č. j. 17 A 93/2020‑ 59   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci   žalobkyně: ████████████, narozená ████████████ státní příslušnost: ████████████ bytem ██████████████████████████ zastoupená advokátem Mgr. Petrem Dvořákem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2 proti   žalovanému: Ministerstvo vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2020, č. j. MV-93731-5/SO-2020,   takto:     I. Žaloba se zamítá.     II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obsah žaloby 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 1. 2020, č. j. OAM-32885-42/DP-2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla dle § 44a odst. 4 ve spojení s § 46a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „území“ a „ZPC“), zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, neboť žalobkyně byla pravomocně odsouzena za spáchání úmyslného trestného činu. 2. V žalobě žalobkyně uvedla, že žalovaný nevypořádal její odvolací námitky, resp. že nesouhlasí se způsobem vypořádání, a to zejména co se týče posouzení přiměřenosti dopadů do jejího soukromého a rodinného života. Žalobkyně měla za to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl jen obecné floskule a poté uzavřel, že s ohledem na závažnost trestné činnosti žalobkyně v porovnání s rodinným zázemím a délkou pobytu jsou dopady přiměřené. Dle žalovaného není třeba přihlížet k okolnostem páchání trestné činnosti, ale je podstatná sama závažnost typové trestné činnosti, proti čemuž se žalobkyně ohradila. Dle jejího názoru žalovaný zaměňuje důvod pro neprodloužení povolení k pobytu a otázku přiměřenosti, neboť ve vztahu k přiměřenosti je nutno zohlednit okolnosti případu a roli žalobkyně v trestné činnosti, kdy její nebezpečnost pro společnost je nízká v porovnání se zásahem do rodinného života, který bude značný. 3. Rozhodnutí je pak v rozporu s mezinárodněprávními závazky ČR, zejména Úmluvou o právech dítěte a Evropskou úmluvou o lidských právech. Je nutno zdůraznit práva nezletilých dětí žalobkyně (ročníky 2013 a 2014), o které žalobkyně pečuje (jejich otec je ve výkonu trestu), současně žalobkyně svým podnikáním zajišťuje finance pro rodinu. Děti žalobkyně neznají a nepamatují si domovskou zemi svých rodičů, v ČR navštěvují školu (školku). Žalobkyně rozporovala názor žalovaného, že pokud obě děti žijí v ČR pouze od roku 2015, nemohly si zde vytvořit natolik silné vazby, aby jejich návrat do země původu žalobkyně nebyl možný. Naopak děti jiné vazby než v ČR nemají. Navíc otec dětí bude ještě dlouhou dobu ve výkonu trestu odnětí svobody v ČR, což je důvod pro setrvání na území, aby děti mohly realizovat kontakt s otcem. Žalovaný sice odkazuje na možnost žít s jedním rodičem a druhé navštěvovat, ovšem možnost realizovat pravidelné návštěvy otce ve vězení z Vietnamu je zcela iluzorní, už jen s ohledem na finanční náročnost. 4. Žalobkyně akcentovala, že se od spáchání trestné činnosti chová v souladu se zákonem, řádně podniká a stará se o dvě nezletilé děti. Na území vstoupila legálně, do domovské vlasti prakticky necestuje, ačkoliv samozřejmě kontakty s rodinou udržuje. Žalovaný měl dle jejího názoru provést její výslech, nebo ji vyzvat, aby se vyjádřila k možným dopadům do svého života. Ačkoliv žalovaný uvedl, že žalobkyně musí tvrdit zásah a není jeho povinností ji vyslýchat, je nutno oponovat tím, že zde žalovaný nerozlišuje mezi tvrzením a důkazy. Žalobkyně tvrdila zásah do soukromého a rodinného života a k jeho prokázání navrhla výslech své osoby, případně manžela. Žalovaný provedení tohoto důkaz nemohl odmítnout jen s tím, že je na žalobkyni, aby prokázala zásah do svého života. 5. Žalobkyně upozornila, že napadené rozhodnutí odkazuje na nevhodnou judikaturu, když ve většině případů vychází z rozhodnutí, kterými nebyl pobyt povolen, tedy cizinci ani neměli pobyt či rodinu na území. 6. Žalobkyně poukázala na to, že Vrchní soud v Praze v rozsudku sp. zn. 15 To 49/2019 změnil na základě jejího odvolání rozsudek prvostupňového soudu v její prospěch tak, že zrušil trest vyhoštění. Mimo jiné byl tento postup odůvodněn rodinným životem a tím, že za situace, kdy jeden z rodičů je zde ve výkonu trestu odnětí svobody, vyhoštění druhého by při věku dětí znamenalo jejich dlouhodobé odloučení od otce. V daném případě sice nedochází k vyhoštění, avšak rozhodnutí má fakticky totožný efekt, proto je nutno zohlednit závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze. 7. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu pro lidská práva musí být v cizineckých věcech brány v potaz zejména následující faktory: (1) povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu); (2) délka pobytu v hostitelském státě; (3) doba, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby; (4) rodinná situace (např. doba trvání manželství a jiné faktory rodinného života); (5) počet nezletilých dětí a jejich věk; (6) rozsah, v jakém by byl soukromý a/nebo rodinný život narušen (tj. vliv na ekonomický, osobní a rodinný život, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo zůstat v hostitelském státě); (7) rozsah a intenzita vazeb na hostitelský stát (příbuzní, návštěvy, jazykové znalosti apod.); (8) imigrační historie dotčených osob (např. porušení imigračních pravidel v minulosti); a (9) věk a zdravotní stav [srov. zejména rozsudek Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, 31. 1. 2006, č. 50435/99; a rozsudek velkého senátu Üner proti Nizozemsku, 18. 10. 2006, č. 46410/99]. Tato kritéria byla vytvořena primárně v souvislosti s přezkumem vyhoštění cizinců, nicméně i v pobytových věcech jsou zohledňována. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Stručně shrnul obsah prvostupňového a napadeného rozhodnutí s tím, že veškeré uplatněné odvolací námitky byly v napadeném rozhodnutí vypořádány, přičemž žaloba svým obsahem odpovídá těmto odvolacím námitkám. Napadené rozhodnutí proto označil za zákonné a přezkoumatelné. Posouzení žaloby soudem 9. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 10. Podle § 44a odst. 4 věta poslední ZPC platnost povolení k dlouhodobému pobytu vydaného za účelem společného soužití rodiny nelze prodloužit, je-li důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto povolení (§ 46a). 11. Podle § 46a odst. 1 ZPC na žádost cizince ministerstvo platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny zruší. Ministerstvo platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny zruší rovněž, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. 12. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. O nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů lze hovořit v situaci, kdy se správní orgán v rozhodnutí řádně nevypořádá se všemi námitkami účastníků řízení, případně své rozhodnutí neodůvodní vůbec nebo nedostatečně vzhledem k požadavkům zákona (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 2 As 37/2006). Jak judikoval již Vrchní soud v Praze [viz rozsudek ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92 (SJS 27/0; SP 27/1994)], z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a – v případě rozhodování o relativně neurčité sankci – jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Nutno též zdůraznit, že dle ustálené judikatury tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů z hlediska soudního přezkumu jeden celek (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25). 13. Soud vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí neshledal, k čemuž se v podrobnostech vyjadřuje níže při vypořádání dílčích námitek. 14.  Soud v žalobě (kromě námitky nepřezkoumatelnosti) identifikoval již jen jediný žalobní bod, kterým je otázka přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života žalobkyně. Soud zdůrazňuje, že žalobkyně v žalobě v zásadě jen opakuje, co již namítala v odvolání. Za situace, kdy žalobkyně vůči vypořádání odvolacích námitek neuplatňuje konkrétní a usouvztažněné pochyby, argumentaci správních orgánů konkrétně nevyvrací, s jednotlivými úvahami správních orgánů přímo nepolemizuje, ale jen opakuje to, na co už bylo reagováno, se soudu neotvírá možnost, aby působil jako arbitr mezi konkurujícími argumenty. Role soudu proto zůstává v tom, aby přezkoumal, zda úvahy správních orgánů jsou racionální a logicky soudržné, přičemž v tomto ohledu v napadeném rozhodnutí soud žádné deficity, které by měly vliv na zákonnost rozhodnutí, neshledal. Soud proto níže k jednotlivým námitkám stručně uvádí argumentaci žalovaného obsaženou v napadeném rozhodnutí, s níž se ztotožňuje, případně se vyjadřuje k některým okolnostem. 15. Soud nemůže přisvědčit námitce žalobkyně, že správní orgány nedostatečně, či nesprávně posoudily závažnost trestné činnosti žalobkyně. Podmínka § 46a odst. 1 ZPC, tj. pravomocné odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu, byla nepochybně splněna. Současně žalovaný na str. 10 napadeného rozhodnutí konstatoval, že se žalobkyně „dopustila závažné trestné činnosti spočívající v nedovolené výrobě a jiným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami a jedy, a to jako člen organizované skupiny. Svým jednáním ohrožovala zdraví a životy jiných osob“. Tomuto závěru nemá soud co vytknout a dodává, že drogová trestná činnost obecně přináší vážné celospolečenské negativní dopady, nezřídka vede např. k druhotné trestné činnosti páchané drogově závislými, k rozpadu sociálních vztahů, problémům v zaměstnání aj. 16. Konkrétní okolnosti případu a roli žalobkyně v trestné činnosti zohlednil trestní soud, proto bylo žalobkyni uloženo jen podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody, ovšem v nejvyšší možné sazbě a s téměř maximální zkušební dobou (viz § 81 a § 82 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Dle dotčeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (bod 21) nebylo od vyhoštění žalobkyně upuštěno z rodinných důvodů, jak sugerovala žalobkyně, trest vyhoštění byl zrušen všem podmíněně odsouzeným pachatelům. Soud se však nedomnívá, že by nižší forma zapojení žalobkyně do drogové trestné činnosti nutně vedla k typově nižší závažnosti trestné činnosti v případě použití § 46a odst. 1 ZPC. Žalovaný ani prvostupňový orgán přitom nebyli vázáni rozhodnutím trestního soudu, který žalobkyni neudělil trest vyhoštění (jinak by byl § 46a odst. 1 ZPC neaplikovatelný). Nutno dodat, že ač žalobkyně hovoří o tom, že zrušení dlouhodobého pobytu by se v jejím případě fakticky rovnalo vyhoštění, soud s tím nemůže souhlasit. Vyhoštění (trestní, či správní) znamená úplný zákaz pobytu na území (s výjimkou jeho přerušení), v případě zrušení dlouhodobého pobytu může žalobkyně na území pobývat krátkodobě, byť by to pro ni, příp. její děti, znamenalo určité komplikace. 17. Žalovaný na str. 9 citoval přiléhavou judikaturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2012, č. j. 8 As 34/2011-85), dle níž žalovaný není povolán ke zkoumání trestného jednání cizince z pohledu trestního práva a nemá ani možnost správního uvážení v tom smyslu, že by mohl u určitého trestného činu či v některých specifických případech shledat, že nenastaly podmínky pro zrušení dlouhodobého pobytu cizince. V pravomoci žalovaného „tedy není zvažovat další kritéria či konkrétní okolnosti a specifika rozhodované věci jako kupř. povaha a závažnost spáchaného trestného činu, kooperace s orgány činnými v trestním řízení, dosavadní bezúhonnost stěžovatele ani jeho řádný život po vydání odsuzujícího rozsudku“. Jediným korektivem § 46a odst. 1 ZPC je možný nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince, kdy se již správní uvážení uplatní. 18. Lze tudíž učinit závěr, že trestná činnost žalobkyně byla závažná, přičemž jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008-101, veřejný zájem na tom, aby na území nepobývali cizinci, kteří spáchali úmyslný trestný čin, za nějž byli odsouzeni, a mohli by tedy představovat byť jen potenciální hrozbu pro společnost, má obecně zpravidla přednost před právem tohoto cizince žít spolu se svojí rodinou. 19. Žalovaný ohledně posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně (a jejích rodinných příslušníků) na str. 10 napadeného rozhodnutí uvedl, že na území pobývá manžel žalobkyně, avšak ten je až do 15. 4. 2024 ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici s ostrahou a byl mu uložen také trest vyhoštění na dobu 10 let. V takovémto případě nelze hovořit o možnosti realizovat společné soužití, k rozdělení manželství došlo již nástupem manžela do výkonu trestu. Po vykonání trestu odnětí svobody bude muset manžel žalobkyně na základě vyhoštění opustit území a žalobkyně s ním bude moci opětovně rozvíjet rodinný život v domovském státě. Od roku 2015 na území rovněž pobývají dvě nezletilé děti žalobkyně, a to na základě povolení k trvalému pobytu, které jsou s ohledem na svůj věk odkázány na péči žalobkyně. Vzhledem k nízkému věku dětí však nelze hovořit o tom, že by si na území vytvořily natolik pevné sociální vazby, jejichž zpřetrhání by představovalo nepřiměřený zásah do jejich soukromého a rodinného života, pokud by v důsledku napadeného rozhodnutí byly nuceny opustit území spolu s žalobkyní. Pokud jde o oddělení dětí od otce, resp. ztrátu možnosti jej navštěvovat ve věznici, Úmluva o právech dítěte připouští i oddělení dítěte od rodičů a to v čl. 9 odst. 3, z něhož vyplývá, že smluvní státy uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou z rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. Článek 10 odst. 2 této úmluvy též hovoří o tom, že dítě, jehož rodiče pobývají v různých státech, má až na výjimečné okolnosti právo udržovat pravidelné osobní kontakty a přímé styky s oběma rodiči. Tato úmluva tedy požaduje ochranu pro vyjmenovaná práva dítěte, avšak v žádné své části nestanovuje, že oba rodiče musí žít spolu se svým dítětem v jednom státě. Naopak předpokládá, že oddělení dítěte od rodičů může dojít, a pro takovou situaci požaduje zabezpečit pravidelné osobní kontakty. 20. Napadené rozhodnutí na str. 3 též uvádí, že prvostupňové rozhodnutí, kromě výše uvedeného, konstatuje další okolnosti týkající se rodinného a soukromého života žalobkyně, přičemž s ohledem na věk a zdravotní stav není žalobkyně v případě návratu do domovského státu, kde navíc žijí její rodiče a sourozenci, omezena v získání zaměstnání či provozování samostatné výdělečné činnosti. 21. Soud dodává, že ačkoli teze žalobkyně, že její děti mají vytvořené vazby výhradně na území, zřejmě není nepravdivá (na území pobývají téměř od narození), pak s ohledem na délku jejich pobytu a jejich nízký věk tyto vazby evidentně nemohou být podstatného charakteru (tj. studium jiné než základní školy/školky, zaměstnání, partnerské vztahy apod.), nadto lze předpokládat, že pro děti nízkého věku nebude zásadní problém adaptovat se na prostředí domovské země, kde má žalobkyně rodiče a sourozence, přičemž se soudu jeví jako nepravděpodobné, že by došlo k úplnému, či výraznému zpřetrhání vztahů s domovskou zemí (žalobkyně na území pobývá od roku 2015). Vyšší náročnost při realizaci kontaktu dětí s otcem soud nepovažuje za porušení Úmluvy o právech dítěte, ostatně styk dětí s otcem je znesnadněn již jeho pobytem ve vězení. Určité narušení rodinných kontaktů je neoddělitelným důsledkem trestné činnost jak žalobkyně, tak otce jejích dětí, kdy tyto kontakty musí ustoupit ochraně společnosti. Žalobkyně také nijak neprokázala, že by v domovské zemi nemohla získat zaměstnání, aby mohla finančně zajistit sebe a své děti. 22. S ohledem na výše uvedené má soud ve shodě se správními orgány za to, že napadené a prvostupňové rozhodnutí nebudou mít nepřiměřený dopad do rodinného a soukromého života žalobkyně, ani nebudou porušena práva jejích dětí. 23. Ohledně neprovedení výslechu žalobkyně žalovaný na str. 8 napadeného rozhodnutí odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 6 A 139/2012, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2015, č. j. 52 A 54/2015-45, z nichž vyplývá, že je to cizinec, který má být aktivní a má označit případné rodinné či osobní vazby. Soud doplňuje, že žalobkyni nic nebránilo se v řízení vyjadřovat písemně, což je primární cesta, jíž má účastník směřovat správnímu orgánu svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2014, č. j. 6 As 147/2013-29), výslech cizince není obligatorní součástí správního řízení a správní orgány jsou povinny k němu přistoupit jen tehdy, když okolnosti týkající se rodinných vazeb nelze ověřit jinými prostředky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2018, č. j. 4 Azs 153/2018-57). Žalobkyně ve správním řízení ve svých písemných podáních neoznačila žádné okolnosti, které by správním orgánům nebyly známy a které by nebyly vypořádány v jejich rozhodnutích. Ani v žalobě žalobkyně neuvedla nic, co by již neuplatnila ve správním řízení. Soud dodává, že ve správním řízení byl proveden výslech žalobkyně (protokol ze dne 21. 5. 2018, č. j. OAM-32885-18/DP/2017), jehož součástí byly i otázky na soukromý a rodinný život žalobkyně, přičemž z výslechu nevyplynuly žádné skutečnosti, které by správní orgány ve svých rozhodnutích neposoudily, popř. které by indikovaly, že je potřeba provést další výslech žalobkyně. 24. Závěrem, pokud jde o rozsah přezkumu možných dopadů do soukromého a rodinného života žalobkyně, ta v žalobě uvedla 9 okruhů otázek, které jsou promítnuty také v § 174a ZPC, přičemž dle náhledu soudu správní orgány všechny relevantní okolnosti náležitě posoudily. Není nezbytné, aby se správní orgán výslovně vyjadřoval ke všem kritériím uvedeným v § 174a ZPC (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013-34), jak na str. 8 napadeného rozhodnutí správně poznamenal žalovaný a současně připomněl dispoziční zásadu, tedy že žadatel má být iniciativní a tvrdit skutečnosti ve svůj prospěch. Závěr 25. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v § 51 odst. 1 s. ř. s. tak učinil bez nařízení jednání (žalovaný nesdělil soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, žalobkyně původně na nařízení jednání trvala, leč podáním ze dne 26. 10. 2021 soudu sdělila, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání). 26. Protože žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.   Praha 29. listopadu 2021     Mgr. Milan Tauber v.r. předseda senátu