ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: P., a.s., IČO xxx sídlem Č., J. zastoupená advokátem Mgr. U. sídlem J., Praha proti žalované: H., s. r. o., IČO xxx sídlem V., V., Slovenská republika o 143 412 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu ze dne 25. března 2021, č. j. 11 C 385/2018 – 124 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. do částky 8 472 Kč se 7,75 % ročním úrokem z prodlení z této částky od 26. 2. 2011 do zaplacení, do částky 40 120 Kč se 7,75 % ročním úrokem z prodlení z této částky od 12. 3. 2011 do zaplacení mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá. II. Ve výroku I. o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 50 150 Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně od 9. 11. 2011 do zaplacení a zaplacení částky 44 670 Kč se 7,75 % ročním úrokem od 15. 12. 2011 do zaplacení se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 26 787 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. U., advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 143 412 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 8 472 Kč od 26. 2. 2011 do zaplacení, z částky 40 120 Kč od 12. 3. 2011 do zaplacení, z částky 50 150 Kč od 9. 11. 2011 do zaplacení a z částky 44 670 Kč od 15. 12. 2011 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 66 382,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. U., advokáta. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou 16. 5. 2018, se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení žalované částky s tím, že na základě objednávek dodala žalované zboží, za které fakturovala fakturou splatnou 25. 2. 2011 částku 10 030 Kč, fakturou splatnou 11. 3. 2011 částku 40 120 Kč, fakturou splatnou 8. 11. 2011 částku 50 150 Kč a fakturou splatnou 14. 12. 2011 částku 44 670 Kč. Na dluh žalobkyně započetla přeplatek z dřívější objednávky ve výši 1 558 Kč. E-mailem z 1. 3. 2013 žalovaná přislíbila dluh zaplatit, 31. 3. 2015 žalovaná zaslala žalobkyni uznání dluhu co do důvodu i výše, k promlčení dluhu proto nedošlo. 3. Žalovaná namítala, že zboží nebylo dodáno včas, v potřebné kvalitě a vznesla námitku promlčení. Soud prvního stupně zjistil, že objednávkou z 25. 10. 2011 žalovaná u žalobkyně objednala extrakt echinacei-třapavky 140 kg, extrakt šalvěje 26 kg, objednávkou ze 4. 10. 2011 kaštanový extrakt 250 kg a objednávkou ze dne 7. 2. 2010 kaštanový extrakt 250 kg. Z faktur vystavených žalobkyní žalované zjistil, že fakturou splatnou 25. 2. 2011 bylo fakturováno zboží kaštan plod 50 kg a obalovaný materiál, celkem 10 030 Kč s poznámkou, že z důvodu přeplatku z minulého období zbývá doplatit 8 472 Kč, fakturou splatnou 11. 3. 2011 byla fakturována dodávka kaštan plod 200 kg a obalový materiál, celkem 40 120 Kč, fakturou splatnou 8. 11. 2011 byla fakturována za dodávku kaštanu 250 kg a obalový materiál částka 50 150 Kč, fakturou splatnou 14. 12. 2011 byla za dodávku šalvěje lékařského 25,5 kg, třapatky nachové 140 kg a obalový materiál fakturována částka 44 670 Kč, k fakturám byly připojeny dodací listy. Z e-mailu z 3. 1. 2013 zjistil, že žalovaná informovala žalobkyni, že kvůli zdržení příspěvku z evropských fondů se ocitla v prodlení s úhradou svých závazků, finanční příspěvky očekávají do 3 až 5 týdnů, po tomto termínu vyrovnají faktury po splatnosti. Dne 1. 3. 2013 žalobkyně žalovanou žádala o zaplacení faktur po splatnosti nebo dohodnutí splátkového kalendáře. Mgr. V. za žalovanou sdělil, že „děkují za trpělivost, vypadá to, že všechno bude v pořádku a společnost bude schopna uhradit faktury v průběhu 11. nebo 12. týdne.“ Z upomínky-uznání dluhu ze dne 31. 3. 2015 bylo zjištěno, že žalovaná dluh z uvedených faktur ve výši 143 412 Kč co do důvodu a výše uznala. Předžalobní upomínkou z 27. 4. 2018 byla žalovaná vyzvána k úhradě částky 143 412 Kč. 4. Následně soud prvního stupně věc hodnotil právně. Dospěl k závěru, že soudy České republiky jsou příslušné podle čl. 26 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, jak již uvedl v samostatném usnesení ze dne 20. 1. 2020, č. j. 11 C 385/2018 – 75 (žalovaná podala ve věci před tím, než vznesla námitku nepříslušnosti, odpor, ve kterém se vyjádřila k věci, aniž namítala nepříslušnost soudů České republiky). Dále uvedl, že podle čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy se smlouva o koupi zboží řídí právem země, v níž má prodávající obvyklé bydliště. Uvedl, že aplikační přednost má Vídeňská úmluva z 11. 4. 1980, která upravuje smlouvu o koupi zboží mezi stranami, které mají místa podnikání v jiných státech, jestliže strany jsou smluvními státy, což Česká republika i Slovenská republika jsou. S odkazem na čl. 53, 62 dovodil, že žalobkyně má právo na zaplacení kupní ceny, ledaže by žalovaná uplatnila práva z porušení smlouvy, jež jsou neslučitelná s takovým požadavkem. Otázku promlčení upravuje úmluva o promlčení při mezinárodní koupi zboží ze dne 16. 6. 1988, podle jejíhož čl. 9 promlčecí lhůta začíná běžet dnem, kdy lze právo uplatnit v právním řízení. Podle čl. 20 odst. 1 uzná-li dlužník před uplynutím promlčecí lhůty písemně věřiteli svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí lhůta ode dne takového uznání. Podle čl. 23 promlčecí doba skončí nejpozději 10 let po době, kdy počala běžet. 5. Soud prvního stupně uvedl, že vzal za prokázané, že žalovaná svůj závazek z kupní smlouvy vůči žalobkyni uznala 31. 3. 2015. Tím vznikla vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání existoval. Uvedl, že jako uznání považoval i e-mail žalované ze dne 1. 3. 2013, kde žalovaná slíbila proplacení faktur. Promlčecí lhůta tak uběhla 31. 3. 2019, když k druhému uznání došlo 31. 3. 2015, před tím ale dne 16. 5. 2018 došlo k zahájení tohoto řízení před soudem. K promlčení nároku tak nedošlo. 6. Dále uvedl, že žalovaná neprokázala, že by její povinnost z uzavřené kupní smlouvy zaplatit kupní cenu byla splněna či že by nevznikla. Blíže nerozvedla svou námitku, že zboží nebylo dodáno včas a v potřebné kvalitě. K jednání před soudem se bez omluvy nedostavila, ač byla řádně obeslána, vzdala se tak práva na poučení soudem dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., k tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2848/10, Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1148/2018, Městského soudu v Praze sp. zn. 93 Co 234/2014. 7. S ohledem na uvedené shledal žalobu důvodnou a žalobkyni přiznal i úrok z prodlení s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od následujícího dne po splatnosti faktur. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 5 737 Kč a náklady za právní zastoupení advokátem za sedm úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, sepis vyjádření ze dne 17. 1. 2019, účast na jednání ze dne 16. 7. 2020, vyjádření k odvolání ze dne 1. 12. 2020, účast na jednání 25. 3. 2021) po 6 860 Kč, za sedm paušálů po 300 Kč a náhradu za 21 % DPH. 9. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle ní se soud prvního stupně s jejími námitkami dostatečně nevypořádal. Neposuzoval, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, zda se běh promlčecích lhůt přetrhl, zda došlo k uznání dluhu před uplynutím čtyřleté promlčecí doby. Popírala, že by 1. 3. 2013 dluh uznala. Jde o nesprávné právní posouzení. E-mail ani neodesílal jednatel žalované. Podle žalované šlo o obvyklou výměnu informací, kterou realizovali zaměstnanci žalované. Podle ní k uznání dluhu nemůže dojít dvakrát. Rozhodnutí v této části považovala za zmatečné. Podle ní se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal ani s námitkou, že zboží nebylo dodáno včas a v potřebné kvalitě. Nesouhlasila s přiznáním nákladů za vyjádření k odvolání ze dne 1. 12. 2020, neboť v odvolacím řízení byla úspěšná. 10. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku a žádala o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Trvala na tom, že žalovaná dluh dvakrát uznala, jak dovodil soud prvního stupně. Zaměstnanci žalované k tomu podle § 15 zákona č. 513/1991 Sb., byli oprávněni. Nesouhlasila s tím, že by k uznání dluhu nemohlo dojít dvakrát, k uznání naopak může dojít opakovaně, v důsledku čehož běží nová čtyřletá promlčecí lhůta. I kdyby neplatila úmluva o promlčení, vyplývá totéž z ust. § 323, § 407 zák. č. 513/1991 Sb. K prvnímu přerušení čtyřleté promlčecí doby došlo v rámci komunikace z ledna a března 2013, k druhému 31. 3. 2015, žaloba byla podána tři roky poté, tedy včas. Pokud žalovaná namítala, že zboží nebylo dodáno včas a v potřebné kvalitě, uvedla, že toto nepravdivé tvrzení žalovaná nijak nedokládá. Naopak bylo doloženo, že zboží jí bylo doručeno ve čtyřech dodávkách, faktury nijak nerozporovala, nereklamovala, v průběhu sedmi let svůj závazek k úhradám ceny opakovaně uznala. Zboží tak bylo řádně dodáno a žalovaná se snaží oddálit konečné zaplacení. Vady zboží mohla žalovaná prodávajícímu oznámit v přiměřené době poté, co vady zjistila nebo měla zjistit, k tomu odkázala na čl. 39 odst. 1 úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, nejpozději do dvou let ode dne, kdy zboží bylo skutečně předáno kupujícímu (čl. 39 odst. 2). Tato lhůta uplynula nejpozději 30. 11. 2013. 11. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné. 12. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že je podle čl. 26 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 soudem příslušným, neboť žalovaná se původně jednání účastnila, aniž namítla nedostatek mezinárodní příslušnosti. Souhlasí také s názorem, že věc je třeba posuzovat podle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (ve sbírce zákonů České republiky a Slovenské republiky příslušné sdělení s textem úmluvy zveřejněno pod číslem 160/1991 Sb.) a podle vyhlášky č. 123/1988 Sb. o Úmluvě o promlčení při mezinárodní koupi zboží (pod stejným číslem zveřejněno na Slovensku). V otázkách neupravených těmito předpisy se věc posuzuje vzhledem k čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy právem České republiky, kde má žalobkyně jako prodávající své bydliště. Na věc vzhledem k ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014) dopadá obchodní zákoník č. 513/1991 Sb., neboť jde o smluvní vztah z let 2010, 2011, tedy z doby před účinností nového občanského zákoníku. 13. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v řízení bylo objednávkami, dodacími listy a fakturami prokázáno, že mezi účastníky byly uzavřeny kupní smlouvy, na základě nichž žalobkyně dodala žalované fakturované zboží, žalovaná zboží převzala, nezaplatila však kupní cenu. Porušila tak povinnost ze smlouvy a z ust. čl. 54 a následující úmluvy zveřejněné pod č. 160/1991 Sb. zaplatit kupní cenu, kterou přislíbila zaplatit a kterou následně také uznala. 14. Žalovaná vznesla námitku promlčení. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná e-mailem z 1. 3. 2013 svůj dluh uznala. Z článku 8 úmluvy o promlčení vyplývá, že promlčecí lhůta činí 4 roky, podle čl. 9 běží ode dne, kdy právo lze uplatnit v právním řízení, podle čl. 13 lhůta přestává běžet zahájením soudního řízení proti dlužníkovi, podle čl. 20 uzná-li dlužník před uplynutím promlčecí lhůty svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí lhůta ode dne takového uznání, podle čl. 25 odst. 1 právo nemůže být přiznáno nebo uznáno v jakémkoli právním řízení, jež bylo zahájeno po ukončení promlčecí lhůty. 15. Uznání závazku je jednostranným písemným právním úkonem dlužníka adresovaným věřiteli, který směřuje k potvrzení existence závazku v okamžiku jeho uznání. Vůle dlužníka musí směřovat k tomu, aby pohledávka věřitele nezanikla a trvala nadále s tím následkem, že se prodlouží možnosti jejího úspěšného soudního vymáhání. Právní úkon uznání závazku je třeba vykládat v souladu s vůlí jednajícího a jazykovým vyjádřením právního úkonu. 16. Z e-mailové komunikace z 3. 1. a 1. 3. 2013 vůli žalované uznat závazek dovodit nelze. To, že žalovaná uznává závazek, zde výslovně uvedeno není. Z všeobecné informace o tom, že platby budou zpožděny o 3-5 týdnů, vůli žalované uznat konkrétní závazek dovodit nelze. Nic takového nelze dovodit ani z e-mailu z 1. 3. 2013, v němž žalovaná žádá o trpělivost s tím, že budou faktury platit v průběhu 11. nebo 12. týdne. Podle názoru odvolacího soudu tak k uznání závazku touto e-mailovou komunikací nedošlo. 17. K uznání dluhu došlo až listinou z 31. 3. 2015. Tato listina je nadepsána uznání dluhu, jsou na ni jednotlivé faktury uvedeny včetně výše dluhu, obsahuje výslovné prohlášení žalované, že dluh co do důvodu a výše uznává, listina je opatřena razítkem žalované a nečitelným podpisem osoby, která ji za žalovanou podepsala. 18. Z citovaného článku 20 odst. 1. úmluvy o promlčení, zveřejněné pod č. 123/1988 Sb., vyplývá, že tato úmluva spojuje prodloužení promlčecí lhůty o čtyři roky pouze s uznáním učiněným dlužníkem před uplynutím promlčecí lhůty. Jestliže faktura na částku 8 472 Kč byla splatná 25. 2. 2011, mohla být následujícího dne uplatněna u soudu a uplynutím 4 let 26. 2. 2015 došlo k jejímu promlčení. Částka 40 120 Kč, splatná 11. 3. 2011, mohla být následujícího dne uplatněna u soudu a dne 12. 3. 2015 došlo k jejímu promlčení. Jestliže žalovaná své závazky uznala 31. 3. 2015, je zřejmé, že v době uznání byly tyto dvě pohledávky promlčeny, proto s následným uznáním závazku nelze spojovat nový běh čtyřleté promlčecí lhůty. Námitka žalované ohledně promlčení těchto dvou pohledávek tak byla uplatněna důvodně. Odvolací soud proto v této části rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl. 19. Ohledně zbylých dvou částek, splatných 8. 11. 2011 a 14. 12. 2011, nárok žalobkyně promlčen v době uznání dne 31. 3. 2015 nebyl, neboť ke dni uznání čtyřletá promlčecí doba neuplynula. Uznáním závazku proto začala běžet nová čtyřletá promlčecí doba, která by skončila 31. 3. 2019. Podáním žaloby k soudu dne 16. 5. 2018 ale promlčecí lhůta podle čl. 13 výše uvedené úmluvy o promlčení přestala běžet, zároveň ze srovnání dat vyplývá, že žaloba byla podána k soudu před uplynutím promlčecí lhůty. Tyto nároky proto promlčeny nejsou a námitka žalované je nedůvodná. 20. Žalovaná dále namítala, že zboží nebylo dodáno včas a v potřebné kvalitě. Toto tvrzení žalobkyně popřela a tvrdila, že zboží dodala včas a v řádné kvalitě. Žalovaná ve svých podáních neuvádí, do kdy mělo být zboží dodáno, kdy fakticky bylo dodáno, kdy a jaké uplatnila u žalobkyně nároky z pozdního dodání zboží. Stejně tak neuvádí, v čem měl spočívat nedostatek v kvalitě zboží, kdy a jaké nároky u žalobkyně z tohoto titulu uplatnila. Na základě tvrzení žalované nelze dovodit, že by tak měla mít vůči žalobkyni nějaké právo, které by bránilo tomu, aby žalobkyně mohla požadovat zaplacení kupní ceny, nebo že by vůči žalobkyni měla mít nějakou pohledávku, když ani netvrdí, že tyto nároky uplatnila včas, tedy dříve než v rámci tohoto řízení. Navíc ani netvrdila, že by mělo dojít k započtení její pohledávky vůči žalobkyni přiznané pohledávce. Žalobkyně pak popírala, že by žalovaná nějaký nárok uplatnila, naopak poukazovala na to, že žalovaná nárok písemně uznala a že nároky bylo možné uplatnit do dvou let od dodání zboží (č. l. 39 úmluvy zveřejněné pod číslem 160/1991 Sb.). Odvolací soud proto souhlasí se soudem prvního stupně, že jde o námitku nedůvodnou již pro absenci tvrzní, na základě nichž by bylo možné uvažovat o důvodnosti takové námitky. 21. Ohledně částek 50 150 Kč a 44 670 Kč tak odvolací soud shledal vyhovující výrok rozsudku věcně správným. 22. O úroku z prodlení soud prvního stupně nemohl rozhodnout podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., účinného od 1. 1. 2014, neboť v době počátku prodlení neplatilo. Měl proto vzhledem k § 19 odst. 1 uvedeného nařízení postupovat podle nařízení č. 142/1994 Sb. ve znění účinném v době počátku prodlení, podle něhož úrok z prodlení činí 7 % + repo sazba stanovená ČNB, která činila 0,75 %. Výše úroku z prodlení tak byla stanovena správně. Stejně tak počátek prodlení byl stanoven správně od následujícího dne po splatnosti faktur (§ 365, § 369 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). 23. S ohledem na uvedené odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 24. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, musel proto znovu rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 220 odst. 2 o. s. ř.). Předmětem sporu byla částka 143 412 Kč, žalobkyně byla úspěšná do částky 94 820 Kč, tedy do 66 %, po odečtení neúspěchu ve výši 34 % má právo na 32 % účelně vynaložených nákladů (§ 142 odst. 2, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Při tarifní hodnotě 143 412 Kč činí odměna advokáta podle ust. § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif – dále a. t.) 6 860 Kč. Před soudem prvního stupně učinil právní zástupce žalobkyně 7 úkonů právní služby, jak již byly vypočteny soudem prvního stupně, v odvolacím řízení další 2 (sepis vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu). Úspěch ve věci se odvíjí od konečného výsledku řízení, soud prvního stupně proto správně počítal i s vyjádřením ze dne 1. 12. 2020, které bylo podáno k předchozímu odvolání. V něm byl předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení proto, že soud prvního stupně žalované odňal právo jednat před soudem, když chybně vycházel z toho, že žalovaná byla řádně obeslána. Odvolací soud tedy o věci samé nerozhodoval, rozhodnutí zrušil z procesních důvodů, které ani nelze klást k tíži žalobkyni. Další náklady tvoří náhrada hotových výdajů advokáta za 9 úkonů po 300 Kč (§ 11 odst. 4 a. t.). K nákladům za právní zastoupení ještě náleží náhrada za DPH dle § 137 odst. 2 o. s. ř. ve výši 21 %. Náklady za právní zastoupení tak činí 9 x 6 860 Kč + 9 x 300 Kč = 64 440 Kč + 21 % (13 532,40 Kč) = 77 972,40 Kč, po připočtení zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 737 Kč jde o částku 83 709,40 Kč, z níž 32 % činí 26 787 Kč. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. a o tom, že tyto náklady je třeba zaplatit k rukám advokáta podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 29. září 2021 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu