ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobce: S. P. V., K., P., IČO xxx sídlem L., P. zastoupený advokátem Mgr. D. T. sídlem R., Praha proti žalovanému: Ing. J. B., narozený xxx bytem K. K., pro 24.712,24 Kč s příslušenstvím a o vzájemný návrh xxx Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro P. ze dne 23. září 2020, č. j. xxx, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích I a II potvrzuje. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku xxx Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: 1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce proti žalovanému domáhal úhrady částky xxx Kč s úrokem z prodlení ve výši xxx % ročně z částky xxx Kč od 9. 8. 2012 do 28. 4. 2015, v téže výši z částky xxx Kč od 29. 4. 2015 do zaplacení a v téže výši z částky xxx Kč od 7. 6. 2013 do zaplacení (výrok I). Výrokem II uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku xxx Kč v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku. Výrokem III rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu částku xxx Kč a výrokem IV žalovanému vrátil soudní poplatek ze vzájemného návrhu ve výši xxx Kč. Výrokem V řízení zastavil do vzájemného návrhu ohledně částky xxx Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky od 1. 1. 2012 do zaplacení. 2. Při svém rozhodování vycházel z toho, že žalobce se domáhal úhrad po žalovaném jako vlastníkovi jednotky č. xxx, nacházející se ve xxx nadzemním podlaží budovy na pozemku parc. č. xxx, vše v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro xxx, katastrální pracoviště xxx, LV č. xxx, katastrální území xxx, obec xxx. Požadoval nedoplatek z vyúčtování společných nákladů na byt, příspěvku do fondu oprav a úhrad za služby, konkrétně za rok 2009 částku xxx Kč a za rok 2010 částku xxx Kč. Výsledných xxx Kč ponížil formou zápočtu o přeplatek za vyúčtování za léta 2006 až 2008 ve výši xxx Kč. Požadovanou částku xxx Kč žalovaný neuhradil. Žalobce se dále domáhal smluvní pokuty ve výši xxx Kč za prodlení s úhradou této částky za období od 9. 8. 2012 do 7. 6. 2013. Nárok na smluvní pokutu ve výši xxx % za každý den prodlení s plněním peněžitého závazku byl schválen shromážděním vlastníků jednotek dne 18. 7. 2012. Žalobce vzal v průběhu řízení žalobu zpět ohledně částky xxx Kč s poukazem na přeplatek z vyúčtování za rok 2014, kterou žalobce dne 28. 4. 2015 započetl proti žalované částce. Částku xxx Kč započetl proti dluhu z vyúčtování za rok 2009. Částku xxx Kč započetl proti dluhu za rok 2010. Požadoval i zákonný úrok z prodlení z jednotlivých částek. Ohledně částky xxx Kč bylo řízení zastaveno usnesením ze dne 30. 8. 2007. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, protože vyúčtování podle něj nebylo provedeno řádně. Rozúčtování nákladů na správu domu a pozemku bylo provedeno v rozporu se zákonem, poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, č. j. xxx. Uvedl, že vyúčtování neobsahuje rozpis jednotlivých provedených služeb. Namítl i promlčení nedoplatku za rok 2009, protože žalobce měl povinnost vyúčtování provést do 30. 4. 2010. Žaloba byla podána po uplynutí tříleté promlčecí doby. Odmítl i nárok na smluvní pokutu, neboť není v prodlení s úhradou částky, z níž je pokuta vypočítávána, a shromáždění vlastníků o ní nebylo oprávněno rozhodnout. Poukázal na rozhodnutí, vydávaná v průběhu řízení Městským soudem v Praze v řízení pod sp. zn. xxx. 3. Žalovaný vznesl i vzájemný návrh, který následně vzal zpět bez uvedení důvodu a soud řízení v této části zastavil. Žalovaný upřesnil, že šlo pouze o jeho procesní obranu. 4. Soud prvního stupně se nejprve zabýval svojí mezinárodní příslušností, protože žalovaný je státním příslušníkem xxx republiky, a dovodil ji z čl. 22 odst. 1 věta první Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I). Rozhodným právem je dle čl. 4 odst. 1 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/08, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) právo české. 5. V řízení nebyla sporná ani aktivní legitimace žalobce, jímž je S. P. V., K., P., ani žalovaného, který je vlastníkem bytové jednotky č. xxx. Předmětem žaloby jsou náklady, spojené s vlastnictvím a užíváním jednotky za léta 2009 a 2010. Žalobce schválil celkovou výši nákladů na shromáždění vlastníků jednotek dne 18. 7. 2012, jak vyplývá ze zápisu ze shromáždění vlastníků jednotek z tohoto data. Usnesení o schválení nákladů napadl spoluvlastník L. N. žalobou, řízení bylo po přerušení řízení zastaveno, neboť účastníci nepodali návrh na jeho pokračování s poukazem na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2017, č. j. xxx. Vyúčtování nákladů za uvedené roky provedl pověřený většinový vlastník V. I. Žalovanému byla vyúčtování zaslána spolu s průvodním dopisem ze dne 1. 2. 2012 a doručena dne 9. 7. 2012. Mezi stranami nebylo sporné, že žalovaný na zálohách zaplatil za rok 2009 – xxx Kč a za rok 2010 – xxx Kč. 6. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vzal za prokázané následující: 7. Z předložených vyúčtování za uvedené roky to, že obsahují oddíl provozní náklady, oddíl fond oprav a oddíl odběr médií v jednotce. V oddíle zaplacené zálohy je v obou případech uvedena 0 Kč, ačkoli dle shodných tvrzení účastníků byly zálohy zaplaceny. Jako částky k úhradě jsou uvedeny součty všech položek nákladů bez zohlednění záloh. Za rok 2009 je to xxx Kč a za rok 2010 – xxx Kč. Z průvodního dopisu ze dne 1. 2. 2012 to, že po započítání přeplatku z vyúčtování 2006 – 2008 ve výši xxx Kč činí celkový nedoplatek z vyúčtování za rok 2009 a 2010 částku xxx Kč. Ve vyúčtování se nepromítá. Z listiny přehled nákladů a plateb žalovaného, o níž žalobce tvrdil, že ji žalovanému zaslal spolu s dopisem ze dne 1. 2. 2012 a žalobce si na to nepamatuje, to, že žalovaný na zálohách za rok 2009 uhradil částku xxx Kč a za rok 2010 – xxx Kč, přeplatek za léta 2006 až 2008 činí xxx Kč. V listině je uvedeno, že náklady za rok 2009 činí xxx Kč, 2010 – xxx Kč a celková dlužná částka – xxx Kč. V listině není uvedeno, na kterou část předepsaných plateb byly započteny zaplacené zálohy. 8. Ze stanov společenství vlastníků jednotek žalobce to, že smluvní pokutu neupravují, nárok vyplývá z usnesení shromáždění vlastníků ze dne 18. 7. 2012. Členové žalobce odhlasovali většinou xxx % hlasů, že člen společenství, který je v prodlení s plněním peněžitého závazku, je povinen zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši xxx % za každý den prodlení s plněním svého závazku počínaje prvním dnem prodlení. Obdobné usnesení přijalo shromáždění vlastníků na schůzi konané dne 8. 7. 2013, bylo schváleno většinou xxx % hlasů. Žalobce se domáhal smluvní pokuty za prodlení s úhradou částky xxx Kč za nedoplatek za léta 2009 a 2010 ve výši xxx % za každý den prodlení za období od 9. 8. 2012 do 7. 6. 2013 ve výši xxx Kč. Usnesení shromáždění vlastníků o smluvní pokutě napadl žalobou spoluvlastník Mgr. L. N. V řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. xxx, Vrchní soud v Praze rozhodl, že předmětné usnesení shromáždění vlastníků jednotek ze dne 8. 7. 2013, jímž byla stanovena smluvní pokuta, není rozhodnutím orgánu společenství vlastníků, tedy žalobce. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že napadené usnesení přijalo shromáždění vlastníků mimo svoji působnost, nemá žádné právní účinky a nelze k němu přihlížet, poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2018, č. j. xxx. 9. Žalobce k tomu uvedl, že rozúčtoval náklady spojené se správou domu a pozemku na jednotlivé spoluvlastníky odchylně od mechanismu, stanoveného v § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. nikoli podle velikosti spoluvlastnických podílů, ale podle zařazení jednotky do jednoho typu – administrativa, obchody, supermarket, garáže, R., L. s odkazem na schůzi shromáždění vlastníků jednotek, konanou dne 7. 8. 2009 a zápis ze shromáždění vlastníků jednotek společenství z tohoto dne. 10. Usnesení o způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu, schválené dne 7. 8. 2009, bylo napadeno žalobou spoluvlastníků u Městského soudu v Praze. Tento soud rozsudkem ze dne 6. 9. 2012, č. j. xxx, žalobu v této části zamítl a Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, č. j. xxx rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud ČR však rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. xxx oba rozsudky v předmětné části zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Věc dosud nebyla znovu rozhodnuta. Z rozsudku Nejvyššího soudu citoval, že „Shromáždění vlastníků jednotek se při stanovení výše příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku nesmí odchýlit od pravidla upraveného § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., aniž by byla nejprve uzavřena dohoda jakožto souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek; nepůjde o rozhodnutí shromáždění vlastníků a pro posuzování její platnosti se proto neuplatní ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 75/1994 Sb. Jestliže shromáždění vlastníků jednotek žalovaného přijalo napadené usnesení, jímž se odchýlilo od pravidla určeného ustanovením § 15 odst. 1 větou druhou zákona č. 72/1994 Sb., aniž by zde byla odpovídající dohoda všech vlastníků, odporuje napadené usnesení (v rozsahu určujícím podíl vlastníků jednotek na příspěvcích na správu domu a pozemku) tomuto ustanovení.“ Ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ČR byla pro nepřípustnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 14. 5. 2019 s odůvodněním, že stížností nebylo napadeno konečné rozhodnutí ve věci. 11. Soud prvního stupně nedoplňoval dokazování zápisy ze schůzí shromáždění vlastníků ohledně výše záloh ani nabídkami žalovaného na zprostředkování uzavření smluv na dodávku některých služeb za výhodnější ceny včetně přehledu inzerátů s cenami pronájmu kanceláří, smlouvy o vedení účetnictví. Stejně tak neprováděl důkaz znaleckým posudkem, vypracovaným v rámci řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. xxx (č. xxx), neboť zjišťovaná skutečnost není předmětem řízení. Ani z opravného usnesení v téže věci ze dne 7. 1. 2013 ohledně znalečného nezjistil žádné relevantní skutečnosti pro předmět řízení, stejně jako z pozvánky na schůzi shromáždění vlastníků na den 6. 11. 2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, č. j. xxx, kopií poštovních obálek č. l. xxx, živnostenského listu žalovaného a technického průkazu jeho vozidla a doplnění žaloby ve věci pod sp. zn. xxx u Městského soudu v Praze. Rovněž neprováděl dokazování ohledně tvrzení žalovaného, že výše nákladů žalobce za léta 2009 a 2010 byly ve skutečnosti menší než ty schválené usnesením na schůzi shromáždění vlastníků jednotek dne 18. 7. 2012. Rovněž neprováděl výslech svědka Ing. V. D. K výši nákladů uvedl, že byla schválena usnesením shromáždění vlastníků a vyslovení neplatnosti se lze domáhat pouze postupem dle § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Nemůže být přezkoumávána v tomto řízení jako předběžná otázka. 12. Na základě provedených důkazů skutkově uzavřel, že žalobce je k žalobě aktivně legitimován, žalovaný legitimován pasivně. Žalobce schválil na schůzi shromáždění vlastníků jednotek dne 18. 7. 2012 celkovou výši nákladů na správu domu. Řízení o vyslovení neplatnosti usnesení bylo zastaveno. Provedl vyúčtování na jednotlivé vlastníky. Ve vyúčtováních, konkrétně v tom, co obdržel žalovaný, nejsou zohledněny zaplacené zálohy. Žalobce přesto požadoval úhradu pouze po odečtení záloh a přeplatku za předchozí období. Pro rozúčtování nákladů na správu domu použil mechanismus, schválený shromážděním vlastníků jednotek dne 7. 8. 2009 odchylně od toho, stanoveného v § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Toto usnesení bylo napadeno žalobou spoluvlastníků v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. xxx. Ve věci rozhodoval Nejvyšší soud a v rozsudku ze dne 15. 11. 2018, č. j. xxx, uvedl, že při stanovení výše příspěvku vlastníka na náklady spojené se správou domu se lze odchýlit od pravidla upraveného v § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů pouze na základě dohody všech spoluvlastníků, jinak usnesení shromáždění vlastníků odporuje zákonnému ustanovení. Ke smluvní pokutě uvedl, že nárok byl schválen usnesením shromáždění vlastníků ze dne 9. 8. 2012 a 8. 7. 2013. S poukazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2018, č. j. xxx, uvedl, že usnesení není rozhodnutím orgánu společenství, neboť jej přijalo shromáždění vlastníků mimo svoji působnost a nemá tak žádné právní účinky. 13. Soud prvního stupně postupoval dle § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen občanského zákoníku) ve spojení se zákonem č. xxx Sb., o vlastnictví k bytům a zákona č. 40/1964 Sb. – občanského zákoníku. Shrnul, že žalobce se domáhá úhrady nedoplatku z vyúčtování za roky 2009 a 2010, jednalo se o součet nákladů na správu domu, fond oprav a nákladů na služby do dané bytové jednotky žalovaného. Ačkoli žalovaný platil zálohy, jejich úhrady se do vyúčtování nepromítly. Z vyúčtování nevyplývá, zda a na které účtované položky žalobce zálohy započetl a kolik činí zbývající dlužné částky. Již z tohoto důvodu je vyúčtování nesprávné. Detailní vyúčtování není obsaženo ani v souvisejících listinách, tedy ani v průvodním dopise ze dne 1. 12. 2012 a v listině nazvané Přehled nákladů a plateb J. B. Žalobce pro vyúčtování nákladů spojených se správou domu použil mechanismu, který je dle Nejvyššího soudu v rozporu se zákonem. Soud prvního stupně proto uzavřel, že vyúčtování za léta 2009 a 2010 byla provedena vadně. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že podmínkou splatnosti nedoplatku z vyúčtování je pouze řádně provedené vyúčtování. Tato podmínka v dané věci splněna nebyla, vyúčtování není splatné, a proto žalobu zamítl. Ke smluvní pokutě uvedl, že jednak nebyla ujednána platně s poukazem na shora uvedené a dále žalobce požadoval smluvní pokutu za prodlení s úhradou částky, jejíž splatnost nenastala. Proto žalobu jako celek zamítl, aniž se zabýval procesní obranou žalovaného, původně jeho vzájemným návrhem. 14. O nákladech řízení v řízení o žalobě rozhodl postupem dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů. Konkrétně mu přiznal paušální náhradu po xxx Kč za 9 úkonů, konkrétně za vyjádření ze dne 24. 10. 2014, jednání soudu dne 27. 5. 2016 včetně přípravy na něj, vyjádření ze dne 30. 9. 2017, odvolání ze dne 5. 10. 2017, a vyjádření ve dnech 4. 4. a 8. 4. 2019. Dále přiznal náhradu za jednání soudu dne 23. 9. 2020 v trvání necelých čtyř hodin a přípravu na něj – tři úkony. Současně zdůvodnil, proč nepřiznal náhradu za další úkony. Žalovanému přiznal cestovné za dvě jízdy osobním automobilem na trase Ž. – P. a zpět v délce xxx km, průměrná spotřeba 5,3 l/km, konkrétně dne 27. 5. 2016 činila cena nafty xxx Kč/l, sazba základní náhrady činila xxx Kč/km. Cestovné činilo xxx Kč. Při jednání dne 23. 9. 2020 činila cena nafty xxx Kč/l, sazba základní náhrady xxx Kč/km, cestovné xxx Kč. Přiznané náklady celkem činí xxx Kč. 15. O nákladech řízení o vzájemném návrhu rozhodoval dle § 146 odst. 1 věta prvá o. s. ř. 16. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání žalobce, pouze proti výrokům I a II s odkazem na odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g) o. s. ř. Soudu prvního stupně vytýkal, že jej nepoučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Uvedl, že skutkový závěr soudu, podle něhož úhrady záloh placených žalovaným se do vyúčtování nepromítly, je nepřezkoumatelný. V tomto smyslu poukázal na zjištění, učiněná z přílohy dopisu ze dne 1. 2. 2012, z něhož soud prvního stupně zjistil, že je zde uvedeno, že žalovaný uhradil na zálohách na rok 2009 – xxx Kč a na rok 2010 – xxx Kč a přeplatek za roky 2006 až 2008 činí xxx Kč. Je zde uvedena i výše nákladů za rok 2009 – xxx Kč a rok 2010 – xxx Kč včetně celkové dlužné částky ve výši xxx Kč. Dlužná částka po odečtení záloh a přeplatku koresponduje s částkou, uvedenou v dopise ze dne 1. 2. 2012. Zdůraznil, že žádný právní předpis nestanoví, že výše uhrazených záloh musí být uvedena v jedné listině s výší nákladů na bytovou jednotku. Dále uvedl, že poučil-li by jej soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., žalobce by navrhl svědecké výpovědi členů společenství, kteří by se mohli vyjádřit k tomu, zda standardní součástí vyúčtování služeb byla příloha nazvaná Přehled nákladů a plateb záloh, případné přeplatky za minulé období a rozpis záloh. Vyúčtování služeb bylo všem členům v SVJ zasláno ve stejné struktuře, konkrétně průvodní dopis, v němž je uvedena výše nedoplatku či přeplatku a výše záloh na následující období. Průvodní dopis měl přílohy, konkrétně náklady na jednotku, přehled nákladů a plateb záloh a případné přeplatky za minulé období a rozpis záloh. Náklady na konkrétní bytovou či nebytovou jednotku jsou v souladu se schváleným způsobem rozúčtování členěny na provozní náklady, které jsou dále rozděleny na celkové náklady na objekt a náklady na rozpočítání dle typu jednotek včetně podílu jednotky na nákladech dle typu v procentech a podílu nákladů na jednotku v korunách a výše nákladů na m2 za měsíc, dále fond oprav a náklady médií na jednotku. Navíc v pozvánce na schůzi je všem členům společenství nabídnuto několik termínů, v nichž se mohou seznámit s fakturami, týkajícími se všech položek nákladů, a smlouvami. Z přílohy vyúčtování nazvané Náklady na jednotku za období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 vyplývá, že celkové náklady na bytovou jednotku žalovaného za rok 2009 činily xxx Kč, z toho podíl provozních nákladů na objekt, v němž se byt nachází, činil xxx Kč, fond oprav xxx Kč a spotřeba médií xxx Kč. V následujícím roce činily celkové náklady na bytovou jednotku žalovaného xxx Kč, z toho podíl provozních nákladů na objekt xxx Kč, fond oprav xxx Kč a spotřeba médií – xxx Kč. Z přílohy nazvané Přehled nákladů a plateb záloh, případné přeplatky za minulé období a rozpis záloh vyplývají celkové náklady – xxx Kč v roce 2009 a xxx Kč v roce 2010, úhrada na zálohách xxx Kč v roce 2009 a xxx Kč v roce 2010 včetně vyúčtování nedoplatku, v roce 2009 – xxx Kč a 2010 – xxx Kč. Tyto částky korespondují s přílohami vyúčtování. K mechanismu, rozpornému s § 15 zákona o vlastnictví bytů, citoval rozhodnutí o jeho ústavní stížnosti, sp. zn.xxx. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro předčasnost, neboť v následujících řízeních se obecné soudy mají zabývat argumentací žalobce, uvedenou v ústavní stížnosti. Zdůraznil, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je v rozporu s konstantním právním názorem Ústavního soudu, navíc v době schválení způsobu rozúčtování oba soudy zastávaly shodný právní názor. S poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu například pod sp. zn. xxx, sp. zn. xxx či sp. zn. xxx zdůraznil, že podle § 157 lze pod pojem dohoda použitý v ustanovení § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů podřadit i usnesení shromáždění společenství vlastníků, přijaté na základě zákonem upraveného mechanismu hlasování dle § 11 odst. 3 citovaného zákona. Podle § 11 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb. je třeba k přijetí usnesení mimo jiné o rozúčtování cen služeb 3/4 většiny přítomných hlasů. Navíc tento názor podpořil i Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. xxx. Je-li podmínkou splatnosti nedoplatku z vyúčtování jeho řádné provedení, tato podmínka je v dané věci splněna. Vyjádřil se i k cestovnému přiznanému žalovanému za dvě jízdy osobním automobilem na trase Ž.-P. Podle něj je toto rozhodnutí neoprávněné, protože podle živnostenského rejstříku i podání žalovaného ze dne 4. 4. 2019 v dané věci vyplývá, že sídlí na adrese K. K. Navrhoval proto změnu rozsudku soudu prvního stupně a vyhovění žalobě. 17. K odvolání žalobce se vyjádřil žalovaný s návrhem na potvrzení napadeného rozsudku. Soud prvního stupně podle něj rozhodl věcně i právně správně. Soud žalobce ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval, aby se vyjádřil ohledně záloh, zda byly předepsány v konkrétní výši pro uvedené roky a zda byla jasná struktura záloh. Dále se měl vyjádřit ohledně konkrétní skladby původně žalované částky, tedy proti čemu byly započteny zaplacené zálohy. Žalobce se vyjádřil písemně dne 29. 10. 2018, jeho výpočet však nedává smysl. Vyúčtování provedená žalobcem za léta 2009 a 2010 nejsou řádná, naopak jsou nepřezkoumatelná a nepravdivá. V tomto smyslu zdůraznil, že je v nich uvedeno, že na zaplacených zálohách byla zaplacena 0 Kč. Zároveň žalobce i žalovaný však shodně tvrdí, že v roce 2009 žalovaný z tohoto důvodu zaplatil xxx Kč a v roce 2010 - xxx Kč. Jestliže vyúčtování neobsahuje rozepsání, jak byly zaplacené zálohy započítané na jednotlivé služby a energie, je vyúčtování nepřezkoumatelné. To, že žalobce nesprávně vyúčtoval náklady na jednotku žalovaného nikoli podle podlahové plochy dle zákona, zakládá další vadu vyúčtování, pro kterou nemůže být řádné. Uvedl, že Ústavní soud nevydal nález, podle něhož by byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, č. j. xxx, ústavně nekonformní. Naopak je v souladu s ustálenou soudní praxí, v tomto smyslu poukázal i na další rozsudek tohoto soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. xxx. Městský soud v Praze se musí řídit právním názorem, vysloveným v rozsudku ze dne 15. 11. 2018, č. j. xxx. K jízdám automobilem ze Ž. uvedl, že tuto adresu má jak v občanském průkazu, tak i v technickém průkazu vozidla. Poukázal i na to, jak se s jeho bydlištěm vypořádal Krajský soud v xxx v usnesení ze dne 23. 2. 2018, sp. zn. xxx, které zaslal v příloze. 18. Při jednání odvolacího soudu žalobce zdůraznil, že žaloby přehlasovaných vlastníků byly zamítnuty, poukázal na rozhodnutí pod sp. zn. xxx, xxx. Žalobci proti nim podali odvolání. Zdůraznil nesporný přehled nákladů, které byly zaplaceny. 19. Žalovaný při jednání odvolacího soudu poukázal na to, že na valné hromadě nedošlo k rozhodnutí ohledně rozpočítávání na jednotlivé byty. Byly rozpočítány pouze celkové náklady. 20. Odvolací soud poté postupem dle § 216 odst. 4 o. s. ř. dokazování doplnil přečtením nepravomocných rozsudků Městského soudu v Praze pod sp. zn. xxx a pod sp. zn. xxx. Z nich vzal za prokázané, že Městský soud v Praze v obou případech uzavřel, že předmět napadeného rozhodnutí, jímž je rozhodnutí o výši záloh na náklady spojené se správou společných částí domu č. p. xxx v k. ú. xxx, nelze v souladu s konstantní judikaturou považovat za důležitou záležitost, a z tohoto důvodu žaloby zamítl. 21. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, v rozsahu dle odvolání žalobce, postupem dle § 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolacím námitkám žalobce nelze přisvědčit. 22. K procesním námitkám žalobce, týkajícím se procesního postupu soudu prvního stupně, odvolací soud uvádí, že žalobce byl ze strany soudu prvního stupně opakovaně poučován, na jiný právní názor byl upozorněn již stanoviskem žalovaného v průběhu řízení. Okolnost, že se se žalovaným soudu prvního stupně zásadně ztotožnil, proto pro žalobce nemůže být překvapivá. Nebyly proto dány důvody dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Důvodem zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně nebyl ani nedostatek tvrzení ani nedostatek důkazů k jejich prokázání, nebyl tak ani žádný důvod pro výzvy žalobce ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně i v tom, že bylo nadbytečné řízení doplňovat dalšími navrhovanými důkazy. 23. Po hmotněprávní stránce odvolací soud v prvé řadě souhlasí se soudem prvního stupně v postupu dle § 3028 odst. 1 a 3 občanského zákoníku v platném znění a aplikaci tehdejší právní úpravy. Podle § 7 odst. 1 zákona o vlastnictví k bytům, upravujícího vyúčtování a splatnost přeplatků a nedoplatků, platí, že není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení poskytovatel služeb ve vyúčtování musí uvést skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi, včetně uvedení celkové výše přijatých měsíčních záloh za služby tak, aby výše případných rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a kontrolovatelná z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování. 24. Odvolací soud po přezkoumání věci a ve shodě se shora uvedenými, zákonem stanovenými nezbytnými náležitostmi vyúčtování a splatnosti přeplatků a nedoplatků, dospěl k závěru, že je-li pouze řádně provedené vyúčtování splatné, předmětná vyúčtování žalobce za léta 2009 a 2010 těmto podmínkám nevyhověla. 25. Jak vyplývá z průvodního dopisu k vyúčtování nákladů na jednotku včetně fondu oprav za období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010, datovaného dnem 1. 2. 2012 a podepsaného jednatelem pověřeného většinového vlastníka - V. I. JUDr. L. B., žalobce s poukazem na přeplatek z vyúčtování 2006 – 2008 částky xxx Kč uvedl, že částka nedoplatku za zúčtovatelné služby činí xxx Kč. Ve vyúčtování za uvedená léta je však v kolonce nazvané „celkem zaplacené zálohy“ uvedeno v obou případech 0 Kč. Lze se pouze domnívat, že žalobce pracoval i se žalovaným uhrazenými zálohami, protože částka xxx jako náklady na jednotku celkem za rok 2009 a xxx Kč za rok 2010 dle vyúčtování po odečtení v přeplatku ve výši xxx Kč dle průvodního dopisu žalobce nečiní xxx Kč. Na základě těchto listin nelze dospět k jinému závěru, než že nejsou-li ve vyúčtování uvedeny zaplacené zálohy a jejich výše, nemůže jít o vyúčtování řádné a v důsledku toho splatné. 26. Podle judikatury k uvedené problematice, reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. xxx, lze o „vyúčtování úhrad za služby uvažovat jen tehdy, obsahuje-li předložené vyúčtování všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši, není pochyb o tom, že není-li vyúčtování věcně správné, nesplnil poskytovatel služeb svoji povinnost vyúčtovat (každé zálohové plnění je třeba vyúčtovat) příjemci služeb skutečnou výši nákladů a záloh na jednotlivé služby, nyní výslovně zakotvenou v ustanovení § 7 zákona č. 67/2013 Sb. Nebylo-li vyúčtování služeb řádné (v souladu se smlouvou a předpisy jej regulujícími), povinnost provést je nadále trvá. Není-li vyúčtování služeb věcně správné, trvá nejen povinnost poskytovatele vyúčtování provést (řádně), nýbrž (a to právě v důsledku nesplnění uvedené povinnosti) nenastala ani splatnost nedoplatku (popřípadě přeplatku) plynoucího z vyúčtování“. Z uvedeného nelze dovodit jiný závěr než takový, že žalobcem zaslané vyúčtování včetně průvodního dopisu nedostálo zákonným požadavkům. 27. Podle rozsudku téhož soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. xxx v tam projednávané věci „žalobce vystavil dne 11. 4. 2016 doklady, nazvané „Vyúčtování zálohových plateb 2015“, kterými ke každé bytové jednotce žalovaného zvlášť vyčíslil náklady na jednotlivé služby za rok 2015 i celkové náklady na bytovou jednotku, neuvedl v nich však výši žalovaným zaplacených (byť jednorázově) záloh v průběhu roku 2015, ačkoli mu byla v době vypracování vyúčtování známa. Za této situace postrádá žalobcem provedené vyúčtování jednu ze základních náležitostí, kterou je vyčíslení skutečné výše záloh. Proto nejde o vyúčtování řádné, neboť fakticky uvádí pouze výši nákladů za služby pro jednotlivé byty, aniž by byly zohledněny přijaté zálohy a vyčíslen nedoplatek. Výše záloh uhrazených žalovaným (v částce xxx Kč) byla od celkových nákladů na služby za byty žalovaného (v částce xxx Kč) odečtena až v dokladu nazvaném „Celkové vyúčtování bytových jednotek žalovaného za rok 2015“, který však není podepsaný ani datovaný, takže není zřejmé, kdo a kdy jej vyhotovil. V řízení pak nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno, že by tento doklad byl součástí provedeného vyúčtování a spolu s ním žalovanému doručen. Z obsahu spisu (zejména žaloby) i obsahu samotného dokladu plyne, že sloužil jako podklad při vyčíslení „úhrnného nedoplatku“ pro potřeby žalobce. Proto jej odvolací soud správně za součást vyúčtování nepovažoval a správně dovodil, že vyúčtování služeb provedené žalobcem není řádné a splatné“. Listina, nazvaná přehled nákladů a plateb žalovaného“ kterou žalobce předložil při jednání před soudem prvního stupně dne 23. 9. 2020, a v níž je uvedena výše uhrazených záloh xxx Kč a xxx Kč, nemůže na shora uvedených závěrech nic změnit. Je-li ve vyúčtování uvedena výše záloh v nulové výši a v přehledu nákladů a plateb ve výši xxx Kč a xxx Kč, je zřejmé, že obě listiny si odporují. Nelze tak hovořit o řádnosti a splatnosti vyúčtování. Žalobci lze sice přisvědčit v závěru, že vyúčtování nemusí být obsaženo na téže listině, odporují-li si však údaje na jednotlivých listinách tak jako v dané věci, nelze z této okolnosti pro žalobce dovodit příznivější závěr. Odvolací soud proto shrnuje, že již z důvodu absence řádného vyúčtování nemohla nastat jeho splatnost. Nelze přehlédnout i to, že vyúčtování žalovanému zasílala obchodní firma V. I., IČO xxx, mající v předmětu činnosti od 28. 2. 2001 mimo jiné správu nemovitostí, tedy právnická osoba, jíž zaslané vyúčtování by již z tohoto důvodu mělo být správné a bez jakýchkoli vad. 28. Druhým důvodem, v němž soud prvního stupně shledal nesprávnost žalovanému zaslaného vyúčtování, je skutečnost, že v dané věci použitý způsob rozúčtování, odchylný od zákonné úpravy, nebyl schválen 100 % většinou hlasů vlastníků. Podle § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví k bytům jsou vlastníci jednotek povinni přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku. Pokud dohoda neurčuje jinak, nesou náklady poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu (§ 8 odst. 2). 29. Odvolací soud kromě judikatury, citované již soudem prvního stupně k tomuto ustanovení (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. xxx) poukazuje i na další rozhodnutí tohoto soudu, např. rozsudek ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. xxx, podle něhož „shromáždění vlastníků jednotek se při stanovení výše příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku nesmělo odchýlit od pravidla upraveného § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, aniž by byla nejprve uzavřena dohoda jakožto souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek, předvídaná citovaným ustanovením“, či rozsudek ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. xxx, podle něhož „na rozhodování o poměru výše příspěvků jednotlivých vlastníků jednotek na náklady spojené se správou domu a pozemku nelze použít úpravu uvedenou v § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů; tedy neplatí pravidlo, že při hlasování je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech domu. Naopak platí, že pokud se všichni vlastníci jednotek nedohodnou jinak, nesou náklady poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu. Naproti tomu (většinové) rozhodování podle § 11 zákona o vlastnictví bytů, na které odkazuje odvolací soud, se uplatní v případě rozhodování o výši záloh podle § 15 odst. 2“. Odvolací soud proto souhlasí se soudem prvního stupně i v tom, že žalovanému zaslané vyúčtování není vyúčtováním řádným a proto splatným i z tohoto důvodu. 30. K poukazu žalobce na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. xxx odvolací soud uvádí, že se zabývá především otázkou věcné legitimace účastníků, konkrétně pasivní legitimací vedlejšího účastníka, byť je v něm uveden i závěr, podle něhož lze za dohodu ve smyslu § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů zákona o vlastnictví bytů podřadit i usnesení shromáždění společenství vlastníků přijaté na základě zákonem upraveného mechanismu hlasování (§ 11 odst. 3 citovaného zákona) – srovnej i usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. xxx). Odvolací soud k tomu uvádí, že Ústavní soud v usnesení pod sp. zn. xxx odmítl ve věci podanou ústavní stížnost se závěrem, že popsaným způsobem nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky či porušeno právo na spravedlivý proces, rozhodoval však usnesením a nikoli závazným ústavním nálezem, a navíc hodnotil především ústavně garantovaná práva stěžovatelky v řízení proti rozsudku Nejvyššího soudu dne 16. 6. 2004, sp. zn. xxx, v němž Nejvyšší soud rozhodl způsobem, později překonaným. 31. Na popsaných závěrech nic nemění skutečnost, že v řízeních, vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. xxx a pod sp. zn. xxx, nebyli žalobci jako přehlasovaní vlastníci bytových jednotek v domě č. p. xxx v k. ú. xxx úspěšní. 32. Odvolací soud zásadně souhlasí se soudem prvního stupně i v posouzení jeho mezinárodní příslušnosti ve věci jednat a rozhodnout pouze s tou změnou, že bylo třeba vycházet nikoli z úpravy, provedené Nařízením Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I), ale Nařízením Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, účinné od 20. 1. 2015. 33. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a II jako správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení mezi účastníky, neboť při úvaze o výši cestovného soud prvního stupně správně vycházel z bydliště žalobce. Ve zbylých výrocích III, IV a V zůstal rozsudek nedotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 34. O nákladech odvolacího řízení mezi účastníky odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a plného úspěchu žalované strany. Její náklady jsou tvořeny třemi paušálními náhradami za tři úkony po xxx Kč za vyjádření k podanému odvolání dne 7. 1. 2021 přípravu na jednání dne 22. 9. 2021 a účast na tomto jednání podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. v celkové výši xxx Kč. K nákladům právního zastoupení patří i cestovné ve výši xxx Kč za cestu K. K. – P., V. a zpět, celkem xxx km vozidlem zn. xxx, evidenční číslo xxx dle zák. č. 262/2006 Sb. (§ 189 odst. 1) ve spojení s vyhl. č. 589/2020 Sb. (§ 1, §4), za 1 km jízdy – xxx Kč (§ 1 písm. b/), průměrné ceně nafty xxx Kč (§ 4 písm. c/) a spotřebě xxx l/100 km. K nákladům náleží žalovaným prokázané parkovné ve výši xxx Kč. Celkovou částku xxx Kč odvolací soud uložil žalobci zaplatit žalovanému v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. K požadavku žalovaného na cestovné ze Ž. odvolací soud uvádí, že s ohledem na jeho aktuální bydliště - K. K. není pro žalovaným navrhovaný postup žádný důvod. Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. Praha 22. září 2021 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu