ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka ve věci žalobkyně: Ch. zahraniční osoba registrovaná pod č. xxx sídlem P., B., Polská republika proti žalované: E., IČO xxx sídlem U., Praha, Česká republika o zaplacení 2250 PLN s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu ze dne 26. června 2021, č. j. 21C 123/2020-62, a doplňujícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu ze dne 15. září 2021, č. j. 21C 123/2020-166, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: 1. V evropském řízení o drobných nárocích podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích (dále jen „Nařízení“) žalobce podle čl. 4 odst. 1 Nařízení uplatnil nárok na zaplacení 2 250 PLN se zákonnými úroky z prodlení z této částky za dobu od 13. 9. 2019 do zaplacení, z titulu mezi účastníky uzavřené mandátní smlouvy. 2. Soud I. stupně o nároku rozhodl shora označeným rozsudkem, jímž žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 2250 PLN s úrokem z prodlení ve výši 7 % ročně z této částky za dobu od 13. 9. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 40 EUR a částku 1000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a dále povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše byla posléze samostatným usnesením vyčíslena na 0 Kč, do tří dnů od právní moci samostatného usnesení na účet Obvodního soudu pro Prahu 3 (výrok III.). 3. Žalobce v návrhu tvrdil, že poskytl žalované právní poradenství v souvislosti s uzavřením dohody o prodeji akcií polské společnosti P. žalované, a právní služby potřebné pro registraci příslušných změn společnosti u rejstříkového soudu, vše v rozsahu 15 hodin. Odměnu za právní služby vyúčtoval žalobce žalované fakturou č. 53/2019 ze dne 6. 9. 2019 na částku 2 250 PLN (Polský zlotý), tj. 15 x 150 PLN, splatnou dne 12. 9. 2019. Žalovaná převzetí vyúčtování včetně výčtu provedených činností potvrdila, vyúčtovanou částku odpovídající smluvní odměně za právní služby ve stanovené lhůtě splatnosti, ani nikdy později neuhradila. 4. Soud I. stupně dovodil mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí této věci s mezinárodním prvkem daným státní příslušností žalobce k Polské republice, podle článku. 4. odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, když žalovaná má sídlo v České republice v Praze 3, k projednání návrhu tak je příslušný Obvodní soud pro Prahu 3. Po hmotněprávní stránce byl nárok posouzen na základě čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), podle polského práva, které je jako právo země, v níž má žalobce jako poskytovatel služeb sídlo, právem rozhodným pro smlouvu o poskytování služeb, z níž je žalováno. 5. Soud I. stupně zaslal žalované dne 29. 4. 2020 odpovědní formulář ve smyslu čl. 5 odst. 2 Nařízení, který byl žalované doručen dne 3. 5. 2020. Žalovaná se k návrhu ve stanovené lhůtě 30 dnů od doručení odpovědního formuláře, která marně uplynula dne 2. 6. 2020, nevyjádřila (resp. nezaslala soudu I. stupně žádnou odpověď); soud I. stupně proto podle čl. 7 odst. 3 Nařízení vydal rozhodnutí o uplatněném nároku ve prospěch žalobce. 6. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobce poskytl žalované na základě mandátní smlouvy právní služby v rozsahu 15 hodin za částku 150 PLN za hodinu. Po právní stránce uzavřel, že žalovaná má podle § 734 a ust. § 735 zákona ze dne 23. dubna 1964 občanského zákoníku (Dz.U. tłum. gb Nr 16, poz. 93) povinost zaplatit žalobci částku ve výši 2 250 PLN s úrokem z prodlení v zákonné výši v sazbě 7% ročně, odvozené od referenční sazby Polské národní banky ke dni prodlení žalované (1,5 bodu) zvýšené o 5,5 procentního bodu (§ 481 odst. 2 zákona ze dne 23. dubna 1964, občanského zákoníku). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch plně úspěšného žalobce. Povinnost k náhradě nákladů řízení státu byla podle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložena plně neúspěšné žalované; předpokládané náklady představované tlumočným v případě, že žalobce bude požadovat překlad rozhodnutí do polského jazyka, však státu nevznikly. 7. Tento rozsudek soudu I. stupně napadla žalovaná v celém rozsahu včasným a přípustným odvoláním. Namítala, že žalobcem uplatněná pohledávka není po právu. Žalovaná tvrdila, že žalobce byl s poskytnutím svých služeb opakovaně v prodlení. V důsledku toho byla žalovaná nucena vynaložit další (v odvolání nespecifikované) náklady, a nadto jí rovněž ušel zisk, neboť v důsledku prodlení žalobce s poskytnutím služeb nemohla v Polsku včas uzavřít již sjednané obchodní případy. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnou rozsudku soudu I. stupně žalobu v plném rozsahu zamítl. 8. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Uvedl, že dodržel veškeré mezi účastníky sjednané termíny. Je sice pravdou, že smlouvy o prodeji akcií nebyly uzavřeny v původně předpokládaném termínu 15. 3. 2019, k tomu však došlo z toho důvodu, že se žalovaná včas nedostavila k notářskému úkonu, pro něž byl rezervován termín na tento den. Žalobce dále odmítl, že by byl žalovanou vystavil nutnosti vynakládat v souvislosti s transakcí další náklady a opožděným poskytováním právních služeb zavinil vznik škody ve formě ušlého zisku žalované. Strany se nedohodly na lhůtách pro provedení zakázky. Žalobce provedl dohodnuté úkony vždy bezprostředně po obdržení příslušných dokumentů od žalované. Žalovaná před podáním odvolání nikdy nevznesla námitky ani stížnosti týkající se služeb poskytnutých žalobcem. 9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející podle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.); dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. 10. Podle článku 19 Nařízení „nestanoví-li toto nařízení jinak, řídí se evropské řízení o drobných nárocích procesním právem členského státu, v němž řízení probíhá“. Česká republika sdělila Komisi v souladu s čl. 17 Nařízení, že opravným prostředkem proti rozhodnutí vydaným v evropském řízení o drobných nárocích je odvolání upravené v §§ 201- 226 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). 11. Podle § 205 odst. 2 o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že a) nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát; b) soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem; c) řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; d) soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností; e) soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním; f) dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny (§ 205a); g) rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 12. Evropské řízení o drobných nárocích, v němž byl napadený rozsudek vydán, je řízením sporným; proto platí pro uplatňování skutečností nebo důkazů, které účastník v řízení neuplatnil před soudem I. stupně, omezení vyplývající z ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. (tzv. neúplná apelace). Podle tohoto ustanovení skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. 13. V daném případě žalovaná uplatnila v odvolání nová skutková tvrzení, že služby, dodané žalobcem, vykazovaly vady, v důsledku nichž musela vynaložit další náklady. K těmto novým skutkovým tvrzením nemohl odvolací soud se zřetelem na režim tzv. neúplné apelace přihlížet, neboť nejde o žádný z případů, kdy to platná právní úprava odvolání obsažená v ustanoveních § 205 odst. 2 o. s. ř. pod písmeny a) až g) umožňuje. Bylo na žalované, aby skutečnosti, na nichž hodlá postavit svou obranu vůči nároku uplatněnému v evropském řízení o drobných nárocích, uvedla před soudem I. stupně formou zaslání odpovědního formuláře (čl. 5 odst. 3 Nařízení), který jí byl soudem I. stupně doručen spolu s návrhem, a aby nabídla k obranným tvrzením důkazy. Tím, že žalovaná na doručení návrhu a odpovědního formuláře postupem soudu podle článku 5 Nařízení nereagovala, souhlasila s postupem, kdy soud rozhodne na základě žalobcem předložených listin podle článku 7 odst. 3 Nařízení (podle něhož „Neobdrží-li soud od příslušné strany odpověď ve lhůtě stanovené v čl. 5 odst. 3 nebo 6, vydá rozhodnutí o nároku nebo vzájemném nároku“) a vzdala se takto i dobrodiní ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř., které ukládá předsedovi senátu, aby účastníky přítomné při jednání poučil, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. Splnění uvedených podmínek přípustnosti uvedení nových tvrzení v odvolacím řízení se z obsahu spisu nepodává a žalovaný je ostatně ani netvrdí. 14. Odvolání žalovaného proti rozhodnutí o věci samé, které z obsahového hlediska neodpovídá žádnému z přípustných odvolacích důvodů podle § 205 odst. 2 o. s. ř., tedy nelze hodnotit jako důvodné. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný. 15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.; úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení, jejíž výše byla určena podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), c), vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve výši 300 Kč za jeden procesní úkon, a to vyjádření k odvolání. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Praha 1. prosince 2021 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu