č. j. 16 A 22/2021‑ 20   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci   žalobců:  a) M. V., nar., stát. přísl. Ukrajina,   b) N. V., nar., stát. přísl. Ukrajina,   oba zastoupeni advokátem JUDr. Robertem Falbrem,  sídlem Kopeckého 1326/47, Praha 6, proti žalovanému:  Ředitelství služby cizinecké policie,  sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 6. 2021, č. j. X, č. j. X a ze dne 15. 6. 2021, č. j. X,  č. j. X, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2021, č. j. X, č. j. X a ze dne 15. 6. 2021, č. j. X,  č. j. X, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 13 455,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právního zástupce.   Odůvodnění: 1. Žalobci se domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí žalovaného, kterými byla zamítnuta jejich odvolání a byla potvrzena rozhodnutí správního orgánu I. st. Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2021 č. j. X bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 18. 4. 2021, č. j. X, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění v délce 21 měsíců podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2021 č. j. X bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 18. 4. 2021, č. j. X o povinnosti zaplatit náklady řízení. Rozhodnutím ze dne 15. 6. 2021 č. j. X bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 18. 4. 2021, č. j. X, kterým bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění v délce 21 měsíců podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců. Rozhodnutím ze dne 15. 6. 2021 č. j. X bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 18. 4. 2021, č. j. X o povinnosti zaplatit náklady řízení. 2. Žalobci namítají, že žalovaný postupoval v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobce neseznámil s podklady pro vydání rozhodnutí, ačkoli v odvolacím řízení doplnil podklady pro rozhodnutí. Odvolací orgán v průběhu odvolacího řízení doplnil podklady o nový podklad pro rozhodnutí, jímž je sdělení Ministerstva vnitra SR, ze kterého má vyplývat, že usnesením Vlády Slovenské republiky byl zrušen ke dni 13. 6. 2020 nouzový stav. Ačkoli žalovaný doplnil podklad pro rozhodnutí, neseznámil žalobce s novými podklady pro rozhodnutí a neumožnil jim tak realizovat jejich zákonné (§ 36 odst. 3 správního řádu) a ústavně garantované právo (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) 3. Žalovaný dále dle žalobce nesprávně posoudil odvolací námitku týkající se nesprávného postupu orgánu prvního stupně při seznámení s podklady pro rozhodnutí. I pokud by bylo pravdou, že v řízení u orgánu prvního stupně žalobci podepsali, že se seznámili s podklady pro rozhodnutí, neumožnil jim orgán prvního stupně realizovat jejich ústavním pořádkem zaručené právo materiálně. Rozhodnutí bylo vydáno tentýž den, jako bylo zahájeno. Lhůta pro vyjádření k podkladům pro rozhodnutí musí být přiměřená, nesmí se jednat o formální a ve skutečnosti neexistující možnost. 4. Žalovaný a orgán prvního stupně postupovali v rozporu s § 3 správního řádu, neboť nezjistili skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Žalovaný se nedostatečně vypořádal s argumentací uvedenou v doplnění odvolání. Žalovaný nesprávně dovodil, že nebyly zjištěny takové rodinné a soukromé sociální vazby na území ČR, které by mohly být rozhodnutím o správním vyhoštění nepřiměřeně zasaženy. Nedostatečně je podložen i závěr o tom, že by se na území Slovenské republiky nacházeli v rozporu s jejich vládními nařízeními. 5. Žalovaný a orgán prvního stupně stanovili nepřiměřeně dlouhou dobu správního vyhoštění (21 měsíců), která zcela neodpovídá okolnostem daného případu. Žalovaný a orgán prvního stupně nelogickým a nekonzistentním postupem zohlednili kritéria uvedená v ustanovení § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V řízení bylo dle správního orgánu prvního stupně jednoznačně zjištěno, že žalobci pobývali na území ČR jediný den - 18. 4. 2021. V situaci, kdy je na jisto dáno, že účastník řízení pobývá na území České republiky i Evropské unie nelegálně pouze jeden jediný den, je uložení správního vhoštění v délce 21 měsíců zcela neadekvátní a pro zajištění účelu řízení nepotřebné. To vše navíc v situaci, kdy se na území ČR nacházejí nejbližší členové rodiny žalobců. Závažnost protiprávního jednání účastníků řízení tedy zcela neodpovídá délce uloženého opatření. 6. Žalovaný a orgán prvního stupně při svém rozhodnutí porušili právo na respektování rodinného a soukromého života žalobců. Žalovaný při svém rozhodnutí porušil právo na respektování rodinného či soukromého života, neboť nesprávně uzavřel, že nebyly zjištěny takové rodinné a soukromé sociální vazby na území ČR, které by mohly být rozhodnutím o správním vyhoštění nepřiměřeně zasaženy. 7. Žalovaný a orgán prvního stupně nedostatečně stanovili okruh účastníků řízení. Orgán prvního stupně měl mezi účastníky řízení zahrnout i nezletilého syna. Nezletilý syn je další dotčenou osobou, neboť jeho práva a povinnosti mohou být rozhodnutím dotčeny. Všechny potřebné informace měli orgán prvního stupně a žalovaný k dispozici a nerespektováním ustanovení § 27 odst. 2 správního řádu nejenže porušili práva nezletilého syna, ale současně platí, že tento nezákonný postup mohl ovlivnit správnost rozhodnutí. 8. Žalobci se domáhají rovněž zrušení souvisejících rozhodnutí, kterými byla potvrzena rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady řízení. 9. Žalovaný navrhl zamítnutí žalob. 10.            Soud ze spisu zjistil následující pro řízení podstatné skutečnosti. 11.            Dne 18. 4. 2021 byla provedena pobytová kontrola žalobce. Ten se prokázal platným biometrickým dokladem. V dokladu měl poslední vstupní razítko do schengenského prostoru dne 26. 12. 2019, dalšími lustracemi nebyl zjištěn žádný platný pobyt. Při výslechu sdělil, že naposledy přicestoval do schengenského prostoru dne 26. 12. 2019, jeho cílovou zemí bylo Slovensko. Cestoval z Ukrajiny na biometrický cestovní pas. Na Slovensku si chtěl vyřídit podnikatelské vízum. Podal tam v březnu 2021 žádost o živnostenské oprávnění. To již má. Žádost o vízum tam zatím nepodával. Do ČR přijel za účelem návštěvy tchyně vlakem. Nemá žádný doklad, kterým by příjezd doložil. Přijel bez víza a ví, že přijel neoprávněně. Přijel na pár dní spolu s manželkou a synem. Manželka je zde také neoprávněně, chtěla si rovněž žádat o vízum, syn tam také žádné vízum nemá. K pobytu se v ČR nikde nehlásil, plánovali se vrátit brzy zpět na Slovensko. Od 26. 12. 2019 pobýval nepřetržitě na Slovensku, poté v ČR. Ví, že je v ČR neoprávněně, že porušil zákon. Myslel, že je vše v pořádku. K dotazu, zda ví, že porušil ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví ČR, uvedl, že ví, že je pandemie, avšak nevěděl, že je zakázán vstup do ČR. Na Slovensku si dělal test na Covid-19, výsledek nemá, ale je negativní. Je si vědom svého protiprávního jednání. V ČR bydleli u tchyně na Praze 6, na Slovensku na adrese X, kde žil asi měsíc. S manželkou nepracují, žijí z peněz tchyně. Má dostatečné prostředky na pobyt a vycestování, vrátí se na Slovensko, kde požádá o vízum. Žádné vazby na ČR nemá, pouze zde žije jeho tchyně a sestra. Na Ukrajině žijí jeho další rodinní příslušníci. Má tam zázemí, rodinný dům. Není mu známa žádná překážka vycestování, Ukrajina je pro něj bezpečnou zemí, může se kdykoli vrátit. Vycestuje určitě dobrovolně. 12.            Žalobkyně měla poslední razítko vstupu do schengenského prostoru zjištěno dne 22. 2. 2020. Lustracemi nebyl zjištěn platný pobyt. Při výslechu sdělila, že přijela do schengenského prostoru naposledy 22. 2. 2020. Jela přes Polsko, poté na Slovensko, ze Slovenska jeli do ČR. Naposledy do ČR přijela dnes, jeli autem a zastavila je hlídka. Přijela z Ukrajiny. Přijela s manželem na návštěvu za matkou. Má platný cestovní doklad. V ČR nemá jinak žádné vazby. Na Ukrajině má bratra. Na Slovensku bydlí 2 roky se synem a manželem, adresa je nejspíše Y. Bydlí v bytě. Neví, že se zde nachází nelegálně. Kamarádi na Slovensku jí řekli, že sem může přijet, že když je to na návštěvu, tak to nevadí. Manžel má papír, že může pobývat na Slovensku. Nějaká paní mu dala takový dokument. Až dostane vízum, tak prý jí zaplatí. Jednou si vyřizovala vízum, následně dostala povinnost opustit území. Nyní si chtěla zařídit povolení k pobytu. Manžel si měl zažádat o živnostenský list, poté chtěli požádat o sloučení rodiny. Toto vše chtěli udělat na Slovensku. Ví, jak dlouho zde může pobývat na základě biometrického dokladu. Pro legalizaci pobytu na území nezkoušela nic udělat. Nepracuje, živí ji matka. V ČR chtěla jen navštívit matku, odjet chtěli ještě dnes. Má dostatečnou hotovost na vycestování. Není ji známa žádná překážka vycestování. Na Ukrajině jí nic nehrozí. Má se kam vrátit. 13.            Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.), přičemž při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně. 14.            Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť postupoval podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. 15.            Soud s ohledem na výše uvedené posoudil předmětnou věc následovně. 16.            Dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, pobývá-li cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. 17.            Dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. 18.            Dle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. 19.            K námitce, že žalovaný postupoval v rozporu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobce neseznámil s podklady pro vydání rozhodnutí, ačkoli v odvolacím řízení doplnil podklady pro rozhodnutí -  sdělení Ministerstva vnitra SR, soud uvádí následující. 20.            Podle § 36 odst. 3 věty první správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. 21.            Žalovaný na straně dvě obou rozhodnutí o správním vyhoštění vypočetl podklady, ze kterých při vydání rozhodnutí vycházel. V rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce uvedl, že vyšel zejména z rozhodnutí o správním vyhoštění č. j. X ze dne 18. 4. 2021, odvolání účastníka řízení ze dne 27. 4. 2021, doplnění odvolání ze dne 17. 5. 2021 a kompletního spisového materiálu týkajícího se řízení o správním vyhoštění vedený pod č. j. X. 22.            V rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně uvedl, že vyšel zejména z rozhodnutí o správním vyhoštění č. j. X ze dne 18. 4.2021, odvolání účastnice řízení ze dne 27. 4. 2021, doplnění odvolání ze dne 17. 5. 2021 a kompletního spisového materiálu týkajícího se řízení o správním vyhoštění vedený pod č. j. X. 23.            Je pravdou, že žalovaný tento podklad zmiňuje na straně 5 obou rozhodnutí, kdy uvedl, že žalobci pobývali na území Slovenské republiky neoprávněně nadále až do 18. 4. 2021. 24.            Soud považuje v tomto ohledu za podstatné, že žalobcům byl nový podklad dobře znám, neboť sami jej odvolacímu orgánu předložili jako důkaz v doplnění svých odvolání. Nejednalo se tedy o podklad, který by byl žalobcům neznámý a měli jim plynout nová lhůta k vyjádření. 25.            Námitka nesprávného posouzení námitky týkající se nesprávného postupu orgánu prvního stupně při seznámení s podklady, taktéž není důvodná. Z protokolu ze dne 18. 4. 2021 vyplývá, že žalobce téhož dne svým podpisem potvrdil, že se seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí. Tato skutečnost je nesporná, přičemž je tomu shodně v případě žalobkyně. Postup správního orgánu I. stupně, kdy seznámil účastníky řízení s podklady ve stejný den, kdy bylo zahájeno řízení, a současně stejný den, kdy bylo vydáno rozhodnutí, nepředstavuje porušení práva na seznámení s podklady. 26.            Skutečnost, že správním orgánem je rozhodnuto v tentýž den, jako bylo zahájeno řízení, nepředstavuje bez dalšího vadu řízení. Žalobci nijak konkrétně nespecifikovali, jaká konkrétní újma jím tímto měla vzniknout, v čem má spočívat porušení jejich práva na spravedlivý proces. Velmi rychlé řízení o správním vyhoštění odpovídá účelu řízení, zejména pokud v průběhu řízení cizinci vzniká fikce oprávnění k pobytu.   27.            Ohledně námitky nedostatečného zjištění vazeb žalobců na ČR, které by mohly být nepřiměřeně zasaženy, soud uvádí, že oba správní orgány zhodnotily vazby žalobců adekvátním způsobem, kdy dospěly k závěru, že žalobci nemají na území ČR natolik intenzivní rodinné, sociální, kulturní, ekonomické ani jiné vazby, které by mohly být rozhodnutími nepřiměřeně zasaženy. 28.            Konkrétně správní orgán I. stupně uvedl, že žalobci žijí společně na Slovensku. Ke sdělení žalobkyně ohledně tamní adresy pobytu, kde má žít „2 roky“, správní orgán podotkl, že tato adresa neexistuje a nachází se na území Bosny a Hercegoviny, tedy žalobkyně si není schopna dle něj ani zapamatovat adresu svého pobytu. Na matce žijící v ČR není nikterak závislá, matka ji a rodinu finančně podporuje. Žádné další vazby žalobkyně na ČR nemá. Taktéž žalovaný poukázal na to, že žalobkyně žádné relevantní vazby k ČR nezmínila. S matkou může být v kontaktu např. skrze sociální sítě. Obdobně ohledně žalobce nebyly žádné vazby k ČR, které by mohly být nepřiměřeně zasaženy, správními orgány nalezeny. 29.            K tomu soud dodává, že tvrzení ohledně rodinných vazeb žalobce i žalobkyně jsou dokumentována protokoly o výslechu. Z hlediska rodinných vazeb bylo zjištěno, že na území ČR žije matka žalobkyně, žalobce zde má sestru. Vzhledem k tomu, že žalobci jeli navštívit matku žalobkyně pouze krátkodobě do ČR, je zjevné, že ta je schopna se o sebe postarat, a naopak je to ona, kdo oba žalobce zajišťuje finančně. V případě, že budou chtít matku dále navštěvovat, je třeba, aby si žalobci nejprve zajistili příslušné pobytové oprávnění. Obdobné platí pro tvrzenou sestru žalobce. Přitom žaloba nijak nespecifikovala jiné rodinné vazby, ostatně je nespecifikovala vůbec. 30.            Soud konstatuje, že je na uvážení správního orgánu, jak dlouho dobu s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, pro správní vyhoštění v rámci zákonného rozpětí stanoví. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 Azs 181/2016 - 41, uvedl, že: „Otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“ (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003 - 38). Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 A 139/2002 - 46).“ 31.            Předpokladem správného a adekvátního určení doby správního vyhoštění je mj. jednoznačné vymezení neoprávněného pobytu dotyčného. 32.            V dané věci byl neoprávněný pobyt žalobců v ČR správními orgány vymezen v délce minimálně jednoho dne - 18. 4. 2021. Správní orgány neměly k dispozici žádný doklad, který by mohl potvrdit ani zpochybnit tuto délku neoprávněného pobytu v ČR, stanovily ji proto jako trvající minimálně ode dne provedení pobytové kontroly 18. 4. 2021. Pokud cizinec nepředloží jiný doklad vstupu na území ČR a cizinec do schengenského prostoru vstoupil mimo území ČR, je správní orgán „odsouzen“ vycházet z tvrzení cizince, nebo neoprávněný pobyt cizince určit v rozsahu dne zjištění neoprávněného pobytu. Lze se domnívat, že daná okolnost je příčinnou nepřiměřeně stanovených dob zákazu pobytu, neboť jak dále uvedeno, zákaz pobytu v trvání 21 měsíců neodpovídá době neoprávněného pobytu v trvání 1 dne. Správní orgán veden důvodnou úvahou o delším neoprávněném pobytu cizince na území ČR ukládá nepřiměřenou dobu zákazu pobytu, aby vyloučil výše uvedené důsledky určení doby neoprávněného pobytu cizince na území ČR.  Soud má za to, že řešení je prosté. Jakkoli je předpokladem správního vyhoštění cizince jeho neoprávněný pobyt na území ČR, při určení doby zákazu pobytu lze přihlížet k jeho neoprávněnému pobytu v celém schengenském prostoru, kdy údaj o vstupu do schengenského prostoru je obvyklé známý. Zásadním kritériem pro určení doby zákazu pobytu je doba neoprávněného pobytu a to v celém schengenském prostoru. Označení doby neoprávněného pobytu v SR jako přitěžující okolnosti, jak učinil správní orgán I. st., je zmatečné. Buď neoprávněný schengenský pobyt je kritériem pro dobu zákazu pobytu a přitěžující okolností je právě doba celkového schengenského pobytu, nebo správní orgány pouze přihlédnou k neoprávněnému pobytu v ČR a neoprávněný pobyt v jiné zemi pominou, a to i ve formě přitěžující okolnosti. Přitěžující okolností nemůže být skutečnost, která je sama o sobě důvodem správního vyhoštění, jinak by byl porušena zásada dvojího přičítání. Přitěžující okolností tak nemohl být neoprávněný pobyt žalobců v SR, nýbrž pouze doba takového neoprávněného pobytu. Nerozlišení neoprávněného pobytu a délky neoprávněného pobytu v dané věci vedlo k vnitřnímu rozporu rozhodnutí správního orgánu I. st. a žalovaného. Správní orgán I. st. si neujasnil, zda doba zákazu 33.            V této souvislosti soud dodává, že nebylo možné skutečné datum příjezdu (a plánovaného odjezdu) určit ani na základě výpovědi účastníků, jelikož tyto se od sebe značně odlišují. Žalobce při výslechu sdělil, že do ČR přicestoval vlakem, přičemž doklad vyhodil. Žalobkyně uvedla, že pobytová kontrola byla provedena, když jeli autem v den příjezdu k matce. Oba žalobci tedy zmiňují odlišný dopravní prostředek, který měli zvolit pro cestu do ČR. Přestože žalobkyně uvedla, že v autě „jeli“, a nikoli výslovně, že „přijeli“, má soud za to, že je značně nepravděpodobné, že by tímto vyjádřením měla na mysli, že by přicestovali vlakem, a následně jeli v ČR autem. Tvrzení žalobců se tedy rozchází i v takto jednoduché otázce. Dalším rozdílem byla tvrzení o tom, kdy se zamýšleli vrátit na Slovensko. Zatímco žalobce uváděl, že přijeli na pár dnů, podle žalobkyně se měli vracet ještě tentýž den. Daná odlišnost opět snižuje důvěryhodnost výpovědi žalobců, neboť lze očekávat, že jak žalobce, tak žalobkyně, museli nutně mít jasno v tom, kdy se budou na Slovensko opět vracet. Nelze rovněž pominout, že neoprávněný pobyt žalobců byl zjištěn při pobytové kontrole v den údajného příjezdu na návštěvu matky, na základě čehož se lze domnívat, že v případě, že by tato kontrola nebyla provedena, by žalobci pobývali v ČR či na Slovensku neoprávněně i nadále. Taktéž soud souhlasí se správním orgánem I. st., že je s podivem, že si žalobkyně za dobu pobytu na Slovensku nevzpomněla na adresu pobytu. Tu navíc uvedla odlišně od žalobce, který současně uvedl, že na Slovensku žil na sdělené adrese asi měsíc. Tvrzení žalobců se lišila i v dalších bodech, což rozhodně jejich důvěryhodnost nezvýšilo, tím méně mohla tedy výpověď relevantně doložit datum příjezdu. 34.            Správní orgán I. stupně i žalovaný vymezili neoprávněný pobyt žalobce i žalobkyně minimálně od 18. 4. 2021, tedy v délce minimálně jednoho dne, přičemž se jednalo o den, kdy byl zjištěn jejich neoprávněný pobyt, bylo zahájeno řízení a současně i vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění. 35.            Soud však považuje dále za podstatné, že správní orgán I. stupně na jiném místě svého odůvodnění uvádí, že co se týče pobytu žalobce a žalobkyně na Slovensku, žalobce tam pobýval od 26. 12. 2019 a žalobkyně od 22. 2. 2020. 36.            Následně se odůvodnění správního orgánu I. st. rozcházejí, neboť správní orgán svá rozhodnutí v obou případech zdůvodnil odlišným způsobem. 37.            V případě žalobce vzal správní orgán v úvahu neoprávněný pobyt žalobce na Slovensku, kdy ten zohlednil jako přitěžující okolnost pro stanovení délky vyhoštění. V případě žalobkyně tak naopak neučinil. 38.            Co se týče rozhodnutí v případě žalobce, při stanovení délky správního vyhoštění správní orgán I. stupně konkrétně přihlédl jako k polehčující okolnosti k tomu, že žalobce se správním orgánem spolupracoval. Co se týče okolností jdoucích k tíži, pak správní orgán I. stupně uvedl, že protiprávní jednání bylo zjištěno až kontrolní činností, přestože si žalobce musel být vědom neoprávněného pobytu, kdy na Slovensku pobýval od konce roku 2019 a v dubnu 2021 neoprávněně vstoupil na území ČR. Pro úplnost správní orgán doplnil, že žalobce svým vstupem porušil také opatření Ministerstva zdravotnictví ČR. Žalovaný k tomu následně doplnil, že tato skutečnost k tíži nejde. 39.            V případě žalobkyně správní orgán I. st. uvedl, že jako polehčující okolnost vzal její součinnost. Vzhledem k závažnosti neoprávněného pobytu uložil vyhoštění v délce 21 měsíců, přičemž jako přitěžující zohlednil dále skutečnost, že dle něj žalobkyně jednala účelově. Rovněž bylo zohledněno, že žalobkyně na území neoprávněně pobývala a o nelegálním pobytu nevěděla. 40.            K tomu soud uvádí, že postup zvolený v případě žalobce nepovažuje za zákonný, neboť na jednu stranu správní orgán I. st. uvádí, že správní vyhoštění uložil pro neoprávněný pobyt v ČR v délce minimálně jednoho dne, ale zároveň byl nesporně zohledněn i neoprávněný pobyt na Slovensku od 26. 12. 2019, (resp. skutečnost, že si musel být tohoto vědom). Tedy není jasné, jak dlouhý neoprávněný pobyt ve skutečnosti správní orgán zohlednil, zda jednodenní pobyt v ČR, nebo přičetl i předchozí pobyt na Slovensku. Vzhledem k výčtu přitěžujících okolností se lze domnívat, že se jednalo o součet pobytů, kdy danému svědčí rovněž fakt, že maximální možná délka správního vyhoštění v daném případě činila 5 let, přičemž bylo uloženo v délce 21 měsíců. Je-li však tomu tak, měl správní orgán vymezit tento pobyt jednoznačně a konkrétně, nikoli jej pouze zmínit jako jednu z přitěžujících okolností. Zároveň však správní orgán I. st. při určení neoprávněného pobytu v SR nijak nezohlednil oprávněný pobyt na základě držení biometrického dokladu a pandemické amnestie pobytu cizinců v SR. 41.            Rozhodnutí správního orgánu I. st. v případě žalobce je proto nepřezkoumatelné. 42.            Žalovaný odůvodnění správního orgánu I. stupně korigoval v tom smyslu, že uvedl, že žalobci do dne 13. 7. 2020 byli oprávněni na Slovensku pobývat legálně. Tedy neoprávněný pobyt na Slovensku vymezil v případě žalobce i žalobkyně shodně od 13. 7. 2020 do 18. 4. 2021. Žalobní námitka o nepodložení  závěru o neoprávněném pobytu žalobců na Slovensku je natolik obecná, že je nezpůsobilá přezkumu soudem. Žalovaný poukázal na to, že oba žalobci byli oprávněni pobývat v schengenském prostoru na základě biometrického dokladu v době, která nepřekročí 90 dnů během jakéhokoliv období 180 dnů ode dne pobytové kontroly zpět. Vzhledem k tomu, že datum vstupu žalobce do schengenského prostoru bylo naposledy 26. 12. 2019, což potvrdil i při výslechu, v případě žalobkyně 22. 2. 2020, což rovněž stvrdila při výslechu, žalovaný v obou případech konstatoval nesporné překročení uvedené doby, a to i přes možnost oprávněného pobytu na Slovensku do 13. 7. 2020. Neoprávněný pobyt žalobců na Slovensku byl tedy vymezen v délce od 13. 7. 2020 do 18. 4. 2021 – byť nikoli výslovně žalovaným takto zmíněn, je z jeho rozhodnutí dostatečně seznatelné, že dospěl k tomuto závěru. 43.            Žalovaný však uvádí, že správní vyhoštění bylo uloženo za neoprávněný pobyt v ČR v délce jednoho dne. Přestože jeho odůvodnění obsahuje přesně vymezený neoprávněný pobyt na Slovensku, lze dovodit, že pobyt na Slovensku nebyl zohledněn při stanovení délky vyhoštění. 44.            Žalovaný nepochybil ve vymezení délky neoprávněného pobytu (Slovensko + ČR), pochybil však v tom, že byť uvádí, že správní vyhoštění bylo uloženo za neoprávněný pobyt v ČR v délce minimálně jednoho dne, byla jeho délka stanovena na 21 měsíců, což je nutně doba nepřiměřená jednodennímu neoprávněnému pobytu. Z rozhodnutí žalovaného přitom není patrné, že by slovenský neoprávněný pobyt při stanovení délky vyhoštění vzal v úvahu. Což by vada jako taková nebyla, kdyby nebyla potvrzena doba zákazu pobytu stanovená správním orgánem I. st., který k době neoprávněného pobytu v SR přihlédl, jakkoli nesrozumitelně. Nelze uložit shodný zákaz pobytu, aniž by bylo žalovaným odůvodněno, proč i v případě zásadní změny okolností je shodná doba zákazu pobytu. Tím je dána nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, který souvisí s vnitřním rozporem mezi rozhodnutími správního orgánu I. st a žalovaného, jestliže téže době zákazu pobytu neodpovídá shodná doba neoprávněného pobytu, ale naopak diametrálně odlišná. Pokud žalovaný uložil správní vyhoštění v délce 21 měsíců za neoprávněný pobyt v ČR v délce jednoho dne, učinil tak v rozporu se zásadou proporcionality, tedy nepřiměřeně. 45.            Neúčastenstvím  syna žalobců ve správním řízení žalobcům nevznikla žádná újma, v tomto rozsahu nejsou aktivně legitimováni k ochraně práv jiné osoby. 46.            Soud napadená rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost danou vnitřním rozporem rozhodnutí o správním vyhoštěním a pro nezákonnost danou nepřiměřeně stanovenou dobou zákazu pobytu žalobců v případě neoprávněného pobytu v délce 1 dne. V novém rozhodnutí žalovaný srozumitelně vymezí délku neoprávněného pobytu žalobců a na základě toho stanoví přiměřenou délku správního vyhoštění. 47.            Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci byli ve věci samé úspěšní, proto jim přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Jelikož žaloby proti rozhodnutí o potvrzení správního vyhoštění jsou obsahově shodné a žaloby proti rozhodnutím o potvrzení povinnosti uhradit náklady řízení se k nim bezprostředně vztahují a neobsahují další odůvodnění, přiznal soud žalobcům náhradu nákladů právního zastoupení spočívající v odměně za 2 úkony za každého účastníka podle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí zastoupení, písemné podání k soudu] právní služby v částce 2 480 Kč za jeden úkon (80 % z 3 100) a náhradu hotových výdajů v částce 300,- Kč za jeden úkon, vše s DPH, avšak pouze za 2 žaloby proti vyhoštění jako takovému, nikoli proti náhradě nákladů řízení o správním vyhoštění. Jakkoli postup správních orgánů spočívající ve vydávání samostatného rozhodnutí o nákladech řízení o správním vyhoštění je pro soud nepochopitelný, samostatnou žalobu jen proti nákladům řízení soud považuje za účelový náhradový úkon, jestliže jde věcně o zcela související věc se správním vyhoštěním. Žalobce i žalobykně měli podat jednu žalobu proti vyhoštění i nákladům s jednou náhradou nákladů. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze 2. 9. 2021 Mgr. Kamil Tojner v.r. soudce     Shodu s prvopisem potvrzuje M. D.