 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu