USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud nadřízený rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka ve věci žalobkyně: xxx, sídlem xxxx, xxx, Polská republika jednající v České republice prostřednictvím xxx, organizační složka, IČ xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem JUDr. Petrem Maškem sídlem Boušova 792, 190 14 Praha 9 proti žalovanému: xxx, narozen dne xxx, příslušník Slovenské republiky evidenčně naposledy v České republice xxx Praha bytem xxx, Slovensko o 29.816,56 Kč s příslušenstvím, o nesouhlasu Obvodního soudu pro Prahu xxx s postoupením věci usnesením Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 8. dubna 2021, č. j. 54 C 226/2019-35, takto: Nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu xxx s postoupením věci usnesením Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 8. dubna 2021, č. j. 54 C 226/2019-35, je důvodný. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu xxx vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I.) s tím, že po právní moci spis postoupí Obvodnímu soudu pro Prahu xxx jako soudu místně příslušnému (výrok II.). 2. Takto postupující soud rozhodl v řízení, ve kterém se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu smlouvy o hotovostním úvěru č. xxx ze dne 16. listopadu 2016. 3. Postupující soud dovodil, že se jedná o řízení s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. Žalovaný neměl ke dni zahájení řízení v České republice evidovanou žádnou adresu pobytu. Poslední trvalý pobyt měl na území České republiky na adrese xxx, Praha, a to od 18. října 2016 do 30. září 2017. Pravomoc českých soudů ve věci rozhodnout postupující soud dovodil podle čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Brusel I bis (dále jen Nařízení), když úvěr měl být žalovanému poskytnut v České republice. Při zkoumání podmínek místní příslušnosti postupující soud vyšel z aplikační přednosti Nařízení, které v některých ustanoveních stanoví i pravidla určení vnitrostátní místní příslušnosti. Jelikož ze spisu neplynulo, že by byly splněny podmínky pro postup podle čl. 6 Nařízení, poukázal postupující soud na čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení, dle kterého může být osoba žalovaná u místa soudu, kde služby, o něž se jedná, byly nebo měly být poskytnuty, toto místo je určující též pro účely určení místní příslušnosti. Pokud se jedná o úvěr poskytnutý úvěrovou institucí, je místem poskytnutí služeb sídlo této instituce (viz rozsudek Soudního dvora EU C-249/16 Saale Kareda v. Stefan Benkö). Proto dovodil, že místem splnění závazku v případě plnění splátek úvěru na účet žalobkyně je sídlo její organizační pobočky na adrese xxx, Praha. Toto místo, ležící v obvodu Obvodního soudu pro Prahu xxx, je tak určující pro místní příslušnost soudu. K odkazu žalobce na uzavřenou prorogační doložku pro její neplatnost nepřihlížel, neboť smlouva se týkala vztahu mezi podnikatelem a spotřebitelem, přičemž podle § 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), ve znění účinném od 1. ledna 2014, se na místní příslušnosti soudu mohou účastníci dohodnout pouze, pokud se jedná o vztah mezi podnikateli vyplývající z podnikatelské činnosti. 4. Obvodní soud pro Prahu xxx s postoupením věci nesouhlasil s tím, že v projednávané věci jde o spor ze smlouvy uzavřené mezi podnikatelem a spotřebitelem. Ze smlouvy dále vyplývá, že žalovaný měl v době jejího uzavření bydliště na území České republiky, když ve smlouvě uvedl adresu svého trvalého pobytu i korespondenční adresu xxx, Praha. Jedná se tak o spor ze spotřebitelské smlouvy ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení, proto pravomoc ani mezinárodní příslušnost nelze dovodit podle čl. 7 Nařízení. Pravomoc je třeba určit výlučně podle čl. 17 až 19, případně podle čl. 26 Nařízení, místní příslušnost podle § 84 a násl. o. s. ř. Podle čl. 18 odst. 2 Nařízení může poskytovatel služby podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště ke dni zahájení řízení, popřípadě, na jehož území měl poslední známé bydliště (viz usnesení Soudního dvora EU ze dne 3. září 2020, sp. zn. C-98/20). Postupující soud však skutečné bydliště žalovaného ke dni zahájení řízení nezjišťoval, a jeho závěr o pravomoci českých soudů i místní příslušnosti předkládacího soudu je tak předčasný. V této souvislosti předkládací soud poukázal, že teprve dne 3. května 2020 se žalovanému podařilo doručit usnesení o místní nepříslušnosti, a to na adresu trvalého pobytu žalovaného na Slovensku. 5. Městský soud v Praze, jemuž byla věc podle § 105 odst. 3 o. s. ř. předložena k rozhodnutí, dospěl k závěru, že nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu xxx s postoupením věci je důvodný. 6. V posuzovaném případě se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť se zaobírá sporem vyplývajícím ze smlouvy o poskytnutí úvěru uzavřené mezi státním příslušníkem Slovenské republiky a zahraniční společností se sídlem organizační složky v České republice. Žalovaný se v tomto sporu nachází v postavení spotřebitele, jak správně poukázal předkládající soud, neboť v žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 16. listopadu 2016 (která je součástí příloh spisu) je identifikován jako zaměstnanec na dobu neurčitou a smluvní strany téhož dne rovněž podepsaly dokument Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, a tedy považovaly žalovaného za spotřebitele. 7. Pro posouzení pravomoci soudu je nutno užít přímo aplikovatelné Nařízení, jak správně uvedly oba obvodní soudy. Dlužno přitom podotknout, že aplikace Nařízení má přednost před vnitrostátním právem (v tomto případě o. s. ř.). S ohledem na žalobou vymezený nárok se na posouzení mezinárodní příslušnosti soudu vztahuje oddíl 4 citovaného Nařízení (viz článek 17 odst. 1 písm. c/ Nařízení), když dle smlouvy měl žalovaný ke dni jejího podpisu trvalou i korespondenční adresu xxx, Praha. Podle článku 18 odst. 2 Nařízení může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Jak dovodil Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí C-98/20, pojem "bydliště spotřebitele" použitý v čl. 18 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, musí být vykládán v tom smyslu, že se jím označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby. Podle článku 62 odst. 1 Nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. 8. S účinností od 1. ledna 2014 upravuje v českém právním řádu pojem bydliště občanský zákon v ust. § 80. Dle tohoto ustanovení člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam, s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než skutečné své bydliště, může se každý dovolat jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolal uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, nemá-li člověk bydliště, považuje se za něj místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit nebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kdo má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy. 9. Vzhledem k výše uvedené dikci článku 18 odst. 2 je zřejmé, že Nařízení v případě žaloby podané smluvním partnerem spotřebitele zároveň neurčuje místní příslušnost soudu. Pro otázku vyřešení místní příslušnosti soudu (po dovození pravomoci ve věci rozhodnout, tedy v tomto případě otázky bydliště spotřebitele na území České republiky ke dni zahájení sporu) je nutno použít národní předpis, v tomto případě o. s. ř. Konkrétně se jedná o ustanovení § 11 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 o. s. ř. Aby soud mohl rozhodnout o místní příslušnosti, musí nejprve vyřešit otázku své pravomoci, resp. mezinárodní příslušnosti, a to buď s ohledem na článek 18 Nařízení a otázku bydliště či adresy, na níž se žalovaný k uvedenému datu (v tomto případě k 6. květnu 2019) zdržoval, nebo s ohledem na její možné založení s odkazem na článek 26 odst. 1 a 2 Nařízení, jak správně poukázal předkládací soud. 10. Postupující soud se však otázkou své mezinárodní pravomoci a případně své místní příslušnosti zabýval v optice odlišných ustanovení, proto jeho závěr o místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu xxx dovozený ze sídla organizační složky žalující banky (jako místa poskytnutí služby), nemůže obstát. Důvod pro postoupení spisu Obvodnímu soudu pro Prahu 8 dán není, jak bylo výše vyloženo. Z těchto důvodů nadřízený soud rozhodl, že nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu xxx s postoupením věci je důvodný. Tímto rozhodnutím je vázán i Obvodní soud pro Prahu xxx. 11. Závěrem nadřízený soud upozorňuje, že žalovanému (jako spotřebiteli) na adresu v jeho domovském státě (kam mu již byla doručena žaloba i usnesení o postoupení věci) nebyla doposud zaslána informace o jeho právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení před soudem (viz článek 26 odst. 2 Nařízení). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 1. listopad 2021 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu