ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v právní věci žalobců: a) L. K., narozena dne xxx bytem M., Praha b) M. K., narozen dne xxx bytem M., Praha oba zastoupeni advokátem Mgr. N. sídlem V., Brno proti žalovanému: K. sídlem A., A., Nizozemské království zastoupena Mgr. Š, advokátem sídlem T., Praha pro zaplacení částky 1 200 euro s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu ze dne 29. října 2020, č. j. 53 C 121/2019-38, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.668,64 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. N., advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců částku 600 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky za dobu od 11. 5. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 5 267 Kč rozsudku k rukám právního zástupce žalobců do tří dnů od právní moci tohoto. 2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že takto soud rozhodl o žalobě žalobců, kteří se domáhali, aby žalovaný zaplatil každému 600 EUR s příslušenstvím, s tím, že dne 13. 1. 2019 se měli účastnit letu operovaného žalovaným pod č. KL 760 a KL 1357 z A. (správně A.) v K. do Prahy přes Amsterdam. Přílet letu č. KL 760 do Amsterdam byl stanoven na 14.35 hodin následujícího dne xxx, avšak skutečný přílet do Amsterdamu se uskutečnil až v 16.53 hodin, v důsledku čehož žalobci nestihli navazující let KL 1357 s příletem do Prahy s původním časem příletu 17.45 hodin. Žalobcům byl ze strany žalovaného poskytnut náhradní let s odletem ve 20.50 hodin a do Prahy se dostali až ve 22.15 hodin. V souladu s Nařízením Rady (ES) č. 261/2004, jímž se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě při odepření nástupu do letadla, zrušení nebo významného zpoždění letu (dále jen Nařízení č. 261/2004) a v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora (rozhodnutí ve věci STURGEON C – 402/07; NELSON, TUI C-581/10) každému z žalobců dle čl. 7 vznikl nárok na úhradu žalované částky ve výši 400 EUR (poznámka odvolacího soudu: v žalobě se však uvádí 600 EUR pro každého z žalobců). 3. Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil, byť mu byla žaloba doručena dne 31. 7. 2019 (poznámka odvolacího soudu: v rozsudku soudu I. stupně zjevně chybně uvedeno 31. 1. 2019). 4. Soud I. stupně nárok žalobce posoudil ve specifickém řízení dle Nařízení o drobných nárocích (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007), a to s tím, že se jedná o občanskoprávní věc a hodnota nároku žalobců nepřesahuje v době doručení žalobního formuláře částku 2.000 EUR. Příslušnost soudu k projednání věci dovodil z čl. 16 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 44/2001, když žalobci jsou spotřebiteli a mohli podat žalobu u soudu místa, kde mají bydliště. O nároku žalobců bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, s odkazem na čl. 5 odst. 1 Nařízení o drobných nárocích. 5. Soud I. stupně na základě přiložených listin (palubní vstupenky a výpis ze stránky xxx) uzavřel, že žaloba je důvodná. Nárok posoudil dle čl. 7 odst. 1 písm. c) Nařízení č. 261/2004, dle něhož mají žalobci právo na zaplacení 600 EUR za zpožděný let, který svou délkou přesahoval 3 500 km. 6. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 o s. ř. s tím, že výši odměny advokáta ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby učiněný za každého z žalobců, do podání žaloby, posoudil dle § 14b vyhlášky č. 177/96 Sb. (advokátního tarifu – dále jen AT). Aplikaci ustanovení § 14b AT odůvodnil odkazem na závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze z 25. 3. 2015, sp. zn. 18 Co 7/2015 či ze dne 30. 6. 2020, č. j. 28 Co 200/2020-47, jakož i odkazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, který definoval pojem formulářová žaloba. Soudu I. stupně je totiž známo, že právní zástupce žalobců podává u soudů opakovaně desítky a desítky návrhů na zahájení řízení, jimiž uplatňuje proti žalovanému (nejen proti žalovanému) totožné nároky, a to co do vzniku pohledávky jako náhrady za zpožděný let. Tyto návrhy mají podobu využitelného vzoru. Dále soud I. stupně přiznal žalobcům právo na náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč, s odkazem na § 14b AT, za 3 úkony do podání žaloby, které specifikoval (převzetí a příprava, předžalobní výzva, podání žaloby), jakož i za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a z náhrady za DPH. Celková výše náhrady nákladů řízení činí 5 267 Kč. 7. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný. Ve svém odvolání, které alternativně označil současně i jako návrh na přezkum rozhodnutí ve smyslu čl. 18 Nařízení o drobných nárocích, zejména namítal, že soud I. stupně se nevypořádal s řadou procesních podmínek pro aplikaci Nařízení o drobných nárocích. Nevypořádal se s tím, zda je ve věci dán přeshraniční prvek, který je podmínkou aplikace Nařízení o drobných nárocích, chybně dovodil, že žalovanému byla doručena žaloba, údajně dne 31. 1. 2019. Obsahem spisu přitom není žádný doklad, který by dokládal doručení čehokoliv, natož žaloby, k čemuž mělo dojít dne 31. ledna 2019. Obsahem spisu je pouze doručenka o doručení zásilky do sídla žalovaného ze dne 31. července 2019. Z obsahu spisu však nevyplývá, k doručení čeho se tato doručenka vztahuje. Zároveň ze spisu nevyplývá, jaký byl obsah dané zásilky. Žalovaný proto výslovně zpochybňuje, že mu byla žaloba společně s odpovědným formulářem a podpůrnými doklady doručena. Je tak dán důvod pro přezkum a následné zrušení napadeného rozsudku ve smyslu čl. 18 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 18 odst. 3 Nařízení o drobných nárocích. Nadto nebyl žalovaný o možnosti této procesní obrany v napadeném rozsudku vůbec poučen. Vedle důvodů pro přezkum dle čl. 18 Nařízení o drobných nárocích má žalovaný za to, že jsou naplněny i odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. g) a c), f) o. s. ř. 8. Soud I. stupně nesprávně určil svoji příslušnost na základě Nařízení Brusel, I byť toto nařízení již není platné a účinné, neboť bylo zrušeno Nařízením Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis či Nařízení Brusel Ia). Ve smyslu nařízení Brusel I bis přitom nebylo možno dovodit pravomoc a příslušnost na základě místa bydliště žalobců – spotřebitelů, když čl. 16 nařízení Brusel I, který soud I. stupně aplikoval, výslovně uvádí, že „tento oddíl se nevztahuje na přepravní smlouvy, kromě případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně“. Z napadeného rozsudku přitom nikterak nevyplývá, že by zpožděný let žalobců měl být součástí smlouvy, která by poskytovala kombinaci dopravy a ubytování. 9. Žalovaný dále namítal, že v průběhu řízení soud vyzval žalobce k předložení důkazů k prokázání jejich tvrzení, a to usnesením ze dne 3. června 2020, č. j. 53 C 121/2019-32, na základě tohoto usnesení žalobci dále soudu přiložili další důkazy označené jako itinerář a palubní lístky a elektronická rezervace letu, soud I. stupně tyto důkazy v intencích § 123 o. s. ř. hodnotil, avšak nedal žalovanému možnost se k nim vyjádřit. Žalovanému totiž nebyly vůbec předloženy. Další procesní pochybení soudu spočívá ve skutečnosti, že soud nesprávně a nedůvodně adresoval a doručoval písemnosti v projednávané věci přímo žalovanému, nikoli prostřednictvím jeho pobočky v České republice, byť je soudu, stejně jako žalobcům prostřednictvím jejich právního zástupce, známo, že žalovaný má v České republice organizační složku, která je zapsána v obchodním rejstříku. Přesto soud I. stupně v projednávané věci doručoval písemnosti přímo žalovanému, nikoliv však důsledně, neboť po vydání napadeného rozsudku doručoval již prostřednictvím datové schránky žalovaného – prostřednictvím jeho organizační složky. Doručování do datové schránky je přitom přednostním a prvotním způsobem doručování, které má přednost před ostatními způsoby. Postup soudu I. stupně, který je v rozporu s ustanovením o. s. ř. o doručování, uvedeným v § 45 odst. 2 o. s. ř., představuje vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud by soud postupoval řádně, mohl by žalovaný namítat existenci skutečností relevantních pro zamítnutí nároku žalobců, kterými jsou mimořádné okolnosti dle čl. 5 odst. 3 Nařízení č. 261/2004, kterým žalovaný nemohl zabránit ani přijetím přiměřených opatření. 10. Žalovaný dále v odvolání namítal, že mimořádné okolnosti ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení č. 261/2004 spočívaly ve špatných povětrnostních podmínkách v místě odletu letu žalovaného KL 760 na trase A. K. S ohledem na nepříznivé povětrnostní podmínky, kdy na letišti v K. vanul silný zadní vítr z východního směru, a bylo proto nutno odlet provést na jiné vzletové dráze, a to s nižším množstvím paliva, než jaké bylo vzhledem ke vzdálenosti a nutnosti nezbytné rezervy vyžadováno pro uskutečnění celé trasy z K. do Nizozemí, muselo dojít k mezipřistání pro doplnění paliva. Právě tím vzniklo výsledné zpoždění na příletu do Amsterdamu v délce cca 2 hodiny a 20 minut. Nepříznivé povětrnostní podmínky tak představují mimořádnou okolnost, jež se vymyká účinné kontrole leteckého dopravce, této mimořádné okolnosti nebylo možno ze strany žalovaného jakkoliv zabránit. Žalovaný učinil všechna přiměřená opatření, které bylo možno po něm vyžadovat ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie, když žalobcům zajistil náhradní let do jejich cílového místa určení v Praze. Žalovaný má proto za to, že žalobcům nárok na kompenzaci dle čl. 7 Nařízení č. 261/2004 nenáleží. 11. Žalovaný dále namítal, že soud I. stupně v rozsudku zmatečně uvádí, že přiznal každému z žalobců 600 EUR s příslušenstvím, byť v odůvodnění je uvedeno, že žalobci požadovali každý 400 EUR s příslušenstvím. 12. Namítal dále nepřezkoumatelnost rozsudku, protože v něm nebylo uvedeno, jaká byla vzdálenost místa odletu a příletu, což je skutečnost rozhodující pro výši kompenzace dle čl. 7 Nařízení č. 261/2004. Namítal též, že v rozsudku nebylo přesně uvedeno, jak soud I. stupně dospěl k částce náhrady nákladů řízení. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne, popřípadě navrhl, aby odvolací soud rozsudek přezkoumal ve smyslu čl. 18 Nařízení o drobných nárocích a prohlásil jej za neplatný, resp. jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Požádal též o přiznání práva na náhradu nákladů řízení, včetně náhrady za DPH. 13. Žalobci ve svém vyjádření k odvolání žalovaného vyvraceli odvolání žalovaného ve všech odvolacích důvodech. Byly splněny všechny podmínky pro postup soudu dle Nařízení o drobných nárocích, včetně přeshraničního prvku, pro řádný postup soudu, který rozhodl bez nařízení jednání, a to poté, kdy byla žalovanému doručena žaloba a žalovaný se k ní nevyjádřil, byť byl poučen o následcích nedodržení lhůty k podání vyjádření k žalobě, jež je uvedeno v poučení v odpovědním formuláři C, který byl žalovanému doručen. Soud I. stupně byl také ve věci mezinárodně příslušný, a to dle čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka druhá Nařízení Brusel I bis, v souladu s výkladem provedeným rozsudkem soudního dvora EU ze dne 9. 9. 2009 ve věci C-204/08, neboť se jedná o soud, v jehož obvodě se nachází místo příletu letadla, které bylo sjednáno ve smlouvě s dopravcem. Soud I. stupně také nepochybil, jednal-li v řízení s žalovaným, kterému doručoval, neboť je to žalovaný, který má právní osobnost. Žalobci dále poukazovali na skutečnost, že žalovaný mohl svá tvrzení a důkazy ohledně důvodů zpoždění letu řádně uplatnit před vydáním napadeného rozsudku, což neučinil, v odvolacím řízení tak nelze k novým skutečnostem a důkazům přihlédnout. Nadto žalovaný neprokázal, jaká opatření učinil za tím účelem, aby mohlo být významnému zpoždění letu žalobců zabráněno, a ani to, že tomuto zpoždění nebylo možno zabránit při učinění takových opatření. K uvedenému poukázali na závěry Soudního dvora Evropské unie ve věci C-294/10. Žalobci navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil a žalobcům přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., a to při nařízeném jednání. Dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není. Soud I. stupně věc projednal a rozhodl jako soud mezinárodně příslušný, byť svoji pravomoc posoudil chybně dle Nařízení Brusel I., ačkoliv toto nařízení již bylo nahrazeno Nařízením č. 1215/2012, ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I bis či Nařízení Brusel Ia), které na věc s ohledem na datum zahájení řízení dopadá. Důvodná je rovněž námitka žalovaného, že vylíčený skutkový děj neodpovídá pravidlům soudní příslušnosti pro spotřebitele, která se podle čl. 17 odst. 3 Nařízení Brusel Ia (stejně jako podle žalobkyní citované dříve účinné úpravy – čl. 15 odst. 3 Nařízení Brusel I) na přepravní smlouvy nevztahují. Protože žalovaný po zaslání žaloby nezaložil vyjádřením ve věci samé podle čl. 26 Nařízení Brusel Ia soudní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu, u něhož byla žaloba podána, a zároveň nelze dovodit soudní příslušnost českých soudů podle čl. 2 Nařízení Brusel Ia, když žalovaná společnost má sídlo v jiném státě EU, bylo nutno pro dovození mezinárodní pravomoci českých soudů k řízení v dané věci aplikovat pravidla příslušnosti na výběr dané, upravená v článku 7 odst. 1 Nařízení Brusel Ia. V souladu s výkladem, který poskytl Soudní dvůr EU ve věci C-204/08 (Rehder), bylo rozhodujícím pro založení příslušnosti soudu v dané věci „místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy měly být poskytnuty“, podle článku 7 odst. 1 Nařízení Brusel Ia, tj. místo plánovaného přistání předmětného letu (Letiště Václava Havla Praha – Ruzyně). Nařízení Brusel Ia v článku 7 neupravuje jen mezinárodní příslušnost, ale také příslušnost místní (srov. výklad ESD k článku 5 Nařízení Brusel I., poskytnutý v rozsudku ve věci C-386/05, Color Drack GbmH); v důsledku toho jsou pravidla místní příslušnosti zakotvená v národním právu v případě aplikace čl. 7 Nařízení Brusel Ia nepoužitelná. Uplatní se tedy implicitně dovozený závěr soudu I. stupně, že k řízení je místně příslušný Obvodní soud pro Prahu, v jehož obvodu letiště leží. 15. S ohledem na výše specifikovaný cizí prvek a výši sporu nepřesahující částku 5.000 Eur bylo na možno na věc aplikovat Nařízení č. 861/2007, o drobných nárocích, v jehož intencích soud I. stupně postupoval. Nepochybil, jestliže doručoval žalovanému žalobu poštou, a to na adresu jeho sídla v cizině, uvedenou žalobci ve formuláři A, ačkoli má žalovaný v tuzemském obchodním rejstříku zapsanou organizační složku, jíž lze doručovat do datové schránky, neboť procesní pravidla České republiky oba dva druhy doručování umožňují (viz § 46b písm. e/ o. s. ř., dle něhož: Neuvedl-li adresát ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu adresu místa v České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je adresou pro doručování u písemnosti doručované prostřednictvím doručujícího orgánu, účastníka řízení nebo jeho zástupce…..e) u právnické osoby adresa sídla zapsaná v příslušném rejstříku nebo adresa zástupce pro doručování uvedená ve smlouvě, ve sporu z této smlouvy; má-li právnická osoba organizační složku, i adresa sídla organizační složky“. Současně není důvodná námitka žalovaného, dle níž mu žaloba nebyla řádně doručena; k doručení dle mezinárodní poštovní doručenky připojené na čl. 27 p. v. došlo dne 31. 7. 2019 (v rozsudku soudu I. stupně je zjevně chybně uvedeno datum 31. 1. 2019), přičemž zásilka obsahovala dle poznámky připojené na doručence v pravém dolním rohu: usnesení čl. 22 (tj. usnesení o ustanovení tlumočníka pro překlad žaloby a usnesení o ustanovení tlumočníka), žalobu a odpovědní formulář C. Podle ustanovení § 50j o. s. ř. při doručování do ciziny se postupuje dle mezinárodní smlouvy nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství. Ve smyslu tohoto ustanovení soud I. stupně nepochybil, jestliže doručoval žalovanému na adresu do Nizozemí, uvedenou v obchodním rejstříku (tato skutečnost nebyla žalovaným ani sporována a vyplývá z jím doloženého výpisu z obchodního rejstříku), když předpis EU (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. 11. 2007), doručování poštou na mezinárodní doručenku upravuje a Nizozemí proti tomuto způsobu doručení nevzneslo žádné výhrady. Za situace, kdy žalovaný ve stanovené lhůtě na doručenou žalobu prostřednictvím odpovědního formuláře C nereagoval, neměl soud žádný důvod nařizovat jednání a na podkladě žalobcem doručených listin (včetně dodatečně vyžádaných letenek, které pouze zpřesňovaly již dříve založené důkazy), mohl ve věci rozhodnout. Z žalobních tvrzení sice vyplývá nepřesnost, kdy žalobci požadovali náhradu za 3 hodiny zpoždění letu ve výši 600 Eur pro každého z žalobců, avšak tuto nesprávnost bylo možno považovat za zjevnou chybu, neboť z dalších tvrzení žalobců a především z připojených letenek a vymezení doby skutečného letu již plyne, že zpoždění přesahovalo 4 hodiny (původní plánovaný čas příletu do Prahy 17.45 hodin, skutečný čas příletu 22.15 hodin, tj. zpoždění 4 hodiny a 30 minut). Článku 7 bod 1. písm. c/ Nařízení č. 261/2004 tak odpovídá částka náhrady škody pro každého z žalobců ve výši 600 Eur, která byla žalobci žalována a soudem I. stupně každému z žalobců výrokem přiznána (nikoliv tedy 400 Eur, jak zjevně chybně soud I. stupně uvedl v odůvodnění rozsudku). Soud I. stupně v řízení proto důvodně postupoval v souladu s Nařízením o drobných nárocích a rozhodl ve výsledku správně; ačkoli se v odůvodnění rozhodnutí dopustil řady nesprávností, neměly tyto vady za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Doručením rozsudku žalovanému, který se bezdůvodně řízení ve fázi před soudem I. stupně nezúčastnil, nastala koncentrace řízení, pro niž již nemohly být přezkoumávány jeho nové skutkové námitky, kterými v rozporu s principem neúplné apelace (§ 205a o. s. ř.) namítal, že zpoždění letu bylo zapříčiněno mimořádnými povětrnostními okolnostmi, které jeho odpovědnost vylučují. Konečně není důvodná ani odvolací námitka nesprávnosti a nepřezkoumatelnosti výpočtu náhrady nákladů řízení, který soud odůvodnil ustanovením § 14b AT a tím, že úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení za 3 úkony učiněné ve prospěch 2 žalobců (tj. 2x odměna 3x500 Kč, snížená o 20%, k nimž náleží náhrada za 3 úkony po 100 Kč, tj. 300 Kč, náhrada za SOP 2.000 Kč, celkem 4.700 Kč, DPH 21%: 567 Kč, celkové náklady řízení s vyčíslením DPP tak byly soudem I. stupně správně přiznány v částce 5.267 Kč. 16. Ze všech shora uvedených důvodů postupoval odvolací soud dle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil. 17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci byli v odvolacím řízení úspěšní a náklady jim vznikly za právní zastoupení advokátem, který v odvolacím řízení učinil 1 úkon (vyjádření k odvolání ve prospěch 2 žalobců), za který mu přísluší odměna s přepočtením na kurs koruny vůči 1 Eur ke dni učinění úkonu) dle § 7 a § 12 odst. 3 AT a paušální náhrada nákladů dle § 13 odst. 3 AT, tj. odměna – 2 x 1.740 Kč = 3.480 Kč, snížená o 20% tj. o 696 Kč, tj. 2.794 Kč, režijní paušál 300 Kč plus náhrada za 21% DPH tj. 584,64 Kč, celkem tedy 3.668,64 Kč. Lhůta a místo plnění náhrady nákladů řízení byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které se podává ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu prvého stupně. Praha 15. září 2021 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu