ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: P. s. r. o., IČO xxx sídlem R., P. zastoupená advokátem JUDr. J. M. sídlem R., P. proti   žalovaným: 1. G. A., IČO xxx sídlem P., P. – S. M. 2. Ľ. V., narozený xxx státní občan S. bytem V. L., V. L., S. o zaplacení 43 398 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. června 2020, č. j. xxx, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje. II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 37 558 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 11 558 Kč od 25. 8. 2018 do zaplacení a z částky 26 000 Kč od 7. 4. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého z žalovaných, jinak se rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzuje. III. Žalovaná 1. je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 9 745 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. M., advokáta. IV. Žalovaný 2. je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 9 745 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. M., advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. rozhodl, že řízení se do částky 5 840 Kč zastavuje. Výrokem II. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit částku ve výši 37 558 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 22. 8. 2018 do zaplacení. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že zaplacení žalované částky se žalobkyně po žalovaných domáhala s tím, že dne 21. 8. 2014 uzavřela s 1. žalovanou smlouvu o poskytnutí sídla obchodní společnosti, na základě které se zavázala 1. žalované zprostředkovat souhlas s umístěním sídla na adrese P., P. – S. M. za úplatu 9 552 Kč bez DPH za každých byť jen započatých 48 kalendářních měsíců umístění sídla na této zprostředkovávané adrese. Oprávnění mít danou adresu zapsanou jako sídlo měla žalovaná předplaceno do 21. 8. 2018. Žalovaná 1. však na základě výše uvedené smlouvy za následující období neuhradila žalobkyni ničeho a od 22. 8. 2018 je s tímto závazkem v prodlení. V souladu s čl. IV. odst. 2 smlouvy se 1. žalovaná zavázala v případě prodlení s úhradou jakékoliv platby zaplatit smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč za každý započatý kalendářní měsíc pro případ, že 1. žalovaná vypoví smlouvu, nebo neuhradí prodloužení dané smlouvy a zároveň neučiní kroky k odstranění adresy sídla z obchodního rejstříku. Ručitelským prohlášením ze dne 21. 8. 2014 se 2. žalovaný zavázal k uspokojení závazku žalobkyně v případě, že k tomuto nedojde ze strany 1. žalované. Žalovaní byli bezvýsledně vyzváni k zaplacení dluhu předžalobní výzvou. 3. Žalovaní se k žalobě nevyjádřili a v řízení zůstali nečinní. 4. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně vzala při jednání dne 24. 6. 2020 žalobu co do částky 5 840 Kč zpět. 5. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti soudu a dospěl k závěru, že tato je dána v souladu s článkem 8 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť mezi žalobkyní a 1. žalovanou byla sjednána dohoda o místní příslušnosti Obvodního soudu pro P. Soud prvního stupně dále shrnul skutková zjištění, která vyplynula z provedeného dokazování. Ze smlouvy o poskytnutí sídla obchodní společnosti zjistil, že 1. žalovaná jako povinná uzavřela dne 21. 8. 2014 s žalobkyní jako oprávněnou smlouvu o poskytnutí sídla obchodní společnosti. Podle článku I. bodu 1 této smlouvy oprávněná se touto smlouvou zavazuje k tomu, že povinné zprostředkuje souhlas s umístěním sídla povinné, a to pouze pro účely zápisu sídla v obchodním rejstříku po níže stanovenou dobu na adrese P., P. – S. M., a to za úplatu sjednanou níže v této smlouvě, kterou se povinná zavazuje hradit řádně a včas. Podle bodu 2 smlouvy povinná je oprávněna mít zapsánu tuto adresu jako sídlo společnosti v obchodním rejstříku na základě zprostředkování oprávněné. Podle článku II. bodu 1 za zprostředkování souhlasu s umístěním sídla povinné dle této smlouvy náleží oprávněné úplata ve výši 9 552 Kč bez DPH, a to za každých byť jen započatých 48 kalendářních měsíců umístění sídla oprávněné na zprostředkovávané adrese. Podle bodu 2 povinnost povinné uhradit oprávněné úplatu dle této smlouvy ve výši 9 552 Kč bez DPH za každých byť jen započatých 48 kalendářních měsíců umístění sídla oprávněné na zprostředkovávané adrese trvá po celou dobu, po kterou bude mít povinná zapsanou jako sídlo společnosti v obchodním rejstříku zprostředkovávanou adresu, a to i bez ohledu na případné odstoupení či ukončení této smlouvy. Podle bodu 3 oprávnění mít zprostředkovávanou adresu zapsanou jako sídlo, má povinná platné na základě předplacení do 21. 8. 2018. V případě, že povinná nebude mít k uvedenému datu zapsanou v obchodním rejstříku jako adresu sídla adresu odlišnou od zprostředkovávané adresy, zavazuje se zaplatit oprávněné nejpozději do 3 dnů od uplynutí uvedeného data finanční částku ve výši 9 552 Kč bez DPH. Podle bodu 5 v případě prodlení povinné s úhradou úplaty či jakékoliv jiné platby dle této smlouvy, si smluvní strany sjednávají smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení s úhradou úplaty či jiné platby ze strany povinného. Podle článku III. bod 1 se smlouva uzavírá na dobu určitou, a to konkrétně na dobu, po kterou je zapsána jako sídlo povinné v příslušném obchodním rejstříku zprostředkovávaná adresa. Podle článku IV. bod 1 je povinná povinna zajistit si dosílku veškerých poštovních zásilek na jinou adresu, než je zprostředkovaná adresa a neuvádět sídlo společnosti jako svou provozovnu. Na zprostředkované adrese bude mít pouze hromadnou a společnou poštovní schránku, na které bude přijímána její korespondence vhozením do této hromadné schránky. Na zprostředkované adrese nebude mít žádný majetek a nebude zde vykonávána žádná obchodní či jiná činnost. Pokud povinná poruší povinnost, vzniklou v souvislosti s prodlením se zaplacením úplaty za prodloužení smlouvy, zajistit pravomocný výmaz zprostředkovávané adresy z obchodního rejstříku povinné, je povinná povinna uhradit oprávněné smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč za každý byť jen započatý měsíc prodlení se splněním této povinnosti bezprostředně poté, kdy bude k její úhradě vyzvána, nejpozději do 14 dnů od doručení výzvy k její úhradě. Podle článku V. bod 1 právní vztahy z této smlouvy se řídí právními předpisy České republiky. Podle přílohy ke smlouvě k poskytnutí sídla společnosti žalovaný č. 2 prohlašuje ve smyslu příslušných zákonných ustanovení ve vztahu k věřiteli společnosti P. s.r.o., že bere na sebe vůči tomuto věřiteli povinnost uspokojit závazek vyplývající dlužníkovi G. A.., IČO xxx, v této smlouvě o poskytnutí sídla společnosti (tj. závazek k úhradě dlužné úplaty 9 552 Kč bez DPH za každých byť jen započatých 48 kalendářních měsíců umístění sídla povinného na zprostředkovávané adrese dle článku II. této smlouvy, včetně závazku k úhradě sjednané smluvní pokuty a závazek k úhradě případného úroku z prodlení), jestliže jej neuspokojí povinná jako dlužník sama řádně a včas. 6. Dále soud prvního stupně věc posuzoval právně. Stran rozhodného práva soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o poskytnutí sídla obchodní společnosti se řídí českým právním řádem, neboť si strany smlouvy takto rozhodné právo v článku V. bodu 1 smlouvy ujednaly. Soud v této souvislosti odkázal na článek 3 bod 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). 7. Soud prvního stupně posoudil žalobu jako nedůvodnou. Dovodil, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a 1. žalovanou je smlouvou nepojmenovanou ve smyslu § 1746 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též občanský zákoník či o. z.). Obsahem smlouvy je fakticky poskytnutí podkladů žalované společnosti, které jí umožní zapsat do obchodního rejstříku sídlo na adrese K Č. v., P. – V., aniž by však této společnosti vzniklo oprávnění prostory na uvedené adrese skutečně užívat. Smlouva tak podle soudu prvního stupně směřuje k obcházení zákona, zejména § 14 odst. 1 zákona číslo 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících, a ustanovení § 434 občanského zákoníku, neboť zákon se řídí principem, že ve veřejných rejstřících mají být zapsána skutečná sídla (právnických i fyzických osob). Sídlo je podle soudu prvního stupně místo, kde lze kontaktovat osoby jednající jménem právnické osoby, tedy kontaktovat právnickou osobu samotnou. Ustanovení čl. IV. bodu 1 předložené smlouvy popírá smysl právní úpravy sídla právnické osoby, neboť s umístěním sídla spojuje další závazky fakticky vylučující existenci sídla 1. žalované na uvedeném místě. Jedná se tak o absolutní neplatnost ve smyslu § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nevznikl-li 1. žalované platný závazek, nemohl vzniknout ani 2. žalovanému ručitelský závazek ve smyslu § 2019 odst. 1 občanského zákoníku. 8. Výrok I rozsudku soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 9. Proti rozsudku se v celém rozsahu odvolala žalobkyně a navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že se žalobě vyhovuje a žalobkyni se přiznává právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně namítla, že požadavek skutečného sídla, jak byl formulován v ustanovení § 19c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, byl ještě za účinnosti této právní úpravy novelou z roku 2009 vypuštěn v souvislosti s harmonizací těchto pravidel s evropským právem. Tzv. virtuální sídlo je v současnosti institutem, který zákon předvídá a nezakazuje. Formální sídlo může, avšak nemusí odpovídat sídlu faktickému. Že zákon virtuální sídlo nezakazuje, plyne i z judikatury. V tomto žalobkyně odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. xxx. S ohledem na to je žalobkyně přesvědčena, že smlouva byla uzavřena platně. Závazek 1. žalované jakož i ručitelský závazek 2. žalovaného tedy vznikl a nárok je opodstatněný. 10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., způsobem vyplývajícím z ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 11. Odvolací soud vyšel při posouzení důvodnosti žaloby z následující právní úpravy. 12. Ustanovení § 429 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stanoví, že sídlo podnikatele se určí adresou zapsanou ve veřejném rejstříku. Nezapisuje-li se fyzická osoba jako podnikatel do veřejného rejstříku, je jeho sídlem místo, kde má hlavní obchodní závod, popřípadě kde má bydliště. 13. Podle odstavce 2 téhož ustanovení uvádí-li podnikatel jako své sídlo jiné místo než své sídlo skutečné, může se každý dovolat i jeho skutečného sídla. Proti tomu, kdo se dovolá sídla podnikatele zapsaného ve veřejném rejstříku, nemůže podnikatel namítat, že má skutečné sídlo v jiném místě. 14. Podle ust. § 14 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících, navrhovatel při návrhu na zápis doloží právní důvod užívání prostor, v nichž je umístěno sídlo osoby, jíž se zápis týká; to neplatí, je-li právní důvod zjistitelný z informačního systému veřejné správy nebo jeho části, která je veřejnou evidencí, rejstříkem nebo seznamem. Podle odstavce 2 k doložení právního důvodu užívání prostor postačí písemné prohlášení vlastníka nemovitosti nebo jednotky, kde jsou prostory umístěny, popřípadě prohlášení osoby oprávněné s nemovitostí, bytem nebo nebytovým prostorem jinak nakládat, že s umístěním sídla osoby souhlasí. Prohlášení nesmí být starší než 3 měsíce a podpisy na něm musí být úředně ověřeny. Podle odstavce 3 zapsaná osoba musí mít právní důvod užívání prostor uvedených v odstavci 1 po celou dobu, po kterou jsou tyto prostory zapsané ve veřejném rejstříku jako její sídlo. 15. Odvolací soud předesílá, že závěry soudu prvního stupně o mezinárodní soudní příslušnosti a rozhodném právu, jsou správné. Protože v odvolacím řízení nebyly zpochybněny, odvolací soud na ně v plném rozsahu odkazuje. 16. Dále odvolací soud zkoumal správnost posouzení platnosti předmětné smlouvy o poskytnutí sídla obchodní společnosti, jak bylo učiněno soudem prvního stupně, a dospěl k závěru, že námitky žalobkyně, učiněné v tomto směru, jsou opodstatněné. Předně je třeba uvést na pravou míru nesprávný odkaz soudu prvního stupně na ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, jehož aplikací dovodil absolutní neplatnost smlouvy, o niž žalobkyně opírá uplatněný nárok. Označené ustanovení však stanoví pouze kritéria neplatnosti relativní. Aby mohl být rozpor právního jednání se zákonem příčinou absolutní neplatnosti, k níž soud přihlédne i bez návrhu, musely by být splněny rovněž podmínky ustanovení § 588 občanského zákoníku. Smlouva by tedy musela být v rozporu se zákonem a zjevně narušovat veřejný pořádek. Odvolací soud je v daném případě přesvědčen, že tam formulované důvody neplatnosti v daném případě nejsou dány. 17. Není pochyb, že sídlo obchodní společnosti, k jehož zapsání do obchodního rejstříku se žalobkyně předmětnou smlouvou zavázala zprostředkovat (tj. získat) souhlas, je pouze formální, tedy že jde o tzv. virtuální sídlo. Jak plyne z článku IV. smlouvy, 1. žalovaná reálně nenabyla jakékoli užívací právo k prostorám v nemovitosti na adrese sídla. O skutečné sídlo se tedy nejednalo. Takový stav ovšem v rozporu se zákonem není. Ustanovení § 429 občanského zákoníku podnikateli neukládá povinnost mít na adrese sídla, zapsané v obchodním rejstříku, rovněž sídlo skutečné. Naopak zákon předvídá situaci, kdy se faktické sídlo od zapsaného liší a pro ten případ stanoví pouze právo třetích osob dovolat se i skutečného sídla podnikatele. Povinnost mít skutečné sídlo na adrese zapsané v obchodním rejstříku nelze přitom dovodit ani z ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících, v němž se vyžaduje pouze povinnost doložit právní důvod k užívání prostor osobou, která zapisované osobě udělila souhlas s umístěním sídla (k tomu shodně např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze 7. 8. 2018, sp. zn. xxx, In: Právní rozhledy, xxx, str. 721). Protože účastníci uzavřením předmětné smlouvy neporušili kogentní ustanovení zákona, ani jej touto cestou neobcházeli, neboť podle zákona postačuje souhlas vlastníka či osoby oprávněné s nemovitostí nakládat s umístěním sídla na příslušné adrese, aniž by zde musela příslušná osoba skutečně sídlit (např. mít pronajatou kancelář), nelze než dospět k závěru, že neplatnost smlouvy z tohoto důvodu nelze shledat. Z tohoto důvodu nebylo ani namístě žalobu pro tento nedostatek zamítnout. 18. Odvolací soud se proto dále zabýval důvodností uplatněného nároku. Je namístě přisvědčit soudu prvního stupně, že smlouva o poskytnutí sídla společnosti je smlouvou nepojmenovanou ve smyslu ustanovení § 1746 odst. 2 občanského zákoníku. Z článku II. (body 2 a 3) plyne ujednání stran, že za každých byť jen započatých čtyřicet osm měsíců umístění sídla společnosti na zprostředkovávané adrese náleží žalobkyni úplata ve výši 9 552 Kč bez DPH. Žalobkyně se přitom domáhá zaplacení úplaty za období počínaje dnem 22. 8. 2018. Protože, jak plyne z výpisu z obchodního rejstříku, měla žalovaná v období následujícím po 22. 8. 2018 sídlo zapsáno na zprostředkovávané adrese, vzniklo žalobkyni právo na úplatu za toto čtyřleté období. Dluh z tohoto závazku se stal splatným uplynutím třídenní lhůty od skončení předchozího období dne 21. 8. 2018 a žádný z provedených důkazů nenasvědčuje, že by byl zaplacen a 1. žalovaná ani 2. žalovaný ani k výzvě soudu prvního stupně nerozporovali tvrzení žalobkyně, že k úhradě nedošlo. Lze proto uzavřít, že nárok uplatněný proti žalovaným ve výši shora (9 552 Kč + 21 % DPH ve výši 2 006 Kč, celkem 11 558 Kč), je důvodný. Třídenní lhůta k plnění sjednaná ve smlouvě uplynula dne 24. 8. 2018 (pátek), od 25. 8. 2018 je 1. žalovaná v prodlení a má povinnost hradit úrok z prodlení stanovený podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., který činí 9 % ročně (8 % + 1 % repo sazba stanovené ČNB k 1. 7. 2018). 19. Podle článku IV. bodu 2 smlouvy je žalovaná povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení se splněním povinnosti zajistit výmaz zprostředkovávané adresy sídla společnosti za předpokladu, že nebyla uhrazena úplata za další čtyřleté období. V souladu s ustanovením § 2048 občanského zákoníku si tedy strany ujednaly smluvní pokutu pro případ porušení smluvní povinnosti vymazat sídlo společnosti na zprostředkované adrese z obchodního rejstříku. Z výpisu z obchodního rejstříku plyne, že do zahájení řízení před soudem k výmazu zapsaného sídla žalované nedošlo. První žalovaná jej tedy nezajistila. Podmínkou splatnosti smluvní pokuty je podle smlouvy výzva žalované k jejímu plnění. Výzvu k plnění smluvní pokuty za celé období, předcházející podání žaloby, která je součástí žalobního nároku, žalobkyně sice netvrdila ani nedoložila, nicméně lze i tuto část uplatněné pohledávky mít za splatnou, neboť k žádosti věřitele o plnění došlo, byť procesní cestou – zasláním stejnopisu žaloby oběma žalovaným k vyjádření (k tomu srov. ust. § 41 odst. 3 o. s. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. xxx, dostupný pod www.nsoud.cz). O jeho řádném doručení svědčí doručenky, založené v nalézacím spisu. První žalovaná na smluvní pokutě ničeho neuhradila, je proto se zaplacením smluvní pokuty za třináctiměsíční období - od srpna 2018 do září 2019 včetně - v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). Nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 26 000 Kč, uplatněný žalobou proti 1. žalované, je proto rovněž opodstatněný. Částečně důvodný je i požadavek na zaplacení úroku z prodlení ze smluvní pokuty. Žaloba, která je zároveň výzvou k zaplacení, byla doručena 1. žalované 22. 3. 2020 (č.l. 27 p.v. spisu), ve smlouvě sjednaná 14 denní lhůta k zaplacení uplynula 5. 4. 2020 (neděle), podle ust. § 607 o. z. došlo k posunutí konce lhůty na nejbližší pracovní den, kterým bylo pondělí 6. 4. 2020, od 7. 4. 2020 je 1. žalovaná v prodlení a má povinnost zaplatit také úrok z prodlení ve výši 9 % (žalobkyně mohla požadovat 10 %, soud je ale vázán návrhem žalobkyně). 20. Žalobkyně se domáhala splnění celého žalobou uplatněného nároku rovněž po 2. žalovaném s návrhem, aby soud uložil povinnost oběma účastníkům na straně žalované společně a nerozdílně. Vůči žalovanému uplatnila žalobkyně tento nárok z titulu ručení, které žalovaný za všechny splatné závazky ze smlouvy převzal podpisem ručitelského prohlášení, přiloženého ke smlouvě. Odvolací soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že nárok uplatněný vůči 2. žalovanému jako ručiteli je po právu, neboť ručitelské prohlášení splňuje potřebné náležitosti ve smyslu ustanovení § 2018 občanského zákoníku, tj. že písemné prohlášení bylo ručitelem podepsáno, dostatečně určitě je označen věřitel, jakož i zajištěná pohledávka. Jak plyne z dopisu žalobkyně ze dne 7. 3. 2019, byl 2. žalovaný vyzván k zaplacení částky 11 558 Kč a smluvní pokuty. 21. K žalobnímu návrhu, aby soud uložil žalovaným povinnost splnit žalobní nárok společně a nerozdílně, odvolací soud uvádí, že mezi dlužníkem na straně jedné a ručitelem na straně druhé, nemůže jít o závazek solidárního charakteru, proto není možné soudním rozhodnutím vyslovit povinnost obou žalovaných zaplatit dluh společně a nerozdílně. S ohledem na zvláštní úpravu ručení a na povahu právního poměru mezi věřitelem a dlužníkem může být tato povinnost uložena jedině tak, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého z žalovaných (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. xxx, dostupné pod www.nsoud.cz). Soud však není vázán ani právním posouzením účastníka, ani není povinen do výroku rozhodnutí převzít doslovné znění žalobního petitu. Odvolací soud tomu proto výrok II svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem přizpůsobil. 22. Odvolací soud tedy shledal žalobou uplatněný nárok do obou žalovaných částek a částečně ohledně úroku z prodlení důvodným, proto postupem podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadený výrok II. změnil, ohledně nepřiznané části úroku z prodlení rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 23. Protože se žalobkyně odvolala proti prvostupňovému rozsudku výslovně v celém rozsahu, nelze odhlédnout od výroku, jímž bylo řízení zastaveno v částce 5 840 Kč. Soud prvního stupně postupoval správně, když k částečnému zpětvzetí žaloby v této části žalobního návrhu řízení v souladu s ustanovením § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. zastavil, neboť žalobkyně vzala řádně žalobu v této části zpět před zahájením jednání ve věci samé. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně byl proto odvolacím soudem podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrzen. 24. O nákladech řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 ve spojení s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla do částky 37 558 Kč úspěšná, do částky 5 840 Kč vzala žalobu zpět, nikoli pro chování žalovaných, v tomto rozsahu tedy ve věci byla neúspěšná. Úspěšná tak byla do 86,54 %, neúspěšná do 13,46 %, po odečtení neúspěchu má právo na náhradu 73,08 % účelně vynaložených nákladů. 25. Žalobkyně učinila v řízení šest úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, podání návrhu ve věci samé, písemné podání k věci samé – doplnění, účast na jednání 24. 6. 2020, sepis odvolání). Za odměnu za celkem 6 úkonů ve věci samé při tarifní hodnotě 43 398 Kč žalobkyni náleží náhrada podle ustanovení § 7 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 advokátního tarifu částka 2 860 Kč x 6 = 17 160 Kč, k tomu přísluší žalobkyni náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu při šesti úkonech právní služby 6 x 300 Kč = 1 800 Kč, celkově tedy 18 960 Kč, s připočtením 21 % DPH dle § 137 odst. 2 o. s. ř. ve výši 3 981,60 Kč jde o částku 22 941,60 Kč. Po připočtení zaplacených soudních poplatků ze žaloby a odvolání ve výši 3 756 Kč náklady řízení žalobkyně činí celkem 26 697,60 Kč, z čehož 73 % činí 19 489,248 Kč, na každého ze žalovaných pak připadá polovina této částky, tedy 9 744,624 Kč, po zaokrouhlení s ohledem na používaná platidla jde o částku 9 745 Kč. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. a o tom, že tyto náklady je třeba zaplatit k rukám advokáta podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání. Praha 10. května 2021 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu