Číslo jednací: 14A 204/2019 - 34 ČESKÁ  REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Jana Kratochvíla a Štěpána Výborného ve věci   žalobkyně       proti žalovanému D. A. bytem … zastoupená advokátem Mgr. Markem Eichlerem, sídlem S.K. Neumanna 2052, Varnsdorf   Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 3, Praha 4     o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2019, č. j. MV-154880-4/SO-2019, takto:   I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2019, č. j. MV-154880-4/SO-2019, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 12 640 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, k rukám advokáta Mgr. Marka Eichlera. Odůvodnění: I. Rekapitulace předchozího řízení a obsah správního spisu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“) ze dne 13. 8. 2019, č. j. OAM-5196-10/TP-2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu dle § 68 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). 2. Z předloženého správního spisu soud zjistil následující pro své rozhodnutí podstatné skutečnosti. 3. Žalobkyně na území České republiky pobývá nepřetržitě od 29. 9. 2009. Nejprve na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem studia a následně na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Poslední povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia mělo platnost do 31. 8. 2013. 4. Dne 13. 8. 2013 žalobkyně požádala o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem studia. K žádosti žalobkyně doložila potvrzení o studiu na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem s platností od 1. 9. 2013 do 14. 9. 2014.  Ministerstvo žádost rozhodnutím ze dne 1. 7. 2014 zamítlo. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno Komisí pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. 5. V únoru 2016 ministerstvo vyzvalo žalobkyni k doložení účelu pobytu, neboť potvrzení o studiu již nebylo platné. To žalobkyně neučinila, a tak ministerstvo žádost rozhodnutím ze dne 6. 6. 2016 zamítlo. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím žalovaného dne 8. 9. 2016. Komise konstatovala, že žalobkyně neprokázala plnění účelu pobytu tím, že nedoložila doklad o studiu. K odvolací námitce žalobkyně, že správní orgány svou vlastní nečinností zapříčinily neaktuálnost potvrzení o studiu, Komise uvedla, že cizinec je povinen plnit poslední povolený účel pobytu do té doby, než bude pravomocně rozhodnuto o nové žádosti. Je tedy povinností žalobkyně stále plnit účel pobytu – studium. Měla by tedy disponovat dokladem o tomto účelu. 6. V mezidobí dne 4. 6. 2014 žalobkyně podala žádost o udělení zaměstnanecké karty. Této žádosti bylo vyhověno. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 9. 2016. Podle Výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR, který je součástí správního spisu, však byla zaměstnanecká karta vydaná s platností od 1. 9. 2016 a doklad byl vydán dne 5. 9. 2016 s platností od 5. 9. 2016.   7. Žalobkyně podala dne 8. 4. 2019 žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dle § 68 zákona o pobytu cizinců. Tato žádost je předmětem tohoto řízení před soudem. Žalobkyně v žádosti uvedla, že na území pobývá nepřetržitě déle než pět let. 8. Ministerstvo prvostupňovým rozhodnutím žádost žalobkyně zamítlo. Podle ministerstva žalobkyně nesplňuje podmínku pětiletého nepřetržitého pobytu ve smyslu § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně na území v období od 1. 9. 2013 do 8. 9. 2016 pobývala legálně, a to v rámci fikce pobytu dle § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 17. 12. 2015. Tato fikce se však dle § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců nezapočítává do doby pěti let nepřetržitého pobytu ve smyslu § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Důvodem je, že žádost žalobkyně o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia byla pravomocně zamítnuta. Období od 8. 4. 2014 (počátek rozhodného období pro stanovení pěti let nepřetržitého pobytu) do 8. 9. 2016 (pravomocné zamítnutí žádosti) není možné započítat do doby nepřetržitého pobytu. Zároveň žalobkyně pobývala na území bez platného pobytového oprávnění od 8. 9. 2016 do 29. 9. 2016, kdy nabylo právní moci povolení k pobytu na základě zaměstnanecké karty.    9. Žalovaný napadeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ztotožnil se se závěry ministerstva. II. Argumentace účastníků 10. Žalobkyně v žalobě namítá, že správní orgány nesprávně vyložily pojem nepřetržitosti pobytu. Takový výklad je v rozporu se Směrnicí Rady č. 2003/109/ES, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty a smyslem zákona. Žalobkyni nemůže být kladeno za vinu, že správní orgány byly nečinné a pravomocné rozhodnutí o její žádosti o prodloužení pobytu za účelem studia bylo vydáno až po více jak třech letech od jejího podání. Je logické, že v této době byla nucena změnit účel pobytu. 11. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 12. Dne 28. 4. 2021 se ve věci konalo jednání před soudem, při kterém žalobkyně setrvala na své argumentaci z písemných podání. Žalovaný se jednání nezúčastnil.   III. Posouzení žaloby 13. Městský soud v Praze na základě žaloby v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 soudního řádu správního), přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 soudního řádu správního). 14. Podle čl. 4 Směrnice Rady č. 2003/109/ES, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „Směrnice č. 2003/109/ES“) 1. Členské státy přiznávají právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta státním příslušníkům třetích zemí, kteří bezprostředně před podáním příslušné žádosti pobývali oprávněně a nepřetržitě na jejich území po dobu pěti let. 2. Do výpočtu doby uvedené v odstavci 1 se nezapočítávají doby pobytu z důvodů uvedených v čl. 3 odst. 2 písm. e) a f). Čl. 3 odst. 2 písm. e) odkazuje na státní příslušníky třetí země, kteří pobývají v členském státě výhradně po přechodnou dobu, např. jako au pair nebo sezónní pracovník nebo jako pracovníci vyslaní poskytovatelem služeb za účelem přeshraničního poskytování služeb nebo jako přeshraniční poskytovatelé služeb nebo tehdy, byla-li jejich povolení k pobytu formálně omezena. Písm. f) poté na cizince, jejichž právní postavení se řídí Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích z roku 1961, Vídeňskou úmluvou o konzulárních stycích z roku 1963, Úmluvou z roku 1969 o zvláštních misích nebo Vídeňskou úmluvou o zastoupení států v mezinárodních organizacích univerzálního zaměření z roku 1975. 15. Podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se povolení k trvalému pobytu na žádost vydá cizinci, který ke dni podání žádosti pobývá na území nepřetržitě po dobu nejméně 5 let. Podle odstavce 2 písm. a) do doby pobytu podle odstavce 1 se započítává doba pobytu na území na dlouhodobé vízum a na povolení k dlouhodobému pobytu, není-li dále stanoveno jinak. Podle odstavce 3 písm. f) se do doby pobytu podle odstavce 1 nezapočítává doba pobytu na základě oprávnění k pobytu podle § 47 odst. 4, 6, 8, 9 nebo 10 anebo podle § 60 odst. 4; to neplatí, pokud na základě žádosti zakládající oprávnění k pobytu podle § 47 odst. 4 nebo 6 nebo podle § 60 odst. 4 bylo povolení k dlouhodobému pobytu vydáno nebo byla prodloužena jeho platnost nebo byla prodloužena platnost dlouhodobého víza a doba pobytu na území na toto vízum. 16. Podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců pokud doba platnosti povolení k dlouhodobému pobytu uplyne před rozhodnutím o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo prodloužení doby jeho platnosti, ačkoliv žádost byla podána v souladu s podmínkami uvedenými v odstavcích 1 až 3, považuje se povolení k dlouhodobému pobytu za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti. 17. V nyní posuzované věci je klíčovou otázkou určit, jaké doby se mají žalobkyni započítat do pěti let nepřetržitého pobytu ke dni podání žádosti o povolení k trvalému pobytu. Žalovaný rozporuje, že by se do této doby mělo započítat období po 31. 8. 2013. V tomto období probíhalo řízení o žádosti žalobkyně o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem studia. Dle žalovaného by se toto období započítalo pouze za podmínky, že by žádosti bylo vyhověno. To dle žalovaného vyplývá z § 68 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Žádosti žalobkyně však vyhověno nebylo. Žádost žalobkyně byla zamítnuta dne 8. 9. 2016. 18. Trvalý pobyt dle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je institutem, kterým Česko implementuje institut dlouhodobého pobytu rezidenta dle Směrnice č. 2003/109/ES. Podle jejího čl. 4 odst. 1 členské státy přiznávají právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta státním příslušníkům třetích zemí, kteří bezprostředně před podáním příslušné žádosti pobývali oprávněně a nepřetržitě na jejich území po dobu pěti let. Směrnice tedy klade dvě podmínky na započitatelnost pobytu: oprávněnost a nepřetržitost. 19. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, nepřetržitý pobyt dle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je třeba chápat ve smyslu Směrnice č. 2003/109/ES jako oprávněnou fyzickou přítomnost cizince na území. Tomuto výkladu svědčí mimo jiné bod 6 preambule této směrnice, který uvádí, že pobyt cizince by měl být oprávněný a nepřetržitý, aby bylo možno prokázat, že dotyčná osoba se v zemi usídlila. Je zřejmé, že důraz je kladen především na existenci úzkého vztahu mezi cizincem a státem, který může vzniknout jen v důsledku dlouhodobého a oprávněného pobytu cizince na území, a pouze za splnění této podmínky má možnost požádat o trvalý pobyt. Oprávněností pobytu je zapotřebí rozumět takovou přítomnost cizince na území, kterou zákon předvídá a dovoluje (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2016, č. j. 9 Azs 95/2016). 20. Městský soud dále vzal v potaz, že cizinci, kteří mají splnit podmínku pětiletého nepřetržitého pobytu na základě dlouhodobého víza či povolení k dlouhodobému pobytu, se nevyhnou jejich prodlužování. Žádost o prodloužení povolení k pobytu přitom nelze podat dříve než 120 dnů před uplynutím jeho platnosti (§ 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Řízení přitom často trvají déle než 120 dní. Proto právě má zvláštní význam tzv. fikce pobytu dle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Ta má zajistit oprávněnost pobytu cizince na území, který řádně podal žádost o prodloužení pobytu, do doby než bude řízení o této žádosti skončeno. Na to navazuje právě § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců, který pro účely délky pobytu pro udělení trvalého pobytu umožňuje započítat tuto fikci pobytu. Nicméně činí tak pouze za podmínky, že žádosti o prodloužení bylo následně vyhověno. 21. Toto omezení bylo do zákona o pobytu cizinců zavedeno novelou provedenou zákonem č. 222/2017 Sb. Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu z rozhodnutí, kterým se pobyt na území nepovoluje, logicky vyplývá, že fikce platnosti povolení k pobytu zůstává fikcí, na kterou nelze pohlížet jako na „legální pobyt“ podle Směrnice č. č. 2003/109/ES. Tento závěr důvodová zpráva opírá o rozsudek Evropského soudního dvora (dnes Soudního dvora Evropské unie) ze dne 20. září 1990 v případu C-192/89, S. Z. Sevince v. Staatssecretaris van Justitie. Účelem této změny bylo, dle důvodové zprávy, zabránit „paradoxním situacím, kdy cizinci sice není prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu, přesto získá povolení k trvalému pobytu“. Uvedené se týká zejména déletrvajících a skutkově složitých případů, jako tomu je v případě cizinců, kteří během svého povolení k dlouhodobému pobytu neplnili na území účel povoleného pobytu. Důvodová zpráva však doplňuje, že pokud cizinec v době pobytu na fikci platnosti povolení k pobytu přestane plnit účel povoleného pobytu, může i v této fikci požádat o povolení k pobytu za jiným účelem. Cizinec tak vždy, když přestane plnit účel pobytu, může tuto situaci zhojit, obdržet povolení k dlouhodobému pobytu a dosáhnout tak započitatelnosti doby pobytu na tzv. fikci. 22. Městský soud má za to, že obecně je toto omezení započítání fikce pobytu legitimní. Má zabránit tomu, aby cizinci dosáhli pětiletého nepřetržitého pobytu skrze podávání spekulativních žádostí o prodloužení pobytu, kterým nemůže být vyhověno. Tím by docházelo fakticky k obcházení požadavku na délku oprávněného pobytu dle zákona a Směrnice č. 2003/109/ES. Nicméně v praxi mohou nastat specifické situace, kdy aplikace tohoto pravidla se bude míjet s jeho účelem. Tak tomu dle městského soudu nastalo právě v nyní posuzovaném případě. 23. Žalobkyně předmětnou žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia podala dne 13. 8. 2013. K žádosti žalobkyně doložila potvrzení o studiu s platností od 1. 9. 2013 do 14. 9. 2014. Tato žádost byla nakonec pravomocně zamítnuta až dne 8. 9. 2016 a jediným důvodem zamítnutí bylo neplnění účelu pobytu, neboť potvrzení o studiu již nebylo aktuální. To však těžko mohlo být aktuální, pokud žalobkyně v období po červnu 2014 již nestudovala. Bylo tedy pro ni nemožné účel pobytu po této době naplnit.  Z tohoto důvodu také žalobkyně řádně v červnu 2014 požádala o změnu účelu pobytu, tedy o vydání zaměstnanecké karty. 24. Podle § 169 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017 se rozhodnutí mělo vydat ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Tato lhůta nebyla v případě žalobkyně zjevně dodržena. O její žádosti bylo poprvé rozhodnuto až po téměř roce a toto rozhodnutí bylo k odvolání zrušeno. Pravomocné rozhodnutí bylo vydáno až po třech letech. 25. Z daného vyplývá, že nevyhovění žádosti o prodloužení pobytu za účelem studia nelze přičíst žalobkyni, ale délce řízení před správním orgánem. V dané věci tedy nenastala situace, že by žádosti žalobkyně nebylo vyhověno proto, že nesplňovala podmínky pro vydání povolení, ale proto, že je přestala splňovat až v průběhu nadměrně dlouhého řízení. V době, kdy podala žádost o zaměstnaneckou kartu, které bylo následně vyhověno, tak stále plnila účel pobytu – studium, neboť potvrzení o studiu bylo stále platné. 26. Ve zkratce žalobkyně žádost o prodloužení pobytu za účelem studia podala v řádném termínu a podložila jej platným povolením ke studiu. Ke konci tohoto období, kdy již patrně věděla, že nadále studovat nebude, podala žádost o zaměstnaneckou kartu, které bylo vyhověno. Žalobkyně se tak i zachovala způsobem, který jako možný připouštěla důvodová zpráva. V průběhu déletrvajícího řízení o její žádosti o prodloužení pobytu přestala splňovat účel pobytu a tak podala žádost o jiný druh pobytu. Ve všech fázích přítomnosti žalobkyně na území, byl její pobyt zákonem předvídaný a dovolený. Soud nevidí možnost, jak jinak žalobkyně měla postupovat. Soud tedy dochází k závěru, že v žádném momentu nelze pobyt žalobkyně na území označit za neoprávněný ve smyslu Směrnice č. 2003/109/ES. 27. Tomuto závěru nijak nebrání výklad z rozsudku Soudního dvora EU v případu C-192/89, na který odkazuje výše zmíněná důvodová zpráva. Skutkové okolnosti byly totiž zcela jiné. V odkazovaném rozsudku se jednalo o žádost o prodloužení pobytu, která byla zamítnuta, a následně probíhalo řízení před soudy. Soudní dvůr řešil „legálnost“ pobytu pro účely evropského předpisu v průběhu soudního řízení, ve kterém toto rozhodnutí bylo napadeno. A to zároveň za podmínky, že výsledek soudního řízení nebyl ve prospěch žalobce. V nyní posuzovaném případě jde o legálnost pobytu v průběhu správního řízení, tedy v době, kdy žádost o prodloužení zamítnuta nebyla. Jak bylo vysvětleno výše, tato situace, kdy se podle českého zákona uplatní fikce pobytu, je zcela běžná a nelze ji srovnávat s využitím opravných prostředků před soudem v odkazovém případu z Nizozemska.      28. Soud tedy dospěl k závěru, že pobyt žalobkyně v období od 1. 9. 2013 je nutno považovat za oprávněný ve smyslu čl. 4 odst. 1 Směrnice č. 2003/109/ES. Z hlediska aplikace § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je zásadní, že žalobkyně v průběhu řízení o prodloužení povolení k pobytu za účelem studia podala novou žádost o zaměstnaneckou kartu. Této žádosti bylo vyhověno. Žalobkyně tak zároveň učinila za doby platnosti potvrzení o studiu, jehož vypršení platnosti bylo jediným důvodem, proč žádosti žalobkyně o prodloužení tohoto pobytu nebylo vyhověno. V tomto specifickém případě je tedy nutno fikci pobytu žalobkyně po dobu vyřizování žádosti o prodloužení pobytu za účelem studia, respektive zaměstnanecké karty (tato období se překrývala) započítat do doby podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Jinými slovy na toto období nelze aplikovat § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť by to bylo v rozporu s jeho účelem a v rozporu se Směrnicí č. 2003/109/ES. 29. Nakonec soud dodává, že závěr žalovaného, že žalobkyně pobývala na území bez platného pobytového oprávnění od 8. 9. 2016 do 29. 9. 2016, nemá oporu ve správním spise. Tento závěr žalovaný dovodil z toho, že povolení k pobytu na základě zaměstnanecké karty nabylo právní moci dne 29. 9. 2016. Tato skutečnost však nevyplývá z žádného dokumentu založeného ve správním spise. 30. Podle § 73 odst. 1 správního řádu je v právní moci rozhodnutí, které bylo oznámeno a proti kterému nelze podat odvolání. 31. Podle § 169t odst. 7 písm. c) zákona o pobytu cizinců v případě vydání povolení k dlouhodobému pobytu se vydáním rozhodnutí rozumí převzetí průkazu o povolení k pobytu pro cizince. 32. Podle Výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR, který je součástí správního spisu, byla zaměstnanecká karta žalobkyni vydaná s platností od 1. 9. 2016 a doklad byl vydán dne 5. 9. 2016 s platností od 5. 9. 2016. Z daného tedy vyplývá, že rozhodnutí bylo vydáno nejpozději dne 5. 9. 2016. Tento den tedy v souladu s § 73 odst. 1 správního řádu nabylo právní moci. Žalobkyně tedy na území od 8. 9. 2016 nemohla pobývat nelegálně, neboť byla držitelkou zaměstnanecké karty.    IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 33. Městský soud z výše uvedených důvodů shledal žalobu důvodnou, proto napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 soudního řádu správního zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 34. Žalovaný v novém rozhodnutí bude vázán právním názorem, který vyslovil soud v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 soudního řádu správního). Ten lze shrnout tak, že pobyt žalobkyně na území v období od 1. 9. 2013 do 29. 9. 2016 je započitatelný do pěti let ve smyslu § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. 35. Náhradu nákladů řízení představuje žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a náklady právního zastoupení za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a účast na ústním jednání), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu – vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 3 100 Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) cit. vyhlášky v rozhodném znění), tj. 3 x 3 100 Kč, a tři paušální částky ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky), tj. 3 x 300 Kč. Náklady řízení dále činí cestovné zástupce žalobce k soudu z Varnsdorfu a zpět (2x130 km po 5,6 l/100km, pohonné hmoty účtovány dle vyhl. č. 589/2020 Sb., doložil velký technický průkaz použitého vozidla) ve výši 1 540 Kč. Žalobce má také právo na náhradu za promeškaný čas (2:05 h jedna cesta) za cestu z Varnsdorfu do Prahy a zpět (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu) ve výši 900 Kč. Celková výše nákladů, které žalobkyni v tomto řízení oprávněně vznikly, činí 12 640 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.     Praha 28. dubna 2021       JUDr. Karla C h á b e r o v á  v. r.        předsedkyně senátu   Shodu s prvopisem potvrzuje M. D.