USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci žalobkyně: J. M. a.s., IČO: xxx sídlem U V., P. zastoupena advokátem JUDr. Ing. K. G., Ph.D. sídlem L., Praha proti žalovaným: M. M., narozen dne xxx naposled bytem K., P. o zaplacení 5.790,96 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu ze dne 3. března 2021, č. j. xxx, takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení (výrok I.) a o náhradě nákladů rozhodl tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo (výrok II.). 2. Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5.790,96 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mezi právním předchůdcem žalobkyně (společností Č. s. a.s.) a žalovaným byla uzavřena smlouva o účtu č. xxx, na jejímž základě byl žalovanému zřízen sporožirový účet. Na něm však žalovanému vznikl nepovolený debetní zůstatek, který nevyrovnal. 3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalovanému (státnímu příslušníku Á. r.) se nepodařilo doručit na adresy zjištěné v České republice (K., P., T. n., P.) ani v zahraničí (M., A., B.), neprochází údaji Správy uprchlických zařízení, Úřadu práce a České pošty, není veden v evidencích České správy sociálního zabezpečení, telefonních operátorů, dle zprávy cizinecké policie není žalovaný v České republice hlášen k pobytu. Po citaci článku 4 odst. 1, článku 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“ nebo „Nařízení“) dovodil, že Nařízení Brusel I bis neumožňuje vést řízení proti osobě neznámého pobytu, rozhodnutí ve věci, ve které by byl žalovaný zastoupen opatrovníkem podle ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř., by nemohlo být ve smyslu čl. 45 odst. 1 písm. a) citovaného nařízení pro rozpor s veřejným pořádkem uznáno. Následně citoval ust. § 6 odst. 1 a § 85 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, § 84, § 85 odst. 1, § 86 odst. 2 o. s. ř. dospěl k závěru, že bydliště žalovaného soudu známo není a že žalobkyně neprokázala skutečnosti, z nichž by bylo možné usoudit na pravomoc tuzemských soudů k projednání a rozhodnutí věci (adresa pobytu žalovaného v České republice, Evropské unii či v zahraničí, majetek na území České republiky, uzavření prorogační dohody). Soud proto v dané věci nemá mezinárodní příslušnost věc rozhodnout dle článku 4 odst. 1 nařízení ani pravomoc dle zákona č. 91/2012 Sb. Pro nedostatek procesní podmínky proto řízení zastavil (§ 104 odst. 2 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. 4. Proti tomuto usnesení podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně, a to z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu xxx, Městského soudu v Praze sp. zn. xxx a SDEU ve věci L. xxx a dále xxx a dovodila, že pokud není známo bydliště žalovaného, měl mu být soudem I. stupně ustanoven opatrovník a s ním v řízení jednat. Z těchto důvodů navrhla změnu napadeného usnesení a pokračování v řízení. 5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že řízení bylo zahájeno dne 27. 9. 2019 doručením návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaným je státní příslušník Á. r., který ještě v roce 2017 podal (neúspěšnost) žádost o dlouhodobý pobyt na území České republiky za účelem zaměstnání (viz zpráva MV ČR ze dne 16. 1. 2020). Soud I. stupně s ohledem na existenci cizího prvku ve sporu daného státní příslušností žalovaného správně dovodil nutnost zkoumání své pravomoci ve věci. S jeho právním závěrem o nedostatku pravomoci spor rozhodnout však odvolací soud nesouhlasí. 7. Z obsahu spisu vyplývá, že soud I. stupně učinil rozsáhlá šetření ke zjištění faktického pobytu a doručení soudních zásilek žalovanému v České republice, avšak bezúspěšně. Učinil i pokus doručit soudní zásilky žalovanému na jeho adresu v domovském státě, avšak i zde žalovaný již nebydlel. Z obsahu smlouvy o sporožirovém účtu uzavřené žalovaným s právním předchůdcem žalobce přitom vyplývá, že za svoje adresy označil ty, na kterých je dle zpráv pošty neznámý. Neboť jiné adresy nejsou známy ani žalobci, lze tak dovodit, že bydliště žalovaného je pro soud neznámé. Zásadní přitom je, že z obsahu spisu nelze dospět k závěru (a neučinil tak ani soud I. stupně), že žalovaný měl ke dni zahájení sporu bydliště mimo území Evropské unie (viz rozhodnutí mBank S.A. xxx). 8. S Á. r. nemá Česká republika dvou či vícestrannou smlouvu, která by pravomoc řešila a která by měla aplikační přednost před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v českém právu, a také podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním. Proto je třeba před aplikováním zákona 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém přihlédnout k úpravě obsažené v normách práva Evropské unie, které mají aplikační přednost před právem členských států. 9. Podle článku 17 Nařízení ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 10. Podle článku 18 odst. 2 Nařízení smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 11. Podle článku 62 Nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Nemá-li strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl návrh podán, použije soud pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v jiném členském státě, právo tohoto členského státu. 12. Žalovaný byl podle žalobkyní předložených listin stranou smlouvy o účtu. Žalovaný smlouvu uzavřel jako spotřebitel, ze smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Žalovaný měl v době uzavření smlouvy bydliště v České republice, kde právní předchůdce žalobce provozoval podnikatelskou činnost, do jejíhož rozsahu smlouva spadá. 13. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o žalobu, kterou podal smluvní partner proti spotřebiteli, je na místě pro účely posouzení mezinárodní příslušnosti soudů aplikovat čl. 18 odst. 2 Nařízení. Podle něj může být žaloba podána pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. Jeho existence, jak bylo shora uvedeno, se posuzuje výlučně dle práva českého. 14. Jak bylo výše uvedeno, ačkoli soud učinil veškerá potřebná šetření ke zjištění bydliště žalovaného, jeho výsledky byly nulové, pobyt žalovaného se nepodařilo zjistit, žalovaný se nezdržuje ani na žádné z adres uvedených ve smlouvě. Jeho případná adresa v zahraničí či domovském státě nebyla šetřením rovněž zjištěna. Soud I. stupně proto nemohl dovodit, kde měl žalovaný své bydliště ke dni zahájení sporu (viz rozhodnutí SDEU xxx). Za této situace je ale nutno uzavřít, že jeho pobyt je neznámý. Proto, s odkazem na rozsudky SDEU L. xxx a xxx, je nutno dovodit pravomoc českých soudů věc rozhodnout, neboť poslední bydliště žalovaného, které bylo možné zjistit (uvedené ve smlouvě o účtu, jehož změna žalobci nebyla ohlášena), se nachází v České republice. Dílčí závěr soudu I. stupně, že Nařízení Brusel I bis neumožňuje vést řízení proti osobě neznámého pobytu je přitom v rozporu s judikaturou SDEU L. xxx. Soud I. stupně měl proto žalovanému ustanovit pro řízení opatrovníka a s ním v řízení pokračovat. Další dílčí závěr soudu I. stupně o problematickém uznání takovéhoto rozsudku v příslušném státě místa výkonu přitom není pro toto nalézací řízení (s ohledem na postoj žalobce, který trvá na projednání věci) otázkou rozhodnou. 15. S ohledem na výše uvedené odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. b) a § 167 odst. 2 o. s. ř. a napadené rozhodnutí změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, které se podává do 2 měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, za podmínek ust. § 237, § 239 a násl. o. s. ř. Praha 14. června 2021 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu