ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v právní věci žalobkyně: A. L., IČO xxx sídlem xxx zastoupená advokátkou proti žalovanému: S., a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha o zaplacení 21.200 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 18. srpna 2020, č. j. xxx, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna uhradit žalobkyni částku ve výši 21.200 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 21.200 Kč od 4. 7. 2017 do zaplacení ve výši 8,05 % a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč, se zamítá. II. Žalobkyně je povinna uhradit žalované na nákladech řízení částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. 2. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že takto soud rozhodl o žalobě na zaplacení žalované částky s příslušenstvím odůvodněné tím, že cestující A. E. a I. S. měli cestovat dne xxx letem, který provozovala žalovaná společnost – číslo letu xxx z xxx do xxx, avšak let se neuskutečnil z titulu zrušeného letu. Cestující postoupili na žalobkyni nárok na základě postupní smlouvy, a to dne 22. 5. 2017 a 17. 6. 2017. Žalovaná přes výzvu dlužnou částku neuhradila. 3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila s tím podstatným odůvodněním, že smlouvy o postoupení pohledávky, které soudu žalobkyně předložila, jsou neplatné. Na listině chybí označení postupitelova dlužníka a právní důvod vzniku pohledávky nebo její jiná srozumitelná identifikace. Pohledávka je identifikována pouze kódem PNR, který není jednoznačným identifikátorem. Současně zpochybnila pravost podpisů na smlouvě o postoupení pohledávky, neboť tyto jsou do dokumentu přeneseny počítačovým programem. Nejedná se o vlastnoruční podpisy postupitelů. Navrhla, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. 4. Po provedeném dokazování soud I. stupně uzavřel, že žaloba důvodná není. Vycházel ze zjištění, že v žalobě označení cestující měli cestovat dne xxx letem, který provozovala žalovaná, přičemž tento let se neuskutečnil z důvodu zrušeného letu. Cestující měli postoupit na žalobkyni podle postupních smluv svůj nárok dne 22. 5. 2017 a 17. 6. 2017, ve výši 21 200 Kč, avšak toto postoupení pohledávek bylo shledáno neplatným. Kontraktační proces žalobkyně totiž probíhá tak, že na webových stránkách žalobkyně cestující vyplní dotazník, kde uvede své jméno, příjmení a adresu, dále den odletu a příletu provozujícího leteckého dopravce a číslo letu a je mu přislíbená plná kompenzace s tím, že služba žalobkyně je bezplatná. Poté obdrží cestující podmínky a ceník, a z těchto dokumentů vyplývá, že sice služba je bezplatná, avšak pokud bude žalobkyně úspěšná, bude převod dohodnuté části odškodnění za let klientovi podmíněn pouze úhradou poplatku podle ceníku, což znamená 25 %, respektive 50 % v případě soudního jednání. Cestující nepodepisuje smlouvu o postoupení pohledávky, ale pouze svým podpisem vyplňuje prázdné pole v počítači, a tento podpis bez jeho vědomí je přenesen na jakýkoliv jiný dokument. Smlouvu o postoupení pohledávky cestující neobdrží, není na ní uvedeno číslo letu, ale pouze „alfa numerický kód, tzv. PNR“, který není jednoznačným identifikátorem jakékoliv pohledávky, pouze identifikuje rezervaci v rezervačním systému. Jedná se zpravidla o záznam o více letech a více cestujících, kteří můžou cestovat v rámci téže rezervace, a nevypovídá nic o tom, že se jedná o daný konkrétní let konkrétního cestujícího. Postupní smlouva není podepsána nejen cestujícím, ale není podepsána ani zástupcem žalobkyně. 5. Výše uvedená zjištění o skutkovém stavu soud I. stupně posoudil podle § 126 odst. 1 německého občanského zákoníku (dále jen BGB), dále dle § 138 odst. 1, 2 BGB. Poukázal i na obsah směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 211/83/EU, o právech spotřebitelů, jakož i na čl. 1 odst. 1, čl. 14 a čl. 15 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů. Dospěl k závěru, že v intencích těchto ustanovení je postupní smlouva neplatná. Cestující tuto postupní smlouvu nepodepsali a nebyla rovněž podepsána žalobkyní. Jedná se o právní úkon neplatný, ve smyslu § 138 BGB, neboť žalobkyně využila nezkušenosti cestujících, když slibovala, že poskytne výhodu ve vztahu ke službě, když podle nabídky měli cestující obdržet celou náhradu s tím, že služba žalobkyně je bezplatná. Podle ceníku však měli být od výplaty náhrady odečteny další poplatky, jejichž způsob odečtení je uveden v podmínkách nejasně a nesrozumitelně. Jedná se tak o neplatný právní úkon i podle § 134 BGB. Také ve smyslu čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU došlo ke klamání spotřebitele, protože nebyla řádně uvedena totožnost obchodníka, jeho kontaktní adresa včetně telefonu, faxu či e-mailu, nebyla uvedena ani celková cena zboží či služeb, a rovněž jasně a srozumitelně nebyly uvedeny podmínky platby dodání a plnění včetně lhůty. Ujednání postupní smlouvě na pak naplňuje znaky nepřiměřeného ujednání ve spotřebitelské smlouvě a k těmto ujednáním nemůže být přihlíženo. Pro neplatnost postupní smlouvy tak soud žalobu v plném rozsahu zamítl. 6. O nákladech řízení rozhodoval s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované náleží právo na náhradu nákladů řízení za 2 režijní paušály po 300 Kč. 7. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně. V odvolání zejména namítala, že je nesprávný právní názor soudu I. stupně, že právní úkon – postupní smlouva – je neplatný, neboť smlouva neměla být podepsána účastníky postupní smlouvy. K právnímu závěru soudu I. stupně odvolatelka namítala, že směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 211/83/EU, o právech spotřebitelů, byla s účinností od 13. 6. 2014 do německého právního řádu implementována prostřednictvím zákona, konkrétně se tato úprava promítla v § 312 a následujících a § 355 a následujících BGB. Není tak zřejmé, z jakého důvodu se soud odvolával na směrnici, která není ani přímo účinná ani závazná. Náležitá právní úprava tak zůstala přímo opomenuta. Namítala dále, že soud I. stupně nezohlednil relevantní právní úpravu BGB vztahující se k postoupení pohledávky. Postoupení pohledávky je v německém právním řádu upraveno v § 398 a následujících BGB. K platnému postoupení pohledávky věřitele přitom není vyžadována žádná, zejména ne písemná forma, jak v napadeném rozsudku shledal soud. Tato skutečnost je podložena rovněž konstantní judikaturou německých soudů. Nelze tak dospět k závěru ohledně neplatnosti postoupení z důvodu porušení údajného požadavku na písemnou formu podle ustanovení § 126 a § 134 BGB. Není též správný závěr soudu I. stupně o rozporu s dobrými mravy. V daném případě strany sjednaly postoupení nároku na odškodnění cestujícího vůči letecké společnosti, v intencích Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, v čemž nelze nalézt jakýkoli prvek morálně či etnicky nepřijatelného chování. Není též správný názor o využití nezkušenosti cestujícího, neboť cestující byl zavázán k úhradě služeb poskytnutých žalobkyní pouze v případě, kdy by vymáhání jeho nároku vůči letecké společnosti bylo úspěšné. Riziko mimosoudního vymáhání i případného následného soudního sporu je tak po celou dobu na straně žalobkyně, které nese veškeré náklady v případě neúspěchu. Tento aspekt svědčí o tom, že se nejedná o využívání nezkušenosti cestujícího, ale naopak o službu, která cestujícímu ušetří nejen čas a energii, ale v mnoha případech i finance, které by jinak byl nucen vynaložit sám. Kontaktní údaje navrhovatelky jsou pak uvedeny přímo v rámci Všeobecných obchodních podmínek, rovněž též na webových stránkách. Cestující má navíc možnost do 14 dnů od uzavření smlouvy tuto odvolat prostřednictvím oznámení zaslaného na adresu žalobkyně, popřípadě formou e-mailu. Smlouva o postoupení pohledávky tak naplňuje veškeré požadavky stanovené německým právním řádem. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalobci přizná nárok na náhradu nákladů řízení. 8. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.). Účastníci s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání totiž vyslovili souhlas. 10. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. 11. Soud I. stupně správně (mlčky) dovodil, že je soudem pravomocným k projednání dané věci s cizím prvkem, a to dle článku 7 odst. 1 písm. b/ druhá Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), ve spojení s judikaturou SDEU C-204/08 ve věci P. R. versus A. B. C., z níž plyne, že v případě, kdy by žaloba byla podána u soudu některého členského státu s odkazem, že právě zde byly (nebo měly být) služby podle smlouvy žalobkyni poskytnuty, je v takovémto případě příslušným soudem k rozhodnutí o nároku dle Nařízení č. 261/2004 soud v místě odletu nebo příletu letadla. 12. Soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a jeho právní závěr, že žalobu je třeba zamítnout, neboť nebylo prokázáno platné postoupení pohledávky, je z níže uvedených důvodů správný. 13. Podle článku 25 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále i jen Nařízení eIDAS) 1. Elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. 2. Kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu. 3. Kvalifikovaný elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě se uznává jako kvalifikovaný elektronický podpis ve všech ostatních členských státech. 14. Podle článku 26 téhož Nařízení zaručený elektronický podpis musí splňovat tyto požadavky: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat. 15. Z nesporných tvrzení vyplývá, že účastníci postupní smlouvy (tj. žalobkyní označení cestující a žalobce) si zvolili písemnou formu postupní smlouvy; k platnosti této zvolené formy bylo proto třeba podpisu jednajících osob – A. E. a I. S. Námitky odvolatelky, že německý občanský zákoník připouští postoupení pohledávky v jakékoli formě, jsou tak irelevantní, neboť konkrétní účastníky právního jednání zvolenou formu – v daném případě písemnou – je nutno respektovat. 16. V problematice elektronického podpisu, kterým měla být postupní smlouva podepsána, je třeba jak při aplikaci německého práva, tak i práva českého vycházet z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen Nařízení eIDAS), účinné od 17. 9. 2014. 17. Shora specifikované Nařízení eIDAS, které zavazuje všechny členské státy Evropské unie, tedy včetně Německa, jehož právo mělo být dle (údajně) akceptovaných všeobecných smluvních podmínek v této věci použito, a má přednost před vnitrostátní právní úpravou, vymezuje v čl. 25 předpoklady „kvalifikovaného elektronického podpisu“, které musí být naplněny, aby byla jednoznačně a nezaměnitelně určena (identifikována) podepisující se osoba. Jen takový elektronický podpis tedy může bez pochybností určit jednající osobu, která se na smlouvu podepsala. Určení (identifikace) podepsané osoby se u kvalifikovaného elektronického podpisu posuzuje podle toho, kdo je nositelem kvalifikovaného certifikátu, a může proto použít kvalifikovaného prostředku pro vytvoření podpisu (certifikovaná čipová karta nebo USB token). 18. I čl. 26 Nařízení eIDAS, upravující další elektronický podpis – „zaručený elektronický podpis“, vyžaduje, aby byl jednoznačně spojen s podepisující osobou a umožnil její identifikaci. I tento podpis tak umožňuje se značnou úrovní důvěry identifikovat (ztotožnit) podepsanou osobu. 19. Nutno dodat, že česká právní úprava (§ 6 ZoSVD) kromě shora uvedených elektronických podpisů vymezuje též specifický „uznávaný elektronický podpis“, který je „zaručený“ podle čl. 26 Nařízení eIDAS, a je nadto založený na kvalifikovaném certifikátu; nevyžaduje však použití kvalifikovaného prostředku pro vytvoření podpisu. Splňuje tedy jen jednu ze dvou podmínek pro kvalifikovaný podpis ve smyslu čl. 25 Nařízení eIDAS. I tento podpis proto umožňuje se značnou úrovní důvěry identifikovat (ztotožnit) podepsanou osobu. 20. Všechny ostatní elektronické podpisy je soud sice povinen přijmout jako důkaz (ve smyslu čl. 25 bod 1. Nařízení eIDAS), avšak bez dalších tvrzení a důkazů, které v dané věci nabídnuty nebyly, nelze mít za prokázané, že tyto ostatní elektronické podpisy jsou podpisem (údajně) jednající osoby. 21. Ze shora uvedené specifikace 3 elektronických podpisů upravených Nařízením eIDAS a ZoSVD (tj. podpisu kvalifikovaného, zaručeného a uznávaného) vyplývá, že jen tyto podpisy umožňují českému soudu identifikovat podepsanou osobu se značnou úrovní důvěry. Jiné elektronické podpisy již identitu podepsané osoby nikterak nezaručují. Tímto jiným, tj. nezaručeným elektronickým podpisem je i údajný podpis postupitelů nároku - A. E. a I. S., který byl de facto jako obrázek podpisu sejmut z jiné (elektronické) listiny a následně vložen do písemnosti označené jako postupní smlouva. Fakticky se tak nemuselo jednat ani o podpis osoby uvedené jako postupitelka a tento obrázek podpisu mohl být dokonce sejmut z jiného dokumentu a bez vůle uvedené osoby podepsat postupní smlouvu mohl být vložen do předmětného dokumentu označeného jako postupní smlouva. Zásadní tvrzení žalobkyně, že poškozené osoby projevily vůli na ní převést pohledávku tvrzenou postupní elektronickou smlouvou, tedy prokázáno nebylo. 22. Z uvedeného vyplývá, že závěry soudu I. stupně o neprokázání existence platné postupní smlouvy, tj. aktivní legitimace žalobkyně k vymáhání pohledávky jsou správné. 23. Z uvedených důvodů odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně dle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení. 24. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, avšak žádné náklady mu nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které se podává ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, za podmínek § 237 a § 239 a násl. o. s. ř. (nález ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 291/20). Praha 17. února 2021 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu