ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: M., IČO xxx sídlem H., Praha zastoupená advokátem Mgr. V. sídlem N., Praha proti žalovanému: T. B., narozený xxx bytem K., B., Slovenská republika zastoupený advokátem JUDr. B. jako opatrovníkem sídlem V., Praha o 279 995 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu ze dne 21. ledna 2020, č. j. 11 C 466/2017-63, ve spojení s opravným usnesením ze dne 16. listopadu 2020, č. j. 11 C 466/2017-98, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve věcném vyhovujícím výroku I ohledně částky 177 995 Kč a ve výroku II o náhradě nákladů řízení mezi účastníky potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 20 618,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mg. V. Odůvodnění: 1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem pro zmeškání uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 102 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 97 000 Kč od 5. 10. 2016 do zaplacení a částku 177 995 Kč, vše v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a částku 64 306,90 Kč uložil žalovanému zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce v téže lhůtě. 2. Při svém rozhodování vycházel z toho, že žalobkyně se domáhala shora uvedených částek, představujících jistinu nesplácené zápůjčky ve výši 97 000 Kč, poplatek ve výši 5 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 177 995 Kč na základě smlouvy o zápůjčce, uzavřené dne 15. 8. 2016. Podle této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému zápůjčku ve výši 97 000 Kč (dne 15. 8. 2016 – 80 000 Kč a dne 16. 8. 2016 – 17 000 Kč) a žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 000 Kč nejpozději do 4. 10. 2016. Pro případ prodlení se splacením zápůjčky byl žalovaný povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Za období od 5. 10. 2016 do podání žaloby dne 6. 10. 2017 činí smluvní pokuta 177 995 Kč. 3. Žalovaný v odporu proti ve věci vydanému platebnímu rozkazu uvedl, že žaloba byla podána předčasně a bezdůvodně, neboť žalobkyně neprovedla kroky směřující k mimosoudní dohodě. Nereagovala ani na žádost žalovaného o splátkový kalendář. Uvedl, že je schopen splácet 5 000 Kč měsíčně a nesouhlasil s výší úroků, kterou považoval za nezákonnou. 4. Soud prvního stupně uvedl, že žalovanému byly soudní písemnosti doručeny v souladu s § 45 až § 50 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), žalovaný se k jednání, ač řádně a včas předvolán, bez včasné a kvalifikované omluvy, nedostavil. Naopak žalobkyně se dostavila a navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. Soud prvního stupně postupoval podle § 153b o. s. ř. a uvedl, že za situace, kdy žaloba byla řádně odůvodněná a tvrzení v ní obsažená vedou k závěru o hmotněprávní důvodnosti uplatněného nároku, žalovaný se, ač zákonným způsobem s dostatečným předstihem k jednání předvolán, bez omluvy nedostavil, rozhodl rozsudkem pro zmeškání. 5. Věc právně posoudil podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. – občanského zákoníku (o. z.) a uvedl, že ve smyslu § 2392 o. z. lze při peněžité zápůjčce sjednat úroky. Žalobkyně své povinnosti ze smlouvy vyplývající splnila a poskytla žalovanému sjednanou zápůjčku, na druhou stranu žalovaný nedostál své povinnosti plnit řádně a včas a dluží žalovanou částku. Proto žalobnímu návrhu vyhověl, o nároku na smluvní pokutu rozhodl ve smyslu § 2048 a násl. o. z. Odkázal i na úpravu provedenou §§ 1968, 1970 o. z. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšné žalobkyni z tohoto titulu částku 64 306,90 Kč. Sestává ze zaplaceného soudního poplatku – 11 200 Kč a nákladů zastoupení advokátem, jemuž náleží odměna z tarifní hodnoty 279 995 Kč po 9 420 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, písemné podání či návrh, sepsání právního rozboru a účast na jednání, a ve výši 4 710 Kč za jednoduchou výzvu k plnění, spolu s pěti paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 43 890 Kč – 9 216,90 Kč. 7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání žalovaný s návrhem na jeho zrušení a vrácení soudu prvního stupně zpět k dalšímu řízení. Uvedl, že se výslovně odvolává pouze proti smluvní pokutě ve výši 177 995 Kč. Nebrání se splácení dluhu a nepopírá přijetí zápůjčky. Poukázal na to, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR lze vydat rozsudek pro zmeškání i ohledně části uplatněného nároku. Podle něj nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153a odst. 1 o. s. ř. v části žalované smluvní pokuty, bezmála dvojnásobně převyšující jistinu dluhu. Poukázal na povinnost soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka, který vyplývá z podání ze dne 13. 3. 2018. Soud prvního stupně měl shledat, že v části uplatněné smluvní pokuty nejsou dány důvody pro vydání rozsudku pro zmeškání a věc řádně projednat. Sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z celkové dlužné částky, tedy 182,5 % ročně, je neadekvátní jakémukoliv riziku. Soud prvního stupně, ač jej o to žalovaný požádal, nepostupoval dle § 2051 o. z., a smluvní pokutu nemoderoval. V tomto smyslu poukázal na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 523/07 a I. ÚS 728/10, podle nichž je úrok z prodlení, zde smluvní pokuta, za každý den prodlení, již ve výši 0,5 % denně, tedy 182,5 % ročně, očividně za hranicí, kterou lze požadovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní. Úrok z prodlení ve výši 0,5% denně, tedy 182,5 % ročně je již za hranicí ústavnosti. Uvedl i to, že Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, umožnil prolomit výrok pravomocného rozsudku postupem zastavení exekuce pro protiústavnost přiznaného úroku z prodlení ve výši 1 % denně. V případě nyní podaného odvolání je na místě použít princip a maiori ad minus a zasáhnout v rámci odvolacího řízení proti nepravomocnému rozhodnutí trpícímu obdobnou vadou. Ve světle těchto argumentací neobstojí ani 100 % úspěšnost žalobkyně při rozhodování o nákladech řízení. 8. K odvolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně s návrhem na potvrzení napadeného rozsudku. Ke smluvní pokutě a její přiměřenosti uvedla, že judikatura uvedená žalovaným v odvolání na projednávanou věc nedopadá, protože se týká úroků z prodlení a nikoli smluvní pokuty, a tyto dva instituty je nutno striktně odlišit. Nesouhlasila s argumentací žalované strany ohledně použitelnosti judikatury týkající se úroku z prodlení na sjednanou smluvní pokutu. Na rozdíl od úroku z prodlení, který je příslušenstvím nároku, je smluvní pokuta nárokem samostatným a také musí být smluvně sjednána. Uvedla, že ustálená judikatura zaujala specificky pro institut smluvní pokuty přístup opačný, tedy nelze a priori pouze z výše smluvní pokuty vyvodit její rozpor s dobrými mravy. V tomto smyslu poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, podle něhož nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat absolutní neplatnost ujednání pro porušení dobrých mravů, protože může být důvodem k použití moderačního práva soudu. V tomto smyslu poukázala i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Odo 872/2006, z něhož rovněž citovala. Uvedla, že je třeba zohlednit i formu smluvní pokuty, tedy zda byla sjednána pevně stanovenou částkou nebo sazbou za stanovenou časovou jednotku. Podle citovaného rozhodnutí mezi účastníky sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno při současném zohlednění všech okolností daného případu považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. Na nepřiměřenost smluvní pokuty tak nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Podle žalobkyně tak byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Ačkoliv žalovaný v odůvodnění nespecifikuje údajné nesplnění těchto podmínek, podle žalobkyně je patrně spatřuje v tvrzené nepřiměřenosti smluvní pokuty, kterou odvozuje z její výše. Jak shora uvedeno, dle ustálené judikatury nelze pouze z výše smluvní pokuty vyvodit rozpor s dobrými mravy či její nepřiměřenost. Proto je podle žalobkyně smluvní pokuta přiměřená a není v rozporu s dobrými mravy. Ani ohledně smluvní pokuty tak nebyly dány překážky pro rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání. Žalobní návrh neobsahoval žádné vady a nebyly dány ani podmínky pro zastavení řízení. Zdůraznila, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, protože žalovaný se nedostavil k prvnímu jednání bez důvodné a včasné omluvy, přičemž nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání konalo, mu byly doručeny žaloba a předvolání k jednání do vlastních rukou včetně poučení o následcích nedostavení se k prvnímu jednání. Naopak žalobkyně se k prvnímu jednání dostavila a navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. Tvrzení žalobkyně o skutkových okolnostech sporu odůvodňují uplatňovaný nárok. Rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání bylo přípustné. 9. Při jednání odvolacího soudu žalovaný uvedl, že nespornost tvrzení žalující strany nelze vykládat jako paušální bianco šek na vydání rozsudku pro zmeškání. Poukázal na relativní i absolutní výši smluvní pokuty ve vztahu k majetkovým poměrům žalovaného. Smluvní pokuta je sankcí za nesplacení dluhu a na dlužníka působí stejně jako úrok z prodlení. Z toho dovozoval použitelnost judikatury ohledně úroku z prodlení i na smluvní pokutu. 10. Žalobkyně při jednání odvolacího soudu poukázala na zásadu pacta sunt servanda. K zápůjčce došlo v roce 2016. Tvrdí-li žalovaný nyní, že chtěl splácet a chtěl hradit dluh, neuhradil nic a se žalobkyní vůbec nekomunikuje. Nárok na smluvní pokutu je po právu, přiměřenost smluvní pokuty je dána. 11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek pro zmeškání postupem dle § 212, § 212a odst. 4 o. s. ř., z titulu odvolání žalovaného, s omezením dle § 205b téhož zákona z hlediska splnění předpokladů pro jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného nemůže být důvodné. 12. Podle § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání. Vadami dle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je pouze nesplnění podmínek řízení, rozhodnutí věcně nepříslušného soudu prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vyloučeným soudcem nebo nesprávné obsazení soudu prvního stupně. Žádnou takovou skutečnost však odvolací soud nezjistil a žalovaný ji ani netvrdil. 13. Podle § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. 14. Žalovaný v odvolání zpochybňuje naplnění jednoho z obecných pozitivních předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, jímž je zákonný požadavek, aby z tvrzení žalobce o skutkových okolnostech sporu vyplývala odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce. Žalovaný v tomto směru poukazoval na svůj odpor k ve věci vydanému platebnímu rozkazu, v němž výslovně uvedl, že namítá nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Jak vyplývá z obsahu spisu a podání žalovaného na č. l. 37 spisu, žalovaný nesouhlasil jednak s tím, že žalující strana nereagovala na jeho žádost o poskytnutí splátkového kalendáře, a dále výslovně uvedl, že „nesouhlasí s uvedenými úroky, které jsou vysoce přemrštěné a nezákonné“, ze zapůjčené částky 97 000 Kč se stalo 279 995 Kč, což je absolutně přemrštěné a nezákonné“. 15. Úrokem ve smyslu § 1802 a následujících o. z. je obecně třeba rozumět peněžitou odměnu za půjčení peněz. Věřitel, který může dočasně postrádat nějakou finanční částku, ji půjčí dlužníkovi, jenž s ní může disponovat; jinými slovy věřitel poskytne dlužníkovi úvěr. Do určité sjednané lhůty musí být zapůjčená částka – nazývaná jistina – navrácena spolu s navýšením, úrokem. Naopak smluvní pokutu dle § 1313 a násl. téhož zákona lze definovat jako vedlejší úmluvu, v níž se jedna strana zavazuje vůči straně druhé k zvláštnímu a konkrétně specifikovanému plnění pro případ, že poruší určitou ze smluvních povinností. Odvolací soud se proto neztotožňuje s odvolací námitkou žalovaného, že již v odporu nesouhlasil s výší smluvní pokuty, protože se vyjádřil k výši úroků. 16. I přesto se odvolací soud uvedenou odvolací námitkou žalovaného zabýval. Otázka smluvní pokuty a její výše je judikaturou jednoznačně řešena tak, že „vyjdou-li v průběhu řízení najevo skutečnosti, které odůvodňují závěr, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, může ji soud snížit i bez návrhu dlužníka“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007). Obdobně se týž soud vyjádřil v žalobcem citovaném rozsudku ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017. Smluvní pokuta, i kdyby byla sjednána v nepřiměřené výši zajišťovanému plnění, tak nemůže být zásadně pouze z důvodů výše vykládána jako ujednání neplatné. Odvolací soud proto posuzoval výši smluvní pokuty, sjednanou ve výši 0,5 % denně z dlužné částky po celou dobu prodlení. Kromě judikatury citované žalobkyní odkazuje i na závěry dřívějšího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, podle nichž „mezi účastníky sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a slouží k dostatečnému zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně závisí na době, po kterou dlužník svou povinnost zajištěnou smluvní pokutou neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty tak nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit“. Z uvedeného je navíc zřejmé, že jde o konstantní judikatorní soudní závěr, neměnný již nejméně od roku 2010 do současné doby, a smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně je tak v přijatelné výši. Výsledná částka v dané věci je navíc přímo úměrná době, po kterou žalovaný žalobkyni nic nesplácí, a to i přes jím avizovaný splátkový kalendář. Lze proto shrnout, že námitka nepřiměřenosti smluvní pokuty a z toho vyplývající nesplnění podmínek pro vydání rozsudku při zmeškání ve věci není na místě. Odvolací námitky žalovaného v tomto smyslu jsou tak nedůvodné. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I o smluvní pokutě jako věcně správný potvrdil postupem dle § 219 o. s. ř. včetně výroku II o náhradě nákladů řízení. V nenapadené části výroku I zůstal rozsudek nedotčen (§ 206 odst. 1 o. s. ř.). 17. Pro úplnost je třeba dodat, že negativně je možnost postupu dle citovaného ustanovení vymezena tak, že nesmí jít o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír a dále nejde o věc, v níž by takovým rozsudkem došlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního vztahu mezi účastníky. Rozpor s uvedenými (pozitivními či negativními) podmínkami však odvolací soud rovněž nezjistil. 18. Za situace, kdy je žalovaný státním příslušníkem Slovenské republiky, odvolací soud pro úplnost uvádí, že při posuzování mezinárodní soudní příslušnosti postupoval dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. 19. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a plného úspěchu žalobkyně v řízení. Za právní zastoupení jí náleží odměna za dva úkony právní služby po 8 220 Kč (§ 7 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu - a. t.) za vyjádření k odvolání žalovaného dne 17. 7. 2020 a účast na jednání odvolacího soudu dne 31. 3. 2021 spolu se dvěma paušálními náhradami hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a. t. po 300 Kč a náhradou 21 % DPH ve výši 3 578,40 Kč (§ 47 odst. 1 písm. a/, § 37 zák. č. 235/2004 Sb.), celkem 20 618,40 Kč. Tuto částku odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 31. března 2021 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu