ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v právní věci žalobce: K. J., narozen dne xxx, bytem xxx, Praha zastoupen advokátem proti žalované: M. M., narozena dne xxx bytem xxx xxx xxx, xxx zastoupena advokátkou o určení výživného pro manželku, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 11. prosince 2020, č. j. xxx, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu xxx na soudním poplatku za podanou žalobu částku 2.240 Kč, za podané odvolání částku 2.240 Kč, a to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11.713 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti hradit výživné žalované (jako nerozvedené a posléze rozvedené manželce) v měsíční výši 4.452 Kč od 21. dubna 2019, a to až do doby 3 let po rozvodu manželství (výrok I.) a procesně neúspěšnému žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 46.851,20 Kč (výrok II.). 2. Takto rozhodl v řízení zahájeném 21. 4. 2019, ve kterém se žalobce domáhal uložení této povinnosti s tvrzením, že mezi účastníky probíhá rozvod manželství, ze kterého se narodilo jedno dítě, o jehož úpravě výchovy a výživy rozhoduje soud ve xxx. Ve xxx se rovněž zdržuje žalovaná. V průběhu řízení bylo manželství účastníků rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu xxx, č. j. xxx, ze dne 28. května 2020. Žalobce tvrdil, že před uzavřením manželství účastníci uzavřeli smlouvu o majetkovém režimu manželů se sjednaným režimem odděleného jmění. Na tomto základě a po konstatování, že o mezinárodní příslušnosti soudu bylo již pravomocně rozhodnuto, soud I. stupně dovodil, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Žaloba je žalobou na určení ve smyslu ust. § 80 o. s. ř., neboť žalobce se domáhá uložení povinnosti sám sobě, přičemž mu ničeho nebrání, aby navrhovanou částku žalované dobrovolně platil. Podáním žaloby u českých soudů se žalobce snaží zamezit tomu, aby se žalovaná mohla domáhat svého nároku cestou soudní ochrany u soudu xxx, kde se nachází její bydliště. Nadto žalobce neuplatňuje žádné konkrétní právo a proti smyslu sporného civilního procesu se domáhá, aby byla uložena povinnost jemu samému. Celý předmět sporu lze řešit žalobou na plnění, tedy žalobou podanou oprávněnou (viz závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne xxx, sp. zn. xxx), neboť i dle obsahu žaloby (ve spojení s dalšími podáními žalobce) je nositelem práva žalovaná. Z definice účastníků soudního řízení vyplývá, že žalobcem je ten, kdo je nositelem subjektivního hmotného práva a v žalobě označuje osobu žalovanou, která je dle jeho názoru nositelem odpovídající hmotněprávní povinnost. I z dikce ust. § 740 odst. 1 o. z., na které odkazuje žalobce, lze seznat, že žalobu má podat manžel, který není schopen se sám živit. S odkazem na článek 3 odst. 1 Haagského protokolu ze dne 30. 11. 2007, na který odkazuje Nařízení č. 4/2009, a s ohledem na skutková tvrzení žalobce dospěl soud I. stupně k závěru, že by jinak musel aplikovat na věc právo xxx. Pro nedostatek naléhavého právního zájmu (ust. § 80 o. s. ř.) proto žalobu zamítl a procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení. 3. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce. Dle jeho tvrzení byl spor vyvolán tím, že navrhovanou dohodu účastníků, zahrnující i vyživovací povinnost, žalovaná (pro žalobce překvapivě) nepodepsala, žalobce tak nevěděl, zda (a případně v jaké výši) má hradit výživné. K vyřešení této sporné otázky proto podal tuto žalobu, žalovaná následně podala obdobnou žalobu u xxx soudu. Poté však soud I. stupně v řízení, které vyústilo v nyní přezkoumávaný rozsudek, rozhodl o své mezinárodní příslušnosti. Způsob, jakým soud I. stupně rozhodl o žalobě, je faktickým obcházením příslušnosti českých soudů a je v rozporu s Nařízením Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen Nařízení). Toto Nařízení neomezuje právo podat žalobu na výživné pouze osobou oprávněnou z výživného. S ohledem na rovnost účastníků má i žalobce právo domáhat se stanovení vyživovací povinnosti, neboť žádný jiný právní prostředek nemá k dispozici. Potvrzením rozsudku soudu I. stupně by se spor pouze přesunul do xxx. Žalobce sice vyplatil žalované jednorázovou částku, mezi stranami je však aktuálně spor, zda tato částka zahrnuje i výživné pro rozvedenou/nerozvedenou manželku. Soudu I. stupně dále vytkl nesprávné právní posouzení věci, neboť žaloba o vyživovací povinnosti není klasickou určovací žalobou ve smyslu ust. § 80 o. s. ř., jedná se o smíšený žalobní typ s částečně konstitutivními účinky, a není tedy nutno tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem. O nedostatku naléhavého právního zájmu nebyl, ve smyslu ust. § 118a o. s. ř., soudem I. stupně poučen, neboť poučení, které se účastníkům u jednání dostalo, bylo ryze formální a bez konkrétní výzvy. I závěr soudu I. stupně o xxx rozhodném právu byl pro něj překvapivý a nemohl se k němu v průběhu řízení vyjádřit. Proto až v odvolacím řízení vznesl námitku ve smyslu článku 5 Haagského protokolu a jeho žaloba proto má být projednána dle práva České republiky, neboť Česká republika je k manželství účastníků a práv a povinností z něj plynoucích v užším vztahu. I žalovaná v průběhu řízení dala najevo, že mezi účastníky existuje spor o výši výživného, sama má zájem na projednání věci, přesto nenavrhla konkrétní částku, kterou považuje za přiměřenou jako výživné pro svoji osobu. Tento projev žalované měl soud I. stupně posoudit jako protinávrh a žalovanou poučit ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. o povinnosti doplnit její tvrzení a důkazní návrhy. Pokud tak soud I. stupně neučinil, způsobil zbytečné průtahy k vyřešení sporu účastníků a otevřel cestu k vedení dalších sporů mezi nimi. V tomto smyslu navrhl soudu I. stupně i eventuální petit zajišťující vyřešení merita věci, a tedy i zkoumání majetkových poměrů účastníků. Ten byl ale soudem I. stupně zamítnut. Ze všech těchto důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení soudu I. stupně k dalšímu řízení. Závěrem vznesl návrh, aby odvolací soud řízení přerušil (ust. § 109 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.) a položil SDEU předběžnou otázku, zda právo podat návrh na zahájení řízení mají oba manželé, či pouze jeden z nich. 4. Žalovaná uvedla, že ji žalobce výživné (na nerozvedenou manželku) nehradí a neuhradil, snaha žalované o uzavření smíru zahrnující i toto řízení byla bezúspěšná. Procesní návrh žalobce zneužívá nejenom procesní pravidla mezinárodní příslušnosti, ale i pravidla aplikovatelného práva. Žalobci nic nebrání hrazení výživného, jehož určení se domáhá. Protože soud I. stupně rozhodl věcně správně, navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. 5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 6. Podle ust. § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno. 7. Podle ust. § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. 8. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správné skutkové závěry a v návaznosti na to i závěry právní. Na správnost závěrů soudu I. stupně v konstataci nedostatku naléhavého právního zájmu (ust. § 80 o. s. ř.) na požadovaném určení odvolací soud zcela odkazuje. Žalobce se navrhovaným petitem, s odkazem na české hmotné právo, fakticky domáhá určení, že k žalované nemá vyživovací povinnost vyšší, než v rozsahu 4.452 Kč/měs. Takovouto žalobu je však nutno z hlediska procesního práva považovat výlučně za žalobu určovací ve smyslu ust. § 80 o. s. ř., neboť žalobce (jak vyplývá z jeho kusých žalobních tvrzení) je toliko nositelem subjektivní povinnosti v hmotněprávním vztahu účastníků (tj. ve vzájemné vyživovací povinnosti manželů, resp. bývalých manželů, dovozovaného žalobcem z úpravy českého práva). Byť žalobcem odkazovaný teoretický výklad o smíšené povaze žaloby na určení vyživovací povinnosti lze považovat za správný, žalobce pomíjí, že takto je odbornou veřejností v odkazovaných citacích pojímán pouze za situace, je-li žaloba podána osobou výživou oprávněnou. V nyní projednávané věci je proto odkaz na tento výklad nepřípadný. Žalobce opakuje i v odvolacím řízení své tvrzení, že má s ohledem na zásadu rovnosti stran právo domáhat se stanovení vyživovací povinnosti, neboť nemá žádný jiný právní prostředek k dispozici, nijak se ale nevyrovnává se závěry soudu I. stupně (které odvolací soud považuje za zcela správné), že svoji vyživovací povinnost měl a má prioritně hradit dobrovolně. Teprve pokud by vznikl mezi manželi (resp. bývalými manželi) spor o její výši, lze spor manželů řešit soudně (viz závěry soudu I. stupně v odstavci 10 napadeného rozsudku). Takováto skutková tvrzení však žaloba postrádala, žalobce výživné pravidelně nehradí, nadto žalobu podal s odkazem na české hmotné právo, které právo podat žalobu osobou výživou povinnou neupravuje. Proto je správný závěr soudu I. stupně o tom, že v daném případě se nejedná o „pravou“ žalobu na určení vyživovací povinnosti vycházející z konkrétní úpravy hmotného práva, ale pouhou obecnou určovací žalobu ve smyslu procesního předpisu, tedy ust. § 80 o. s. ř., u které je třeba tvrdit a prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. V souladu s tím soud I. stupně žalobce přiléhavě a zcela konkrétně poučil v úvodu jednání dne 24. 11. 2020 a žalobce na toto poučení reagoval obsáhlým podáním ze dne 1. 12. 2020. Námitka žalobce, že jej soud ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. dostatečně nepoučil o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, proto není případná. Soud I. stupně nadto nezaložil svůj závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení na tom, že žalobce neunesl své procesní břemeno ohledně existence naléhavého právního zájmu, nýbrž dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. není za výše popsaných okolností dán. 9. K další námitce je nutno uvést, že to nebyl soud I. stupně, který svým rozhodnutím obešel příslušnost českých soudů a rozhodl v rozporu s Nařízením, ale svým faktickým postupem tak konal žalobce. I na další závěry soudu I. stupně o obcházení mezinárodní příslušnosti soudů podáním této (v počátku nadto zcela neúplné) žaloby lze totiž odkázat jako na věcně správné (viz druhá část odstavce 13 napadeného rozhodnutí), které odpovídají i závěrům odvolacího soudu. Naopak, pokud by žalobě bylo vyhověno, došlo by k porušení zásady vyjádřené v ust. § 2 o. s. ř., neboť jediným cílem žaloby byla snaha obejít principy Nařízení, zahájit v rozporu s hmotným právem a cílem Nařízení (chránit výživou povinné osoby – viz v Preambuli Nařízení článek 9 a 15) řízení o své vyživovací povinnosti (aniž by však záměrně v žalobě formuloval, kdo je výživou oprávněná a kdo povinná osoba) u českých soudů dříve, než tak učiní výživou oprávněná, která se v České republice v době podání žaloby již nenacházela. Pokud soud I. stupně, po poučení žalobce a na základě doplněných skutkových tvrzení, dovodil, že se jedná toliko o určovací žalobu a na požadovaném určení nemá žalobce naléhavý právní zájem, nepochybil ani, pokud takto rozhodl přes své předchozí rozhodnutí o zamítnutí námitky žalované namítající nedostatek mezinárodní příslušnosti. 10. Návrh žalobce na přerušení řízení (ust. § 109 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.) a položení předběžné otázky SDEU k výkladu článků 3 a 8 Nařízení v tom směru, zda právo podat návrh na zahájení řízení mají oba manželé, či pouze jeden z nich, odvolací soud neshledal důvodným. 11. Kapitola II. Nařízení obsahuje články 3 až 14 a vztahuje se k příslušnosti soudů. Podle článku 3 je k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností v členských státech příslušný a) soud místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu, nebo b) soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nebo c) soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o osobním stavu, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran, nebo d) soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran. 12. Podle článku 8 odstavce 1 téhož Nařízení, je-li vydáno rozhodnutí v členském státě nebo ve smluvním státě Haagské úmluvy z roku 2007, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nemůže povinný podat návrh na změnu rozhodnutí nebo na vydání nového rozhodnutí v jiném členském státě, dokud má oprávněný místo obvyklého pobytu ve státě, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno. Podle odstavce 2 se odstavec 1 se nepoužije, a) pokud se strany dohodly podle článku 4 na příslušnosti soudů tohoto jiného členského státu, b) pokud se oprávněný podrobí příslušnosti soudů tohoto jiného členského státu podle článku 5, c) pokud příslušný orgán státu původu, který je smluvní stranou Haagské úmluvy z roku 2007, nemůže nebo odmítá uplatnit příslušnost ke změně rozhodnutí nebo k vydání nového rozhodnutí, nebo d) pokud rozhodnutí vydané ve státě původu, který je smluvní stranou Haagské úmluvy z roku 2007, nelze uznat nebo prohlásit za vykonatelné v členském státě, ve kterém je zamýšleno podání návrhu na zahájení řízení o změně rozhodnutí či vydání nového rozhodnutí. 13. Z uvozujícího (v preambuli obsaženém) článku 9 ve spojení s uvozujícím článkem 15 je zřejmé, že Nařízení 4/2009 ze dne 18. prosince 2008, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen Nařízení), bylo přijato, aby oprávněný z výživného měl možnost snadno dosáhnout v jednom členském státě rozhodnutí, které bude automaticky vykonatelné v jiném členském státě bez dalších formalit a dále, aby bylo možno chránit zájmy oprávněných z výživného a umožnit řádný výkon spravedlnosti v rámci Evropské unie. Samotný text Nařízení je vždy nutno vykládat v kontextu jeho obecných zásad uvedených v preambuli. Z článku 2 odst. 1 bodu 10 Nařízení vyplývá, že „oprávněným“ je fyzická osoba, která má nebo uplatňuje nárok na výživné a zároveň bod 11 téhož článku definuje „povinného“ jako fyzickou osobu, která dluží výživné nebo vůči níž byl uplatněn nárok na výživné. 14. Jak plyne z článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, dále též jen "SFEU" (bývalý článek 234 SES), Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se a) výkladu Smluv a b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie; vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Hlavním účelem řízení o předběžné otázce je jednotná aplikace komunitárního práva ve všech členských státech. Z uvedeného se dovozuje, že Soudní dvůr se předloženou otázkou zabývá pouze za předpokladu, že v řízení před národním soudem vyvstala otázka výkladu komunitárního práva a že výklad takové otázky je zcela zásadní pro vyřešení daného případu. Soudní dvůr opakovaně judikoval, že nepodá odpověď na předloženou otázku, pokud je zcela zřejmé, že výklad komunitárního práva, kterého se domáhá národní soud, nemá žádný vztah ke skutkovému stavu či smyslu řízení před národním soudem nebo položená otázka je hypotetická a Soudní dvůr nemá dostatek faktických nebo právních podkladů k jejímu zodpovězení (srov. např. rozsudek ze dne 11. března 1980, ve věci 244/80 Foglia v. Novello, ECR 1981 s. 3045, bod 18 a rozsudek ze dne 16. července 1992, ve věci C-83/1991 Meilicke v. ADV/ORGA ECR 1992 s. I-4871, bod 25). 15. Pokud měla být dle žalobce jako předběžná položena otázka k výkladu článků 3 a 8 Nařízení v tom směru, zda právo podat návrh na zahájení řízení mají oba manželé, či pouze jeden z nich, pak jde o otázku, která je v projednávané věci bez významu, neboť podstatu projednávané věci neřeší. Z výše uvedených ustanovení je zřejmé, že Nařízení nikterak neomezuje žádného z manželů v právu podat žalobu, přerušení řízení k podání této předběžné otázky by nemělo žádný vztah ke skutkovému stavu či smyslu řízení před národním soudem, podstatné je pouze to, zda se jedná o osobu výživou povinnou. K závěru nedůvodnosti návrhu žalobce přispívá i to, že článek 8 hovoří o změně již vydaného rozhodnutí (nebo vydání nového rozhodnutí) o vyživovací povinnosti, a i proto na daný případ nedopadá. V něm se totiž jedná o návrh na prvou, soudem stanovenou, úpravu vyživovací povinnosti. Žalobcem předestřená otázka výkladu práva Společenství není tedy relevantní; odpověď na ni, ať už by byla jakákoliv, by nemohla mít žádný vliv na řešení sporu. Povinnost obrátit se na Soudní dvůr s návrhem na zahájení řízení o takovéto předběžné otázce tudíž odvolacímu soudu nevzniká (srov. rozsudek ze dne 6. října 1982, ve věci 283/81 CILFIT, ECR 1982, str. 3415, bod 10). 16. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí, dle ust. § 219 o. s. ř., jako věcně správné potvrdil. V kontextu závěrů soudu I. stupně však dovodil, že podanou žalobu i odvolání je nutno zpoplatnit. 17. Byť je dle ust. § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 549/91 Sb., o soudních poplatcích navrhovatel v řízení o určení výživného včetně jeho zvýšení, nejde-li o vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí, osvobozen od soudního poplatku, z logiky zákona o soudních poplatcích vyplývá, že osvobození se týká osoby oprávněné z výživného, neboť se předpokládá její horší majetková situace, pro kterou se stanovení výživného domáhá. V daném případě se však žalobce (jako osoba výživou povinná) domáhal určení, že jeho vyživovací povinnost k žalované nepřevyšuje určitou částku, sám tedy nepřímo připouští, že jeho majetková situace je lepší, než u žalované – jako výživou oprávněné osoby. Nelze proto dovodit, že by ve smyslu výše citovaného ustanovení byl od hrazení soudního poplatku osvobozen, byť je dle dikce zákona o soudních poplatcích „navrhovatelem“. Absurdnost opačného výkladu je podtržena tím, že by jinak výživou oprávněná žalovaná musela v případě úspěchu žalobce v řízení uhradit soudní poplatek (ust. § 2 odst. 3 téhož zákona). S odkazem na ust. § 9 odst. 1, 2, 4 zákona č. 549/91 Sb. proto odvolací soud vyměřil žalobci soudní poplatek jak za řízení před soudem I. stupně, tak za řízení odvolací. Vyšel přitom z toho, že žalobní návrh obsahoval fakticky dvě žaloby – jednak na určení vyživovací povinnosti žalobce k žalované jako nerozvedené manželce v měsíční částce 4.452 Kč, tedy za období 14 měsíců (od 21. 4. 2019 do 2. 6. 2020) á 4.452 Kč (celková částka 62.328 Kč), jednak za dobu od rozvodu po dobu 3 let v téže měsíční výši, tj částky 160.272 Kč (36 x 4.452). Při aplikaci ust. § 6 odst. 2, odst. 3 věty prvé, odst. 7 zákona 549/91 Sb., o soudních poplatcích ve spojení s položkou 7 (u odvolacího řízení ve spojení s položkou 22 bod 5) je soudní poplatek za jeden stupeň řízení stanoven částkou 2.240 Kč. Jeho splatnost odvolací soud určil lhůtou 15 dnů (ust. § 9 zákona). Na žalobci bude, aby vyměřené soudní poplatky uhradil soudu I. stupně na jeho účet s variabilním symbolem, který mu sdělí soud I. stupně. Odvolací soud zároveň žalobce poučuje, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude vymáhán. 18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná. Její náklady spočívaly v nákladech za právní zastoupení, a to za jeden úkon právní pomoci (účast u odvolacího jednání) ve výši 9.380 Kč (ust. § 7 ve spojení s ust. § 8 vyhl. č. 177/96 Sb.) a k němu příslušnému paušálu 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 téže vyhlášky). Protože je právní zástupce plátcem DPH, náleží mu i tato daň (ve výši 21 %) ze všech přiznaných částek nákladů řízení, tedy částka 11.713 Kč. Tuto částku odvolací uložit procesně neúspěšnému žalobci k rukám právní zástupkyně žalované (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné (ust. § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Praha 12. května 2021 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu