ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v právní věci žalobce: Bc. Z. P., narozen dne xxx bytem A., Praha zastoupen JUDr. M., advokátem sídlem S., P proti žalované: D., V. reg. č. xxx sídlem S., W., Rakouská republika zastoupena Mgr. T., advokátem sídlem P., Praha o náhradu škody na zdraví, k odvolání žalované proti mezitímnímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu ze dne 3. prosince 2019, č. j. xxx, takto: Mezitímní rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným (mezitímním) rozsudkem soud I. stupně rozhodl, že základ nároku žalobce je zcela opodstatněný. 2. Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobce domáhá úhrady náhrady škody na svém zdraví, která mu vznikla v příčinné souvislosti s jeho dopravní nehodou dne 7. ledna 2012 v katastru obce G. v Rakouské republice. To s tvrzením, že při jízdě automobilem v obci G. (poté, co v důsledku sněžení na vozovce zastavily automobily jak před ním, tak za ním) zastavil i své vozidlo a rozhodl se na něj nasadit sněhové řetězy. Proto jej odstavil co nejvíce vlevo k vozovce až k sněhovému valu. V průběhu nasazování sněhových řetězů byl sražen z protisměru přijíždějícím vozidlem řidičky M. P., nad jehož ovladatelností však řidička ztratila kontrolu. V příčinné souvislosti s touto dopravní nehodou mu vznikla v žalobě blíže specifikovaná škoda na zdraví. Žalobce v řízení tvrdil, že od okamžiku dopravní nehody do doby svého výslechu rakouskou policií v nemocnici prodělal četné operace, byl pod vlivem léků a rovněž byl udržován v umělém spánku. Žalovaná ke své obraně uvedla, že nároky žalobce částečně odškodnila, zastává však názor, že žalobce je odpovědný za vznik škody v rozsahu 50 %. To s odůvodněním, že nasazoval sněhové řetězy před zatáčkou, ale měl je nasadit již dříve, vozidlo při zastavení řádně neoznačil kupříkladu výstražným trojúhelníkem a sám neměl výstražnou vestu. Tvrdila i promlčení nároků vznesených žalobcem v rozšíření žaloby ze dne 26. ledna 2015. 3. S ohledem na návrh stran na vydání mezitímního rozsudku, soud I. stupně v řízení posuzoval toliko základ nároku žalobce, otázku jeho případného spoluzavinění a částečně i otázku promlčení. Neboť ve sporu dovodil přeshraniční prvek daný místem nehody v Rakouské republice, svoji pravomoc věc rozhodnout odvodil z článku 11 odst. 2 ve spojení s článkem 9 odst. 1 písm. h) Nařízení Rady ES 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I.), když rozhodným právem pro spor je právo rakouské. To s odkazem na článek 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II.), neboť ke škodě došlo v Rakouské republice. 4. Z rakouské zákonné úpravy citoval § 1 odst. 1 a § 26 zákona o pojištění zákonné odpovědnosti motorových vozidel č. 651/94 Spolkové sbírky zákonů (KHVG 1994), § 1, § 5 a § 13 zákona 48/1959 Spolkové sbírky zákonů o odpovědnosti za náhradu škod při provozu železnice a při provozu motorových vozidel (EKHG) a z téhož zákona v textu odůvodnění odkazoval i na ust. § 7 a § 17. Po dokazování účastnickou výpovědí žalobce, svědeckými výpověďmi tehdejší spolujezdkyně žalobce Ing. N., řidičky škodního vozidla M. P. a jejích spolujezdců (S. R., I. R.), včetně svědka jedoucího dalším vozem za škůdkyní (I. P. - manžela M. P.), listinnými důkazy zahrnujícími závěrečnou zprávu Policie G. o nehodě s fotografickou dokumentací a plánkem místa nehody, dospěl k závěru o důvodnosti základu nároku žalobce. 5. Z hlediska skutkového stavu měl za prokázané, že dne 7. 1. 2012 došlo na xxx km silnice xxx ve směru průsmyk G. k dopravní nehodě, při které vozidlo M., rakouské RZ xxx řidičky M. P., jedoucí v protisměru, nabouralo do vozidla žalobce B. a zároveň srazilo žalobce. Došlo tak ke škodě na obou vozidlech i škodě na zdraví žalobce. Vozidlo M. mělo v době dopravní nehody uzavřeno pojištění z provozu motorových vozidel u žalované. Žalovaná dosud žalobci uhradila škodu na vozidle B., vzniklou škodu na zdraví mu však dosud ani částečně neuhradila. V důsledku nehody utrpěl žalobce škodu na zdraví, přičemž právo na náhradu takové škody má i vůči žalované, neboť škoda vznikla žalobci při provozu vozidla M. řízeného M. P., jehož pojistitelkou byla v době nehody žalovaná (ust. § 1 a 26 KHVG ve spojení s ust. § 1, 5 odst. 1 a 13 EKHG). M. P. nehodu zavinila tím, že nepřizpůsobila svou jízdu vozidlem M. povaze a stavu vozovky, v důsledku čehož se její vozidlo stalo neovladatelným a následně srazilo žalobce. Po poskytnutí první pomoci byl žalobce až do 17. března 2012 hospitalizován v nemocnici B., přičemž 9 až 10 dnů byl v umělém spánku. Následně byl do 30. března 2013 hospitalizován ve Vojenské nemocnici xxx. O osobě škůdce paní P. se žalobce dozvěděl až při svém výslechu rakouskou policií v nemocnici dne 6. března 2012. 6. Soud I. stupně se neztotožnil s námitkou žalované o porušení povinností žalobce. Po provedeném dokazování měl za vyvrácené tvrzení žalované, že vozidlo žalobce nestálo při pravém okraji vozovky a nebylo v době nehody osvětlené, neboť stálo při pravém okraji vozovky bezprostředně při sněhové bariéře a bylo osvětleno potkávacími světly i výstražnými světly. Pro posouzení věci měl za irelevantní, zda žalobce na sobě měl výstražnou vestu a zda stání vozidla bylo označeno výstražným trojúhelníkem, neboť zastavil v obci, kde výstražný trojúhelník ani výstražná vesta povinná nebyla, nadto výstražný trojúhelník by měl být dán z koncové strany vozidla. Dopravní nehodu ale způsobilo vozidlo jedoucí v protisměru, a jak bylo prokázáno výslechem M. P., ani výstražná vesta by dopravní nehodě nezabránila, neboť řidička škodního vozidla nad ním ztratila kontrolu. Návrh na doplnění dokazování zprávou rakouské policie, zda předmětný úsek silnice byl označen značkou stanovující řidičům nasadit řetězy, nebyl soudem I. stupně proveden, neboť byl navržen až po koncentraci řízení. Soud I. stupně se neztotožnil ani s tím, že zastavením vozidla žalobce vzniklo mimořádné provozní riziko. Dovodil totiž, že žalobce v době nehody nebyl jeho provozovatelem ve smyslu § 1 zákona EKHG, neboť vozidlo stálo na straně vozovky a nepodílelo se na nehodě. I pokud by tomu tak nebylo, zastavení vozidla bylo vynuceno ostatními vozidly a žalobce stál při kraji v protisměrném pruhu, kde nebylo možno vozidlo v opačném směru očekávat. Proto dovodil absenci spoluodpovědnosti žalobce za vznik nehody a výlučnou odpovědnost M. P. K vznesené námitce promlčení nejprve uvedl, že se týkala pouze rozšířeného nároku žalobce (podáním ze dne 26. ledna 2015) a tuto námitku bude řešit až v konečném rozhodnutí ve věci. Přesto dospěl k závěru o její nedůvodnosti, když se žalobce dozvěděl o osobě odpovědné za škodu až dne 6. března 2012 a subjektivní tříletá promlčecí doba podle § 17 EKHG proto uplynula až po podání návrhu žalobce na změnu žaloby. 7. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. Namítla důvodnost své námitky promlčení vztahující se k rozšíření žaloby. Průběh nehody totiž sledovala spolujezdkyně žalobce Ing. N., která byla s žalobcem v kontaktu, vypovídala i na rakouské policii a měla povědomost o vozidle odpovědnostně pojištěném u žalované. Od této osoby se tak žalobce měl možnost dozvědět osobu škůdce. Sporovala i závěry soudu o absenci spoluodpovědnosti žalobce, když ze svědeckých výpovědí nevyplynulo, že by před žalobcem stála nebo byla jiná vozidla. Zopakovala, že žalobce zastavil v nebezpečném úseku za tmy, sněžení a před zatáčkou, a v tomto rizikovém úseku počal nasazovat sněhové řetězy, ačkoliv před daným místem bylo několik možných odstavných ploch. Toto rizikové jednání žalobce je tak třeba přičíst k jeho tíži. V případě, že z důvodu vnějších okolností se motorové vozidlo uvedené na vozovce uvede do klidu, trvá provoz motorového vozidla, dokud řidič vozidlo zanechává v provozu a tím vytvořené riziko nadále existuje. Na dopravní nehodě se podílela dvě motorová vozidla a z těchto důvodů je nutno použít ust. § 11 EKHG, ve kterém je v první řadě posuzováno zavinění řidiče, dále mimořádná rizika provozu a dále převážná běžná rizika provozu. Je-li nehoda zaviněna oběma řidiči, rozhoduje při poměřování míry zavinění především míra a pravděpodobnost nebezpečí způsobeného protiprávním jednáním, případně stupeň nedbalosti, jakož i důležitost porušeného právního předpisu pro bezpečnost silničního provozu všeobecně a v konkrétním případě. Zaviní-li nehodu pouze jeden řidič ze dvou či více řidičů a byla-li nehoda způsobena na druhé straně díky mimořádnému provoznímu riziku, je rozdělení podílu na škodě rovněž možné. Mimořádné provozní riziko vzniká vždy, kdy je provozem vozidla způsobeno vytvoření dodatečného rizikového faktoru, který se vymyká běžným provozním rizikům. Nicméně pokud ustoupí běžné provozní riziko vozidla účastníka nehody odlišného od viníka do pozadí, nepřichází rozdělení zavinění v úvahu. Taková nedbalost žalobce je založena už jen tím, že se rozhodl navzdory povětrnostním a silničním podmínkám ve tmě zastavit na silnici a navléci řetězy, i když mohl auto otočit a najít místo mimo silnici. I kdyby montování řetězů bylo přípustné, žalobce zastavil daleko od okraje silnice, ve tmě a za stávajících povětrnostních podmínek při montování řetězů tak, že to odůvodňuje jeho spoluzavinění na dopravní nehodě. Z těchto důvodů navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že nárok žalobce je v rozsahu 50 % odůvodněný. 8. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako správného. Promlčením nároku se soud I. stupně primárně nezabýval a bude se jím zabývat až následně. Přesto zdůraznil, že od 7. ledna 2012 (vzniku dopravní nehody) byl pod vlivem silných léčiv, prodělal několik operací, byl v umělém spánku a nezjišťoval, ani nevěděl, kdo dopravní nehodu způsobil, to se dozvěděl až od policistů při svém výslechu. K míře svého spoluzavinění zopakoval, že místo zastavení nemohl nijak ovlivnit (zastavily automobily před ním i za ním), přesto zastavoval na vhodném, širokém místě a co k nejblíže okraji vozovky, svůj vůz označil v souladu se zákony a sám dopravní nehodě (která se stala za světla, nikoli za tmy) nemohl nijak zabránit, což potvrdila i svědecká výpověď řidičky škodního vozidla. Odkazy žalované na německou právní literaturu jsou nepřípadné, neboť vztah se řídí odlišným (rakouským) právem. Žalobce nemá ani jakoukoliv spoluodpovědnost z hlediska § 11 EHKG, když zavinění je plně na straně řidičky M. P. 9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. 10. Soud I. stupně v tomto řízení s mezinárodním prvkem dospěl ke správnému závěru o své mezinárodní příslušnosti a i jeho závěr o rakouském rozhodném právu pro spor je rovněž správný, byť k němu soud I. stupně dospěl na základě nesprávného právního předpisu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 (dále jen Nařízení Řím II). Jak Rakousko, tak Česká republika ve smyslu článku 29 odst. 1 Nařízení Řím II oznámily, že ve vztahu k článku 28 téhož Nařízení za takovouto smlouvu považují i Úmluvu o právu použitelném pro dopravní nehody vyhlášenou dne 4. května 1971 v Haagu (dále jen Úmluva). Ta byla vyhlášena pod č. 130/1976 Sb. a dle jejího článku 3 jsou rozhodným právem vnitřní předpisy státu, na jehož území došlo k nehodě. Na daný vztah přitom nedopadá výluka uvedená v článku 2 téže Úmluvy. Přestože soud I. stupně dospěl na základě nesprávného právního předpisu k závěru o rozhodném rakouském právu, je tento jeho závěr věcně správný a na správnost napadeného rozhodnutí nemá vliv. 11. Podle ust. § 152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu. 12. Podle komentářové literatury [DVOŘÁK, Bohumil. § 152 (Rozsudek a jeho druhy). In: LAVICKÝ, Petr aj. Občanský soudní řád: Praktický komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2021-1-28]. ASPI_ID KO99_p11963CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.] vydání mezitímního rozsudku přichází v úvahu pouze tam, kde lze rozlišovat na jedné straně základ projednávané věci, a na straně druhé její výši. Základ věci lze vymezit buď negativně tak, že je jím vše, co nelze podřadit pod pojem výše uplatněného nároku (důvody R 44/96), nebo pozitivně tak, že jde o všechny otázky, na které musí dát soud odpověď, má-li o předmětu řízení rozhodnout, ovšem s výjimkou těch, jež se týkají výlučně výše uplatněného nároku. V mezitímním rozsudku je proto třeba vypořádat se zejména s námitkou promlčení (PrRo 12/99, s. 662, KS Hradec Králové 18 Co 728/96), resp. s námitkou prekluze práva. U žalob na náhradu škody je třeba základem projednávané věci rozumět nejen existenci všech předpokladů uplatněného nároku, nýbrž i vyřešení otázky spoluzavinění poškozeného (Sborník IV, s. 746, NS 4 Cz 16/71). 13. Podle ust. § 17 odst. 1 spolkového zákona č. 48/1959 (EKHG) nároky na náhradu škody stanovené v tomto spolkovém zákoně se promlčují po třech letech od okamžiku, kdy se osoba, která má nárok na náhradu, dozví o škodě a osobě odpovědné za náhradu, bez ohledu na tuto znalost, po 30 letech od nehody. Podle odstavce 2, téhož ustanovení, ve zbývající části se na promlčecí dobu vztahují ustanovení obecného občanského práva. 14. Přestože dle uplatněných skutkových tvrzení přicházelo v úvahu promlčení pouze části uplatněného nároku (u rozšíření žaloby), soud I. stupně nakonec správně ve svém mezitímním rozsudku zaujal stanovisko k této otázce, které také srozumitelně (byť stručně) odůvodnil. V řízení před soudem I. stupně bylo sice prokázáno, že spolu s žalobcem byla na místě nehody i jeho spolujezdkyně Ing. N., tvrzení žalované, že právě od této osoby se žalobce dozvěděl o vozidle odpovědnostně pojištěném u žalované, v řízení nebylo žádným důkazem prokázáno a ve světle provedeného dokazování se jedná o čirou spekulaci žalované nepodloženou žádným relevantním důkazem. Průběh a zdravotní následky dopravní nehody vyloučily (pro něj nečekaný náraz s těžkými následky pro jeho zdraví, mimo jiné i otevřená zlomenina nohy, klinická smrt po dobu 5 minut), aby žalobce mohl mít již od vzniku dopravní nehody vědomost o tom, kdo jí způsobil nebo dokonce, u jaké pojišťovny bylo škodní vozidlo pojištěno. Sám žalobce zcela logicky tvrdil, že v nemocnici byl poté pod vlivem léků, podroboval se operacím, část hospitalizace byl i v umělém spánku, proto se o to, kdo dopravní nehodu způsobil, nezajímal a ani to nezjišťoval, poprvé se to dozvěděl až v rámci svého výslechu rakouskou policií dne 6. 3. 2012. Pokud tak soud I. stupně s odkazem na ust. § 17 EKHG dovodil, že nárok žalobce nebyl v subjektivní tříleté promlčecí době promlčen, neboť rozšíření žaloby ze dne 26. 1. 2015 bylo u soudu uplatněno v jejím zachovalém běhu, byl jeho závěr zcela správný. 15. Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu I. stupně o absenci spoluzavinění žalobce, resp. o výlučném zavinění nehody M. P. Žalovaná totiž pouze opakovala argumenty, se kterými se soud I. stupně ve svém odůvodnění zcela vypořádal. V daném případě byl v řízení prokázán průběh dopravní nehody tak, že paní M. P. (jedoucí z pohledu vozidla žalobce stojícího u pravého kraje vozovky v protisměru) ztratila vládu nad svým vozidlem (její vozidlo se dostalo vlivem brždění nevyvolaného vozidlem žalobce do nekontrolovaného smyku) a následně narazila do (v protisměru stojícího) vozidla žalobce i žalobce samotného, kterého svým vozidlem zachytila a částečně táhla. K takovému závěru došla při svém šetření rakouská policie a tento závěr vyplývá i z nyní provedeného dokazování. Pokud M. P. nebyla schopna ovládat své vozidlo a ve smyku do žalobce a jeho vozidla narazila v protisměrném pruhu, z logiky věci vyplývá, že za dané situace by ani výstražný trojúhelník (žalovanou nelogicky požadovaný umístit v opačném jízdním směru) ani výstražná vesta, na žalobci oblečená, dopravní nehodě nemohly zabránit, což ostatně potvrdila i svědkyně P. Přitom v daném místě byla vozovka široká 7,3 metru, tedy dostatečná i pro průjezd tří vozidel vedle sebe (se zohledněním odbočovacího pruhu), jak vyplynulo i ze zprávy policie rakouské republiky i její doprovodné fotodokumentace. Žalobce ostatně tvrdil i bezproblémový průjezd sypače poté, co své vozidlo zastavil. V této souvislosti a se zohledněním faktického střetu vozidel (viz poškození zadní části vozidla žalobce) proto již není významné, zda žalobce mohl vozidlo zastavit ještě blíže ke kraji vozovky, než jak konečný stav jeho vozidla (nikoli pro řízení rozhodný stav v době nehody) zachytila policie na svém náčrtku. Sám žalobce přitom setrvale tvrdil, že vozidlo umístil co nejblíže sněhového valu a v řízení provedené důkazy k této skutečnosti opak neprokázaly. Soud I. stupně uvěřil výpovědi žalobce i svědkyně N., že k zastavení vozidla jej vedly objektivní důvody (zastavení vozidel před ním), žalovaný k opaku žádné důkazy nenabídl a z obsahu spisu se rovněž nenabízejí, proto i tento dílčí závěr soudu I. stupně považuje odvolací soud za správný. S přihlédnutím k výše uvedeném lze konstatovat, že pokud by M. P. své vozidlo ovládala, měla by dostatek prostoru se vozidlu žalobce i jemu samotnému vyhnout a k nehodě by nedošlo. Bez povšimnutí v této souvislosti nelze ponechat ani skutečnost, že bezprostředně za vozidlem M. P. jelo další vozidlo (svědka I. P.), které, aniž by bouralo, zastavilo. Ani z fotografické dokumentace vyhotovené rakouskou policií přitom nelze dovodit, že by vozidlo žalobce zastavilo v nebezpečné (bezprostřední) blízkosti zatáčky nebo tak, že by nebylo pro ostatní účastníky provozu dostatečně viditelné. V řízení bylo prokázáno, že vozidlo žalobce bylo osvětleno výstražnými světly i světly obrysovými, žalobce byl těsně u vozidla, viditelnost vozidla a následně i žalobce potvrdila jak svědkyně M. P., tak za ní jedoucí svědek I. P. Ostatně vozidlo žalobce bylo nedaleko pouličního osvětlení (viz plánek policie). Správný je proto závěr soudu I. stupně, že za výše popsaných okolností nehody (neovladatelný smyk vozidla a následný náraz do protisměrně zastaveného vozidla a u něj sedícího žalobce) nese paní M. P. výlučné zavinění na dopravní nehodě. 16. Tento smyk vozidla M. P., který sama a bez příčinné souvislosti se stojícím vozidlem žalobce svým bržděním vyvolala, je nutno zároveň posoudit jako mimořádné/neobvyklé provozní riziko ve smyslu ust. § 11 EKHG (viz rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Ob 210/09k). 17. To, že žalobce své vozidlo zastavil na vozovce (avšak nikoli v místě pro to určeném) neznamená, že by přestalo být ve smyslu ust. § 1 téhož zákona provozováno. Odvolací soud nepovažuje za přiléhavou argumentaci žalobce o tom, že by jeho vozidlo bylo v daném místě „řádně zaparkované“ a nečinilo tak (z provozně technického pohledu) žádné nebezpečí, neboť žalobcem nebylo zaparkováno na komunikaci (pouze dočasně zastavilo, což dal najevo výstražným světelným signálem), nadto ani na místě k tomu určeném (např. odstavná plocha, parkoviště). Při své argumentaci rozhodnutím rakouského Nejvyššího soudu 2 Ob 243/98 žalobce pomíjí jiný skutkový stav (v tamní věci se žalobce snažil dovodit odpovědnost žalovaných dle EKHG za situace, kdy v automobilu zaparkovaném na dvoře vyměňoval autobaterii a požitím šroubováku si způsobil zranění oka), jednak skutečnost, že ani šířka vozovky neumožňuje v nyní projednávaném případě bez dalšího učinit závěr o řádném/správném parkování vozidla žalobcem. Ačkoli žalobce zastavil své vozidlo na vozovce, byl proto z výše uvedených důvodů i nadále jeho provozovatelem ve smyslu ust. § 1 EKHG. 18. Provozní riziko, které tím vyvolal žalobce, je však s ohledem na výše popsané okolnosti případu (za všechny např. zastavení v protisměru škodního vozidla na dostatečně široké vozovce, vozidlo bylo pro M. P. viditelné a viděla i osobu žalobce a při běžném chodu věcí by se mu i žalobci vyhnula) nutno posoudit jako obvyklé, běžně se vyskytující v silničním provozu. Nepřípadné je proto rovněž tvrzení žalované o tom, že žalobce se měl ještě před nehodou z místa vzdálit, neboť jeho zastavení bylo vyvoláno (krom objektivní okolnosti – zastavení před ním jedoucího vozidla) i nutností nasadit sněhové řetězy s ohledem na stav vozovky, její stoupání a stálé sněžení; riziko možné následné nehody svého vozidla by tím neodstranil. Vzhledem k úplnému zavinění dopravní nehody a následně vzniklé škodě na zdraví žalobce paní M. P. a jí zaviněně způsobeného mimořádného provozního rizika (ust. § 11 odst. 2 EKHG) proto není důvod pro krácení nároku žalobce za žalovanou tvrzenou spoluodpovědnost na vzniku dopravní nehody. Již jen pro úplnost odvolací soud dodává, že soud I. stupně správně v řízení nepřihlížel k tvrzení žalované o existenci dopravní značky stanovující povinnost nasadit sněhové řetězy, neboť bylo tvrzeno až po nastalé koncentraci řízení. 19. Ze všech těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek, dle ust. § 219 o. s. ř., jako věcně správný potvrdil. Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu, a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. Praha 20. ledna 2021 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu