USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: B.F, a. s., IČO xxx sídlem L., Praha zastoupené advokátem JUDr. Ing. G. Ph.D. sídlem L., Praha proti žalovanému: R. J., narozený xxx státní občan Slovenské republiky v České republice hlášen k pobytu na adrese S., M. ve Slovenské republice K., T. o 85 408,81 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu ze dne 28. června 2021, č. j. 20 C 12/2021 – 36 takto: I. Odvolání žalobkyně proti výroku IV. se odmítá. II. Ve výrocích I., II. a III. se usnesení soudu prvního stupně zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrokem III. rozhodl, že se žalobkyni vrací část soudního poplatku ve výši 2 417 Kč a výrokem IV. žalobkyni vyzval, aby do deseti dnů sdělila číslo účtu, na který má být soudní poplatek vrácen. 2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se žalobkyně domáhá s tím, že její předchůdkyně s žalovaným dne xxx uzavřela smlouvu o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla číslo xxx, s účinností k xxx byla pohledávka postoupena žalobkyni. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný měl potvrzení o přechodném pobytu za účelem zaměstnání, zaměstnanecká karta platila do xxx. Žalovanému doručil žalobu s tím, ať se k věci vyjádří, žalovaný na výzvu soudu nereagoval. Protože je žalovaný státním občanem Slovenské republiky, zabýval se soud prvního stupně tím, zda je soudem příslušným, tuto otázku posuzoval podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Uvedl, že jde o spor ze smlouvy o úvěru ke koupi movitých věcí na splátky, že jde o spotřebitelskou smlouvu, kde úvěrující společnost vystupovala jako profesionál ve svém oboru, žalovaný jako spotřebitel. S odkazem na čl. 17 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 18 odst. 2 Brusel I bis dovodil, že smluvní partner mohl žalobu podat pouze u členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Ke dni 14. 5. 2020 žalovaný na území České republiky již neměl bydliště a nezdržoval se zde. Pokud žalobkyně odkazovala na prorogační doložku uzavřenou podle § 89a o. s. ř., uvedl, že se jí nelze s úspěchem dovolat. Z přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým byl od 1. 1. 2014 novelizován o. s. ř., vyplývá, že v řízení zahájených po 1. 1. 2014 je třeba aplikovat výlučně novelizované znění procesního předpisu. Po uvedeném datu se proto prorogační doložky nelze dovolat, neboť jí lze uzavřít pouze mezi podnikateli, což není tento případ. K tomu odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 93 Co 214/2014-25. Pokud by tak byla aplikována prorogační doložka dle tvrzení žalobkyně, došlo by k popření smyslu v současnosti účinného a na projednávanou věc aplikovaného zákona. Řízení proto podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, neboť nedostatek pravomoci soudů je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 3. Proti tomuto usnesení, výslovně proti všem výrokům, podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala zrušení usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítala, že příslušnost je dána dle čl. 19 odst. 3 nařízení, podle kterého platí, že smluvní strany si mohou sjednat příslušnost soudů toho státu, v němž mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt. Taková dohoda byla sjednána v článku 10 smlouvy, v době svého uzavření byla přípustná a účastníci splňovali podmínku bydliště v témže státě. Pokud by odvolací soud dospěl k jinému názoru, namítala, že by příslušnost byla dána podle článku 5, 7 odst. 1 písm. a), písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, neboť služba byla poskytnuta žalovanému v České republice. Dovozovala tak, že mezinárodní příslušnost je dána. 4. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je odvolání proti všem výrokům napadeného usnesení přípustné. Výrokem IV. soud prvního stupně jen vyzval žalobkyni, aby mu sdělila číslo účtu, na který má vracenou část soudního poplatku zaplatit. Takové usnesení má povahu rozhodnutí, kterým se jen upravuje vedení řízení, proto proti takovému rozhodnutí podle ust. § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolání není přípustné. Odvolací soud proto odvolání podané proti tomuto výroku podle ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. 5. Poté odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení ve výrocích I., II. a III., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/, d/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že v tomto rozsahu je třeba napadené usnesení zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Z odpovedi na lustáciu v Registri obyvateľov odvolací soud zjistil, že žalovaný je od xxx hlášen k trvalému pobytu na Slovensku na adrese K., T. Podle potvrzení o provedené lustraci v informačním systému základních registrů je žalovaný od xxx hlášen k pobytu na adrese S., M. Podle sdělení Ředitelství služby cizinecké policie bylo žalovanému vydáno potvrzení o přechodném pobytu občana EU za účelem – zaměstnanecká karta s dobou platnosti do xxx, nahlášená adresa S., ubytovatel a zaměstnavatel Z. K. Ten na dotaz soudu ohledně bydliště žalovaného nereagoval. Zásilka s platebním rozkazem zaslaná žalovanému na adresu S. se soudu vrátila zpět s tím, že si ji adresát nevyzvedl. Doručenka od zásilky s usnesením s výzvou, aby se žalovaný k věci i příslušnosti soudu vyjádřil, zaslaná žalovanému na slovenskou adresu, se vrátila s tím, že byla doručena xxx, v kolonce pro podpis je vlastnoruční podpis s poznámkou – xxx. Napadené usnesení bylo zasíláno žalovanému prostřednictvím pošty opět na slovenskou adresu, převzato bylo xxx, i v tomto případě je na doručence u podpisu poznámka – xxx. Smlouva o úvěru byla uzavřena dne xxx mezi G., a.s. a žalovaným, který má uvedenu adresu K., T., předmětem byl úvěr na nákup vozidla xxx, číslo karoserie xxx v ceně xxx Kč, kupující zaplatil xxx Kč, žádal o úvěr xxx Kč, který mu byl poskytnut s tím, že byl splatný v 48 měsíčních splátkách. V článku 10 bylo sjednáno, že věřitel je dle svého uvážení oprávněn uplatňovat své nároky i u soudu příslušného sídla věřitele v souladu s ustanovením § 89a o. s. ř. Žalovaný prohlásil, že souhlasí s dohodou o místní příslušnosti. 7. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis 1. ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 8. Podle článku 18 odst. 2 téhož nařízení Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 9. Podle článku 19 bod 3) téhož nařízení od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. 10. Podle článku 26 odst. 1 téhož nařízení není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 11. Podle článku 62 odst. 1 téhož nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. 12. Podle ust. § 80 odst. 1 o. z. člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. 13. Podle odstavce 2 téhož ustanovení nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy. 14. Česká republika a Slovenská republika jsou od 1. 5. 2004 členy Evropské unie. Vzhledem k ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, soud prvního stupně správně vyšel z přímo použitelného nařízení Brusel I bis, které upravuje mezinárodní příslušnost soudů, konečně to ani žalobkyně nezpochybňovala. 15. Žalobkyně namítala, že dohoda o místní příslušnosti je také dohodou o pravomoci ve smyslu výše citovaného čl. 19 bod 3) nařízení Brusel I bis. S žalobkyní je třeba souhlasit v tom, že prorogační doložka může být zároveň dohodou o mezinárodní příslušnosti soudu určitého státu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1860/2015). Opačný závěr nevyslovil ani soud prvního stupně. Ten dovozoval, že k dohodě o místní příslušnosti nelze přihlížet s odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 93 Co 214/2014 (lze vyhledat např. v počítačovém systému právních informací ASPI). Na závěrech prezentovaných zdejším soudem v uvedeném usnesení odvolací soud setrvává a souhlasí tedy také se závěrem soudu prvního stupně, že k prorogačním doložkám uzavřených mezi podnikateli a spotřebiteli soudy v řízeních, zahájených po 1. 1. 2014, nemohou přihlížet, byť byly dříve platně uzavřeny. Z uvedeného zároveň plyne, že ke dni zahájení tohoto řízení 14. 5. 2020 uzavření prorogačních dohod mezi podnikateli a spotřebiteli nebylo podle práva České republiky přípustné, proto podle čl. 19 bod 3) nařízení Brusel I bis k prorogační dohodě nelze přihlížet a z uzavřené dohody a uvedeného článku mezinárodní příslušnost soudů České republiky nelze dovodit. 16. V posuzovaném případě byl úvěr poskytnut na koupi konkrétního automobilu, příslušným soudem podle článku 17 odst. 1 písm. b), 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis je soud státu, v němž má spotřebitel bydliště. Protože na věc dopadají ustanovení o příslušnosti ve věcech spotřebitelstkých smluv, neuplatní se příslušnost podle článku 7 téhož nařízení podle místa, kde služba byla poskytnuta, které se dovolávala žalobkyně. Nejvyšší soud dále v rozhodnutí sp. zn. 29 Nd 336/2007, zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14/2009 dovodil, že „v režimu Nařízení Rady (ES) číslo 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platí, že soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v článku 22 nařízení) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 24 nařízení, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu.“ Uvedené závěry platí i v režimu nařízení Brusel I bis, které nařízení Brusel I nahradilo, neboť úprava v dotčených ustanoveních zůstala stejná, nyní jde o výše citovaný čl. 26. 17. Z uvedeného tedy plyne, že mezinárodní a místní příslušnost soudu prvního stupně mohla být založena tím, že se žalovaný řízení aktivně účastní. Závěr soudu prvního stupně o tom, že tímto způsobem příslušnost založena nebyla, je nesprávný. Soud prvního stupně totiž vycházel z toho, že příslušná výzva k vyjádření se k věci a místní příslušnosti byla žalovanému řádně doručena. Tento závěr ale není správný. Doručování se vzhledem k ust. § 50j o. s. ř. řídí nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007, doručování prostřednictvím poštovních služeb je upraveno v čl. 14, podle něhož lze doručovat doporučeným dopisem s potvrzením o přijetí nebo rovnocenným dokladem. Soudní judikatura (např. rozhodnutí Krajského soudu České Budějovice sp. zn. 5 Co 1000/2012, Krajského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 301/2011, obě lze vyhledat v ASPI) dovodila, že při doručování poštou podle čl. 14 nařízení (ES) č. 1393/2007 nelze doručovat náhradním způsobem. Přípustné je jen přímé doručení adresátovi. Jestliže tedy v daném případě zásilky nepřevzal přímo žalovaný, ale jeho matka, k řádnému doručení nedošlo a za této situace nelze dovodit, že nebyla založena příslušnost soudu prvního stupně podle čl. 26 nařízení Brusel I bis. 18. Jestliže žalovaný žádnou zásilku osobně nepřevzal, trvalý pobyt má evidován jak v České republice, tak Slovenské republice, nejsou zde skutečnosti, na základě kterých by soud mohl dovodit, kde žalovaný skutečně bydlí a soud kterého státu je tak podle bydliště žalovaného příslušný. Sdělení Ředitelství služby cizinecké policie vychází z údajů nahlášených v roce 2006. 19. Z posledních dvou odstavců je tak zřejmé, že zjištění a závěry soudu prvního stupně jsou nedostatečné a nesprávné a odvolací soud proto musel napadené usnesení pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušit a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 20. V něm soud prvního stupně příslušné listiny zašle znovu žalovanému, přičemž bude-li znovu prostřednictvím pošty doručovat na Slovensko, bude třeba to, kdo může zásilku převzít, na zásilce vyznačit. Na bydliště žalovaného v době podání žaloby k soudu se lze doptat žalovaného či jeho matky, která zásilky dosud přebírala a jejíž jméno je známo (č.l. 32 spisu). Urgovat lze odpověď od zaměstnavatele a ubytovatele žalovaného (č.l. 28), případně lze učinit další dotazy u orgánů a organizací, které by žalovaného měly evidovat v případě, že zde byl zaměstnán. Po provedení příslušných úkonů a bude-li mít za to, že není soudem příslušným, soud prvního stupně o zastavení řízení znovu rozhodne. V opačném případě věc projedná a rozhodne ve věci samé. V novém rozhodnutí také znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha dne 11. srpna 2021 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu