USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci žalobkyně: E. s. r. o., IČO xxx sídlem xxx, xxx zastoupená advokátem proti žalovaným: M. C. C., narozený naposledy bytem xxx, xxx o zaplacení 199.362,31 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 27. května 2021, č. j. xxx, takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení (výrok I.), o náhradě nákladů rozhodl tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo (výrok II.) a žalobkyni vrátil poměrnou část soudního poplatku (výrok III.). 2. Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení částky 199.362,31 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru č. xxx, který sloužil k financování osobního automobilu xxx. Žalovaný se však dostal se splácením úvěru do prodlení a přes opakované výzvy dluh dosahující žalované částky žalobkyni neuhradil. 3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalovanému se nepodařilo doručit na adresy zjištěné v České republice (xxx, Praha, xxx, Praha), když posledně uvedená adresa byla zjištěna dotazem na Cizineckou policii. Dle ubytovatele se však žalovaný z této adresy v roce xxx odstěhoval neznámo kam. Jeho aktuální adresu soud I. stupně nezjistil ani prostřednictvím České správy sociálního zabezpečení a telefonních operátorů. Po odkazu na ust. § 103, § 104 odst. 1, 2 o. s. ř., článek 18 odst. 2 a článek 62 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“ nebo „Nařízení“) ve spojení s ust. § 80 o. z. dovodil, že nelze učinit závěr o bydlišti žalovaného na území České republiky ke dni zahájení řízení (viz ust. § 11 odst. 1 o. s. ř.). Pro nedostatek pravomoci českých soudů proto řízení zastavil (výrok I.). O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 146 odst. 2věta prvá o. s. ř., o vrácení poměrné části soudního poplatku dle ust. § 10 odst. 3 zák. č. 549/91 Sb. 4. Proti tomuto usnesení podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně. Česká republika neuzavřela s xxx, jehož je žalovaný státní příslušník, zvláštní smlouvu, proto je dána aplikační přednost Nařízení Brusel I bis. V této souvislosti dále tvrdila, že žalovaný uzavřel smlouvu jako spotřebitel, a s odkazem na článek 17 a 18 odst. 2 může být podána pouze u soudu členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. Pokud by však soud I. stupně dospěl nakonec k závěru, že se žalovaný na uvedených adresách skutečně nezdržuje a nelze dovodit, že by ke dni podání žaloby měl bydliště na území ČR, musí posoudit, zda v důsledku šetření lze dovodit okolnosti nasvědčující k tomu, že má žalovaný bydliště v jiném členském státě (pak ovšem žalovanému musí doručit žalobu s poučením ve smyslu čl. 26 Nařízení) či mimo území EU (což je případ, kdy by se pro posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů naopak použil čl. 6 Nařízení). Dále uvedla další jí známou adresu žalovaného v ČR xxx, xxx a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu xxx, Městského soudu v Praze sp. zn. xxx a SDEU ve věci xxx a dále xxx dovodila, že pokud není známo bydliště žalovaného, měl mu být soudem I. stupně ustanoven opatrovník a s ním v řízení jednat. Z těchto důvodů navrhla změnu napadeného usnesení a pokračování v řízení. 5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že řízení bylo zahájeno dne xxx doručením návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaným je státní příslušník xxx, který měl od xxx povolen na území České republiky přechodný pobyt za účelem zaměstnání až do xxx (viz zpráva MV ČR ze dne xxx). Dle této zprávy nahlásil žalovaný adresu ve svém domovském státě jako „xxx, xxx, xxx, xxx“. Soud I. stupně si opatřil i zprávu ubytovatele žalovaného z adresy xxx, ze které vyplývá, že se zde žalovaný od roku xxx nezdržuje. Soud I. stupně s ohledem na existenci cizího prvku ve sporu daného státní příslušností žalovaného správně dovodil nutnost zkoumání své pravomoci (mezinárodní příslušnosti) ve věci. S jeho právním závěrem o nedostatku pravomoci spor rozhodnout však odvolací soud nesouhlasí. 7. Z obsahu spisu vyplývá, že soud I. stupně učinil rozsáhlá šetření ke zjištění faktického pobytu a doručení soudních zásilek žalovanému na známé adresy v České republice, avšak bezúspěšně. Rezignoval však zároveň na možnost doručit žalovanému žalobu na adresu v jeho domovském státě registrovanou MV ČR. Přestože soud I. stupně vyzval žalobce k doplnění tvrzení, na jejichž základě dovozuje pravomoc a příslušnost soudu I. stupně, až v odvolacím řízení žalobce sdělil i další adresu žalovaného - xxx, xxx. Z obsahu spisu však nelze prozatím dospět k závěru (a neučinil tak ani soud I. stupně), že žalovaný měl ke dni zahájení sporu bydliště mimo území Evropské unie (viz rozhodnutí xxx xxx). 8. S xxx nemá Česká republika dvou či vícestrannou smlouvu, která by pravomoc řešila a která by měla aplikační přednost před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v českém právu, a také podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním. Proto je třeba před aplikováním zákona 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, přihlédnout k úpravě obsažené v normách práva Evropské unie, které mají aplikační přednost před právem členských států. 9. Podle článku 17 Nařízení ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 10. Podle článku 18 odst. 2 Nařízení smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 11. Podle článku 62 Nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Nemá-li strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl návrh podán, použije soud pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v jiném členském státě, právo tohoto členského státu. 12. Žalovaný byl podle žalobkyní předložených listin stranou smlouvy o úvěru. Žalovaný smlouvu uzavřel jako spotřebitel, ze smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Žalovaný měl v době uzavření smlouvy bydliště v České republice, kde žalobce provozoval podnikatelskou činnost, do jejíhož rozsahu smlouva spadá. 13. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o žalobu, kterou podal smluvní partner proti spotřebiteli, je na místě pro účely posouzení mezinárodní příslušnosti soudů aplikovat čl. 18 odst. 2 Nařízení. Podle něj může být žaloba podána pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. Jeho existence, jak bylo shora uvedeno, se posuzuje výlučně dle práva českého. 14. Jak bylo výše uvedeno, ačkoli soud I. stupně zjistil, že na obou adresách v Praze (xxx a xxx ulice) je žalovaný neznámý, z obsahu spisu vyplývají další možné kontaktní adresy žalovaného sdělené jednak žalobcem (xxx, xxx), zejména však adresa v domovském státě žalovaného sdělená MV ČR. V této souvislosti odvolací soud poznamenává, že sdělení MV ČR obsahuje zřejmě písařskou chybu (xxx je samostatné město ve xxx xxx a není pravděpodobné, že by se stejným jménem existovala i ulice v xxx xxx). 15. Pokud by soud I. stupně dospěl k závěru, že se žalovaný ani na adrese xxx, xxx nezdržuje a nelze ani jinak dovodit, že by ke dni podání žaloby měl bydliště na území České republiky, musí posoudit, zda z výsledků šetření lze dovodit okolnosti nasvědčující tomu, že má žalovaný bydliště v jiném (např. svém domovském) členském státě (pak ovšem musí žalovanému doručit žalobu s poučením ve smyslu článku 26 Nařízení) či mimo území Evropské unie (což je případ, kdy by se pro posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů naopak použil článek 6 Nařízení). 16. Pokud však dospěje k závěru, že bydliště žalovaného je neznámé, je s odkazem na rozsudky xxx xxx a xxx nutno dovodit pravomoc českých soudů věc rozhodnout, neboť poslední bydliště žalovaného, které bylo možné zjistit (uvedené ve smlouvě o úvěru, jehož změna žalobci nebyla ohlášena), se nachází v České republice. 17. S ohledem na výše uvedené odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. b) a § 167 odst. 2 o. s. ř. a napadené rozhodnutí změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, které se podává do 2 měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, za podmínek ust. § 237, § 239 a násl. o. s. ř. Praha 2. července 2021 JUDr. Marcela Kučerová v.r. předsedkyně senátu