Číslo jednací: 10Af 56/2014 - 147                          ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY    Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci   žalobkyně: SYNOT TIP, a.s. sídlem Jaktáře 1475, Mařatice, Uherské Hradiště zastoupena JUDr. Barborou Šnáblovou, LL.M., advokátkou sídlem Šítkova 233/1, Praha 1    proti   žalovanému: Ministerstvo financí   sídlem Letenská 15, Praha 1   v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne 30. 6. 2014, č. j. MF-107491/2013/34-2901-RK, takto: I. Rozhodnutí ministra financí ze dne 30. 6. 2014, č. j. MF-107491/2013/34-2901-RK se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 19 456 Kč k rukám JUDr. Barbory Šnáblové, LL.M., advokátky. Odůvodnění: I.          Předmět sporu1.             Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra financí, jímž byl zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2013, č. j. MF-63552/2/2013/34 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. 2.             Prvostupňovým rozhodnutím bylo zrušeno -          rozhodnutí ze dne 31. 12. 2007, č. j. 34/26454/2007, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“) prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 2516, na adrese Mírové náměstí 10, 703 00 Ostrava-Vítkovice, a v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 2802, na adrese Jeremenkova 17/168, 703 00 Ostrava-Vítkovice, -          rozhodnutí ze dne 28. 4. 2008, č. j. 34/40344/2008, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 4156, 4157, 4158, na adrese Jeremenkova 17/168, 703 00 Ostrava-Vítkovice, -          rozhodnutí ze dne 4. 8. 2008, č. j. 34/51116/2008, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 15505, na adrese Jeremenkova 17/168, 703 00 Ostrava-Vítkovice, a -          rozhodnutí ze dne 14. 1. 2008, č. j. 34/97738/2007, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 3151, 3152, 3154, na adrese Jeremenkova 17/168, 703 00 Ostrava-Vítkovice. II.          Napadené rozhodnutí3.             Ministr financí v napadeném rozhodnutí nejprve zrekapituloval průběh správního řízení a výrok prvostupňového rozhodnutí. Následně ministr financí shrnul argumenty (námitky) žalobkyně uplatněné v rozkladu. 4.             Jako první rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se procesních vad. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že nebyla žalovaným vyrozuměna o vyjádření statutárního města Ostravy a nebyla jí v návaznosti na toto vyjádření zaslána výzva k seznámení se s podklady rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Dále žalobkyně namítala, že jí nebylo známo, k jakému datu hodlá žalovaný vydat prvostupňové rozhodnutí, nevyrozuměl jí o časovém rozmezí, v němž může uplatňovat svá práva v řízení a že řízení zahájil poté, co uplynula lhůta, ve které bylo možno řízení o zrušení povolení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích ve spojení s § 96 odst. 1 správního řádu zahájit. 5.             Jako druhý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se protiústavnosti postupu žalovaného při rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her. V této souvislosti žalobkyně namítala, že došlo k porušení principu právní jistoty, předvídatelnosti práva a legitimního očekávání, zákazu zpětné účinnosti právních norem a principu ochrany práv nabytých v dobré víře. Žalovaný při rušení udělených povolení aplikoval obecně závaznou vyhlášku statutárního města Ostravy č. 11/2011, kterou se reguluje provozování výherních hracích přístrojů, interaktivních videoloterních terminálů a lokálních loterních systémů na území statutárního města Ostravy (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 11/2011“), která nabyla účinnosti až poté, kdy tato povolení nabylo právní moci, a nezohlednil v řízení princip proporcionality, ačkoliv tak měl dle závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10 učinit. 6.             Jako třetí rozkladový argument označil ministr financí námitku žalobkyně týkající se nedostatku procesu notifikace zákona č. 300/2011 Sb. a jeho rozporu s evropským právem. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že zákon č. 300/2011 Sb., kterým byl novelizován zákon o loteriích, byl přijat v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. 6. 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (dále jen „směrnice 98/34/ES“), čímž došlo k porušení notifikační procedury a zákon č. 300/2011 Sb. stejně jako obecně závazná vyhláška č. 11/2011 jsou z tohoto důvodu nepoužitelné a právně nevynutitelné. 7.             Jako čtvrtý rozkladový argument označil ministr financí námitky žalobkyně týkající se nezákonnosti a protiústavnosti obecně závazné vyhlášky č. 11/2011. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že obecně závazná vyhláška č. 11/2011 je diskriminační povahy a je v rozporu s národním a evropským právním řádem, což dokládají také správní rozhodnutí, dle nichž měla být místa, na kterých je žalobkyni povolení k provozování loterií a jiných podobných her rušeno, původně posouzena jako vhodná pro jejich provozování. 8.             Ministr financí se neztotožnil s názorem žalobkyně, že v řízení došlo ke zkrácení jejích procesních práv. S podklady pro vydání rozhodnutí byla žalobkyně dostatečně seznámena již v rámci oznámení o zahájení řízení, bylo jí také umožněno, aby v plné šíři uplatnila své právo na nahlížení do spisu. Přesto žalobkyně tohoto svého práva po celou dobu řízení nevyužila. Zároveň byla v souladu s § 46 odst. 3 správního řádu vymezena lhůta, po kterou mohla žalobkyně i statutární město Ostrava učinit návrhy důkazů, vyjádření nebo jiné návrhy, přičemž tato lhůta byla žalobkyni k její žádosti ještě prodloužena. Ve věci neprobíhalo rozsáhlé dokazování, bylo proto možné spojit oznámení o zahájení řízení s výzvou k vyjádření k podkladům pro rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ani později nedošlo k rozšíření podkladů pro vydání rozhodnutí, nebylo třeba další výzvy ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Co se týče vyjádření statutárního města Ostravy, to v rámci svého vyjádření pouze žalovaného informovalo o vydání obecně závazné vyhlášky č. 11/2011. V důsledku vydání této obecně závazné vyhlášky bylo přitom správní řízení zahájeno, a takovou skutečnost proto nelze považovat za informaci důležitou pro správní řízení. Tato informace byla žalovanému i žalobkyni známa již od jeho zahájení. Jelikož v řízení nebyla doplněna žádná relevantní skutečnost, informace důležitá pro řízení nebo důkazní prostředek, ke kterému by žalovaný při rozhodování věci přihlížel, nebyl dán žádný důvod k tomu, aby žalovaný znovu vydával výzvu podle § 36 odst. 3 správního řádu. Dále ministr financí uvedl, že řízení vedené na základě § 43 odst. 1 zákona o loteriích je řízením sui generis vedeným podle zvláštního právního předpisu a nelze na něj aplikovat ustanovení správního řádu týkající se přezkumného řízení, neboť § 43 odst. 1 zákona o loteriích je vůči těmto ustanovením ve vztahu speciality. Řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích lze proto zahájit kdykoliv po dobu platnosti povolení k provozování loterie a jiné podobné hry a nikoliv jen ve lhůtě vyplývající z § 96 odst. 1 správního řádu. 9.             Ministr financí se neztotožnil ani s námitkami žalobkyně týkajícími se protiústavnosti postupu při rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her. Ze závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 vyplývá, že se v případech, kdy žalovaný využívá postup podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích, nejedná o protiústavní postup a porušení zákona o loteriích, neboť si provozovatelé loterií a jiných podobných her museli být vědomi existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích a tedy i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. Jelikož § 43 odst. 1 zákona o loteriích stanoví, že orgán, který loterii povolil, povolení zruší, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které nebylo možno loterii nebo jinou podobnou hru povolit, aplikace obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 v případě povolení, jež byla vydána před nabytím její účinnosti, je nejen postupem, který odpovídá tomuto zákonu, ale je, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, i plně v souladu s ústavním pořádkem. Pokud jde o rozpor s principem proporcionality a legitimního očekávání, je žalovaný v souladu s judikaturou Ústavního soudu povinen v případě rozporu povolení k provozování loterií a jiných podobných her rozhodnout o jejich zrušení, neboť pokud by tak neučinil, dopustil by se zásahu do ústavního práva obcí na samosprávu. U provozovatelů loterií a jiných podobných her přitom, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, neboť si mohli být vědomi, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných předpisů. 10.         K námitce žalobkyně týkající se nedostatku procesu notifikace zákona č. 300/2011 Sb. ministr financí uvedl, že novela zákona o loteriích byla podrobena notifikačnímu procesu podle směrnice 98/34/ES. Žalovaný se v rámci správního řízení řídí platnými a účinnými právními předpisy včetně základních zásad činnosti správních orgánů a nepřísluší mu rozhodovat o nevymahatelnosti a nevynutitelnosti právního předpisu. 11.         K námitkám žalobkyně týkajícím se nezákonnosti a protiústavnosti obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 ministr financí uvedl, že dozor nad zákonnosti obecně závazných vyhlášek obcí spadá do pravomoci Ministerstva vnitra. Žalovaný není oprávněn přezkoumávat zákonnost obecně závazných vyhlášek. Takovou pravomoc má Ministerstvo vnitra, které obecně závaznou vyhlášku nezákonnou neshledalo. Žalovaný je povinen v takovém případě aplikovat obecně závaznou vyhlášku bez výhrad. Statutární město Ostrava přitom prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 jednoznačně vyjádřilo svůj regulační úmysl ve vztahu k jednotlivým druhům loterií a jiných podobných her. V této souvislosti ministr financí zdůraznil, že pravomoc obcí regulovat prostřednictvím obecně závazných vyhlášek umístění interaktivních loterních terminálů a obdobných technických zařízení aproboval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 Ústavní soud a pravomoc obcí v této oblasti tak byla dána před nabytím § 50 odst. 4 zákona o loteriích v znění účinném od 14. 10. 2011. Dále ministr financí uvedl, že se ztotožňuje s argumentací žalovaného ohledně dříve vydaných správních rozhodnutí, jež měla mít vliv na rozhodnutí žalobkyně o vynaložení investic v souvislosti s provozováním loterií a jiných podobných her na adresách dotčených prvostupňovým rozhodnutím. Žalovaný v tomto ohledu zcela správně upřednostnil hledisko legálnosti udělených povolení. III.          Žaloba12.         Žalobkyně v podané žalobě namítala, že se žalovaný v řízení dopustil řady procesních vad. Žalobkyně se totiž až z prvostupňového rozhodnutí dozvěděla, že statutární město Ostrava v řízení využilo svého práva a doplnilo spis o své vyjádření. O této skutečnosti však žalobkyně nebyla žalovaným zpravena, a to navzdory své výslovné žádosti uvedené ve vyjádření k zahájení správního řízení, v níž požadovala, aby ji žalovaný informoval v případě, že bude spis jakkoli doplněn. Bylo tedy povinností žalovaného neprodleně informovat žalobkyni o vyjádření statutárního města Ostravy ve smyslu § 36 odst. 2 správního řádu a vydat novou výzvu podle § 36 odst. 3 správního řádu, aby se žalobkyně mohla k tomuto podání relevantně vyjádřit. Odůvodnění žalovaného, že tak neučinil, neboť vyjádření statutárního města Ostravy nepovažoval za relevantní pro účely daného rozhodnutí, nemůže postup žalovaného ospravedlnit. Tento postup žalovaného je v rozporu s § 4 odst. 4 správního řádu, neboť žalobkyni nebylo umožněno uplatnit její práva a oprávněné zájmy. Žalovaný tedy zkrátil procesní práva žalobkyně tím, že s odkazem na obecné právo nahlížení do spisu odmítl informovat žalobkyni o podstatných procesně důležitých dokumentech přidaných do spisu. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 - 243. 13.         Žalobkyně dále uvedla, že došlo ke zkrácení jejích procesních práv, jelikož žalovaný jí v řízení předcházejícím vydání prvostupňového rozhodnutí nedal řádným procesním způsobem na vědomí, k jakému datu v tomto řízení hodlá vydat rozhodnutí resp., v jakém okamžiku bezprostředně předcházejícím vydání rozhodnutí se lze seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalovaný v oznámení o zahájení řízení vyzvala žalobkyni jako účastníka řízení k učinění návrhů důkazů, vyjádření ve věci nebo jiných návrhů či úkonů, jakož i ke všem podkladům rozhodnutí a to do 21 dnů ode dne doručení tohoto oznámení, přičemž tato výzva ani nebyla učiněna formou usnesení, jak vyžaduje § 36 odst. 1 správního řádu. Stejně vyzval žalovaný také statutární město Ostravu jako dotčený orgán k poskytnutí všech informací důležitých pro řízení a to ve stejné lhůtě do 21 dnů ode dne doručení oznámení o zahájení řízení. Podle názoru žalobkyně tak nebylo spolehlivě vyloučeno, že i po uplynutí uvedené 21 denní lhůty nebudou v řízení doplňovány nové důkazní prostředky, vyjádření či jiné informace. Žalobkyně se tak ocitla v procesně nejistém postavení, když nemohla v řízení spolehlivě rozpoznat, v jakém okamžiku lze dokazování i opatřování dalších podkladů pro rozhodnutí považovat za skončené a kdy je tedy namístě uvažovat o využití práva vyjádřit se ke kompletním podkladům rozhodnutí. Tento nedostatek nelze zhojit ani poukazem na obecné právo žalobkyně nahlížet do spisu, neboť toto právo nejen nezbavuje správní orgán povinnosti poskytnout účastníkovi řízení možnost dle § 36 odst. 3 správního řádu, ale je též v přímém rozporu s § 4 odst. 4 správního řádu. 14.         Žalobkyně dále uvedla, že zahájení řízení dle § 43 odst. 1 zákona o loteriích je nutno aplikovat ve spojení s § 96 odst. 1 správního řádu. Řízení o zrušení již vydaného povolení lze proto zahájit pouze do jednoho roku od jeho právní moci. Správní řízení v dané věci však bylo zahájeno téměř 6 let ode dne právní moci prvního z povolení dotčených prvostupňovým rozhodnutím. Stanovená roční lhůta pro zahájení řízení o přezkumu tak byla překročena. Podle názoru žalobkyně bylo proto řízení o zrušení povolení vedeno nezákonným způsobem. V důsledku nezákonně vedeného řízení byla pak také prvostupňové rozhodnutí i napadené rozhodnutí vydaná v rozporu se zákonem. 15.         Žalobkyně dále namítala protiústavnost napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí podle žalobkyně porušuje ústavní principy, a to zejména princip právní jistoty, ochrany důvěry v právo, ochrany nabytých práv, legitimního očekávání a tím i princip právního státu. 16.         Žalobkyně v této souvislosti rekapitulovala legislativní vývoj týkající se znění čl. II zákona č. 300/2011 Sb., dle jehož bodu 4 se zmocnění obcí vydávat obecně závazné vyhlášky nevztahovalo na povolení vydaná podle § 2 písm. i), písm. j) a podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích ve znění účinném před 1. 1. 2012. Ustanovení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb. bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, neboť dle Ústavního soudu zasahovalo do ústavně garantovaného práva obcí na samosprávu, Ústavní soud dále dospěl k závěru, že tento zásah nesledoval legitimní cíl a že u provozovatelů videoloterních terminálů nelze hovořit o existenci legitimního očekávání. Tato argumentace Ústavního soudu posloužila žalovanému jako východisko při rozhodování o zrušení vydaných povolení. Ministr financí v napadeném rozhodnutí tuto argumentaci přejal a doplnil odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10. V této souvislosti žalobkyně poukázal na skutečnost, že obecně závazná vyhláška č. 11/2011 byla vydána na základě § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve znění zákona č. 300/2011 Sb., jehož součástí bylo i zmiňované přechodné ustanovení, jehož smyslem bylo vyloučit dopad regulačního oprávnění obcí na dříve vydaná povolení, a to do 31. 12. 2014. Významem přechodného ustanovení se zabývala také důvodová zpráva k zákonu č. 300/2011 Sb., v níž se uvádělo, že „platnost těchto povolení nebude dotčena, tj. skončí uplynutím doby v povolení vyznačené. Opačný postup by zakládal nepřípustnou právní retroaktivitu, která je v rozporu s principem právní jistoty zakotvené v Ústavě“. Žalobkyně dále poukázala na argumentaci žalovaného v řízení před Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 6/13, jehož předmětem byl návrh na zrušení ustanovení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb., v níž žalovaný uvedl, že „napadené přechodné ustanovení legitimně řeší intertemporální problém související s vyvážením protichůdných ústavně chráněných zájmů… a zároveň chrání legitimní očekávání provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů“. Ústavní soud tuto argumentaci nepřijal a přechodné ustanovení bylo zrušeno. Žalobkyně je však přesvědčen, že s uvedenou argumentací nelze souhlasit, a že napadené rozhodnutí, jakož i prvostupňové rozhodnutí, vydané na základě těchto právních názorů je třeba považovat za nezákonné a protiústavní. V této souvislosti se žalobkyně odvolala na principy fungování demokratického právního státu, mezi něž patří princip právní jistoty, předvídatelnosti práva a s ní související předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Zachování právní jistoty pro právní úpravu odvětví hazardních her je pak dle žalobkyně výslovně vyžadováno také judikaturou Soudního dvora Evropské unie, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora Costa a Cifone, C-72/10, C-77/10, bod 74. 17.         Žalobkyně dále zdůraznila, že udělená povolení představovala správní rozhodnutí vydaná žalovaným v souladu s § 50 odst. 3 zákona o loteriích, přičemž v těchto rozhodnutích je žalobkyni uložena také řada povinností a podmínek k provozu povolované loterie a jiné podobné hry, včetně délky doby jejich platnosti do 31. 12. 2017. Kromě toho, že jsou tato povolení ve formě správních rozhodnutí vynutitelná vůči žalobkyni, zavazují také orgány veřejné správy. V této souvislosti žalobkyně zmínila nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 535/2000 a zdůraznila, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/2001. V souladu s těmito principy tedy žalobkyně plně spoléhala na to, že jednak stát dodrží podmínky udělených povolení, která žalobkyni vydal ve formě individuálních správních aktů, a to včetně doby jejich platnosti, jednak že stát bude respektovat a chránit práva, která žalobkyně na základě těchto aktů veřejné moci v dobré víře nabyla. Žalovaný však zrušením udělených povolení nerespektoval zaručenou dobu platnosti vydaných oprávnění. Žalobkyně proto trvá na tom, že povinností státu bylo udělená povolení dodržet a ochránit práva, která žalobkyni na jejich základě vznikla. Jelikož stát takto nepostupoval, došlo k porušení principu legitimního očekávání. 18.         S odkazem na několik nálezů Ústavního soudu a ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) žalobkyně uvedla, že relevantní podstatou legitimního očekávání je majetkový zájem, jemuž je poskytována ochrana na ústavní úrovni, a ke kterému se váže právo každého pokojně užívat svůj majetek. Předmětem ochrany je nejen již nabytý majetek, ale také legitimní očekávání nabytí takového majetku. Na podporu své argumentace žalobkyně dále citovala z nálezů Ústavní soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02 a ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 50/04, v nichž Ústavní soud akcentoval nutnost ochrany legitimního očekávání jako majetkového nároku, který již byl individualizován právním aktem, anebo je individualizovatelný přímo na základě právní úpravy, a zdůraznila, že k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“) může dojít i ze strany zákonodárce, pokud by změnou zákona došlo ke znemožnění nabytí majetku, k němuž určitým subjektům svědčilo legitimní očekávání. 19.         K relevanci vzniku legitimního očekávání na své straně pak žalobkyně dále odkázala na další judikaturu ESLP, a to na rozsudek Centro Europa 7 S. r. l. a Di Stefano v. Itálie, v němž bylo konstatováno, že za legitimní očekávání požívající ochrany dle čl. 1 Protokolu č. 1 k EÚLP považuje ESLP rovněž legitimní očekávání založené rozhodnutím orgánu státu o udělení licence nebo povolení spojených s konkrétními majetkovými zájmy v podobě provozování televizní sítě. Paralelu vůči své situaci spatřuje žalobkyně také v rozsudku ESLP ve věci Valkov a další v. Bulharsko, v níž ESLP konstatoval, že legitimní očekávání založené přechodným ustanovením zakotveným v příslušném zákoně požívá taktéž ochrany a zrušení takového přechodného ustanovení představuje zásah do majetku ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k EÚLP. K tomuto žalobkyně poukázala také na právo Evropské unie poskytující záruky ve vztahu ke svobodě podnikání a právu na vlastnictví dle čl. 16 a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie. 20.         Žalobkyně proto poté, co obdržela pravomocná a vykonatelná povolení k provozování loterií a jiných podobných her, na základě právní úpravy účinné ke dni jejich vydání, jakož i na základě zavedeného a ustáleného výkladu této právní úpravy a dlouhodobě zavedené aplikační správní praxe vyplývající z činnosti žalovaného, důvodně předpokládala, že bude po celou dobu platnosti těchto povolení, pokud bude dodržovat stanovené podmínky k provozu, oprávněna provozovat loterie a jiné podobné hry uvedené v udělených povoleních, a tedy bude oprávněna užívat majetek k tomuto provozu určený, a že tímto provozem dosáhne dalšího rozmnožení svého majetku formou dosažení zisku. Žalobkyni tudíž v příslušném mezidobí vzniklo legitimní očekávání, jemuž se ve smyslu uvedených odkazů na rozhodovací praxi soudů poskytuje právní ochrana. Do takto vzniklého legitimního očekávání žalobkyně však stát neoprávněně zasáhl v okamžiku, kdy nabyl účinnosti zákon č. 300/2011 Sb., dle jehož přechodného ustanovení se regulační pravomoc obcí neměla vztahovat na udělená povolení pouze do 31. 12. 2014. Avšak ani ochrannou dobu dle zmiňovaného přechodného ustanovení stát nedodržel, když Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/13, přechodné ustanovení tohoto zákona zrušil a umožnil tak okamžitý dopad regulačních obecně závazných vyhlášek obcí, čímž bylo do legitimního očekávání žalobkyně neoprávněně zasaženo v relativně krátké době již podruhé. Tímto způsobem se podle žalobkyně Česká republika dopustila rovněž neoprávněného zásahu do svobody podnikání a práva na vlastnictví, které garantují právě čl. 16 a 17 Listiny základních práv Evropské unie. Tím se Česká republika dopustila i porušení primárního práva Evropské unie. 21.         Žalobkyně dále uvedla, že v prvostupňovém rozhodnutí ani napadeném rozhodnutí nebyla zohledněna zásada proporcionality. Nadto se dle názoru žalobkyně žalovaný nevypořádal ani s požadavkem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, dle nějž má být na žalovaném, aby v konkrétních případech posoudil, zda existence obecně závazné vyhlášky, ať již byla přijata před vydáním rozhodnutí o povolení či po něm, je důvodem pro zrušení povolení, a to především s ohledem na další ústavně vymezené principy. Otázka opodstatněnosti zásahu do práv žalobkyně na ochranu jejího vlastnického práva a práva podnikat a zejména pak otázky nejvyšší míry přípustnosti tohoto zásahu a všech možností minimalizace tohoto zásahu, nebyly ze strany žalovaného v prvostupňovém rozhodnutí ani v napadeném rozhodnutí vůbec hodnoceny a obě rozhodnutí byla vydána bez jakéhokoli ohledu na jiné ústavně vymezené principy, než je právo obcí na samosprávu. Žalovaný i ministr financí tak jednali v rozporu se zásadou proporcionality a mimo jiné i v přímém rozporu s uvedenými závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, přestože se jinak na tyto závěry bez výhrad odvolávali. 22.         Žalovaný navíc aplikoval na udělená povolení obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011, která byla vydána teprve poté, co tato povolení nabyla právní moci, čímž se podle názoru žalobkyně dopustil nepřípustného retroaktivního použití této obecně závazné vyhlášky. 23.         Žalobkyně proto trvá na tom, že žalovaný zrušil povolení udělená žalobkyni před uplynutím doby jejich platnosti neoprávněně, na základě nesprávného právního posouzení věci a porušil tím princip právní jistoty včetně principu ochrany důvěry v právo a ochrany nabytých práv, zasáhl tím nedovoleně do legitimního očekávání žalobkyně a dále porušil princip proporcionality a aplikoval nepřípustně retroaktivně obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011. Jelikož tento nezákonný a protiústavní postup nebyl napraven ani napadeným rozhodnutím, je nutno podle žalobkyně rovněž napadené rozhodnutí považovat za nezákonné a protiústavní. 24.         Dále se žalobkyně v podané žalobě zabývala vývojem judikatury Ústavního soudu v oblasti regulace loterií a jiných podobných her a polemice se závěry z ní vyplývajícími. S poukazem na text ze dne 1. 11. 2009 uveřejněný na webových stránkách Ministerstva vnitra odborem dozoru a kontroly veřejné správy nazvaný „Právní výklad k zákonnému zmocnění, k obecně závazné vyhlášce o loteriích a jiných podobných hrách“ a na obdobně vyznívající stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 26. 3. 2007 vytkla žalobkyně Ústavnímu soudu, že se ve svých nálezech sp. zn. Pl. ÚS 6/13, Pl. ÚS 29/10 a také Pl. ÚS 56/10, jakož i v dalších navazujících nálezech týkajících se práva obcí na regulaci provozu loterií a jiných obdobných her, odchýlil jak od zavedeného výkladu zákona o loteriích a dlouhodobé správní praxe, tak od své dřívější judikatury týkající se legitimního očekávání. Tímto postupem se Ústavní soud odchýlil také od svého právního názoru vyjádřeného ve svých nálezech (např. nález ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3207/07, nález ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 610/06) týkajících se ochrany důvěry adresátů právních norem v právo, která se odvíjí i od trvajícího výkladu právního předpisu orgány veřejné moci. Žalobkyně z těchto důvodů považuje nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, Pl. ÚS 29/10 a také Pl. ÚS 56/10 za překvapivé a nekonzistentní s dřívější judikaturou Ústavního soudu, jakož i s judikaturou ESLP a Soudního dvora týkající se ochrany legitimního očekávání. Žalobkyně je proto toho názoru, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby tato rozhodnutí Ústavního soudu a právní závěry v nich obsažené byly ve vztahu k vydaným povolením k provozování loterií a jiných podobných her ze strany žalobkyně, jakož i ze strany ostatních provozovatelů jakkoli předvídány. Na základě takovýchto rozhodnutí proto nelze dodatečně zbavit žalobkyni jejího legitimního očekávání a takové legitimní očekávání žalobkyně je tedy na místě chránit tím, že platnost udělených povolení bude dodržena. Ve světle takto uvedené argumentace se žalobkyni jeví případným, aby městský soud nález sp. zn. Pl. ÚS 6/13, Pl. ÚS 29/10 a také Pl. ÚS 56/10 v této věci nereflektoval a rozhodl v rozporu s výkladem uvedeným v těchto nálezech s tím, že Ústavní soud by měl tento způsob výkladu opětovně uvážit. Dalším důvodem, proč v této věci neaplikovat nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, Pl. ÚS 29/10 a také Pl. ÚS 56/10, je podle žalobkyně jejich rozpor s primárním právem Evropské unie. V této souvislosti žalobkyně připomněla, že v souladu s principem aplikační přednosti práva Evropské unie platí, že dostane-li se přímo použitelná norma unijního práva do aplikační kolize s normou národní, jsou všechny orgány členských států při aplikaci práva povinny dát přednost přímo použitelné normě Evropské unie před jakýmkoli vnitrostátním pravidlem a tím vyloučit aplikaci tohoto neslučitelného národního předpisu. 25.         Žalobkyně dále namítala nezákonnost a diskriminační povahu obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 a že regulace provedená jejím prostřednictvím je v rozporu s evropským právem. Těmito námitkami žalobkyně se však žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí, jakož i ministr financí v napadeném rozhodnutí odmítli zabývat s odůvodněním, že dozor nad obecně závaznými vyhláškami spadá do působnosti Ministerstva vnitra. 26.         Obecně závazná vyhláška č. 11/2011 bez bližšího odůvodnění reguluje jen některé druhy loterií a jiných podobných her vyjmenované v § 50 odst. 4 zákona o loteriích. Obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 proto považuje žalobkyně za diskriminační a rozpornou s § 50 odst. 4 zákona o loteriích, neboť stanovila zákaz provozu nebo časovou regulaci pouze pro určité druhy sázkových her (výherní hrací přístroje, centrální loterní systémy a lokální loterní systémy) a ostatní sázkové hry a loterie a jiné podobné hry dle § 50 odst. 4 zákona o loteriích obecně závazná vyhláška č. 11/2011 nijak nereguluje. Obecně závazná vyhláška č. 11/2011 navíc i pro regulované hry stanovuje rozdílný zákaz provozu, když na územích uvedených v čl. 1 odst. 1 zakazuje provoz v hernách, pohostinských zařízeních a dalších místech splňujících podmínky zvláštního provozního režimu, zatímco v čl. 2 na jiných zde uvedených územích povoluje provoz pouze v době od 10 do 22 hod. Podle názoru žalobkyně přitom z § 50 odst. 4 zákona o loteriích jasně, vyplývá, že obec může stanovit, že všechny vyjmenované loterie a jiné podobné hry mohou být provozovány pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených nebo stanovit, na kterých místech a v jakém čase je provoz těchto všech vyjmenovaných loterií a jiných podobných her zakázán, anebo úplně zakázat provozování všech uvedených loterií a jiných podobných her na celém území obce. Nerespektováním těchto zákonných možností regulace obecně závazná vyhláška č. 11/2011 zcela bezdůvodně zvýhodňuje určitý segment trhu před jiným, resp. určité provozovatele sázkových her před jinými a výrazným způsobem narušuje hospodářskou soutěž. Žalobkyně rovněž považuje ve vztahu k uděleným povolením obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 za vnitřně rozpornou, neboť na území městského obvodu Vítkovice stavuje v čl. 1 odst. 1 regulaci vymezením konkrétních adres a v čl. 2 stanovuje regulaci na území městského obvodu Vítkovice bez bližšího vymezení, aniž by tato duplicita byla blíže vysvětlena. 27.         Regulace v podobě obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 je podle žalobkyně rovněž nedůvodná a neobjektivní neboť samo statutární město Ostrava vydalo pro dotčenou adresu povolení k provozu výherních hracích přístrojů. Tímto rozhodnutím tak bylo osvědčeno splnění podmínek dle § 4 odst. 2 zákona o loteriích, dle něhož se povolení vydá, jestliže provozování loterií a jiných podobných her je v souladu s jinými právními předpisy, nenarušuje veřejný pořádek a je zaručeno jejich řádné provozování včetně řádného technického vybavení. Žalobkyni tudíž není znám žádný objektivní důvod, kvůli němuž by měla být v důsledku vydání obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 předčasně zrušena jí udělená povolení a tedy zakázána její podnikatelská činnost na adrese v povoleních uvedené. Tuto skutečnost podle žalobkyně dokládá též vydání oznámení o zahájení stavebního řízení Úřadem městského obvodu Vítkovice, odborem výstavby, životního prostředí a vodního hospodářství ze dne 15. 6. 2007, č. j. Výst/6239/2007/544/Ad, v němž byl vyjádřen souhlas městského obvodu se stavebními úpravami části budovy na adrese Jeremenkova  17/168 na bar s hernou. V rámci procesu vydávání těchto rozhodnutí bylo dané místo posouzeno jako vhodné k provozu loterií a jiných podobných her a s jeho realizací pak muselo být zcela logicky počítáno, stejně jako s vynaložením investic do tohoto provozu. 28.         Z uvedených důvodů proto považuje žalobkyně obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 za nezákonnou, a soud by proto v této věci měl využít svého oprávnění zakotveného v čl. 95 odst. 1 Ústavy a obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 z důvodu jejího rozporu se zákonem neaplikovat. 29.         Žalobkyně dále namítala nepoužitelnost a nevynutitelnost zákona č. 300/2011 Sb. pro rozpor s právem Evropské unie. Podle názoru žalobkyně nebyl před přijetím novely zákona o loteriích provedené zákonem č. 300/2011 Sb. dodržen notifikační proces v souladu se směrnicí 98/34/ES, a z tohoto důvodu je tato právní úprava nepoužitelná a vůči svým adresátům právně nevynutitelná. Ze stejného důvodu je proto vůči žalobkyni nevymahatelná obecně závazná vyhláška č. 11/2011, která byla vydána na základě § 50 odst. 4 zákona o loteriích novelizovaného zákonem č. 300/2011 Sb. 30.         Nedodržení notifikačního procesu spatřuje žalobkyně v tom, že Parlament České republiky přijal zákon č. 300/2011 Sb. jakožto novelu zákona o loteriích. Tato novela byla notifikována prostřednictvím národního kontaktního místa dne 14. 7. 2011 a v důsledku uplatněných stanovisek ze strany Evropské komise a Malty bylo období pozastavení prací prodlouženo až do 14. 11. 2011. Nicméně ještě v průběhu trvání období tzv. pozastavení prací, konkrétně dne 6. 9. 2011, byl předpis schválen Poslaneckou sněmovnou, prezident zákon podepsal dne 27. 9. 2011 a ve Sbírce zákonů byl vyhlášen dne 14. 10. 2011, kdy také nabylo účinnosti jeho ustanovení čl. I bodu 30, pokud jde o § 50 odst. 4 a část třetí. Předvídané období pozastavení prací se tak v důsledku jeho „vnitrostátního přerušení“ stalo bezpředmětným a podrobná stanoviska Malty a Evropské komise nemohla být proto ve smyslu předvídaném směrnicí 98/34/ES náležitě uplatněna. To dokazuje také výpis z databáze DG-ENTERPRISE – 98/34 – TRIS. Tím podle žalobkyně došlo k porušení § 2 odst. 1 písm. a) a c) a § 3 a § 4 nařízení vlády č. 339/2002 Sb., o postupech při poskytování informací v oblasti technických předpisů, technických dokumentů a technických norem a čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 směrnice 98/34/ES, protože tyto nové zásadní změny nebyly předloženy Evropské komisi znovu k vyjádření. V této souvislosti žalobkyně dále poukázal na rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech Fortuna sp. z o. o., Grand sp. z o. o., Forta sp. z o. o. v. Dyrektor Izby Celnej w Gdyni, C-213/11, C-214/11 a C-217/11. 31.         S odkazy na další judikaturu Soudního dvora pak žalobkyně uvedla, že právě vady procesu, kterým byl zákon č. 300/2011 Sb. přijat, způsobují nepoužitelnost a právní nevynutitelnost tohoto zákona vůči jeho adresátům, stejně jako obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 jako právní předpisu přijatého na jeho základě. 32.         Dále žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s tím, že by žalovaný nemohl poté, co byl ze strany žalobkyně na nesrovnalosti v notifikačním procesu upozorněn, v dané situaci nic konat. Žalovaný při vědomí, že platí právo Evropské unie, neměl poté, co žalobkyně tuto skutečnost namítla, nenotifikovaný zákon vůči žalobkyni vůbec používat. 33.         V závěru podané žaloby žalobkyně namítala rozpor postupu žalovaného s právem Evropské unie. 34.         V této souvislosti odkázala žalobkyně na rozsudek Soudního dvora SIA Garkalns v. Rīgas dome, C-470/11, bod 42, dle něhož musí být v rámci režimu povolování hazardních her dodržena zásada rovného zacházení a z ní vyplývající povinnost transparentnosti a dále musí být režim povolování hazardních her založen na objektivních, nediskriminačních a předem známých kritériích tak, aby byly pro výkon posuzovací pravomoci orgánů stanoveny určité meze, které by zabránily tomu, aby byla použita svévole. Vnitrostátní právní úprava proto musí regulovat oblast provozování loterií a jiných podobných her soudržným a systematickým způsobem. Podle názoru žalobkyně však aktuální právní úprava založená zákonem č. 300/2011 Sb., která obcím v § 50 odst. 4 zákona o loteriích přiznává právo regulovat provozování loterií a jiných podobných her obecně závaznými vyhláškami obcí, aniž pro tuto regulaci stanoví více určitější objektivní, nediskriminační a z pohledu provozovatelů předem známá kritéria, zásadám a požadavkům formulovaným v judikatuře Soudního dvora neodpovídá. Pro žalobkyni je nadto velmi obtížné sledovat účinnou úpravu v každé obci za situace, kdy zákon podmiňuje platnost obecně závazných vyhlášek pouze jejich vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, tedy žalobkyně nemá možnost se s platnou právní úpravou seznámit na veřejně dostupném centrálním místě. 35.         Mechanismus povolování provozu loterií vytvořený v § 50 odst. 4 zákona o loteriích je přitom nastaven tak, že se při něm povolení k provozu loterie či jiné podobné hry řádně vydané žalovaným může kdykoliv a bez jakýchkoli předvídatelných pravidel dostat do kolize s následně vydanou obecně závaznou vyhláškou obce a vyvolat ze strany žalovaného řízení dle § 43 odst. 1 zákona o loteriích o zrušení takového povolení před skončením doby jeho platnosti. Takový režim považuje žalobkyně za neobjektivní, diskriminační a bez předem známých kritérií, kolidující se shora uvedeným výkladem uváděným v judikatuře Soudního dvora, a tedy i s právem Evropské unie, především se zásadou volného pohybu služeb a se svobodou usazování. 36.         Žalobkyně dále uvedla, že obce při regulaci provozování technických herních zařízení či kasin postupují v drtivé většině případů zcela netransparentně a nesystematicky, přičemž jejich normotvorba se neopírá o jakákoliv předvídatelná kritéria. 37.         Právní úprava loterií a jiných podobných her v České republice proto podle žalobkyně porušuje právo Evropské unie, zejména volný pohyb služeb a svobodu usazování a je tedy i v rozporu s čl. 1 odst. 2 a čl. 10a Ústavy. 38.         V úplném závěru žaloby žalobkyně navrhla, aby městský soud položil Soudnímu dvoru celkem 5 předběžných otázek, jejichž zodpovězení Soudním dvorem je podle žalobkyně pro konečné rozhodnutí v této věci nezbytné. IV.          Vyjádření žalovaného39.         Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. V úvodu svého vyjádření žalovaný nejprve shrnul skutkový stav věci a průběh správního řízení a konstatoval, že řízení o zrušení povolení žalobkyně k provozování loterií a jiných podobných her zahájil z důvodu nastalé a dodatečně najevo vyšlé okolnosti ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích, pro niž nebylo možné loterii a jinou podobnou hru povolit, kterou byl rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011. 40.         K žalobkyní namítaným procesním vadám žalovaný uvedl, že se plně ztotožňuje s argumentací v napadeném rozhodnutí. Žalobkyně byla s podklady pro vydání rozhodnutí, a to obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011 a nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 dostatečně seznámena již v rámci oznámení o zahájení řízení. Žalobkyni bylo rovněž umožněno, aby po celou dobu uplatňovala své právo na nahlížení do spisu podle § 38 správního řádu. V oznámení o zahájení řízení byla v souladu s § 46 odst. 3 správního řádu vymezena doba, po kterou mohla žalobkyně činit návrhy důkazů, vyjádření ve věci nebo jiné návrhy či úkony dle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu, přičemž tato lhůta byla žalobkyni na její žádost i prodloužena. Žalobkyně ostatně v této prodloužené lhůtě žalovanému zaslala vyjádření k zahájení správního řízení. Statutární město Ostrava po zahájení řízení ve svém vyjádření nesdělilo žalovanému žádné podstatné informace, které by měly vliv na probíhající řízení, a nebyly známy v době zahájení řízení. Obsahem jeho vyjádření bylo pouze shrnutí právní úpravy statutárního města Ostravy v oblasti loterií a jiných podobných her. Jiné podklady pro vydání rozhodnutí již nebyly v průběhu řízení doplňovány. Žalovaný proto s ohledem na skutečnost, že v řízení nebyl doplňován žádný podklad, ke kterému by při rozhodování ve věci přihlížel, nezasílal žalobkyni další výzvu podle § 36 odst. 3 správního řádu. V případě, že by byl spis o nový relevantní podklad pro vydání rozhodnutí doplněn, žalovaný by žalobkyni novou výzvu podle § 36 odst. 3 správního řádu zaslal, jako to činí i v jiných řízeních, jak je žalobkyni jako jejich účastníku známo. Veškerá procesní práva žalobkyně v řízení tak byla podle žalovaného zachována. 41.         Žalovaný nesouhlasil s názorem žalobkyně, že § 43 odst. 1 zákona o loteriích je nutno aplikovat ve spojení s § 96 odst. správního řádu. Řízení dle § 43 odst. 1 zákona o loteriích je podle žalovaného řízením sui generis dle zvláštního právního předpisu a je vůči § 94 a násl. správního řádu upravujícím přezkumné řízení ve vztahu speciality, což vylučuje subsidiární použití ustanovení správního řádu o přezkumném řízení. Řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích je proto možné zahájit kdykoliv po dobu platnosti loterie nebo jiné podobné hry. 42.         Žalovaný dále uvedl, že nepovažuje svůj postup při rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her za protiústavní. Jak vyplývá ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 zmíněného již v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v případech, kdy žalovaný využívá postup podle § 43 zákona o loteriích, nejedná se o protiústavní postup a porušení tohoto zákona, a to především s ohledem na skutečnost, že si provozovatelé loterií a jiných podobných her musí být vědomi existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích, a tedy i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. Žalovanému nepřísluší jakkoliv hodnotit rozhodovací činnost Ústavního soudu, ale vždy plně v souladu s jeho nálezy a právními závěry z nich vyplývajícími postupuje. Ke zrušení dotčeného rozhodnutí došlo pro jeho rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011, čímž došlo k uplatnění ústavního práva obcí na samosprávu, které obce vykonávají právě prostřednictvím vydávání obecně závazných vyhlášek regulujících provoz loterií a jiných podobných her. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 přitom Ústavní soud judikoval, že v případě, že by žalovaný povolení k provozování loterií a jiných podobných her v případě, že je jejich provozování v rozporu s obecně závaznou vyhláškou, nerušil, dopustil by se zásahu do ústavního práva obcí na samosprávu. V rámci aplikace § 43 zákona o loteriích přitom vždy dochází k poměřování jednotlivých zájmů, principů, práv a povinností ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10. 43.         K námitce žalobkyně, že obecně závazná vyhláška č. 11/2011 byla aplikována na povolení, jež nabyla právní moci před účinností této vyhlášky, žalovaný uvedl, že ze znění § 43 odst. 1 zákona o loteriích vyplývá, že aplikace obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 na dříve vydaná povolení je postupem nejen plně odpovídajícím zákonu o loteriích, ale je také postupem souladným s ústavním pořádkem. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 Ústavní soud vyjádřil názor, že na základě § 43 odst. 1 zákona o loteriích se předpokládá zrušení vydaných povolení nejen v případě, kdy vyjdou dodatečně najevo skutečnosti, pro které nebylo možno loterii či jinou podobnou hru povolit, ale také tehdy, pokud tyto skutečnosti nastanou až po vydání povolení. 44.         Žalovaný dále uvedl, že princip proporcionality, jehož se žalobkyně opakovaně dovolává, doznal v důsledku rozhodovací praxe Ústavního soudu podstatných změn Podle žalovaného u provozovatelů těchto zařízení nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek, neboť, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, mohli a měli si být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, ale i podzákonných předpisů, včetně vyhlášek. S ohledem na § 43 odst. 1 zákona o loteriích si tito provozovatelé musí být vědomi i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. Navíc, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2012, č. j. 1 As 123/2012 - 31, pravomoc obcí regulovat loterie a jiné podobné hry zde byla dána po celou dobu existence § 50 odst. 4 zákona o loteriích. Zrušením dotčeného povolení tedy žalovaný plně respektoval ústavní právo obcí na samosprávu. 45.         K námitce nezákonnosti a diskriminační povahy obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 žalovaný uvedl, že dozor nad zákonností obecně závazných vyhlášek obcí spadá do pravomoci Ministerstva vnitra. Žalovaný zákonnost obecně závazných vyhlášek oprávněn přezkoumávat není. Takovou pravomoc má Ministerstvo vnitra, které obecně závaznou vyhlášku nezákonnou neshledalo. Žalovaný je povinen v takovém případě aplikovat obecně závaznou vyhlášku bez výhrad. Statutární město Ostrava přitom prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 jednoznačně vyjádřilo svůj regulační úmysl ve vztahu k jednotlivým druhům loterií a jiných podobných her. V této souvislosti žalovaný zdůraznil, že pravomoc obcí regulovat prostřednictvím obecně závazných vyhlášek umístění interaktivních loterních terminálů a obdobných technických zařízení aproboval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 Ústavní soud a pravomoc obcí v této oblasti tak byla dána před nabytím § 50 odst. 4 zákona o loteriích v znění účinném od 14. 10. 2011. 46.         Žalovaný dále uvedl, že argumentace souhlasem se stavebními úpravami (kolaudačním souhlasem) objektu, v němž byly loterie a jiné podobné hry provozovány, vydaným příslušným úřadem nemá ve vztahu k předmětu řízení žádnou relevanci. 47.         Dále žalovaný uvedl, že zákon č. 300/2011 Sb., byl podroben notifikačnímu procesu podle směrnice 98/34/ES. Žalovaný se v rámci správního řízení řídí platnými a účinnými právními předpisy včetně základních zásad činnost správních orgánů a nepřísluší mu rozhodovat o nevymahatelnosti a nevynutitelnosti právního předpisu dle směrnice 98/34/ES. V této souvislosti žalovaný znovu připomněl, že pravomoc regulovat loterie a jiné podobné hry měly obce již před nabytím účinnosti zákona č. 300/2011 Sb. 48.         K námitce žalobkyně, že česká právní úprava v rozporu se závěry vyplývajícími z rozsudku Soudního dvora SIA Garkalns, C-470/11 nestanoví dostatečně transparentní, objektivní nebo předem známá kritéria pro povolování hazardních her, žalovaný uvedl, že mu nepřísluší hodnotit, zda právní úprava odpovídá principům formulovaným unijním právem, neboť jako správní orgán podstupuje v souladu s platnými a účinným právními předpisy a nemá možnost přezkoumávat jejich případný nesoulad s jinými právními předpisy nebo mezinárodními smlouvami. 49.         K žalobkyní namítané nesystematičnosti a nesoudržnosti právní úpravy a tvrzenému rozporu s judikaturou Soudního dvora a ESLP žalovaný uvedl, že jsou to zejména obce, které nejtíživěji pociťují celospolečenská rizika obvykle spojená s provozováním loterií a jiných podobných her, proto je na místě, aby tuto oblast regulovaly cestou obecně závazných vyhlášek právě místní orgány, a to s přihlédnutím k místním poměrům, jejichž znalost je na centrální úrovni omezená. Institut kontroly obecně závazných vyhlášek je české právní úpravě znám, a to prostřednictvím Ministerstva vnitra, které je rovněž oprávněno podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky. V případě, že Ústavní soud shledá obecně závaznou vyhlášku protiústavní či nezákonnou, zruší ji. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze rozdílnou úpravu na místní úrovni, která zohledňuje místní poměry, považovat za rozpornou s právem Evropské unie, a to i s ohledem na zmiňovaný centralizovaný dozor nad obsahem obecně závazných vyhlášek prováděný Ministerstvem vnitra. 50.         K tvrzení žalobkyně, že je pro ni velmi obtížné udržet si přehled o obecní normotvorbě žalovaný konstatoval, že obecně závazné vyhlášky jsou vyhlašovány vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, a pokud není stanoveno jinak, jsou účinné 15. dnem po jejich vyhlášení a jsou závazné pro všechny adresáty, tudíž se nikdo nemůže dovolávat jejich neznalosti. V souladu s § 26 odst. 1 správního řádu je obsah úřední desky obligatorně zveřejňován i způsobem umožňujícím dálkový přístup, tj. na internetu. I když žalobkyně působí celostátně, žalovaný je toho názoru, že vzhledem k rozšířenosti pokrytí veřejné sítě internet nejen na území České republiky, je obsah úředních desek jednotlivých obcí jednoduše zjistitelný, a to i s ohledem na skutečnost, že způsob ovládání úředních desek s dálkovým přístupem je takový, aby fakticky neznemožnil seznámení se s jejím obsahem i osobám méně technicky zdatným. 51.         Žalovaný následně shrnul průběh notifikace zákona č. 300/2011 Sb. podle směrnice 98/34/ES a v této souvislosti uvedl, že podle jeho názoru je zákon o loteriích jedním z příkladů právního předpisu, v jehož obsahu se prolínají hmotněprávní i procesněprávní ustanovení. Jelikož ne každé jeho ustanovení má technickou povahu, není možné přistoupit na premisu, že veškerá ustanovení tohoto zákona podléhají povinnosti notifikační procedury. V této souvislosti poukázal žalovaný na stanovisko generálního advokáta ve věci C-443/98, Unilever Italia SpA proti Central Food SpA., z něhož vyplývá, že i v případě nedodržení předepsané procedury budou použitelná a vynutitelná ta ustanovení zákona, která nejsou technickou regulací ve smyslu směrnice 98/34/ES. Takovým ustanovením je v rámci zákona o loteriích právě ustanovení o regulační pravomoci obcí obsažené v § 50 odst. 4, ke kterému navíc nebyly v rámci notifikačního procesu vzneseny žádné připomínky, a tudíž lze učinit závěr, že toto ustanovení bylo přijato v souladu s požadavky práva Evropské unie. Domnívá-li se však žalobkyně, že  k porušení směrnice 98/34/ES došlo, může se dovolávat ochrany u národního soudu, což v tomto případě také činí. 52.         Ke zrušení příslušných povolení by však došlo i v případě, pokud by zákon č. 300/2011 Sb. nebyl přijat a neexistoval by. Již před přijetím tohoto zákona měly obce pravomoc regulovat prostřednictvím obecně závazné vyhlášky výherní hrací přístroje. Pojem výherní hrací přístroj byl již před přijetím zákona č. 300/2011 Sb. interpretován ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 a následných rozhodnutí nejvyšších soudů tak, že pod pojem výherní hrací přístroj se zařazovaly i interaktivní videoloterní terminály a případně jiná technická herní zařízení spadající pod definici § 2 písm. e) zákona o loteriích a pravomoc obcí regulovat loterie a jiné podobné hry byla zakotvena v § 50 odst. 4 zákona o loteriích. Žalovaný proto nepovažuje za potřebné, aby byla předkládána Soudnímu dvoru předběžná otázka, jak to navrhovala žalobkyně. V.          Replika a další vyjádření žalobkyně53.         Žalobkyně uvedla, že trvá na tom, že jestliže po zahájení řízení statutární město Ostrava zaslalo žalovanému své vyjádření, pak tato skutečnost bez ohledu na obsah tohoto vyjádření založila povinnost žalovaného, aby ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu informoval žalobkyni o následném doplnění spisu a aby žalobkyni fakticky umožnil vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. V takovém případě tedy k řádnému uplatnění procesních práv žalobkyně nepostačí jen odkaz na výzvu učiněnou v rámci oznámení o zahájení řízení ani odkaz na obecné právo účastníka nahlížet do spisu. Žalobkyně navíc po zahájení správního řízení v žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření výslovně žalovaného požádala, aby v případě jakéhokoli doplnění spisu byla znovu vyzvána k tomu, aby se k podkladům rozhodnutí mohla vyjádřit. Žalovaný navíc kromě povinnosti informovat žalobkyni o doplnění spisu po zahájení řízení dále nesplnil ani povinnost dát žalobkyni na vědomí, k jakému datu žalovaný hodlá vydat rozhodnutí ve věci, aby žalobkyně mohla rozpoznat, v jakém okamžiku je namístě vyjádřit se ke shromážděným podkladům rozhodnutí. V jiných řízeních, která žalovaný se žalobkyní vedl, přitom takovou výzvu žalobkyni zaslal. Jestliže žalovaný v tomto řízení postupoval jinak, pak takový postup podle žalobkyně zakládá nedůvodné rozdíly v rámci vedení jednotlivých správních řízení, čímž dochází k porušení zásady uvedené v § 2 odst. 4 správního řádu. 54.         Žalobkyně dále uvedla, že má i nadále za to, že lhůty stanovené v § 96 odst. 1 správního řádu se vztahují na všechny druhy přezkumných řízení zahájených správními orgány z moci úřední a dopadají tedy i na řízení dle § 43 odst. l zákona o loteriích. Opačný výklad by nepřijatelným způsobem zasahoval do právní jistoty účastníka spoléhajícího se na pravomocné správní rozhodnutí, které má být předmětem takového přezkumu, a rovněž tak do práv, která na základě tohoto pravomocného a vykonatelného správního rozhodnutí v dobré víře nabyl. Takový výklad by se tak nutně dostal do rozporu i se zásadou ochrany dobré víry vyjádřenou v § 2 odst. 3 správního řádu. 55.         Žalobkyně dále uvedla, že pokud žalovaný považuje napadené rozhodnutí za ústavně konformní na základě závěrů vyplývajících z nálezů Ústavního soudu, dle nichž si provozovatelé loterií a jiných podobných her museli být vědomi existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích a tedy i skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoli, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni a že zrušením dotčených povolení dochází k uplatnění ústavního práva obcí na samosprávu, pak žalobkyně zcela setrvává na svém právním názoru, že žalovaný svým postupem porušil ústavně zaručený princip právní jistoty, princip dobré víry ve správnost aktů veřejné moci a v jimi konstituovaná nabytá práva a zásadu ochrany legitimního očekávání i zákaz retroaktivní účinnosti a výkladu právních norem, a to z důvodů, které již žalobkyně obsáhle vyložila v podané žalobě. 56.         Dále žalobkyně poukázala na skutečnosti, že žalovaný ve svém vyjádření vůbec neuvedl, zda a s jakými ústavně garantovanými právy žalobkyně v řízení poměřil právo obcí na samosprávu, k jakým závěrům při tomto poměření došel a jak v prvostupňovém rozhodnutí a v napadeném rozhodnutí zabezpečil minimalizaci zásahu do ústavně zaručených práv žalobkyně. Žalobkyně je toho názoru, že řízení bylo žalovaným vedeno zcela formalisticky, bez jakéhokoli přihlédnutí ke konkrétnímu skutkovému stavu vyvolanému provozem loterií a jiných podobných her dle žalobkyni udělených povolení na území statutárního města Ostravy a ze strany žalovaného tak k zohlednění zásady proporcionality fakticky vůbec nedošlo. 57.         Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný veškeré její námitky ohledně nezákonnosti obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 odmítl s tím, že není oprávněn zákonnost obecně závazných vyhlášek přezkoumávat a dále s tím, že je mu z úřední činnosti známo, že obecně závazná vyhláška č. 11/2011 nebyla shledána Ministerstvem vnitra za nezákonnou. Žalovaný tedy tyto námitky žalobkyně nijak meritorně nevypořádal a nezvolil ani jiný procesní postup, kterým by pochybnosti o zákonnosti obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 jednoznačným a přesvědčivým způsobem odstranil. Za situace, kdy žalovaný deklaruje svou vědomost o tom, že Ministerstvo vnitra neshledalo obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 nezákonnou, bylo podle žalobkyně přinejmenším namístě vyžádat a učinit součástí spisu veškerou dokumentaci, kterou Ministerstvo vnitra v rámci své dozorové pravomoci dle § 123 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“) ve vztahu k obecně závazné vyhlášce č. 11/2011 opatřilo, a tuto předložit žalobkyni k vyjádření. Teprve tímto postupem a nikoli na základě zcela nepřezkoumatelného konstatování žalovaného mohlo být ověřeno, zda Ministerstvo vnitra posuzovalo obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 také z důvodů namítaných žalobkyní a tedy zda posoudilo odůvodněnost okamžité účinnosti obecně závazné vyhlášky, její soulad s právem Evropské unie a rovněž zda posoudilo i důvodnost a účelnost úplného zákazu provozu dotčených loterií a jiných podobných her na území statutárního města Ostravy. 58.         Žalobkyně dále uvedla, že její argumentace poukazem na rozhodnutí ve stavebním řízení umožňující jí na adrese Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 17/168 provozovat loterie a jiné podobné hry je v souladu s jedním ze základních principů právního státu, a to s požadavkem na předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost jak právních předpisů, tak i individuálních právních aktů. Jestliže příslušný stavební úřad ve stavebním řízení posoudil prostory na uvedené adrese jako vhodné k provozování loterií a jiných podobných her a obecně závazná vyhláška č. 11/2011 na stejném místě tento provoz neumožňuje, pak takový stav odporuje tomuto požadavku a zakládá nesoudržnost regulace obsažené v obecně závazné vyhlášce. 59.         K tvrzení žalovaného, že zákon č. 300/2011 Sb. byl podroben notifikačnímu procesu podle směrnice 98/34/ES, žalovaná poukázala na skutečnost, že k jeho schválení a nabytí účinnosti došlo ještě před skončením období tzv. pozastavení prací, čímž došlo i k porušení notifikační procedury ve smyslu směrnice 98/34/ES. Právě to ve vztahu k žalobkyni způsobilo nepoužitelnost a nevynutitelnost tohoto předpisu stejně tak obecně závazné vyhlášky č. 11/2011, byla vydána právě na základě § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve znění novelizovaném zákonem č. 300/2011 Sb. 60.         Žalobkyně rovněž uvedla, že i nadále považuje českou právní úpravu regulace loterií a jiných podobných her za rozpornou s právem Evropské unie. Podle jejího názoru by mělo být i zájmem žalovaného jako regulátora v oblasti provozování loterií a jiných podobných her, aby tato otázka byla v řízení spolehlivě zodpovězena, a proto by měl být soudem využit institut předběžných otázek položených Soudnímu dvoru, jak navrhla v podané žalobě. 61.         Žalobkyně dále uvedla, že dle údajů dostupných na internetových stránkách Ministerstva vnitra je v České republice 6254 obcí a v krajním případě by tedy ve smyslu vyjádření žalovaného měla žalobkyně každý den kontrolovat dálkovým přístupem stejný počet úředních desek na internetových stránkách každé jednotlivé obce, aby zjistila aktuální stav místní právní úpravy. Takový požadavek podle žalobkyně nelze považovat za přiměřený ani systematický. 62.         Žalobkyně dále uvedla, že ze směrnice 98/34/ES i z navazující judikatury Soudního dvora, na kterou poukázala v žalobě, zcela zřetelně vyplývá, že v případě změny návrhu technického předpisu je povinností členského státu pozměněný návrh zákona znovu notifikovat jako celek a dojde-li k porušení předepsané notifikační procedury, pak toto porušení způsobuje neaplikovatelnost a nevynutitelnost dotčeného předpisu jako celku a nikoli pouze jeho vybraných ustanovení. Je tak zcela namístě, aby vůči ní zákon č. 300/2011 Sb. nebyl vůbec aplikován. 63.         Žalobkyně se také neztotožnila s tvrzením žalovaného, že statutární město Ostrava by přistoupilo k regulaci loterií a jiných podobných her i v případě, kdy by zákon č. 300/2011 Sb. nebyl přijat. Obecně závazná vyhláška č. 11/2011 se na § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve znění novelizovaném zákonem č. 300/2011 Sb. výslovně odkazuje. Nelze tedy spolehlivě předvídat, zda a jakou obecně závaznou vyhlášku ve vztahu k regulaci loterií a jiných podobných her by statutární město Ostrava vydalo, pokud by zákon č. 300/2011 Sb. a tedy ani § 50 odst. 4 zákona o loteriích v příslušném znění vůbec neexistovaly. 64.         Žalobkyně se ve věci dále vyjádřila obsáhlým podáním ze dne 31. 8. 2015. 65.         V tomto podání žalobkyně uvedla, že je nesprávný závěr žalovaného, že by § 43 odst. 1 zákona o loteriích měl být aplikován nejen v případě změny okolností skutkových, ale též okolností právních, jako je i následné vydání obecně závazné vyhlášky regulující provozování loterií a jiných podobných her na území obce. Podle názoru žalobkyně se v případě rozhodnutí o zrušení vydaného povolení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích jedná o zvláštní případ nového rozhodnutí ve věci ve smyslu § 101 odst. 1 písm. c) správního řádu, dle něhož lze novým rozhodnutím z vážných důvodů dodatečně stanovit nebo změnit dobu platnosti nebo účinnosti rozhodnutí, kterým byla zkrácena platnost dříve pravomocně vydaných povolení. Takové nové rozhodnutí ve věci však nelze podle žalobkyní citované odborné literatury vydat na základě změny právního stavu, neboť by tak mohlo dojít k nežádoucí retroaktivitě právní normy. Prvostupňové rozhodnutí i napadené rozhodnutí podle žalobkyně přitom představují právě nové rozhodnutí ve věci vydané pouze na základě změny právního stavu spočívající v následném vydání obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 a postupem žalovaného tak došlo k nežádoucí retroaktivně, která je v právním státě nepřípustná. Výklad § 43 odst. 1 zákona o loteriích, zastávaný žalovaným, podle nějž se v případě rušení dříve vydaných povolení k provozování loterií a jiných podobných her na základě následně vydaných obecně závazných vyhlášek obcí o nepřípustnou pravou retroaktivitu jednat nemůže, je proto nesprávný a v příkrém rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a Soudního dvora. 66.         Žalobkyně dále uvedla, že je nesprávný názor žalovaného, že provozovatelům loterií a jiných podobných her nesvědčí žádné legitimní očekávání ohledně toho, že jim udělená povolení zůstanou v platnosti po celou v nich stanovenou dobu a umožní jim po tuto dobu provozování povolené činnosti. Na podporu své argumentace žalobkyně obsáhle citovala z rozsudků Nejvyššího správního soudu (ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130), Krajského soudu v Brně (ze dne 30. 3. 2015, č. j. 62 A 102/2013 - 126) a Soudního dvora (Costa a Cifone) vyjadřujících se k otázce legitimního očekávání podnikajících subjektů. Žalovaný argumentaci žalobkyně odmítl s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 s tím, že si žalobkyně měla být vědoma skutečnosti, že může být uděleného povolení kdykoliv zbavena, a to i v důsledku vydání obecně závazné vyhlášky obcí, které mohou kdykoliv na svém území zakázat nebo omezit provozování loterií a jiných podobných her, tento závěr žalovaného stejně jako závěry Ústavního soudu, na něž žalovaný ve svých vyjádřeních odkazuje, jsou však podle žalobkyně v rozporu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora. 67.         Žalobkyně loterie a jiné podobné hry na území všech dotčených obcí provozovala na základě udělených povolení po řadu let a náhlá změna v přístupu žalovaného a obcí zasahující do práv žalobkyně nabytých v dobré víře nemůže obstát z hlediska požadavků na dosahování deklarovaného cíle soudržným a systematickým způsobem, což je požadavek vyplývající z rozsáhlé konstantní judikatury Soudního dvora v oblasti regulace hazardních her (Gambelli a další, bod 67, Placanica a další, bod 53, Liga Portuguesa de Futebol Profissional a Bwin International, bod 61, Carmen Media Group, body 55 a 64, Markus Stoß a další, body 83 a 97, Costa a Cifone, bod 63, SIA Garkalns, bod 37). Za této situace nelze žalobkyni odpírat paušálně ochranu jejích práv nabytých v dobré víře a popřít v rozporu s právem Evropské unie její legitimní očekávání pouhým mechanickým a ryze formalistickým kopírováním názorů Ústavního soudu, jako to učinil žalovaný, aniž by se jakkoliv zabýval okolnostmi daného případu. Závěry žalovaného jsou tak ve vztahu k absenci legitimního očekávání žalobkyně nepodložené jakýmkoliv konkrétním přezkumem, zda žalobkyni v daném případě legitimní očekávání svědčilo či nesvědčilo. 68.         Žalobkyně dále uvedla, že stanovisko žalovaného, že mu nepřísluší rozhodovat o nevymahatelnosti a nevynutitelnosti právního předpisu dle směrnice 98/34/ES a že mu nepřísluší hodnotit, zda jím aplikovaná vnitrostátní právní úprava odpovídá principům formulovaným unijním právem, je v rozporu s principy práva Evropské unie. K řádné aplikaci práva Evropské unie a principů vyplývajících z judikatury Soudního dvora musí z úřední povinnosti přihlížet všechny orgány veřejné moci členských států, tedy i žalovaný, což bylo opakovaně potvrzeno i rozhodnutími Soudního dvora (rozsudek Fratelli Constanzo SpA nebo Consorzio Industrie Fiammiferi). 69.         Z rozhodovací činnosti Soudního dvora přitom podle žalobkyně vyplývá, že právo Evropské unie se aplikuje i na čistě vnitrostátní situace a pro aplikaci unijního práva tak není nezbytná přítomnost přeshraničního (unijního) prvku, neboť pro aplikaci práva Evropské unie postačuje, čistě hypotetická možnost, že by dané vnitrostátní opatření mohlo odradit subjekt z jiného členského státu v daném členském státě provozovat podnikatelskou činnost. Tyto závěry podle žalobkyně vyplývají i judikatury Soudního dvora týkající se oblasti hazardních her (rozsudky SIA Garkalnas a ze dne 11. 6. 2015, ve věci C-98/14, Berlington Hungary Tanácsadó és Szolgáltató kft a další proti Magyar Állam). V obou projednávaných věcech se jednalo o čistě vnitrostátní situaci, sporu se účastnily pouze vnitrostátní subjekty a soudy aplikovali jen vnitrostátní právo. Ve druhém z uvedených rozsudků přitom podle žalobkyně Soudní dvůr výslovně potvrdil, že vnitrostátní předpis, který bez jakéhokoliv přechodného období na kompenzace provozovatelům hazardních her zakazuje provozování určitého druhu hazardu, tedy jak to činí i § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve spojení s obecně závaznými vyhláškami obcí a 43 odst. 1 zákona o loteriích, představuje omezení volného pohybu služeb zaručeného čl. 56 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“). 70.         Obdobně proto ani v České republice nelze vyloučit, že postup žalovaného při rušení udělených povolení a jeho výklad § 43 odst. 1 zákona o loteriích je způsobilý potenciálně odradit od usazení jiné podnikatelské subjekty z jiných členských států Evropské unie. Postup žalovaného však neomezuje zájmy subjektů z jiných členských zemí pouze v hypotetické rovině, ale fakticky dochází činností žalovaného k ovlivňování obchodu mezi členskými státy. Žalobkyně ve svých videoloterních zařízeních používá software vyvinutý společností ze Švédska, a této společnosti se pochopitelně také výrazně dotýká odebírání povolení žalobkyni, jehož důsledkem je značný pokles poptávky po její produkci. Kromě toho je klientela žalobkyně tvořena i příslušníky jiných členských států Evropské unie, kteří Českou republiku z pracovních či osobních důvodů navštěvují. Také tyto osoby jsou rozhodováním žalovaného dotčeny. Ačkoliv podle žalobkyně podle judikatury Soudního dvora postačuje pro aplikaci práva Evropské unie na vnitrostátní situace i pouhá hypotetická možnost spočívající v odrazení subjektu z jiného členského státu provozovat podnikatelskou činnost v daném státě, v tomto případě není přítomna jen tato hypotetická možnost, ale jsou identifikovatelné i konkrétní „evropské prvky“. Navíc, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora Berlington Hungary, C-98/14, pro aplikaci čl. 56 SFEU není nutností přítomnost jakéhokoliv prvku diskriminace mezi domácími a zahraničními subjekty, ale plně postačuje existence jakéhokoliv omezení volného pohybu služeb, jako je tomu v případě žalobkyně. V této souvislosti žalobkyně připomněla, že vnitrostátní soudy jsou povinny použít bezprostředně aplikovatelná ustanovení práva Evropské unie ex officio, aniž by se jejich použití dovolával účastník řízení. 71.         Žalobkyně dále citovala z bodů 70, 74, 77 a 78 rozsudku Costa a Cifone a v návaznosti na tuto citaci uvedla, že z tohoto rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že otázka povolování loterií a jiných podobných her spadá do působnosti čl. 49 SFEU zakazujícího omezování svobody usazování. Z tohoto rozhodnutí rovněž podle žalobkyně vyplývá, že režim povolování loterií a jiných podobných her i režim jejich rušení musí být založen na objektivních, nediskriminačních a předem známých kritériích tak, aby byly pro výkon pravomocí příslušných orgánů stanoveny určité meze zabraňující svévolnému využívání jejich pravomocí. Zákon o loteriích ani obecně závazná vyhláška č. 11/2011, na jejichž základě došlo ke zrušení povolení uděleného žalobkyni, však vůbec žádná kritéria nestanoví. Výklad žalovaného týkající se § 43 odst. 1 a § 50 odst. 4 zákona o loteriích naopak umožňuje žalovanému retroaktivně zrušit vydané povolení před uplynutím doby jeho platnosti, a to na základě pravomoci obce kdykoliv v budoucnu vydat obecně závaznou vyhlášku omezující nebo zakazující provoz loterií nebo jiných podobných her na území obce. Adresáti této regulace pak nejsou a ani nemohou být schopni se na takové dopady regulace předem jakkoliv připravit a dobu trvání uděleného povolení přímo či nepřímo předvídat. Ke zrušení povolení ze strany žalovaného tak došlo zcela nečekaně. 72.         V této souvislosti žalobkyně poukázala znovu na rozsudek Berlington Hungary a zopakovala, že v tomto rozsudku Soudní dvůr mimo jiné uvedl, že vnitrostátní právní předpis, který bez jakéhokoliv přechodného období nebo náhrady provozovatelům hazardních her zakazuje provozování určitého druhu hazardu, představuje omezení volného pohybu služeb zaručeného v čl. 56 SFEU. Takové omezení však podle rozsudku Berlington Hungary může být odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu pouze, pokud mimo jiné sledují cíle související s ochranou spotřebitelů před hráčskou závislostí, a to koherentním a systematickým způsobem a zároveň splňují požadavky plynoucí z obecných zásad unijního práva, zejména ze zásad právní jistoty a  ochrany legitimního očekávání, jakož i práva na vlastnictví. V případě žalobkyně však žalovaný zrušil povolení udělené žalobkyni na základě obecně závazné vyhlášky č. 11/2011, která neobsahovala žádné přechodné období a aniž by byla žalobkyni za toto zrušení poskytnuta jakákoliv náhrada. Žalobkyně přitom v souvislosti s pořízením centrálního loterního systému vynaložila nákladné investice. Prvostupňové rozhodnutí i napadené rozhodnutí proto žalobkyně považuje za vydaná v rozporu s principy práva Evropské unie vyjádřenými v judikatuře soudního dvora. Žalovaný proto v souladu s principem aplikační přednosti unijního práva neměl § 43 odst. 1 a § 50 odst. 4 zákona o loteriích pro jejich kolizi s právem Evropské unie v případě žalobkyně vůbec aplikovat, a pokud tak učinil, ve věci zásadním způsobem pochybil. 73.         Žalobkyně rovněž zopakovala, že v případě zákona č. 300/2011 Sb. neproběhla řádná notifikační procedura podle směrnice 98/34/ES, což způsobuje neaplikovatelnost § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve znění novelizovaném tímto zákonem a obecně závazných vyhlášek přijatých na základě tohoto ustanovení. 74.         Dále žalobkyně uvedla, že považuje obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 za diskriminační, neboť obsahuje výčet konkrétních adres, na nichž bez uvedení jakéhokoliv zdůvodnění nemohou být hazardní hry provozovány, přičemž již v lokalitách bezprostředně sousedících provozovány být mohou. Statutární město Ostrava tak žádným způsobem nezdůvodnilo, jakým způsobem objekty vhodné pro provozování hazardních her určilo. Rovněž žalovaný se touto otázkou v řízení nijak nezabýval a postupoval tak i v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, v němž Ústavní soud uvedl, že bude na žalovaném, aby v konkrétních případech posoudil, zda existence obecně závazné vyhlášky je s ohledem další ústavně vymezené principy důvodem pro zrušení uděleného povolení. Žalovaný však v rozhodnutí nikde žádné ústavní principy nezvažuje a v rozhodnutí pouze mechanicky opakuje obecné odůvodnění týkající se neexistence legitimního očekávání na straně žalobkyně a ignoruje jakékoliv konkrétní okolnosti dané věci a další ústavní principy, jako jsou princip proporcionality, zákazu diskriminace a podobně. Obecně závazná vyhláška č. 11/2011 navíc neobsahuje žádná přechodná ustanovení zaručující zachování doby platnosti již dříve vydaných povolení, což dále znamená, že tato obecně závazná vyhláška je i v rozporu s principy vyslovenými v rozsudku Berlington Hungary. Vzhledem k absenci jakýchkoliv objektivních a předem známých kritérií, na jejichž základě by v důsledku vydání obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 mělo docházet ke zrušení udělených povolení k provozování loterií a jiných podobných her nelze proto podle žalobkyně ani vyhlášku č. 11/2011 pro rozpor s principy unijního práva ve věci vůbec aplikovat. Žalovaný proto v souladu s principem aplikační přednosti unijního práva neměl ani obecně závaznou vyhlášku pro její kolizi s právem Evropské unie v případě žalobkyně vůbec aplikovat, a pokud tak učinil, ve věci zásadním způsobem pochybil. 75.         V závěru svého vyjádření žalobkyně zopakovala, že žalovaný v řízení neumožnil žalobkyni seznámit se s podklady rozhodnutí a žalobkyni nebylo žalovaným řádně sděleno, kdy nastane okamžik bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, což podle názoru žalobkyně odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí. 76.         Žalobkyně se dále vyjádřila věci podáním ze dne 1. 8. 2017. 77.         V tomto podání žalobkyně připomněla, že již v žalobě namítala nezákonnost a diskriminační povahu obecně závazné vyhlášky č. 11/2011, neboť bez bližšího odůvodnění reguluje jen některé druhy loterií a jiných podobných her, umožňuje jejich provoz pouze na vybraných místech, aniž by stanovila postup pro výběr těchto míst na základě objektivních a předem známých kritérií. Proto žalobkyně navrhovala, aby soud obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 pro její rozpor se zákonem neaplikoval. Dále žalobkyně uvedla, že jak z judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. Pl. ÚS 56/10), tak Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 As 297/2015 - 77 a ze dne 24. 7. 2017, č. j. 5 As 253/2016 - 49) vyplývá, že je správní soud v řízení povinen v rámci posouzení všech individuálních okolností případu posoudit i to, zda obec při stanovení regulace loterií a jiných podobných her na svém území nejednala libovolně či diskriminačně. V této souvislosti poukázala žalobkyně na rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 10 Af 82/2014 -118, v němž soud dospěl při posuzování obecně závazných vyhlášek města Varnsdorf a statutárního města Brna k závěru, že ani z vyjádření poskytnutých těmito městy v rámci soudního řízení nevyplynuly racionální důvody zvolené regulace vysvětlující adekvátně dopad příslušných obecně závazných vyhlášek ve vztahu ke konkrétním subjektům, na něž regulace loterií a jiných podobných her dopadala, a proto se rozhodl tyto obecně závazné vyhlášky pro jejich diskriminační povahu neaplikovat, v důsledku čehož zrušil příslušná rozhodnutí žalovaného. Žalobkyně v návaznosti na závěry vyplývající z rozsudku městského soudu č. j. 10 Af 82/2014 -118 navrhla, aby i v této věci soud přistoupil k individuálnímu posouzení obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 a vzhledem k jejímu diskriminačnímu charakteru a absenci racionálních důvodů vysvětlujících volbu daného způsobu regulace ji rovněž neaplikoval. 78.         Žalovaný k žádnému podání žalobkyně vyjádření nepodal. VI.          Dosavadní průběh řízení79.         Městský soud přípisem ze dne 10. 9. 2014, č. j. 10 Af 56/2014 - 30 vyrozuměl statutární město Ostrava o probíhajícím řízení a vyzval ho, aby se v lhůtě 15 dnů od jeho doručení vyjádřilo, zda bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Statutární město Ostrava podáním ze dne 10. 9. 2014, č. j. SMO/328656/14/OFR/HI soudu sdělilo, že netrvá na uplatňování práv osoby zúčastněné na řízení, soud s ním proto jako s osobou zúčastněnou na řízení nejednal. 80.         Usnesením ze dne 23. 5. 2019, č. j. 10 Af 56/2014 - 103 městský soud řízení přerušil do pravomocného rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod spisovou značkou 5 As 177/2016, neboť zjistil, že se pátý senát Nejvyššího správního soudu (usnesením ze dne 31. 7. 2017, č. j. 5 As 177/2016 - 44) obrátil na rozšířený senát Nejvyššího správního soudu s otázkami, (i) zda se provozovatelé loterií a jiných podobných her, kteří prokážou, že mezi jejich zákazníky pravidelně patřili i státní příslušníci jiných členských států Evropské unie, mohou dovolávat ustanovení unijního práva (Smlouvy o fungování Evropské unie) o svobodě pohybu služeb a navazující judikatury Soudního dvora, a (ii) zda má v řízení o žalobě (případně kasační stížnosti) ve věcech, v nichž je přezkoumáváno rozhodnutí o zrušení povolení k provozování loterie či jiné podobné hry na základě obecně závazné vyhlášky, obec, jež tuto vyhlášku vydala, postavení osoby zúčastněné na řízení. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu následně položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru (usnesením ze dne 21. 3. 2019, č. j. 5 As 177/2016 - 61). 81.         Soudní dvůr se vyjádřil rozsudkem ze dne 3. 12. 2020 ve věci C-311/19, BONVER WIN, a. s. proti Ministerstvu financí ČR tak, že „článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na situaci společnosti usazené v jednom členském státě, která pozbyla povolení k provozování hazardních her poté, co v tomto členském státě vstoupil v účinnost právní předpis určující místa, na nichž mohou být provozovány takové hry, a použitelný bez rozdílu na všechny poskytovatele provozující svou činnost na území tohoto členského státu bez ohledu na to, zda poskytují služby tuzemským státním příslušníkům nebo státním příslušníkům ostatních členských států, když část jejích zákazníků pochází z jiného členského státu, než ve kterém je usazena.“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu následně usnesením ze dne 10. 2. 2021, č. j. 5 As 177/2016 - 139 o otázkách položených pátým senátem rozhodl a věc vrátil zpět pátému senátu. Městský soud proto usnesením ze dne 1. 4. 2021, č. j. 10 Af 56/2014 - 105 rozhodl o pokračování v řízení. VII.          Další vyjádření žalovaného a žalobkyně82.         Žalovaný se následně ve věci vyjádřil podáním ze dne 29. 4. 2021. Úvodem shrnul, že z rozsudku Soudního dvora ve věci BONVER WIN, C-311/19 vyplývá, že žalobkyně je povinna nejen tvrdit poskytování služeb zahraničním klientům, ale toto poskytování je rovněž povinna náležitě prokázat. Žalobkyně však existenci unijního prvku tvrdil pouze velmi obecně a jeho existenci žádným způsobem nedokládala. 83.         Obecně je však žalovaný toho názoru, že při aplikaci čl. 56 a násl. SFEU, který zakazuje omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie, je nutno brát v potaz i další ustanovení a skutečnosti, které omezení volného pohybu služeb umožňují. Zákazem provozování hazardních her je sledována ochrana veřejného pořádku, jehož porušování bývá s jejich provozováním spjato. Zároveň je takovýmto omezením chráněno zdraví obyvatel, a to zejména proti hráčské závislosti, jakožto stále častějšímu patologickému jevu v současné společnosti. Již tímto jsou dle jeho názoru splněny podmínky pro zákonné omezení pohybu služeb uvnitř Evropské unie stanovené v čl. 52 SFEU (v návaznosti na čl. 62 SFEU). 84.         Podle žalovaného jsou také naplněny podmínky stanovující požadavky na povahu právních předpisů zakládajících omezení volného pohybu služeb v rámci Evropské unie, které byly Soudním dvorem stanoveny v rámci rozhodnutí ve věci Berlington Hungary, C 98/14. Soudní dvůr v rámci tohoto rozhodnutí stanovil, že při posuzování zákonnosti omezení volného pohybu služeb je nutno zkoumat především cíle, systematičnost a přiměřenost právní úpravy, nediskriminační povahu právní úpravy, ochranu legitimního očekávání, ochranu soutěžního práva. Žalovaný je toho názoru, že tyto podmínky jsou ověřovány již tradičně v rámci soudních řízení. Žalovaný je rovněž názoru, že soudy při svém rozhodování vždy přezkoumávají zákonnost předmětných obecně závazných vyhlášek. V okamžiku, kdy soud dospěje k závěru o zákonnosti obecně závazné vyhlášky, jejímž posouzením se zabývá při přezkumu rozhodnutí o zrušení povolení, které bylo vydáno právě pro rozpor povolení s obecně závaznou vyhláškou, zároveň tímto nutně ověří, že omezení volného pohybu služeb je rovněž zákonné. Možnost zákonného omezení volného pohybu služeb, po ověření slučitelnosti vnitrostátních předpisů s příslušnými ustanoveními SFEU, pak Soudní dvůr přímo vyslovil v bodě 34 rozhodnutí ve věci BONVER WIN, C-311/19. 85.         Žalobkyně se ve věci vyjádřila podáním ze dne 3. 6. 2021. 86.         V tomto podání žalobkyně s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 a navazující rozsudky Nejvyššího správního soudu zopakovala, že podle konstantní judikatury vyšších soudů je základní povinností správního soudu při přezkumu obecních vyhlášek regulujících loterie posuzovat každou obecně závaznou vyhlášku před její aplikací individuálně z hlediska kritérií stanových ústavním pořádkem a zákony. Dále žalobkyně uvedla, že z jí odkazované judikatury Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, že soud ve správním soudnictví nesmí pouze mechanicky aplikovat obecně závaznou vyhlášku při splnění formálních předpokladů jejího přijetí. Soud má naopak povinnost zkoumat její obsah a konkrétně v řízení prokazovat důvody regulace, aby bylo možné stanovit, že konkrétní výběr míst v obci, v nichž je umožněn provoz loterií a jiných podobných her, je založen na jasných, nediskriminačních a racionálních kritériích. Pokud obec v řízení před soudem neprokáže, že regulace provozování loterií je takto odůvodněna, soud obecní vyhlášku neaplikuje a žalobě na zrušení rozhodnutí žalovaného vyhoví. Statutární město Ostrava však v řízení doposud neobjasnilo, na základě jakých konkrétních kritérií ve vztahu k jednotlivým adresním místům dospělo k výběru těchto míst uvedených v předmětné vyhlášce pro provozování loterií. Statutární město Ostrava tedy ve světle žalobkyní zmiňované judikatury dostatečně nezdůvodnilo a nepředložilo konkrétní kritéria, která jej vedla k přijetí obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 v tomto konkrétním znění. 87.         Žalobkyně dále uvedla, že přezkumem obecně závazných vyhlášek obcí regulujících provoz loterií a jiných podobných her se zabývá rovněž Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. V případě obecně závazné vyhlášky statutárního města Ostravy č. 8/2015, kterou se reguluje provozování loterií a jiných podobných her na území statutárního města Ostravy (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 8/2015“), která nahradila předchozí obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011, dospěl Úřad pro ochranu hospodářské soutěže k závěru, že město při výběru adresních míst nestanovilo žádná kritéria, která by byla objektivní, nediskriminační a předem známá. Tímto jednáním se statutární město Ostrava dopustilo přestupku podle zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů spočívajícího v tom, že narušilo bez objektivně ospravedlnitelných důvodů hospodářskou soutěž na trhu provozování sázkových her, loterií a jiných podobných her. Za tento přestupek byla statutárnímu městu Ostrava uložena Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže pokuta. Přestože se nejedná o obecně závaznou vyhlášku, na základě které bylo žalobkyni zrušeno žalovaným udělené povolení k provozování loterií a jiných podobných her, žalobkyně má za to, že způsob, jakým statutární město Ostrava přistoupilo k jejich regulaci ve vyhlášce č. 11/2011, je s ohledem na uvedený postup Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže rovněž nepřípustný. Obecně závazná vyhláška č. 11/2011 regulovala provozování loterií výčtem míst, kde je provozování loterií a jiných podobných her zakázáno, konkrétně určením v jednotlivých obvodech a v nich konkrétních ulicích, ovšem bez jakýchkoliv racionálních, rovných a předem známých kritérií a bez bližšího odůvodnění ve vztahu ke konkrétním provozovatelům. Obdobný adresní výčet pro regulaci provozování loterií obsahuje i obecně závazná vyhláška č. 8/2015, kterou shledal Úřad pro ochranu hospodářské soutěže diskriminační. 88.         V závěru svého podání žalobkyně uvedla, že statutární město Ostrava důvody regulace loterií na svém území v tomto řízení nijak nevysvětlilo, a soud proto v souladu s žalobkyní odkazovanou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu nemůže podle jejího názoru obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 v tomto řízení aplikovat. 89.         Žalobkyně se dále ve věci vyjádřila podáním ze dne 8. 11. 2021. 90.         V tomto podání žalobkyně s odkazem na judikaturu vyšších soudů i zdejšího soudu zopakovala, že je základní povinností správního soudu při přezkumu obecně závazných vyhlášek regulujících provozování loterií posuzovat každou obecně závaznou vyhlášku před její aplikací individuálně z hlediska kritérií stanovených ústavním pořádkem a zákony. Správní soud musí posoudit všechny individuální okolnosti případu, tedy i to, zda obec zařazením konkrétní nemovitosti do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně. Za tímto účelem je pak třeba objasnit, proč byla konkrétní vyhláška přijata v konkrétním znění a je na obci, aby správnímu soudu objasnil, proč byla konkrétní místa, jichž se řízení před soudem týká, příslušnou vyhláškou dotčena. 91.         V této souvislosti žalobkyně znovu připomněla, že praxe statutárního města Ostravy při vydávání obecně závazných vyhlášek byla předmětem zkoumání Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a tento úřad shledal protiprávnost obecně závazné vyhlášky č. 8/2015. Jedná se sice o vyhlášku odlišnou, nicméně kritéria zvolená v této vyhlášce jsou obdobná s kritérii zvolenými v obecně závazné vyhlášce č. 11/2011, jež byla žalovaným aplikována v této věci. 92.         V závěru svého vyjádření žalobkyně uvedla, že statutární město Ostrava dosud v řízení nikterak nevysvětlilo, proč zvolilo daný způsob regulace, při kterém bylo obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011 zakázáno provozovat loterie a jiné podobné hry pouze na místech touto vyhláškou určených. Není tak zřejmé, jaké důvody a jaké konkrétní požadavky statutární město Ostravu ke zvolenému způsobu regulace vedly. Důvody zvolené regulace tedy nejsou podle žalobkyně soudem jakkoliv objektivně ověřitelné. 93.         Žalobkyně ani žalovaný se již ve věci dále nevyjádřili. VIII.          Ústní jednání94.         Dne 31. 5. 2022 se ve věci konalo ústní jednání. Účastníci setrvali na svých stanoviscích prezentovaných již v písemných podáních a ve vyjádření při jednání nad jejich rámec neuvedli nic nového. 95.         Soud v rámci ústního jednání zrekapituloval podstatný obsah správního spisu. 96.         Oznámením o zahájení řízení ze dne 3. 6. 2013, č. j. MF-63552/2013/34 doručeným žalobkyni dne 6. 6. 2013, oznámil žalovaný žalobkyni, že zahajuje z moci úřední správní řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích ve věci provozování loterie nebo jiné podobné hry na území statutárního města Ostravy ve věci -        rozhodnutí č. j. 34/26454/2007, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 2516, na adrese Mírové náměstí 10, 703 00 Ostrava-Vítkovice, -        rozhodnutí č. j. 34/26454/2007, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 2802, na adrese Jeremenkova 17/168, 703 00 Ostrava-Vítkovice, -        rozhodnutí č. j. 34/40344/2008, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 4156, 4157, 4158, na adrese Jeremenkova 17/168, 703 00 Ostrava-Vítkovice, -        rozhodnutí č. j. 34/51116/2008, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 15505, na adrese Jeremenkova 17/168, 703 00 Ostrava-Vítkovice, a -        rozhodnutí č. j. 34/97738/2007, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 3151, 3152, 3154, na adrese Jeremenkova 17/168, 703 00 Ostrava-Vítkovice. Řízení bylo zahájeno z důvodu, že žalovaný na základě vlastních zjištění dospěl k závěru, že technická zařízení provozovaná na základě těchto rozhodnutí jsou provozována v rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011. Žalovaný oznámení o zahájení řízení v souladu s § 46 odst. 3 správního řádu spojil s dalšími úkony v řízení a žalobkyni podle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu vyzval k učinění návrhu důkazů, vyjádření ve věci nebo jiných návrhů a úkonů, jakož i ke všem podkladům rozhodnutí, a to ve lhůtě do 21 dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Současně tímto oznámením žalovaný vyzval statutární město Ostravu jako dotčený správní orgán podle § 136 odst. 3 správního řádu, aby žalovanému ve stejné lhůtě poskytlo veškeré informace důležité pro řízení, zejména pak informace týkající se jakýchkoliv úprav stávající regulace loterií a jiných podobných her na území statutárního města Ostravy. 97.         Statutární město Ostrava vyjádřením ze dne 7. 6. 2013, č. j. SMO/206366/13/OFR/HI, doručeným žalovanému dne 11. 6. 2013 žalovanému sdělilo, že technická zařízení, jejichž provoz byl povolen na základě rozhodnutí specifikovaných v oznámení o zahájení řízení č. j. MF-63552/2013/34, jsou provozována v místech, v nichž byl provoz tohoto typu loterií a jiných podobných her na základě vyhlášky č. 11/2011, jež nabyla účinnosti dne 1. 1. 2012, zakázán. 98.         Podáním ze dne 19. 6. 2013 požádala žalobkyně o prodloužení lhůty stanovené oznámením o zahájení řízení č. j. MF-63552/2013/34 do 27. 6. 2013, a to z důvodu rozsáhlosti materie, velkého počtu správních řízení týkajících se provozování loterií a jiných podobných her, které žalovaný se žalobkyní zahájil, a s tím související administrativní náročnosti na straně žalobkyně. V tomto podání žalobkyně rovněž uvedla, že v případě, že bude spis jakkoliv doplněn, žádá o zaslání nové výzvy umožňující jí vyjádření k těmto novým podkladům. Usnesením ze dne 4. 7. 2013, č. j. MF-63552/1/2013/34 prodloužil žalovaný žalobkyni lhůtu k vyjádření k podkladům rozhodnutí do 18. 7. 2013. 99.         Žalobkyně se k oznámení o zahájení řízení vyjádřila podáním ze dne 16. 7. 2013, doručeným žalovanému téhož dne. Ve vyjádření žalobkyně namítala, že neví, k jakým podkladům rozhodnutí se má vyjádřit, a proto žádá, aby jí byla poskytnuta informace o řízení ve smyslu § 36 odst. 2 a umožněno nahlédnout do spisu podle § 38 odst. 1 a 4 správního řádu. Dále žalobkyně namítala, že žalovaný v řízení aplikuje právní předpis v podobě obecně závazné vyhlášky č. 11/2011, který byl vydán teprve řadu měsíců poté, co povolení k provozu loterií a jiných podobných her nabylo právní moci, což způsobuje nepřípustnou retroaktivitu této obecně závazné vyhlášky a rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her je v rozporu se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře a tím se zásadou právní jistoty. Obecně závaznou vyhlášku považuje nadto žalobkyně za diskriminační, neboť stanovuje zákaz provozu pouze pro některé druhy sázkových her, čímž porušuje i zásadu rovného zacházení a povinnost transparentnosti formulovanou v judikatuře Soudního dvora. Dále žalobkyně namítala, že § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve znění novelizovaném zákonem č. 300/2011 Sb. vytváří mechanismus, kdy se udělené povolení může kdykoliv dostat do kolize s následně vydanou obecně závaznou vyhláškou a může dojít k jeho zrušení před uplynutím doby jeho platnosti. Takový režim je podle žalobkyně neobjektivní, diskriminační, bez předem známých kritérií, a proto koliduje s právem Evropské unie, především se svobodou usazování. Žalobkyně rovněž namítala nedostatky notifikačního procesu zákona č. 300/2011 Sb., které podle jejího názoru způsobují neplatnost a nevynutitelnost tohoto zákona i obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 přijaté na jeho základě vůči žalobkyni. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby bylo zahájené řízení zastaveno. 100.     Prvostupňovým rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí č. j. 34/26454/2007, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 2516, na adrese Mírové náměstí 10, Ostrava-Vítkovice, a v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 2802, na adrese Jeremenkova 17/168, Ostrava-Vítkovice, rozhodnutí č. j. 34/40344/2008, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 4156, 4157, 4158, na adrese Jeremenkova 17/168, Ostrava-Vítkovice, rozhodnutí č. j. 34/51116/2008, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 15505, na adrese Jeremenkova 17/168, Ostrava-Vítkovice, a rozhodnutí č. j. 34/97738/2007, a to v části týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím Centrálního loterního systému INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM, výrobní číslo: 3151, 3152, 3154, na adrese Jeremenkova 17/168, Ostrava-Vítkovice. Žalovaný rozhodl o zrušení rozhodnutí z důvodu jejich rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011, jíž bylo s účinností od 1. 1. 2012 zakázáno provozovat loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. e), l) a n) zákona o loteriích na ulici Jeremenkova a na Mírovém náměstí na území městského obvodu Ostrava-Vítkovice. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí žalovaný dále vypořádal námitky žalobkyně uvedené v podání ze dne 16. 7. 2013. 101.     Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně rozklad ze dne 22. 10. 2013. V podaném rozkladu uplatnila žalobkyně obsahově obdobné námitky týkající se zkrácení jejích procesních práv, protiústavnosti postupu žalovaného při rušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her, nedostatku procesu notifikace zákona č. 300/2011 Sb., rozporu zákona o loteriích s právem Evropské unie a vad obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 jako v podané žalobě. 102.     Napadeným rozhodnutím ministr financí rozklad žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 103.     Dále soud konstatoval obsah vyjádření statutárního města Ostravy ze dne 7. 10. 2016, č. j. SMO/369270/16/OFR/Sza, jímž se statutární město Ostrava vyjadřovalo k výzvě zdejšího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 11 Af 45/2014 k důvodům, které ho vedly k přijetí obecně závazné vyhlášky č. 11/2011, a to zejména k důvodům konkrétního znění, způsobu, předmětu a rozsahu právní regulace této obecně závazné vyhlášky. 104.     Ve vyjádření č. j. SMO/369270/16/OFR/Sza statutární město Ostrava uvedlo, že byla dána všem městským obvodům možnost, aby samy navrhly úpravu hazardu na svém území a projednaly svůj návrh regulace na jednání v orgánech městského obvodu, a to s ohledem na to, že obce jsou oprávněny k prosazení ochrany místních záležitostí veřejného pořádku regulovat hazard na svém území a mají rozhodující slovo při vymezení konkrétních míst a přesného způsobu regulace provozu hazardu. Zvolený postup je podle názoru statutárního města Ostravy v souladu s právem na územní samosprávu a neexistuje žádná zákonná překážka, dle níž by statutární město Ostrava nemohlo dát městským obvodům možnost, aby samy navrhly úpravu hazardu na svém území a aby si samy stanovily racionální, neutrální a vůči konkrétním osobám nediskriminační důvody. Vzhledem k velkým rozdílům v hustotě zalidnění, charakteru městských obvodů i způsobu života jejich obyvatel, rozhodlo statutární město Ostrava tak, že při regulaci provozování loterií nebo jiných podobných her bude vycházet z požadavků městských obvodů, které vzhledem ke svým specifikům mají nejlepší znalosti ohledně veřejného pořádku na svém území a o problémových jevech, které se v městských obvodech v souvislosti s hazardem objevují, a v neposlední řadě i o názorech tamních obyvatel. Z důvodu odlišných zkušeností městských obvodů s hazardem v minulosti, požadavkům občanů, jejich sociálnímu složení, velikosti městského obvodu, typu zástavby, a vzdálenosti od centra, je proto přirozené, aby i regulace v oblasti hazardu na území jednotlivých městských obvodů byla různorodá. Takovýto přístup respektující názory a požadavky nižší úrovně tam, kde je to účelné a celku prospěšné, je podle názoru statutárního města Ostravy v souladu s principem subsidiarity tak, jak je v Evropě historicky chápán a již několik desetiletí též zakotven v zakládajících smlouvách Evropské unie. 105.     Dále soud konstatoval obsah vyjádření statutárního města Ostravy ze dne 25. 10. 2021, č. j. SMO/677383/21/OFR/Sza, jímž se statutární město Ostrava opětovně vyjadřovalo k výzvě zdejšího soudu, a to v řízení vedeném pod sp. zn. 6 Af 61/2014 k důvodům, které ho vedly k přijetí obecně závazné vyhlášky č. 11/2011. 106.     Ve vyjádření č. j. SMO/677383/21/OFR/Sza statutární město Ostrava znovu uvedlo, že při přípravě obecně závazných vyhlášek regulujících provozování loterií a jiných podobných her byla  všem městským obvodům dána možnost, aby ve svých orgánech projednaly svůj návrh regulace hazardu na svém území a zastupitelstvu statutárního města Ostravy ji poté samy pro své území navrhly. Obecně závazná vyhláška by vždy měla upravovat situaci přímo na konkrétním území daného obvodu, přičemž na území jiného obvodu, může být situace poněkud odlišná. Z tohoto důvodu při tvorbě vyhlášek musí vždy být v popředí situace v daném obvodu a vůle jeho obyvatel, kterou přenáší na své volené politické zástupce. Statutárním město Ostrava je specifické město svým uspořádáním, kdy mezi jeho jednotlivými 23 městskými obvody jsou z geografického hlediska výrazné rozdíly. Liší se nejen rozlohou a počtem obyvatel, ale také charakterem osídlení, když některé tvoří téměř samostatný uzavřený městský celek a jiné jsou od města téměř zcela oddělenými vesnickými okrajovými částmi. Vzhledem k významným rozdílům v hustotě zalidnění, charakteru městských obvodů i způsobu života jejich obyvatel se statutární město Ostrava rozhodlo při regulaci provozování loterií nebo jiných podobných her vycházet primárně z požadavků městských obvodů, které vzhledem k uvedeným specifikům mají nejlepší znalosti ohledně veřejného pořádku na svém území a o problémových jevech, které se v městských obvodech v souvislosti s hazardem objevují, a v neposlední řadě i o názorech tamních obyvatel. Proto s přihlédnutím k odlišným zkušenostem toho kterého městského obvodu s hazardem v minulosti, k jeho velikosti, k typu jeho zástavby, vzdálenosti od dopravních uzlů, k požadavkům jeho občanů, k jejich sociálnímu složení a k dalším obdobným specifickým okolnostem, se zákonitě v jednotlivých městských obvodech mohou lišit i kritéria týkající se regulace hazardu a je z tohoto pohledu jen přirozené, že regulace v oblasti hazardu na území jednotlivých městských obvodů může být různorodá, protože tím je odpovídající výše uvedenému, jakož i spektru občanů, jejich požadavkům a preferencím a historickému postavení samosprávy. Jedním z hlavních principů obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 bylo na území některých městských obvodů regulovat provoz loterií a jiných podobných her, a to omezením možnosti provozu hazardu v hernách a místech splňujících podmínky zvláštního provozního režimu (pohostinská zařízení) a možnost provozování hazardu byla v těchto lokalitách ponechána pouze v režimu kasin, jakožto v provozovnách při tehdejší právní úpravě s výrazně přísnější podobou dozoru nad hráči (povinná legitimace návštěvníků, kamerový monitoring apod.). Kasina navíc obecně splňují (shodně se záměrem jejich provozovatelů) určitý vyšší provozní standart, ať už co se týče vzhledu a úrovně prostředí, tak hráčů. To samo o sobě v kombinaci s tehdy platnou právní úpravou výrazně ovlivňovalo i skladbu návštěvníků těchto prostor (kasin), od druhu návštěvníků, kteří „vysedávali“ v pohostinských zařízeních s automaty či v hernách u výherních hracích přístrojů bez monitoringu či kontroly. Statutární město Ostrava je svým sociálním složením město velmi problematické a nachází se v něm množství sociálně vyloučených lokalit. Sociálně vyloučené lokality ve městě jsou povětšinou tvořeny skupinami ulic, proto není snadné vymezit jejich přesný počet. Směrodatné však je, že se nacházejí v obvodech Mariánské Hory a Hulváky, Moravská Ostrava a Přívoz, Ostrava - Jih, Poruba, Radvanice a Bartovice, Slezská Ostrava, Vítkovice a je možno jich vymezit zhruba 15 (v tomto čísle nejsou zahrnuty ubytovny). Hlavní motivací regulace hazardu v roce 2011 tedy bylo regulovat počty heren a pohostinských zařízení, v nichž bylo možné provozovat hazard, když tehdejší právní úpravou byla dána jejich daleko snadnější dostupnost zejména pro občany ze sociálně vyloučených lokalit, či na pokraji sociálního vyloučení (patologické hráče, zadlužené osoby), než tomu bylo v kasinech. V městském obvodu Vítkovice bylo provozování loterií a jiných podobných her zakázáno na Mírovém náměstí, náměstí Jiřího z Poděbrad, ulici Halasova a ulici Jeremenkova. Tyto lokality jsou jednak historickým, ale zároveň i současným centrem tohoto městského obvodu, kde se koncentruje společenská aktivita, je zde radnice městského obvodu, kostel a navíc hlavní vstup do areálu nemocnice a provoz heren a s tím spojené nežádoucí společenské jevy byly zástupci tohoto obvodu v těchto místech vyhodnoceny jako nežádoucí. Městský obvod Vítkovice je navíc dlouhodobě obvodem se sociálně vyloučenými lokalitami. Na území městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky a městského obvodu Vítkovice mohly být výherní hrací přístroje, interaktivní videoloterní terminály a lokální loterní systémy provozovány pouze v době od 10:00 hod. do 22:00 hod. Městské obvody Mariánské Hory a Hulváky a městský obvod Vítkovice jsou obvody s největším množstvím sociálně vyloučených lokalit ve městě. Kromě těchto přímo sociálně vyloučených lokalit se na území těchto obvodů nachází množství bývalých dělnických kolonií spojených ať už s bývalými železárnami a ocelárnami Vítkovice, tak Moravskými chemickými závody a skladba obyvatelstva je v těchto obvodech výrazně sociálně náchylnější k patologickým jevům spojeným s hazardem. V obou těchto městských obvodech navíc návrh vycházel z praktických negativních zkušeností s jevy spojenými s hazardem a jeho provozem v nočních hodinách. Omezení hrací doby, resp. zákaz provozování v tzv. hernách v nočních a ranních hodinách je jedním z legitimních prostředků boje proti nežádoucím jevům spojeným s patologickým hráčstvím a alkoholismem a představitelé těchto částí se pro tuto aplikaci rozhodli, jak již bylo řečeno, především s odkazem na dřívější zkušenosti s jevy z těchto městských obvodů 107.     Soud neprovedl pro nadbytečnost žalobkyní navrhované důkazy rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 12. 2007, č. j. 34/26454/2007, důvodovou zprávou vlády k návrhu zákona později přijatého jako zákon č. 300/2011 Sb., stanoviskem ministerstva vnitra „Právní výklad k zákonnému zmocnění, k obecně závazné vyhlášce o loteriích a jiných podobných hrách“ ze dne 1. 11. 2009, stanoviskem Ministerstva vnitra ze dne 26. 3. 2007, kopií dupliky žalovaného ze dne 24. 10. 2013 ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Af 32/2013, kopií z výpisu z databáze DG-ENTERPRISE – 98/34 – TRIS a jeho soudního překladu, přehledem obecně závazných vyhlášek k 31. 7. 2015, příklady výzev před vydáním rozhodnutí, které žalovaný doručil žalobkyni v jiných správních řízeních. Skutečnosti, které žalobkyně dovozovala z důkazu rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 12. 2007, č. j. 34/26454/2007, kopií dupliky žalovaného ze dne 24. 10. 2013 ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Af 32/2013, kopií z výpisu z databáze DG-ENTERPRISE – 98/34 – TRIS a jeho soudního překladu a příklady výzev před vydáním rozhodnutí, které žalovaný doručil žalobkyni v jiných správních řízeních, byly mezi stranami nesporné a provedení důkazů důvodovou zprávou vlády k návrhu zákona později přijatého jako zákon č. 300/2011 Sb., stanoviskem ministerstva vnitra „Právní výklad k zákonnému zmocnění, k obecně závazné vyhlášce o loteriích a jiných podobných hrách“ ze dne 1. 11. 2009, stanoviskem Ministerstva vnitra ze dne 26. 3. 2007 a skutečnosti z nich zjištěné by neměly vliv na posouzení rozhodných otázek soudem. IX.          Posouzení věci Městským soudem v Praze108.     Městský soud nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Napadené rozhodnutí městský soud přezkoumal v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání tohoto rozhodnutí městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 109.     Žaloba je důvodná. IX. a. Obecná východiska110.     Podle § 10 zákona o obcích povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány (písm. a)), stanoví-li tak zvláštní zákon (písm. d)). 111.     Podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zruší povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, nebo se ukáže dodatečně, že údaje, na jejichž podkladě bylo povolení vydáno, jsou klamné. 112.     Podle § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve znění novelizovaném zákonem č. 300/2011 Sb. a účinném od 14. 10. 2011 obec může stanovit obecně závaznou vyhláškou, že sázkové hry podle § 2 písm. e), g), i), l), m) a n) a loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. j) a § 50 odst. 3 mohou být provozovány pouze na místech a v čase touto vyhláškou určených, nebo stanovit, na kterých místech a v jakém čase je v obci provozování uvedených loterií a jiných podobných her zakázáno, nebo úplně zakázat provozování uvedených loterií a jiných podobných her na celém území obce. 113.     Dne 1. 1. 2012 nabyla účinnosti obecně závazná vyhláška č. 11/2011. 114.     Podle čl. 1 odst. 1 obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 výherní hrací přístroje definované v § 2 písm. e) zákona o loteriích (dále jen „výherní hrací přístroje“), interaktivní videoloterní terminály definované v § 2 písm. l) naposledy uvedeného zákona (dále jen „interaktivní videoloterní terminály“) a lokální loterní systémy definované v § 2 písm. n) téhož zákona (dále jen „lokální loterní systémy“) je zakázáno provozovat na veřejně přístupných místech, kterými se rozumí herny, pohostinská zařízení a další místa, která splňují podmínky zvláštního provozního režimu podle § 17 odst. 10 zákona o loteriích, v těchto lokalitách: -        na území celého městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, -        na území celého městského obvodu Polanka nad Odrou, -        v městském obvodu Poruba na ulici Hlavní třída, Alšově náměstí a Nezvalově náměstí, -        v městském obvodu Vítkovice na Mírovém náměstí, náměstí Jiřího z Poděbrad, na ulici Halasova a ulici Jeremenkova, -        v městském obvodu Svinov na ulici Peterkova č. p. 79 a 132 (nádraží Svinov). 115.     Podle čl. 2 obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 na území městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky a městského obvodu Vítkovice mohou být výherní hrací přístroje, interaktivní videoloterní terminály a lokální loterní systémy provozovány pouze v době od 10:00 hodin do 22:00 hodin. 116.     Z uvedeného je zřejmé, že ode dne nabytí účinnosti obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 byl na adresách Mírové náměstí 10 a Jeremenkova 17/168, Ostrava-Vítkovice zakázán mimo jiné provoz sázkových her provozovaných prostřednictvím funkčně nedělitelného technického zařízení centrálního loterního systému (interaktivních videoloterních terminálů) ve smyslu § 2 písm. l) zákona o loteriích, jež zde žalobkyně provozovala na základě udělených povolení, která byla zrušena napadeným rozhodnutím. IX. b. Procesní vady117.     Nejprve se soud zabýval námitkou žalobkyně, že v průběhu řízení byla zkrácena její procesní práva. Žalobkyně porušení svých procesních práv spatřuje v tom, že žalovaný, ač o to výslovně požádala ve vyjádření k zahájení řízení, jí neinformoval ve smyslu § 36 odst. 2 správního řádu o vyjádření statutárního města Ostravy, které bylo doplněno do spisu až poté, co bylo žalobkyni doručeno oznámení o zahájení řízení, v němž jí byla mimo jiné stanovena lhůta k vyjádření se k podkladům rozhodnutí, a následně nevydal novou výzvu podle § 36 odst. 3 správního řádu, aby se žalobkyně mohla k tomuto novému podkladu vyjádřit. Porušení svých procesních práva spatřuje žalobkyně dále v tom, že jí žalovaný v řízení předcházejícím vydání prvostupňového rozhodnutí nedal řádným procesním způsobem na vědomí, k jakému datu v tomto řízení hodlá vydat prvostupňové rozhodnutí, a žalobkyně proto v řízení nemohla spolehlivě rozpoznat, v jakém okamžiku lze dokazování i opatřování dalších podkladů pro rozhodnutí považovat za skončené a kdy je tedy namístě uvažovat o využití práva vyjádřit se ke kompletním podkladům rozhodnutí. Žalovaný pouze v oznámení o zahájení řízení vyzval žalobkyni jako účastníka řízení k učinění návrhů důkazů, vyjádření ve věci nebo jiných návrhů či úkonů, jakož i ke všem podkladům rozhodnutí a to do 21 dnů ode dne doručení tohoto oznámení, přičemž tato výzva ani nebyla učiněna formou usnesení, jak vyžaduje § 36 odst. 1 správního řádu. 118.     Podle § 36 odst. 3 věty první správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. 119.     Podle § 46 správního řádu řízení z moci úřední je zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi uvedenému v § 27 odst. 1 doručením oznámení nebo ústním prohlášením, a není-li správnímu orgánu tento účastník znám, pak kterémukoliv jinému účastníkovi. Oznámení musí obsahovat označení správního orgánu, předmět řízení, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby (odst. 1). Oznámení o zahájení řízení může být spojeno s jiným úkonem v řízení (odst. 3). 120.     Podle § 36 odst. 2 správního řádu účastníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Pokud o to požádají, poskytne jim správní orgán informace o řízení, nestanoví-li zákon jinak. 121.     Jak vyplývá z obsahu správního spisu, žalobkyni bylo doručeno oznámení o zahájení řízení č. j. MF-63552/2013/34, jímž žalovaný oznámil žalobkyni, že zahajuje podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích z moci úřední správní řízení ve věci provozování loterie nebo jiné podobné hry, v němž byla zrušena rozhodnutí č. j. 34/26454/2007, č. j. 34/40344/2008, č. j. 34/51116/2008 a č. j. 34/97738/2007, na jejichž základě provozovala žalobkyně technická zařízení na adresách Mírové náměstí 10 a Jeremenkova 17/168, Ostrava-Vítkovice, dne 6. 6. 2013. Doručením tohoto oznámení bylo správní řízení z moci úřední podle § 46 odst. 1 správního řádu zahájeno. Žalovaný oznámení o zahájení řízení v souladu s § 46 odst. 3 správního řádu spojil s dalším úkonem v řízení, což je v tomto oznámení právě s odkazem na § 46 odst. 3 správního řádu explicitně uvedeno. Tímto dalším úkonem byla mimo jiné výzva učiněná v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu, jejímž prostřednictvím žalovaný vyzval žalobkyni k vyjádření se k podkladům rozhodnutí, a to ve lhůtě 21 dnů od doručení oznámení o zahájení řízení. 122.     Podle § 46 odst. 3 správního řádu může být oznámení o zahájení řízení spojeno s jiným úkonem v řízení, přičemž z žádného ustanovení správního řádu nevyplývá, že tímto úkonem nemůže být i výzva podle § 36 odst. 3 správního řádu. Již v rozsudku č. j. 8 Afs 21/2009 - 243, na který poukazovala i žalobkyně, přitom dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že není samo o sobě porušením § 36 odst. 3 správního řádu, pokud správní orgán souběžně s oznámením o zahájení správního řízení stanoví jednak lhůtu, ve které lze navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, a rovněž následnou lhůtu, ve které se účastníci mohou vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Vždy je třeba zkoumat, zda poté, kdy účastník v souladu s poučením postupoval, byl správní spis následně doplňován či nikoli, a zda tak účastník měl faktickou možnost se s úplným správním spisem seznámit. 123.     Z právě uvedeného je tedy zřejmé, že tím, že žalovaný spojil oznámení o zahájení řízení s výzvou, jíž vyzval žalobkyni k uplatnění jejího práva vyplývajícího z § 36 odst. 3 správního řádu, a stanovil jí zároveň lhůtu, ve které se může k podkladům rozhodnutí vyjádřit, žádné procesní právo žalobkyně neporušil. Z oznámení o zahájení řízení bylo rovněž jednoznačně zřejmé, do kdy může žalobkyně své právo uplatňovat, neboť je v něm stanovena lhůta 21 dnů od doručení oznámení o zahájení řízení, tedy ode dne 6. 6. 2013. Žalovaný následně usnesením č. j. MF-63552/1/2013/34 žalobkyni lhůtu pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí prodloužil do 18. 7. 2013. 124.     Mezi žalobkyní a žalovaným není sporné a obsah správního spisu to potvrzuje, že spis byl od zahájení řízení do vydání prvostupňového rozhodnutí kromě vyjádření žalobkyně k oznámení o zahájení řízení doplněn pouze o vyjádření statutárního města Ostravy č. j. SMO/206366/13/OFR/HI, jehož prostřednictvím žalovanému sdělilo, že technická zařízení, jejichž provoz byl povolen na základě rozhodnutí specifikovaných v oznámení o zahájení řízení č. j. MF-63552/2013/34, jsou provozována v místech, v nichž byl provoz tohoto typu loterií a jiných podobných her na základě vyhlášky č. 11/2011 zakázán. Toto sdělení bylo žalovanému doručeno dne 11. 6. 2013, tedy ještě před uplynutím lhůty stanovené žalobkyni pro seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, která jí byla stanovena v oznámení o zahájení řízení č. j. MF-63552/2013/34. Po uplynutí lhůty stanovené žalovaným pro vyjádření k podkladům rozhodnutí již spis o podklady pro vydání rozhodnutí doplňován nebyl. 125.     Z uvedeného je zřejmé, že postup žalovaného, kdy spolu s oznámením o zahájení řízení zaslaném žalobkyni zaslal žalobkyni také výzvu podle § 36 odst. 3 správního řádu, nebyl v tomto případě zcela vhodný. Žalovaný totiž zároveň spolu s tímto oznámením zaslal statutárnímu městu Ostravě výzvu podle § 136 odst. 3 správního řádu, kterou ho vyzval ve stejné lhůtě jako žalobkyni k poskytnutí informací důležitých pro řízení. Žalovaný tak žalobkyni k seznámení se podklady rozhodnutí stanovil stejnou lhůtu, jakou stanovil statutárnímu městu Ostravě k případnému poskytnutí podkladů. Mohla tak nastat situace, že by žalobkyně využila svého práva seznámit se s podklady dříve, než by statutární město Ostrava na výzvu žalovaného zareagovalo. Žalovaný tedy nemusel mít v okamžiku, kdy by žalobkyně využila svého práva podle § 36 odst. 3 správního řádu, ještě všechny potřebné podklady k rozhodnutí k dispozici (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016, č. j. 9 As 127/2015 - 68, bod 54 a násl.), což by ve svém důsledku znamenalo vadu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015 - 40, bod 30 a násl.). 126.     Tento postup žalovaného však v daném případě nemohl ovlivnit zákonnost rozhodnutí ve věci. Žalobkyně svého práva seznámit se podklady pro vydání rozhodnutí předtím, než bylo žalovanému doručeno sdělení osoby zúčastněné na řízení, nevyužila. Tím, že žalovaný před vydáním prvostupňového rozhodnutí již žalobkyni opětovně nevyrozumíval o tom, že ukončil shromažďování podkladů a nevyzval ji znovu podle § 36 odst. 3 správního řádu k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí, proto nemohlo dojít k žádnému porušení tohoto ustanovení. Spis byl sice poté, co byla žalobkyně vyrozuměna žalovaným o tom, že ukončil shromažďování podkladů a byla vyzvána k seznámení se s poklady rozhodnutí, doplněn o vyjádření č. j. SMO/206366/13/OFR/HI, avšak k tomuto doplnění nedošlo až poté, co by žalobkyně využila svého práva vyplývajícího z § 36 odst. 3 správního řádu ani poté, co již lhůta, kdy tak mohla učinit, uplynula. Žalobkyni tedy nic nebránilo v tom, aby se před uplynutím stanovené lhůty, která jí navíc byla prodloužena usnesením č. j. MF-63552/1/2013/34, s úplným spisem seznámila a k podkladům pro vydání rozhodnutí se vyjádřila. Bylo rozhodnutím žalobkyně, že tak až do konce této lhůty neučinila. To však za tohoto stavu věcí nemůže představovat procesní pochybení žalovaného, jež by mohlo mít za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. 127.     Obsahem vyjádření č. j. SMO/206366/13/OFR/HI byla pouze žalobkyni i žalovanému známá skutečnost vyplývající z obecně závazné vyhlášky č. 11/2011, že provozování loterií a jiných podobných her na adresách Mírové náměstí 10 a Jeremenkova 17/168, Ostrava-Vítkovice je s touto vyhláškou v rozporu. O tom, že obsah obecně závazné vyhlášky byl žalobkyni znám, přitom nejlépe svědčí skutečnost, že žalobkyně ve svém vyjádření k oznámení o zahájení řízení ze dne 16. 7. 2013 namítala, že tato obecně závazná vyhláška diskriminačně stanovuje zákaz provozu pouze pro některé druhy sázkových her. Vyjádření č. j. SMO/206366/13/OFR/HI tedy neobsahovalo žádné nové skutečnosti a je zjevné, že nemělo ani žádný vliv na prvostupňové rozhodnutí. Proto nevydání nové výzvy dle § 36 odst. 3 správního řádu nemohlo být takovou vadou, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2017, č. j. 5 As 253/2016 - 49, bod 21 až 23). 128.     Městský soud pro úplnost poznamenává, že smyslem § 36 odst. 3 správního řádu je umožnit účastníku řízení, aby ve fázi před vydáním rozhodnutí, tedy poté, co správní orgán ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, mohl uplatnit své výhrady, resp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2003, č. j. 7 A 112/2002 - 36). Není tedy povinností správního orgánu, aby v této výzvě uváděl úplný výčet podkladů pro vydání rozhodnutí ani, aby účastníkům řízení sděloval, k jakému datu hodlá v řízení vydat rozhodnutí, jak požadovala žalobkyně. Podstatné je pouze to, aby z obsahu úkonu, jímž správní orgán účastníka řízení vyrozumívá o možnosti uplatnit jeho právo podle § 36 odst. 3 správního řádu, bylo pro účastníka řízení seznatelné, že okruh opatřených podkladů je úplný a že je účastníku řízení tímto dána možnost, aby se k nim vyjádřil. Tyto požadavky výzva k vyjádření, jež byla součástí oznámení o zahájení řízení č. j. MF-63552/2013/34 splňuje. K seznámení účastníka řízení s podklady rozhodnutí, které musí být v souladu s § 17 odst. 1 správního řádu součástí spisu, pak slouží institut nahlížení do spisu, upravený v § 38 správního řádu. Žalobkyně se rozhodla tohoto svého procesního práva nevyužít a před vydáním rozhodnutí se se spisem neseznámila. Tuto skutečnost však nelze klást k tíži žalovaného. 129.     Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalovaný po celou dobu, kdy před ním probíhalo správní řízení, nereagoval na žádost žalobkyně o poskytnutí informací o řízení, která byla součástí podání žalobkyně doručeného žalovanému dne 16. 7. 2013. Žalovaný tak v řízení postupoval v rozporu s § 36 odst. 2 správního řádu a ze strany žalovaného tudíž došlo k porušení ustanovení správního řádu upravujících postup žalovaného v řízení. 130.     Z judikatury Nejvyššího správního soudu však vyplývá, že důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí mohu být pouze takové případy porušení ustanovení právních předpisů o řízení před správními orgány, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2007, č. j. 8 Afs 102/2005 - 65, ze dne 4. 6. 2009, č. j. 9 As 72/2008 - 69, ze dne 22. 3. 2017, č. j. 2 As 322/2016 - 39, bod 23 a 24). 131.     Účelem § 36 odst. 2 věty druhé správního řádu je umožnit účastníkovi řízení získat informace o vedeném správním řízení a dalším možném procesním postupu ve věci, neboť účastník má právo vědět, jak je a bude ve věci postupováno (srov. Potěšil, L. a kol. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020 str. 211 - 212). Neposkytnutí této informace k výslovné žádosti žalobkyně tak bez pochyb zatížilo správní řízení před žalovaným vadou. Podle názoru městského soudu se však nejedná o tak závažnou vadu řízení, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci, a jež by bylo proto potřeba z tohoto důvodu zrušit. Žalobkyně informace o postupu žalovaného v řízení získala již z oznámení o zahájení řízení č. j. MF-63552/2013/34, kterým byla vyrozuměna nejen o zahájení řízení, ale i o tom, že žalovaný shromáždil podklady pro vydání rozhodnutí, neboť jím byla vyzvána, aby se k pokladům rozhodnutí vyjádřila. 132.     Žalovaný přitom, jak vyplývá z obsahu správního spisu, v řízení žádné procesní úkony s výjimkou vydání usnesení č. j. MF-63552/1/2013/34, jímž rozhodl o prodloužení lhůty, kterou žalobkyni stanovil pro vyjádření k podkladům rozhodnutí, od okamžiku jeho zahájení až do vydání prvostupňového rozhodnutí neprováděl. Absence informace o stavu řízení a dalším procesním postupu žalovaného proto žalobkyni žádným zásadním způsobem na jejích právech s ohledem na výsledek řízení zkrátit nemohla, neboť předmět řízení i další postup žalovaného ve věci byl žalobkyni fakticky znám již z obsahu oznámení o zahájení řízení č. j. MF-63552/2013/34. Z obsahu tohoto oznámení je zřejmé, z jakého důvodu bylo řízení zahájeno, i to že žalovaný ukončil shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí a že tedy přistoupí k vydání rozhodnutí ve věci. Pokud žalobkyně hodlala svá práva a oprávněné zájmy v řízení uplatňovat i před tím, než bylo ve věci vydáno prvostupňové rozhodnutí, mohla tak činit zcela bez omezení po celou dobu jeho vedení žalovaným, i když jí žalovaný požadovanou informaci o stavu řízení a svém dalším procesním postupu ve věci neposkytl. V uplatnění práv v řízení, jak již bylo uvedeno výše, nebránila žalobkyni ani skutečnost, že žalovaný poté, co obdržel od statutárního města Ostravy vyjádření č. j. SMO/206366/13/OFR/HI, nevyzval žalobkyni prostřednictvím nové výzvy podle § 36 odst. 3 opětovně k seznámení se s poklady pro vydání rozhodnutí. Možnost žalobkyně uplatňovat v celém průběhu řízení svá práva a oprávněné zájmy tak nebyla tím, že jí žalovaný informaci o řízení neposkytl, fakticky nijak dotčena. Ostatně ani žalobkyně ve své námitce nijak nekonkretizovala, v čem porušení svých práv vyplývajících z § 4 odst. 4 správního řádu v důsledku toho, že jí žalovaným nebyla poskytnuta informace o stavu řízení podle § 36 odst. 2 věty druhé správního řádu, spatřuje a jaký toto pochybení žalovaného mohlo podle jejího názoru na další průběh a výsledek řízení mít vliv. 133.     Podle názoru soudu tak v daném případě neexistuje žádná rozumně představitelná varianta, jak by porušení § 36 odst. 2 správního řádu, kterého se žalovaný dopustil tím, že žalobkyni na její žádost neposkytl informace o řízení, mohlo v daném případě ovlivnit průběh řízení vedeného žalovaným a jeho výsledek v podobě rozhodnutí o zrušení povolení k provozování loterií nebo jiných podobných her. Toto pochybení tudíž nemohlo mít samo o sobě na obsah prvostupňového rozhodnutí žádný vliv a v jeho důsledku proto ani nemohlo dojít k vydání nezákonného rozhodnutí, neboť obsah prvostupňového rozhodnutí by zůstal stejný i v případě, že by žalovaný postupoval správně a žádost žalobkyně před vydáním prvostupňového rozhodnutí vyřídil. 134.     Tato žalobní námitka tudíž není důvodná. 135.     Dále se soud zabýval námitkou žalobkyně, že § 43 odst. 1 zákona o loteriích je nutno aplikovat ve spojení s ustanoveními správního řádu stanovujícími podmínky pro zahájení přezkumného řízení a že zahájení řízení o zrušení povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry po uplynutí lhůty pro zahájení řízení o přezkumu způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. 136.     Podmínkami, za nichž může dojít ke zrušení povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry v řízení zahájeném z moci úřední podle § 43 zákona o loteriích, se podrobně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6 As 285/2014 - 32. V tomto rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry vydané dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích lze zrušit dle § 43 odst. 1 téhož zákona nejen pro okolnosti skutkové povahy, ale též pro okolnosti právního rázu. Těmi může být i vydání obecně závazné vyhlášky, která v místě, v němž byl povolen provoz loterií a jiných podobných her, jejich další provozování zakazuje. V této souvislosti Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku č. j. 6 As 285/2014 - 32, bod 27 konstatoval, že zahájení správního řízení podle § 43 zákona o loteriích není omezeno lhůtami, které jsou správním řádem stanoveny pro zahájení přezkumného řízení, neboť „§ 43 loterního zákona je ustanovením zvláštním nejen vůči § 100 správního řádu upravujícímu obnovu řízení, ale též vůči hlavě IX téhož zákona upravující přezkumné řízení. Otevírá tudíž možnost časově neomezené revize rozhodnutí.“ 137.     V projednávaném případě došlo ke zrušení povolení k provozování loterií nebo jiných podobných her pro jejich rozpor s následně vydanou obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011. Jak vyplývá z výše uvedených závěrů Nejvyššího správního soudu, řízení dle § 43 odst. 1 zákona o loteriích je řízením, které může být zahajováno vždy, pokud nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, přičemž zákon o loteriích nestanoví lhůtu, po jejímž uplynutí by již nebylo možné příslušné povolení zrušit. Vydání obecně závazné vyhlášky omezující nebo zakazující provozování hazardních her na území obce je přitom právě takovou dodatečně nastalou okolností, pro kterou je třeba původně vydané povolení zrušit. Řízení dle § 43 odst. 1 zákona o loteriích je tedy specifickým řízením, které nelze podřazovat pod řízení přezkumné, a tudíž se na něj nevztahují ani postupy a lhůty, jimiž se v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu řídí přezkumné řízení. 138.     Jelikož se na řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích nevztahují ustanovení správního řádu o přezkumném řízení, žalovanému nic nebránilo v tom, aby řízení o zrušení uděleného povolení zahájil i poté, co již uplynula lhůta, v níž lze zahájit přezkumné řízení, neboť řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích lze zahájit kdykoliv, dojde-li ke změně okolností, za nichž bylo povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry vydáno. Žalovaný tedy nepochybil, pokud řízení zahájil až po uplynutí lhůty jednoho roku od právní moci rozhodnutí, kterým bylo žalobkyni toto povolení uděleno. 139.     Tato žalobní námitka tedy také není důvodná. IX. c. Rozpor vnitrostátní právní úpravy s právem Evropské unie140.     Žalobkyně dále namítala rozpor použité právní úpravy s čl. 49 SFEU, jenž zakazuje omezování svobody usazování na území členských států, a čl. 56 SFEU, jenž zakazuje omezování volného pohybu služeb uvnitř Evropské unie, a v návaznosti na to se zásadou právní jistoty, ochranou legitimního očekávání, svobody podnikání a vlastnického práva ve smyslu čl. 16 a 17 Listiny základních práv Evropské unie. 141.     Žalobkyně na podporu svého názoru již v žalobě odkázala na několik rozhodnutí Soudního dvora, které ve svém podání ze dne 31. 8. 2015 doplnila odkazy na rozsudek Berlington Hungary. Z odkazovaných rozhodnutí Soudního dvora žalobkyně dovozuje, že vnitrostátní zákonodárce musí v případě, že ruší povolení k výkonu podnikatelské činnosti, stanovit ve prospěch jejich držitelů dostatečně dlouhé přechodné období, jež jim umožní přizpůsobit se danému stavu, nebo systém přiměřené náhrady. 142.     Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení č. j. 5 As 177/2016 - 139, bod 37 vyložil, že i účinky práva Evropské unie, konkrétně čl. 56 a násl. SFEU, mohou podle okolností věci vést k omezení prostoru pro samosprávu, v němž obecně závaznou vyhláškou obce v samostatné působnosti na svém území regulují přípustnost, rozsah a jiné modality provozování sázkových her a jiných podobných her podle zákona o loteriích. Obec takovou regulaci může v obecné rovině přijmout a má velmi široký prostor pro uvážení ohledně její konkrétní podoby. Prostor pro samosprávu však je omezen v tom, že případné takto vyhláškou vytvořené překážky volnému pohybu služby, která spočívá v umožnění hrát tyto hry, musí být v souladu s podmínkami práva Evropské unie. 143.     Soudní dvůr v rozsudku BONVER WIN, body 24 a 25 s odkazem na svou starší judikaturu konstatoval, že „přeshraniční situaci nelze předpokládat jen proto, že by občané Unie z jiných členských států mohli využít takto nabízených možností služeb (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 4. června 2019, Pólus Vegas, C‑665/18, nezveřejněné, EU:C:2019:477, bod 24). Pro projednávanou věc z toho plyne, že pouhé tvrzení poskytovatele služeb, podle něhož část jeho klientely pochází z jiného členského státu, než ve kterém je usazen, nestačí pro konstatování přeshraniční situace, jež by mohla spadat do rozsahu působnosti článku 56 SFEU.“ 144.     Nejvyšší správní soud v navazující judikatuře tyto závěry přejal a zdůraznil, že žalobkyně musí v řízení před soudem tvrdit a prokázat skutkový základ unijního prvku, tedy že služby spočívající v provozování loterií a hazardních her skutečně poskytovala také zahraniční klientele (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 As 35/2018 - 51, body 18, 20 a 21, ze dne 7. 4. 2021, č. j. 9 As 236/2017 - 68, bod 44, ze dne 26. 4. 2021, č. j. 5 As 186/2017 - 64, bod 34, a ze dne 21. 5. 2021, č. j. 5 As 158/2019 - 44, body 24 až 26). Za předpokladu, že by se tedy prokázal skutkový základ unijního prvku, je dopad unijního práva na věc třeba zvažovat, a to v intencích citované judikatury Soudního dvora. 145.     Městský soud tedy s ohledem na právě uvedené závěry vyplývající z judikatury Soudního dvora a Nejvyššího správního soudu poznamenává, že nelze považovat za správné tvrzení žalobkyně uvedené v jejím podání ze dne 31. 8. 2015, že právo Evropské unie se aplikuje i na čistě vnitrostátní situace a pro aplikaci unijního práva tak není nezbytná přítomnost přeshraničního (unijního) prvku. 146.     Žalobkyně v žalobě existenci unijního prvku (skutečnost, že by jí bylo v souvislosti s poskytováním služeb v oblasti loterií a jiných podobných bráněno ve svobodě usazování nebo že poskytovala tyto služby také občanům pocházejícím z jiných členských států Evropské unie, kteří nemají bydliště na území České republiky) vůbec netvrdila, pouze namítala, že žalovaným aplikovaná právní úprava je v rozporu se zákazem omezování svobody usazování na území členských států a omezování volného pohybu služeb uvnitř Evropské unie a v návaznosti na to se zásadou právní jistoty, ochranou legitimního očekávání, svobody podnikání a vlastnického práva. 147.     V podání ze dne 31. 8. 2015 pak žalobkyně v obecné rovině uvedla, že ve svých videoloterních zařízeních používá software vyvinutý společností ze Švédska a této společnosti se pochopitelně také výrazně dotýká odebírání povolení žalobkyni, jehož důsledkem je značný pokles poptávky po její produkci. Dále žalobkyně uvedla, že kromě toho je její klientela tvořena i příslušníky jiných členských států Evropské unie, kteří Českou republiku z pracovních či osobních důvodů navštěvují, a také tyto osoby jsou rozhodováním žalovaného spočívajícím v odebírání povolení dotčeny. 148.     Co se týče tvrzení žalobkyně, že dodavatelem software, který používá ve svých zařízeních, je společnost usazená ve Švédsku, tedy jiném členském státě, toto tvrzení přítomnost unijního prvku založit nemůže. Stejnou otázkou se již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 9. 2018, č. j. 10 As 378/2017 - 76, bod 20, jenž se týkal obdobné věci a téže žalobkyně, přičemž konstatoval: „Takto široký výklad považuje NSS za absurdní. Při jeho použití by za věci s unijním prvkem bylo třeba považovat naprostou většinu běžných obchodních transakcí mezi subjekty usazenými v jednotlivých členských státech, protože nepřímo a zprostředkovaně se dopady určité vnitrostátní regulace přenášejí i na cizozemské partnery tuzemské osoby, kteří s ní obchodují (a kteří od ní v důsledku regulace např. budou dostávat méně objednávek na regulované zboží). Stěžovatelka tak v podstatě vykládá zásadu volného pohybu služeb jako záruku, že se cizozemskému dodavateli neztenčí zisk, který mu plynul z prodeje dosud neregulovaného zboží do České republiky. S tímto výkladem ale NSS nemůže souhlasit: porušení zásady volného pohybu služeb by se mohlo projevit tak, že by cizozemci byli omezeni buď při usazování v jiném státě, nebo případně (viz otázku položenou rozšířenému senátu) při využívání služeb tuzemského provozovatele na tuzemském území. Sem ale nespadá případný pokles objednávek od českého provozovatele vůči švédskému dodavateli, ostatně stěžovatelka se v tomto tvrzení omezuje na jedinou větu, kterou nijak nerozvíjí.“ Podle názoru zdejšího soudu tyto závěry Nejvyššího správního soudu nebyly nijak dotčeny závěry následně vyslovenými Soudním dvorem v rozsudku BONVER WIN ani navazující judikaturou Nejvyššího správního soudu a zůstávají i nadále v platnosti. 149.     Jak vyplývá z výše citované části rozsudku BONVER WIN a navazující judikatury Nejvyššího správního soudu, pokud by byla v řízení prokázána skutečnost, že žalobkyně poskytovala služby v oblasti loterií a jiných podobných her také občanům pocházejícím z jiných členských států Evropské unie, kteří nemají bydliště na území České republiky, byla by tím rovněž prokázána existence unijního prvku a ve věci by bylo nutno aplikovat právo Evropské unie. 150.     Žalobkyně však v dalším průběhu řízení k prokázání tohoto svého tvrzení nenavrhla žádné důkazy. Na uplatnění případných důkazních návrhů v řízení přitom měla žalobkyně do vydání rozhodnutí soudu dostatek času, neboť od rozhodnutí Soudního dvora BONVER WIN, v němž byla tato povinnost výslovně vymezena, uplynulo již více než rok a od rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v téže věci již více než deset měsíců. Argumentace žalobkyně ve prospěch aplikace čl. 56 SFEU tak byla sice v řízení uplatněna včas, neboť byla ve svém zárodku již součástí námitek uvedených v podané žalobě a lze ji považovat po právní stránce za dostatečnou. Tato argumentace žalobkyně však byla vedena pouze v obecné rovině a žalobkyně na její podporu neoznačila žádné důkazy, jimiž by bylo možno existenci unijního prvku skutečně prokázat. Otázka existence unijního prvku v této věci proto zůstala toliko hypotetická, a tudíž nemůže vést k aplikaci unijního práva. 151.     Soud pro úplnost poznamenává, že jelikož nebyla prokázána existence unijního prvku, nevztahuje se na žalobkyni ani působnost čl. 16 a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie, na něž žalobkyně ve svých podáních odkazovala. Působnost Listiny základních práv Evropské unie je ve vztahu k jednání členských států definována v jejím čl. 51 odst. 1, podle něhož jsou její ustanovení určena členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Evropské unie. Pouze použitelnost unijního práva tak sebou nese použitelnost základních práv zaručených Listinou základních práv Evropské unie. Jelikož soud dospěl k závěru, že nyní projednávaná věc nespadá do působnosti unijního práva, nejsou tudíž ani splněny předpoklady pro to, aby v nyní projednávané věci mohla být aplikována Listina základních práv Evropské unie (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 285/2014 - 32, body 40 a 41 a ze dne 22. 5. 2019, č. j. 9 As 323/2017 - 61, bod 33). 152.     Soud se tedy neztotožnil s námitkou žalobkyně, že by v projednávané věci mělo být aplikováno unijní právo a že by napadené rozhodnutí či samotná právní úprava (zákon č. 300/2011 Sb. a na jeho podkladě přijatá obecně závazná vyhláška č. 11/2011) představovaly rozpor s unijním právem v podobě zásahu do svobody usazování a svobody volného pohybu služeb vyjádřených v čl. 49 a čl. 56 SFEU. Z uvedeného důvodu taktéž soud neshledal důvod pokládat Soudnímu dvoru jakoukoliv předběžnou otázku. 153.     Tuto žalobní námitku tedy soud rovněž neshledal důvodnou. IX. d. Protiústavnost154.     Dále žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí porušuje ústavní principy, a to zejména princip právní jistoty, ochrany důvěry v právo, ochrany nabytých práv, legitimního očekávání a tím i princip právního státu. Žalobkyně má rovněž za to, že Ústavní soud svými nálezy sp. zn. Pl. ÚS 29/10, Pl. ÚS 56/10 a Pl. ÚS 6/13 nerespektoval ustálený výklad právních předpisů ani zavedenou správní praxi žalovaného a své závěry v uvedených nálezech formuloval v rozporu se závěry vyjádřenými ve svých dřívějších nálezech, v nichž vymezil principy dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrany dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci. Podle názoru žalobkyně by proto městský soud neměl při rozhodování ve věci nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, Pl. ÚS 56/10 a Pl. ÚS 6/13 zohledňovat. 155.     Městský soud předesílá, že závazností nálezů Ústavního soudu pro obecné soudy se Ústavní soud podrobně zabýval v nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05. V tomto nálezu Ústavní soud zdůraznil, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá obecným soudům povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, jinými slovy povinnost sledovat ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 pak Ústavní soud rozlišil povinnost respektovat ratio decidendi nálezu Ústavního soudu v dalším řízení v té samé věci (smysl kasační) a povinnost následovat ratio decidendi Ústavního soudu v jiných, ale podobných věcech (smysl precedenční). Právě o takový případ se jedná v projednávané věci, neboť všechny tři zmiňované nálezy (sp. zn. Pl. ÚS 29/10, Pl. ÚS 56/10 a Pl. ÚS 6/13) byly přijaty v jiných věcech. 156.     Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 rovněž vyložil, že existuje několik možných postojů, které mohou obecné soudy zaujmout ve vztahu k „precedenčním“ judikátům Ústavního soudu. Tyto postoje lze „roztřídit“ za použití pojmu „reflektovat“. Rozsudek obecného soudu buď reflektuje, nebo nereflektuje ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu. Reflektovat znamená, že obecný soud rozhodl na základě ústavních principů prohlášených Ústavním soudem v jeho nálezech a navíc je aplikoval rozumně, přičemž aplikovat rozumně neznamená ani otrocké opakování, ani bezduché kopírování názorů Ústavního soudu. „Reflektovat“ (anebo respektovat) ústavněprávní výklad Ústavního soudu znamená následovat ho ve skutkově podobných případech, anebo přednést seriózní argumenty, které vedou k závěru, že vzhledem k relevantním skutkovým rozdílům není vhodné aplikovat již vyslovený princip v tomto dalším případě. Nereflektovat znamená závěry nálezu neužít, zcela opomenout, či odmítnout. Pro poslední případ je nezbytné, aby pro takovou výjimku existoval obzvláště dobrý důvod. V nálezu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 Ústavní soud umožnil obecným soudům, aby ústavněprávní výklady nereflektovaly, ale jen s dostačujícím odůvodněním a s cílem přesvědčit Ústavní soud, aby své právní názory modifikoval. Obecný soud by tedy neměl předložit konkurující úvahy z nepodstatných důvodů, ale toliko v případech, kdy je opravdově a z vážných důvodů přesvědčen, že by nebylo správné následovat rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05, body 62 a 63). 157.     Městský soud konstatuje, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 Ústavní soud shledal přípustným, aby obec regulovala obecně závaznou vyhláškou vydanou podle § 50 odst. 4 ve spojení s § 2 písm. e) zákona o loteriích i umístění interaktivních loterních systémů, případně dalších přístrojů podobných výherním hracím přístrojům, a to jako součásti širší množiny přístrojů, k jejichž provozu vydává ministerstvo financí povolení podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Ústavní soud tedy shledal, že regulace umístění interaktivních videoloterijních terminálů spadá do normotvorné působnosti obcí, a to dle ustanovení zvláštního zákona, jak má na mysli i § 10 písm. d) zákona o obcích. 158.     Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 sice vyložil, že bude pak na žalovaném, aby v konkrétních případech posoudil, zda existence obecně závazné vyhlášky, ať už byla přijata před vydáním rozhodnutí o povolení či po něm, je důvodem pro zrušení povolení, a to především s ohledem na další ústavně vymezené principy. Již tehdy však zdůraznil, že „v zásadě platí, že provozovatelé těchto zařízení si museli být vědomi existence ustanovení § 43 loterijního zákona, a tedy skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni.“ Ústavní soud zde tedy akcentoval právě tu skutečnost, že nastanou-li v § 43 odst. 1 zákona o loteriích předvídané okolnosti, lze provozovatele loterií jejich povolení zbavit, s čímž měli být provozovatelé loterií srozuměni. Městský soud tak podotýká, že i v situaci, kdy sám Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 uvedl, že bude třeba posoudit soulad dopadu regulace příslušnou obecně závaznou vyhláškou s jinými ústavními principy, současně také konstatoval, že bude třeba dbát i na to, že ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích nemohlo u provozovatelů loterií vyvolat legitimní očekávání v to, že platnost povolení nebude před uplynutím doby platnosti nijak dotčena. 159.     V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 pak Ústavní soud konstatoval, že ustanovení čl. 104 odst. 3 Ústavy zmocňuje obec k originární normotvorbě, a tedy k jejímu vydání není zapotřebí výslovné zákonné zmocnění (srov. např. nález ze dne 17. 8. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 5/99, nebo nález ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06). Zda se toto oprávnění obcí na úrovni zákonné úpravy bude opírat o zvláštní zákon ve smyslu § 10 písm. d) zákona o obcích, či zda se bude opírat o generální klauzuli § 10 písm. a) zákona o obcích za účelem zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, se již nejeví s ohledem na závěry vyplývající z tohoto nálezu jako podstatné. 160.     V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 byl předmětem řízení návrh na zrušení pravidel pro dočasnou nedotknutelnost regulace loterií na území obcí do 31. 12. 2014, jak ji zavedlo přechodné ustanovení zákona č. 300/2011 Sb. Ústavní soud konstatoval, že právo obcí na samosprávu znamená i regulaci videoloterních terminálů. Toto právo existovalo celou dobu a nelze je časově omezovat. V tom byl Ústavní soud odlišného názoru od žalovaného. Ústavní soud poté konstatoval, že za legitimní očekávání nelze považovat předpoklad provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů, že správní praxe ministerstva spojená s opomíjením práva obcí na samosprávu bude pokračovat. 161.     Z uvedeného vyplývá především to, že Ústavní soud citovanými nálezy formuloval toliko základní právní východiska, jimiž je třeba nahlížet na právní regulaci provozování loterií na území obce. V uvedených věcech vyslovil závěry, jimiž byly překonány i dosavadní právní závěry a praxe správních orgánů (zejména žalovaného). Ústavní soud ve všech případech akcentoval právo obcí na samosprávu a z ní vyvěrající pravomoc obce regulovat na svém území provozování loterií coby záležitost veřejného pořádku. Ústavní soud své vzájemně konzistentní závěry formuloval na pozadí reálných skutkových okolností dané věci, nepřekonával ani nesjednocoval svoji judikaturu a neodchyloval se od jiných závěrů judikatury. 162.     V nálezech, na které poukazovala žalobkyně (sp. zn. IV. ÚS 150/2001, I. ÚS 544/2006), Ústavní soud jistě akcentoval to, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní je jedním ze základních atributů právního státu. Poukázal na to, že snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01, nebo ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 163/02). 163.     Uvedené věci se však týkaly zcela odlišné skutkové a právní situace. Ta sice principiálně spočívala v tom, že rozhodovací činnosti orgánů veřejné správy nedostatečně hodnotila jiná předchozí existující rozhodnutí orgánů veřejné správy v téže věci (konkrétně šlo o existenci předchozího rozhodnutí o příspěvku na službu, resp. usnesení o dědictví). Avšak tyto nálezy se netýkaly právní problematiky regulace provozu loterií na území obce, která se od těchto věcí odlišuje, jak vyložil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, právě v tom, že na základě § 43 zákona o loteriích mohli provozovatelé očekávat změnu (event. zrušení) povolení k provozu loterií. Dobrá víra v provoz loterií na základě povolení orgánu veřejné správy tak byla omezena do té míry, na kolik si mohli provozovatelé být vědomi, že může dojít ke změně skutkové či právní situace, za níž byla předmětná povolení vydána. 164.     Ústavní soud v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 29/10, Pl. ÚS 56/10 a Pl. ÚS 6/13 tedy hodnotil a reflektoval a formuloval své závěry ve vztahu ke speciální právní úpravě, která se pojí s regulací loterií na území obcí. Městský soud proto neshledal, že by nálezy sp. zn. Pl. ÚS 29/10, Pl. ÚS 56/10 a Pl. ÚS 6/13 snad měly představovat nekonzistentní a vybočující rozhodovací praxi Ústavního soudu. Městský soud celkově shledal, že není důvod, aby závěry uvedených nálezů, které konstatovaly jen několik málo dílčích východisek (přičemž i žalobkyně v žalobě uplatnila ještě i širší spektrum výtek než výtky vůči nálezům), nebyly aplikovatelné a přiléhavé taktéž na věc žalobkyně. 165.     Všechny uvedené nálezy navíc ve své judikatuře respektuje Nejvyšší správní soud (srov. rozsudky ze dne 25. 8. 2020, č. j. 4 As 28/2020 - 34, č. j. 6 As 285/2014 - 32, ze dne 17. 2. 2016, č. j. 7 As 323/2015 - 37 a další). Městský soud tak uzavírá, že v situaci, kdy tyto nálezy setrvale respektuje i Nejvyšší správní soud, neshledal důvod neaplikovat východiska uvedených nálezů na věc žalobkyně a neshledal důvod, pro který by bylo nutné se od závěrů těchto nálezů se odchýlit. 166.     Co se týče žalobkyní namítaného zásahu do legitimního očekávání a právní jistoty, otázkou zásahu do legitimního očekávání držitelů povolení k provozování loterií a jiných podobných her se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud (srov. např. rozsudky č. j. 2 As 35/2018 - 51, bod 31 až 33, ze dne 19. 3. 2021 č. j. 5 As 116/2018 - 75, bod 66 nebo ze dne 23. 3. 2021, č. j. 4 As 260/2019 - 38, bod 32 a 33 a ze dne 25. 3. 2021, č. j. 7 As 445/2019 - 41, bod 31). 167.     V rozsudku č. j. 5 As 116/2018 - 75, bod 66 Nejvyšší správní soud na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 dovodil, že „takový postup není protiústavní ani nezákonný, neboť si provozovatelé loterií a jiných podobných her právě s ohledem na § 43 odst. 1 zákona o loteriích museli být vědomi, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. V nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, Ústavní soud dále judikoval, že by se žalovaný naopak dopustil zásahu do ústavního práva obcí na územní samosprávu, pokud by nerušil povolení k provozování loterií a jiných podobných her, jejichž provozování je v rozporu s obecně závaznými vyhláškami. V tomto směru nelze u provozovatelů loterií ani hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, neboť si mohli být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných právních předpisů (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13).“ 168.     V rozsudku č. j. 2 As 35/2018 - 51, bod 33 Nejvyšší správní soud konstatoval, že „stěžovatelka si musela být vědoma existence § 43 odst. 1 zákona o loteriích, tedy toho, že může být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz herních zařízení, tohoto povolení zbavena. Nemohlo jí tedy vzniknout legitimní očekávání, že její podnikání v daném velmi specifickém oboru, jenž je tradičně předmětem častých politických zásahů místních i celostátních, bude ‚nerušeně‘ pokračovat. Nad stěžovatelčiným právem podnikat, oslabeným právě s ohledem na § 43 odst. 1 zákona o loteriích, v daném případě v rovině vnitrostátního práva převažuje právo obcí na samosprávu (otázka dopadu práva EU nemohla být, jak výše vyloženo, v tomto kasačním řízení řešena). Postup žalovaného, jenž po přijetí obecně závazné vyhlášky příslušné obce zruší vyhlášce odporující povolení, navíc přímo vyžaduje judikatura Ústavního soudu. Obecně vzato proto nejde o postup neproporcionálně zasahující do práv stěžovatelky (srov. nález sp. zn. ÚS Pl. ÚS 56/10, bod 43, rozsudek NSS č. j. 6 As 285/2014 - 32, body 38, 39 a judikaturu v nich uvedenou).“ 169.     Uvedená judikatura Nejvyššího správního soudu se tedy shoduje v závěru, že provozovatelům loterií a jiných podobných her nemohlo vzniknout žádné legitimní očekávání, že udělené povolení nebude po dobu jeho platnosti nijak dotčeno. Vzhledem k tomu, že žalobkyni nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že jí udělené povolení nebude po dobu platnosti nijak dotčeno, nemohlo být jeho zrušením ani zasaženo do jejího práva pokojně užívat majetek, a tudíž nemohl být ani porušen čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k EÚLP. Stejně tak proto nemohlo být zasaženo napadeným rozhodnutím do principů právní jistoty, ochrany důvěry v právo, ochrany nabytých práv a principů právního státu. 170.     Žalovaný tedy postupoval v souladu s § 43 zákona o loteriích, pokud udělená povolení rozhodnutí zrušil pro jejich rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011. Nemohlo-li žalobkyni vzniknout legitimní očekávání, je také lichý rovněž její požadavek na poskytnutí jakéhokoliv přechodného období předcházejícího zrušení povolení, případně na poskytnutí náhrady za to, že musela svou podnikatelskou aktivitu v místě, kde bylo udělené povolení zrušeno, ukončit. 171.     Tato žalobní námitka tedy také není důvodná. 172.     Žalobkyně dále namítala, že došlo k nepřípustné retroaktivní aplikaci obecně závazné vyhlášky č. 11/2011, která byla vydána až poté, co povolení k provozování loterií a jiných podobných her udělené žalobkyni nabyla právní moci. 173.     V daném případě se nemůže jednat o retroaktivitu pravou, neboť obecně závazná vyhláška č. 11/2011 zakázala provoz loterií a jiných podobných her na ulici Jeremenkova a na Mírovém náměstí s účinky do budoucna, nestanovila tento zákaz zpětně. Rovněž udělená povolení nebyla žalobkyni zrušena v důsledku přijetí obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 se zpětnými účinky, ale s účinky od právní moci napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 6 As 285/2014, bod 36). Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, bod 145 konstatoval, že zákaz retroaktivity právních norem „se zásadně vztahuje pouze na případy pravé retroaktivity, nikoliv retroaktivity nepravé. Posléze uvedený typ retroaktivity je naopak obecně přípustný. Obsahem tohoto zákazu jako ústavního principu zároveň není vyloučení jakéhokoliv zpětného působení právní normy, nýbrž pouze takového, jež současně představuje zásah do principů ochrany důvěry v právo, právní jistoty, resp. nabytých práv“ avšak dále, bod 157 dodal, že „ačkoliv je totiž nepravá retroaktivita zásadně přípustná, nelze apriorně vyloučit, že s ohledem na princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo převáží zájem jednotlivce na dalším trvání existující právní úpravy nad zákonodárcem vyjádřeným veřejným zájmem na její změně.“ 174.     V případě žalobkyně se však o nepřípustné uplatnění nepravé retroaktivity jednat nemůže. Ústavně garantované právo obcí regulovat v samostatné působnosti na svém území hazard, tedy omezit či zakázat nabídku služeb v podobě loterií a jiných podobných, bylo opakovaně potvrzeno judikaturou Ústavního soudu zmiňovanou v tomto rozsudku. Tato judikatura přitom nevyvolala změnu právní úpravy na zákonné úrovni, ta zůstala fakticky po celou dobu účinnosti zákona o loteriích nezměněná. V důsledku série nálezů Ústavního soudu došlo pouze ke změně výkladové praxe žalovaného, která byla uvedena do souladu s platnou právní úpravou. Ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích je součástí tohoto právního předpisu od samého počátku a jak již bylo uvedeno, s možností zrušení již uděleného povolení před koncem jeho platnosti musela žalobkyně přinejmenším teoreticky počítat, neboť toto ustanovení zákona o loteriích zmocňuje orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, aby povolení zrušil mimo jiné tehdy, jestliže po jeho vydání nastanou okolnosti odůvodňující zrušení vydaného povolení. V projednávané věci došlo právě ke změně situace tím, že statutární město Ostrava vydalo obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 a vymezilo tak místa, kde byl provoz loterií a jiných podobných her zakázán. V této souvislosti nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že ke zrušení udělených povolení žalovaný přistoupil na základě judikatury Ústavního soudu, jenž je finálním a autoritativním interpretem ústavního pořádku, včetně zákazu retroaktivity práva (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 285/2014 - 32, bod 37). Městský soud z důvodů, které již vyložil výše, přitom neshledal žádný důvod, aby se od závěrů vyplývajících z této judikatury Ústavního soudu v projednávaném případě odchyloval. 175.     Žalovaný za tohoto stavu věci tak postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, která žalovanému opakovaně ukládala, aby zahájil řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích, pokud jsou vydaná povolení v rozporu s obecně závaznou vyhláškou, byť tato povolení byla vydána před tím, než příslušná obecně závazná vyhláška nabyla účinnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/12, ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 2336/12, ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 2335/12). 176.     Ani tato žalobní námitka tudíž není důvodná. 177.     Žalobkyně rovněž namítala, že v napadeném rozhodnutí nebyla zohledněna zásada proporcionality. 178.     Je notorietou, že provozování hazardu sebou nese negativní a patologické jevy (srov. např. již nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, bod 37 a sp. zn. IV. ÚS 2315/12, bod 39 a rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 285/2014 - 32, bod 30 a ze dne 12. 5. 2021, č. j. 4 As 373/2018 - 47, bod 57). 179.     Provozování loterií je proto činností legální jen za podmínek přísně specifikovaných zákonem o loteriích (§ 1 odst. 1 zákona o loteriích). Účelem tohoto zákona je vymezit rámec pro zákonem povolené podnikání v oblasti loterií a jiných podobných her a pro jejich provozování, přispět k ochraně osob, které se účastní loterií a jiných podobných her, a k omezení společenských rizik této účasti (§ 1 odst. 1 věta druhá zákona o loteriích). 180.     Právě proto obce v rámci práva na samosprávu disponují pravomocí k tomu, aby na celém svém území nebo na vybraných místech vyloučily koncentraci těchto jevů spojených s provozováním loterií a sázkových her dle § 2 písm. e), g), i), l), m), n) a j) a § 50 odst. 3 zákona o loteriích. Jestliže má tedy obec zájem, aby se loterie jako jejich „spouštěč“ na jejím území nebo v některých místech nevyskytovaly a nesoustředily (např. je pro místní pořádek nežádoucí souběh či blízkost herny a pohostinství v sociálně vyloučené oblasti), a přistoupí k omezení loterií prostřednictvím obecně závazné vyhlášky, je zjevné, že primárním účelem takové regulace je zabezpečení veřejného pořádku v místě, neboť právě oblast provozování výherních hracích přístrojů je tou oblastí, která spadá do oblasti veřejného pořádku, k jehož ochraně je obec ve své samostatné působnosti povolána (srov. již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2013, č. j. 8 Afs 49/2011 - 75). 181.     Žalobkyně má zcela jistě zájem na provozování svého podnikání a dosahování zisku (jde o výkon vlastnického práva a práva na podnikání vyplývajících z čl. 11 a 26 Listiny základních práv a svobod), proti tomuto zájmu žalobkyně však stojí právo obce na samosprávu (čl. 99 a násl. Ústavy), jehož součástí je i ochrana veřejného (místního) pořádku na území obce, což je nejen její legitimní zájem ale i povinnost (srov. § 2 odst. 2 zákona o obcích). Nelze přitom přehlédnout, že podle § 4 odst. 2 zákona o loteriích je právě udržení veřejného pořádku v místě stěžejním předpokladem pro udělení povolení k provozování loterií a jiných podobných her. 182.     Jak již bylo uvedeno, žalobkyně si musela být vědoma, že podniká v oboru, který je pro své negativní dopady na společnost, a zejména na její zranitelné skupiny (děti, mládež, lidé se sníženou finanční gramotností apod.) předmětem přísných zákonných restrikcí. Zároveň věděla, že jakákoliv změna vnějších okolností, jakkoliv nezávislá na její vůli, může podle zákona vést ke změně či odebrání vydaného povolení. Tomu mohla a měla přizpůsobit své podnikatelské plány, neboť se jedná o riziko podnikání v tomto specifickém oboru. Statutární město Ostrava využilo své samosprávné pravomoci a prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 zakázalo provoz loterií a jiných podobných her mimo jiné na adresách Jeremenkova 17/168 a Mírové náměstí 10, Ostrava-Vítkovice, na nichž se nacházely provozovny žalobkyně. 183.     Přijetím obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 se tak zájem žalobkyně na podnikání a dosahování zisku v oblasti provozování loterií a jiných podobných her dostal do kolize s právem statutárního města Ostravy na samosprávu, jejíž součástí je i jeho právo a povinnost chránit veřejný pořádek na svém území před negativními důsledky této činnosti prostřednictvím její regulace. Žalobkyni, jak již městský soud vyložil výše, přitom nesvědčilo legitimní očekávání, že její právo provozovat loterie a jiné podobné hry na území statutárního města Ostravy nebude po celou dobu platnosti udělených povolení dotčeno. V daném případě proto převážilo právo statutárního města Ostravy na samosprávu realizované prostřednictvím zákazu provozu loterií a jiných podobných her nad právem žalobkyně podnikat v provozovnách nacházejících se na adresách Jeremenkova 17/168 a Mírové náměstí 10, Ostrava-Vítkovice (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 285/2014 - 32, body 38 a 39). Zrušením udělených povolení tedy nemohla být porušena zásada proporcionality a zásah do práv žalobkyně, k němuž v jeho důsledku došlo, proto nelze považovat za nepřiměřený. 184.     Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zásadou proporcionality, byť velice stručně, zabýval. Na straně 7 a 8 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že je povinen v souladu judikaturou Ústavního soudu v případě rozporu povolení k provozování loterií a jiných podobných her s obecně závaznou vyhláškou obce rozhodnout o jejich zrušení, neboť pokud by tak neučinil, dopustil by se zásahu do ústavního práva obcí na samosprávu a dodal, že u provozovatelů loterií a jiných podobných her nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, neboť si mohli být vědomi, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných předpisů. 185.     Žalobkyně má nepochybně pravdu v tom, že žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval přímo konkrétními okolnostmi případu žalobkyně. V této souvislosti však nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně v tomto ohledu zůstala po celé řízení pasivní a žádné konkrétní okolnosti, které by se měl žalovaný, potažmo ministr financí, při hodnocení proporcionality zásahu do práv žalobkyně zohledňovat, neuváděla, a to přesto, že k tomu, aby v řízení návrhy důkazů činila, byla vyzvána již v oznámení o zahájení řízení č. j. MF-63552/2013/34. Žádné takové konkrétní okolnosti žalobkyně ostatně neuvedla ani v podané žalobě a ani v ní žádným způsobem nespecifikovala, k jakému dotčení jejích práv mohlo v řízení dojít tím, že se žalovaný těmito konkrétními okolnostmi provozování loterií a jiných podobných her na území statutárního města Ostravy nezabýval. Ze žádného vyjádření žalobkyně ani z obsahu správního spisu přitom nevyplývá, v čem by se měl případ žalobkyně odlišovat od obdobných případů týkajících se ať už žalobkyně nebo jiných provozovatelů loterií a jiných podobných her, v nichž žalovaný rovněž rozhodl o zrušení udělených povolení pro rozpor s obecně závaznou vyhláškou obce. Za tohoto stavu věci tedy žalovaný nepochybil, pokud se s otázkou proporcionality v napadeném rozhodnutí vypořádal pouze v obecné rovině. 186.     Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný v napadeném rozhodnutí zásadu proporcionality odpovídajícím způsobem zohlednil, přičemž dospěl ke shodnému závěru jako zdejší soud, že v daném případě v důsledku toho, že žalobkyni nesvědčilo legitimní očekávání, převážilo právo statutárního města Ostravy na samosprávu nad právem žalobkyně podnikat, a že tudíž zrušení uděleného povolení nebude přestavovat nepřiměřený zásah do práv žalobkyně. 187.     Rovněž tato žalobní námitka tedy není důvodná. IX. e. Notifikační proces zákona č. 300/2011 Sb.188.     Žalobkyně dále namítala, že při přijímání zákona č. 300/2011 Sb., nebyl dodržen notifikační proces podle směrnice 98/34/ES, a že tyto vady v procesu přijímání zákona č. 300/2011 Sb. způsobují nepoužitelnost a právní nevynutitelnost tohoto zákona vůči jeho adresátům a ze stejných důvodů je nepoužitelná a nevymahatelná obecně závazná vyhláška č. 11/2011, neboť byla přijata právě na základě zákona č. 300/2011 Sb. 189.     K této námitce městský soud především uvádí, že otázkami, jichž se tato námitka žalobkyně týká, se již opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2020, č. j. 1 As 464/2019 - 47, body 16 a 17, ze dne 20. 10. 2020, č. j. 1 As 466/2019 - 45, body 16 a 17, č. j. 2 As 35/2018 - 51 body 23 až 25, č. j. 4 As 373/2018 - 47, body 41 až 44), přičemž závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem k těmto otázkám jsou jednoznačné a konstantní. Jelikož k této námitce existuje jednotná judikatura, nemá smysl, aby zdejší soud znovu opakoval již vícekrát vyřčené, a proto na závěry z ní vyplývající jen stručně odkazuje. 190.     Pravomoc obcí regulovat na svém území hazard plyne na základě čl. 104 Ústavy přímo z § 10 zákona o obcích (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, bod 36 a 37) a není tak vázána na konkrétní zmocnění obsažené v zákoně o loteriích (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 466/2019 - 45, body 16 a 17). Otázka, zda byl v případě zákona č. 300/2011 Sb. dodržen proces notifikace podle směrnice 98/34/ES, je tedy z hlediska posouzení závaznosti a vynutitelnosti obecně závazné vyhlášky č. 9/2013 bezvýznamná. I pokud by v průběhu procesu přijímání zákona č. 300/2011 Sb. došlo k tak závažným chybám v rámci procesu notifikace, že by proto tento zákon nebyl vynutitelný, obecně závazná vyhláška č. 11/2011 by obstála i jen na základě § 10 písm. a) zákona o obcích, jenž umožňuje obcím ukládat obecně závaznou vyhláškou povinnosti k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, a to přesto, že obecně závazná vyhláška č. 11/2011 na toto ustanovení výslovně neodkazuje. Možnost usměrňovat na svém území provoz interaktivních videoloterních terminálů byla tedy obcím dána již před přijetím zákona č. 300/2011 Sb. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 bod 32 a 33 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 35/2018 - 51, bod 23 až 25). Lze tedy uzavřít, že obecně závazná vyhláška č. 11/2011 je závazným a vynutitelným právním předpisem vůči všem svým adresátům, tedy i vůči provozovatelům loterií a jiných podobných her. 191.     Soud pro úplnost poznamenává, že samotná obecně závazná vyhláška pak definici technického předpisu nenaplňuje, neboť působnost obecně závazných vyhlášek je i při zohlednění jejich kumulativního vlivu natolik omezená, že se nijak nedotýká cílů, k jejichž ochraně směrnice 98/34/ES působí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2021, č. j. 2 As 190/2019 - 32, bod 53 až 62, ze dne 30. 3. 2021, č. j. 4 As 151/2020 - 39, bod 35 a 36, a ze dne 4. 5. 2021, č. j. 5 As 117/2018 - 67, bod 35 až 37). 192.     Ani tato žalobní námitka proto není důvodná. X. f. Diskriminační charakter obecně závazné vyhlášky193.     Žalobkyně dále namítala nezákonnost a diskriminační povahu obecně závazné vyhlášky č. 11/2011, neboť reguluje jen určité druhy loterií a jiných podobných her (výherní hrací přístroje, centrální loterní systémy a lokální loterní systémy) a umožňuje jejich provoz jen na určitých místech a ostatní loterie a jiné podobné hry nijak nereguluje. Žalobkyně rovněž namítala, že regulace provedená prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 je v rozporu s evropským právem. 194.     Městský soud k této námitce žalobkyně předně uvádí, že je povinností soudů, aby v případě vznesené námitky diskriminační povahy obecně závazné vyhlášky před její aplikací posoudily závaznou vyhlášku individuálně z hlediska kritérií stanovených ústavním pořádkem a zákony (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 297/2015 - 77, bod 20 a tam citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, body 40 a 42, na něž poukázala ve svém vyjádření ze dne 1. 8. 2017 rovněž žalobkyně). 195.     Obce jsou oprávněny svými obecně závaznými vyhláškami vydanými v samostatné působnosti regulovat přípustnost, rozsah a jiné modality provozování sázkových her a jiných podobných her podle zákona o loteriích. Toto jejich oprávnění zahrnuje možnost úplného zákazu uvedených her na jejich území, možnost jejich více či méně omezeného selektivního povolení, anebo jejich všeobecného povolení. Volba konkrétní regulace je věcí politického rozhodování v rámci výkonu práva na samosprávu. Obce zde disponují velmi širokým uvážením limitovaným toliko ústavními kautelami v případech, kdy unijní prvek není přítomen, a spolu s nimi i právem Evropské unie v případech, kdy unijní prvek přítomen je (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 As 325/2016 - 46, bod 36 a, č. j. 4 As 373/2018 - 47, bod 49). 196.     Soud především konstatuje, že jak již bylo uvedeno, pravomoc obcí vydat obecně závaznou vyhlášku regulující hazard na svém území vychází z čl. 104 odst. 3 Ústavy a vyplývá přímo z § 10 písm. a) zákona o obcích, jenž obce zmocňuje k vydávání obecně závazných vyhlášek k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, jakož i z § 10 písm. d) téhož zákona ve spojení s § 50 odst. 4 zákona o loteriích. Obecně závazná vyhláška č. 11/2011 neobsahuje nic, co by vybočovalo z pravomoci statutárního města Ostravy plynoucí mu z § 10 písm. a) zákona o obcích. Soud v této souvislosti rovněž neopomněl vzít na zřetel skutečnost, že pravomoc obcí regulovat na svém území hazard byla opakovaně potvrzena nálezy Ústavního soudu a soulad této pravomoci s ústavním pořádkem tak byl zcela jasně a nezpochybnitelně aprobován. Jelikož v dané věci nebyla prokázána existence unijního prvku, a proto nebylo namístě, aby soud přistoupil k aplikaci práva Evropské unie, nemohl v tomto případě ani nastat rozpor obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 s unijním právem. 197.     Ústavní soud ve zmiňovaném bodě 42 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 mimo jiné konstatoval: „Správní soud je pak oprávněn posoudit všechny individuální okolnosti případu, tj. případně i to, zda obec zařazením té které nemovitosti do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně. Je to také správní soud, který má možnost v této části obecně závaznou vyhlášku případně neaplikovat.“ 198.     Z judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že „právní úprava by byla diskriminační, pokud by pro různé subjekty ve stejných situacích zakládala odlišná práva a povinnosti (přímá diskriminace), nebo by na základě zdánlivě neutrálních ustanovení určité subjekty znevýhodňovala bez zdůvodnění legitimním cílem, přičemž prostředky k jeho dosažení by nebyly přiměřené a nezbytné (nepřímá diskriminace)“ (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 233/2017 - 34, bod 30, či ze dne 25. 8. 2020, č. j. 4 As 28/2020 - 34, bod 33). 199.     Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že plošný zákaz provozování loterií nebo jiných podobných her jen v některých částech územně členěného statutárního města nemůže být svojí povahou diskriminační, pokud v příslušné městské části, v níž se nacházejí zákazem dotčené provozovny, byly loterie a jiné podobné hry zakázány bez výjimek (srov. rozsudky Nejvyššího správní soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 1 As 234/2017 - 49, bod 32, ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 As 230/2017 - 45, bod 25, č. j. 10 As 378/2017 - 76, bod 28, ze dne 14. 4. 2021, č. j. 6 As 119/2018 - 69, bod 46 a ze dne 30. 6. 2021, č. j. 10 As 156/2017 - 141, body 77 a 78). 200.     Ke znevýhodnění určitých subjektů naopak může docházet v případě, pokud by byl obecně závaznou vyhláškou omezen provoz loterií a jiných podobných her například stanovením určitých lokalit ať již v rámci obce či jednotlivých městských částí, kde je provoz loterií povolen, nebo zákazem určitého typu loterií či jiných podobných her (srov. opět rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 234/2017 - 49, bod 32, nebo č. j. 10 As 156/2017 - 141, body 69 až 72). 201.     Je-li tedy obecně závazná vyhláška koncipována tak, že označuje konkrétní místa, v nichž loterie nebo jiné podobné hry provozovány do budoucna být mohou anebo naopak nemohou, požaduje judikatura, „aby obec při výběru těchto míst dbala na hledisko rovného zacházení a uplatňovala přitom navenek seznatelné, racionální, nediskriminační a nesvévolné důvody ve vztahu ke konkrétním osobám, na něž regulace při aplikaci dopadá“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 445/2019 - 41, bod 12 nebo č. j. 4 As 373/2018 - 47, bod 54). 202.     Takové důvody by měly být patrné již ze samotné obecně závazné vyhlášky a jejích příloh, avšak je přípustné, aby je obec dodatečně zformulovala až v řízení o žalobě, kterou provozovatel loterií nebo jiných podobných her napadl rozhodnutí o zrušení povolení k provozu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, bod 40 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2017, č. j. 1 As 5/2017 - 76, bod 37 a č. j. 10 As 378/2017, bod 76). 203.     Ustanovením čl. 1 odst. 1 obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 byl v městském obvodu Vítkovice zakázán provoz výherně hracích přístrojů uvedených v § 2 písm. e) zákona o loteriích, interaktivních videoloterních terminálů uvedených v § 2 písm. l) zákona o loteriích a lokálních loterních systémů definovaných v § 2 písm. n) zákona o loteriích na Mírovém náměstí, náměstí Jiřího z Poděbrad, na ulici Halasova a ulici Jeremenkova, se tedy v průběhu řízení nevyjadřovalo. V čl. 2 je pak tato regulace konkretizována z hlediska časového, a to tak že na území městského obvodu Vítkovice mohou být výherní hrací přístroje, interaktivní videoloterní terminály a lokální loterní systémy provozovány pouze v době od 10:00 hodin do 22:00 hodin. Obecně závazná vyhláška č. 11/2011 tedy nestanovila plošný zákaz provozování loterií a jiných podobných her na území městského obvodu Vítkovice. 204.     Městskému soudu je známo, že otázkou možného diskriminačního charakteru obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 ve své judikatuře zabýval Nejvyšší správní soud, a to právě v rozsudku č. j. 1 As 5/2017 - 76 (adresy provozoven Musorgského 880/5, Poděbradova 740/23 a Škroupova 1108/10 nacházející se v městském obvodu Moravská Ostrava a Přívoz). V tomto rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nelze důvody, které statutární město Ostravu vedly k přijetí obecně závazné vyhlášky č. 11/2011, považovat za dostatečné, neboť statutární město Ostrava nijak nespecifikovalo kritéria, která použilo při stanovení regulace prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 11/2011, a odkázalo se pouze na převzetí návrhů jednotlivých městských obvodů (srov. body 29 až 36 rozsudku č. j. 1 As 5/2017 - 76). V bodě 42 rozsudku č. j. 1 As 5/2017 - 76 pak Nejvyšší správní soud konstatoval: „Stran obecně závazných vyhlášek druhé skupiny obcí – Ostravy, Prahy a Kopřivnice – lze uzavřít, že obce nepředložily racionální argumenty, kterými by odůvodnily, proč právě jimi uvedená místa v obci mají odlišný režim od míst jiných. Právní úpravu obcí z tohoto důvodu, pokud v navazujícím řízení před městským soudem obce své důvody nedoplní, není možné aplikovat.“ 205.     Městskému soudu je rovněž známo, že judikatura zdejšího soudu není v otázce posuzování diskriminačního charakteru obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 jednotná. V rozsudku ze dne 15. 6. 2021, č. j. 11 Af 45/2014 - 361, jímž rozhodoval ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 Af 45/2014 znovu poté, co byl jeho předchozí rozsudek ve věci zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 5/2017 - 76 mimo jiné právě proto, že městský soud posoudil obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 nesprávně jako nediskriminační, dospěl městský soud k závěru, že „napadená vyhláška neobstojí a námitky žalobce, jimiž napadal jejich nezákonnost, rozpor s ústavním pořádkem a jejich diskriminační charakter, jsou důvodné“ (srov. body 75 až 91 rozsudku č. j. 11 Af 45/2014 - 361). Také z tohoto důvodu městský soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí ministra financí ve věci zrušení povolení k provozu loterií a jiných podobných her na území statutárního města Ostravy. V řízení vedeném pod sp. zn. 6 Af 61/2014 dospěl naopak městský soud při posuzování obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 k závěru, že „město Ostrava předestřelo v posuzované věci dostatečně racionální a neutrální důvody, které ho vedly k vydání OZV, tyto důvody obhájil a soud neshledal žádné důvody pro to, aby OZV neaplikoval z důvodu její diskriminační povahy či z důvodu podezření z libovůle jednání obce“ (srov. body 104 až 131 rozsudku ze dne 25. 11. 2021, č. j. 6 Af 61/2014 - 113) a žalobu proti napadenému rozhodnutí ministra financí, kterým byla žalobkyni rovněž zrušena povolení k provozování loterie a jiné podobné hry na různých adresách na území statutárního města Ostravy, zamítl. 206.     Statutární město Ostrava soudu sdělilo, že v řízení nebude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení a k důvodům, pro které byl obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011 stanoven na území městského obvodu Vítkovice zákaz provozu loterií a jiných podobných her specifikovaných v čl. 1 odst. 1 obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 právě jen na Mírovém náměstí, náměstí Jiřího z Poděbrad, na ulici Halasova a ulici Jeremenkova, se v tomto řízení nevyjádřilo. Tyto důvody však statutární město Ostrava sdělilo zdejšímu soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 11 Af 45/2014 ve svém vyjádření č. j. SMO/369270/16/OFR/Sza. Z tohoto vyjádření vyplývá, že hlavním kritériem přijaté úpravy bylo naplnění požadavků městských obvodů, neboť tímto postupem mělo být realizováno jejich právo na územní samosprávu. Jelikož jsou městské obvody značně rozdílné, ať již co do počtu obyvatel, tak co do charakteru území či požadavků jejich obyvatel nebo předchozích zkušeností s hazardem, měly možnost si stanovit se znalostí místních reálií racionální a nediskriminační důvody a navrhnout vlastní úpravu provozování loterií a jiných podobných her na svém území. Tyto důvody statutární město Ostrava dále doplnilo rovněž v řízení vedeném pod sp. zn. 6 Af 61/2014, a to ve svém vyjádření č. j. SMO/677383/21 /OFR/Sza. Z tohoto vyjádření vyplývá, že hlavním důvodem regulace hazardu prostřednictvím obecně závazné vyhlášky byla regulace počtů heren a pohostinských zařízení, v nichž by bylo možné provozovat hazard. Na základě v té době platného zákona o loteriích byly právě tyto provozovny  daleko snadněji dostupné zejména pro občany ze sociálně vyloučených lokalit, či na pokraji sociálního vyloučení (patologické hráče, zadlužené osoby), než tomu bylo v případě kasin. Z tohoto důvodu přistoupilo statutární město Ostrava na základě návrhů jednotlivých městských obvodů především k regulaci loterií a jiných podobných her provozovaných právě mimo kasina, zatímco her provozovaných v kasinech se přijatá regulace primárně nedotýkala. Na území městského obvodu Vítkovice bylo provozování loterií a jiných podobných her zakázáno na Mírovém náměstí, náměstí Jiřího z Poděbrad, ulici Halasova a ulici Jeremenkova. Tyto lokality jsou jednak historickým, ale zároveň i současným centrem tohoto městského obvodu, kde se koncentruje společenská aktivita, je zde radnice městského obvodu, kostel a hlavní vstup do areálu nemocnice. Provoz heren a s tím spojené nežádoucí společenské jevy byly zástupci tohoto obvodu v těchto místech vyhodnoceny jako nežádoucí. Městský obvod Vítkovice je navíc dlouhodobě obvodem se sociálně vyloučenými lokalitami. 207.     Z vyjádření statutárního města Ostrava vyplývá, že hlavním důvodem, proč byla obecně závazná vyhláška č. 11/2011 přijata právě v této své konkrétní podobě, bylo naplnění různých požadavků jednotlivých městských obvodů, které tak jejím prostřednictvím uplatňovaly své požadavky na regulaci loterií a jiných podobných her na svém území. Regulace na úrovni jednotlivých městských obvodů se tak z tohoto důvodu odlišovala. Předmětem regulace byly pouze některé druhy loterií a jiných podobných her, a to ty uvedené v § 2 písm. e), l) a n) zákona o loteriích, proč však přistoupilo statutární město Ostrava pouze k regulaci tohoto druhu hazardních her, statutární město Ostrava ve svých vyjádřeních nevysvětlilo. Ve svém vyjádření č. j. SMO/677383/21/OFR/Sza pak statuární město Ostrava uvedlo, že hlavním cílem přijetí obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 byla regulace počtů heren a pohostinských zařízení, v nichž by bylo možné provozovat hazard, neboť tento druh provozoven je snadněji dostupný pro osoby ze sociálně vyloučených lokalit, než objekty kasin. Z tohoto důvodu proto nebylo primárním účelem obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 regulovat provozování hazardních her v kasinech. Na území městského obvodu Vítkovice pak bylo provozování loterií a jiných podobných her uvedených v čl. 1 odst. 1 obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 zakázáno v celkem čtyřech lokalitách (Mírovém náměstí, náměstí Jiřího z Poděbrad, na ulici Halasova a ulici Jeremenkova), a to z toho důvodu tyto lokality jsou jednak historickým, ale zároveň i současným centrem městského obvodu Vítkovice, kde se koncentruje společenská aktivita, je zde radnice městského obvodu, kostel a hlavní vstup do areálu nemocnice. Jak vyplývá z veřejně dostupných údajů <https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADtkovice_(Ostrava)>, v roce 2011 žilo na území městské obvodu Vítkovice přibližně 6 900 obyvatel a tento městský obvod se rozkládá na ploše přibližně 6,5 km2. Městský soud je proto toho názoru, že omezení provozování loterií a jiných podobných her pouze na dvou náměstích a dvou ulicích v rámci městského obvodu Vítkovice vzhledem počtu jeho obyvatel a jeho rozloze, nemohlo vést k naplnění hlavního cíle obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 tak, jak jej ve svém vyjádření deklarovalo statutární město Ostrava, tedy regulovat počet heren a pohostinských zařízení, v nichž bylo možno na území městského obvodu Vítkovice loterie jiné podobné hry provozovat, a omezit tak přístup k určitým druhům těchto hazardních her osobám ze sociálně vyloučených lokalit. Mimo místa uvedená v obecně závazné vyhlášce č. 11/2011, která vzhledem k rozloze městského obvodu Vítkovice a počtu jeho obyvatel, tvoří jeho zcela zanedbatelnou část, bylo totiž tyto druhy hazardních her na území tohoto městského obvodu možno i nadále provozovat a statutárním městem Ostravou tvrzený důvod pro přijetí obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 tak nemohl být touto regulací naplněn. Nejedná se tak o situaci obdobnou té, kterou se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. 56/10, v níž se zabýval návrhem na zrušení obecně závazné vyhlášky města Františkovy Lázně č. 1/2010, k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku v oblasti omezení hazardu. Ve Františkových Lázních, jejichž počet obyvatel se výrazně nelišil od počtu obyvatel městského obvodu Vítkovice (viz údaje na stránkách Českého statistického úřadu <https://www.czso.cz/csu/czso/pocet-obyvatel-v-obcich-k-112012-izjb59u5xn>), se povolený provoz loterií soustředil na celém území města na pouze jediné místo ve městě do kasina. Na území městského obvodu Vítkovice byl však obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011 povolen provoz loterií a jiných podobných her v podstatě všude (s výjimkou čtyř lokalit) a na všech těchto místech se tak mohly nacházet nejen kasina, ale i herny a pohostinská zařízení (restaurace, bary apod.). Je-li městský obvod Vítkovice, jak uvedlo statutární město Ostrava ve svém vyjádření, dlouhodobě obvodem zatíženým sociálně vyloučenými lokalitami, bylo by nanejvýš logické, aby prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 bylo zakázáno provozování v ní uvedených druhů loterií a jiných podobných her také právě v těchto vyloučených lokalitách, či na území celého městského obvodu, nebo bylo jejich provozování umožněno na území celého městského obvodu právě například jen v kasinech. Místo toho byl obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011 na území městského obvodu Vítkovice zakázán provoz určitých druhů loterií a jiných podobných her pouze na jeho velmi malé části, a to navíc v místech (historické a současné centrum, radnice městského obvodu, kostel vstup do nemocnice), která za sociálně vyloučenou část tohoto obvodu považovat nelze (a z vyjádření statutárního města Ostravy ani nic takového rozhodně neplyne). 208.     Soud je proto přesvědčen, že z vyjádření statutárního města Ostravy nevyplývají žádné racionální a nediskriminační důvody, které vedly statutární město Ostrava k zákazu provozování některých druhů loterií a jiných podobných her právě jen na ulicích uvedených v příloze obecně závazné vyhlášky č. 11/2011, a tedy i na adresách Mírové náměstí 10 a Jeremenkova 17/168, a nikoliv i na jiných místech na území městského obvodu Vítkovice. Tyto důvody nelze zjistit ani ze samotné obecně závazné vyhlášky č. 11/2011. Obecně závazná vyhláška č. 11/2011 tedy bez jakéhokoliv zřejmého důvodu znevýhodnila ty subjekty, které provozovaly loterie a jiné podobné hry na území městského obvodu Vítkovice na místech, na nichž byl jejich další provoz obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011 zakázán, a naopak bez jakéhokoliv zřejmého důvody zvýhodnila ty subjekty, které provozovaly loterie a jiné podobné hry na ostatních místech na území městského obvodu Vítkovice, touto regulací nedotčených. 209.     Zakázání provozu loterií a jiných podobných her na určitých adresách totiž nutí subjekt, který je na těchto adresách provozuje k ukončení činnosti nebo k přemístění, což mu přináší buď ztrátu příjmů, anebo dodatečné náklady. V případě stěhování rovněž přichází o klientelu, která je vázána na konkrétní místo provozování loterií a jiných podobných her a je navyklá chodit do konkrétní provozovny k tomuto konkrétnímu provozovateli. Právě tyto dopady způsobují nerovnost mezi jednotlivými subjekty. Některé subjekty jsou nuceny v důsledku přijaté regulace svou činnost ukončit a nést ztrátu příjmů s tím spojenou, případně nést náklady na stěhování a čelit ztrátě klientely, jiné subjekty jsou těchto dopadů ušetřeny. Tato nerovnost je přitom nutným a přijatelným důsledkem obecní úpravy míst určených k provozování loterií a jiných podobných her, nesmí ale být libovolná, tedy založená na subjektivních důvodech tvůrce právního předpisu. Musí být naopak racionální a objektivně odůvodněná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 5/2017 - 76, bod 38). Tento požadavek však v posuzovaném případě naplněn nebyl. 210.     Městskému soudu tak nezbývá než konstatovat, že nebyly zjištěny žádné racionální a nediskriminační důvody, pro které regulace obecně závaznou vyhláškou dopadá právě jen na subjekty, které provozovaly loterie a jiné podobné hry na adresách, na nichž to bylo obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011 na území městského obvodu Vítkovice zakázáno, a mezi něž patří i žalobkyně, a nikoliv na další subjekty, které loterie a jiné podobné hry provozovaly na jiných místech městského obvodu Vítkovice. S ohledem na výše uvedené proto městský soud dospěl k závěru, že obecně závazná vyhláška č. 11/2011 je ve vztahu k žalobkyni diskriminační, neboť zakládá neodůvodněnou nerovnost mezi jednotlivými provozovateli loterií a jiných podobných her území městského obvodu Vítkovice a je tak v rozporu s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručujícího svobodu podnikání. 211.     Městský soud se proto rozhodl v souladu se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, bod 42 obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 v posuzované věci pro rozpor s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod podle čl. 95 odst. 1 Ústavy neaplikovat. 212.     Vydání obecně závazné vyhlášky č. 11/2011 bylo přitom právě tou dodatečně nastalou okolností ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o loteriích, na jejímž základě byla napadeným rozhodnutím zrušena povolení k provozování loterií a jiných podobných her udělené žalobkyni. Tím, že se soud rozhodl obecně závaznou vyhlášku č. 11/2011 pro její diskriminační charakter neaplikovat, již nelze vydání obecně závazné vyhlášky považovat za tuto dodatečně nastalou okolnost. Napadené rozhodnutí je tak rozhodnutím vydaným bez zákonného důvodu stanoveného v § 43 odst. 1 zákona o loteriích v podobě dodatečně nastalé okolnosti, a tudíž rozhodnutím nezákonným. 213.     Žalobkyně také namítala, že oznámením o zahájení stavebního řízení Úřadem městského obvodu Vítkovice, odborem výstavby, životního prostředí a vodního hospodářství č. j. Výst/6239/2007/544/Ad byl vyjádřen souhlas městského obvodu se stavebními úpravami části budovy na adrese Jeremenkova  17/168 na bar s hernou. V rámci procesu vydávání těchto rozhodnutí bylo dané místo posouzeno jako vhodné k provozu loterií a jiných podobných her. 214.     K této námitce žalobkyně soud uvádí, že skutečnost, že stavební úřad původně v danou dobu akceptoval účel užití stavby jako prostor k provozování loterií a jiných podobných her ještě neznamená, že by v na tomto místě mohly být loterie a jiné podobné hry provozovány navždy a bez ohledu na okolnosti mající původ v provozu a na vývoj v čase. Pokud tedy bylo na uvedené adrese či adresách provozování loterií a jiných podobných her původně povoleno i z hlediska stavebního práva, nemohlo to vytvořit žádnou překážku, pro kterou by nemohl být provoz na takové adrese následně zakázán obecně závaznou vyhláškou. 215.     Tuto žalobní námitku tedy soud důvodnou neshledal. X.          Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení216.     Obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011 byl zakázán v rámci statutárního města Ostravy na území městského obvodu Vítkovice provoz loterií a jiných podobných her podle pouze ve čtyřech konkrétních lokalitách (Mírové náměstí, náměstí Jiřího z Poděbrad, ulice Halasova a ulice Jeremenkova), avšak ani z obsahu obecně závazné vyhlášky ani z následného vyjádření statuárního města Ostravy nevyplynuly žádné racionální a nediskriminační důvody, pro které regulace provozu loterií a jiných podobných her uplatněná obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011 dopadá právě jen na subjekty, které provozovaly loterie a jiné podobné hry na adresách, na nichž to bylo obecně závaznou vyhláškou č. 11/2011 v rámci městského obvodu Vítkovice zakázáno, a mezi něž patří i žalobkyně, a nikoliv na další subjekty, které loterie a jiné podobné hry provozovaly na jiných místech městského obvodu Vítkovice. S ohledem na výše uvedené proto městský soud dospěl k závěru, že obecně závazná vyhláška č. 11/2011 je ve vztahu k žalobkyni diskriminační, neboť zakládá neodůvodněnou nerovnost mezi jednotlivými provozovateli loterií a jiných podobných her na území městského obvodu Vítkovice. Soud proto v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy obecně závaznou vyhlášku pro rozpor s ústavním pořádkem ve věci neaplikoval. Jelikož napadené rozhodnutí, jímž byla zrušena povolení žalobkyně k provozování loterií a jiných podobných her, bylo vydáno právě na základě obecně závazné vyhlášky č. 11/2011, stalo se tím napadené rozhodnutí rozhodnutím vydaným bez podkladu, který byl dle § 43 odst. 1 zákona o loteriích pro jeho vydání podkladem nezbytným, a tudíž rozhodnutím vydaným v rozporu se zákonem. Na základě tohoto důvodu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). 217.     Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů ten účastník, který byl v řízení úspěšný. Tím je v nyní projednávané věci žalobkyně, jejíž náklady tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a dále odměna advokáta za čtyři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy příprava a převzetí právního zastoupení, podání žaloby, replika k vyjádření žalovaného ze dne 8. 10. 2014 a účast na jednání soudu. Podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, činí výše odměny za jeden úkon právní služby 3 100 Kč (4 x 3 100 Kč = 12 400 Kč). Náhrada hotových výdajů pak dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu tvoří 300 Kč za každý úkon (4 x 300 Kč = 1 200 Kč). Odměna advokáta tak činí 13 600 Kč a DPH ve výši 21 %, celkem tedy 16 456 Kč. Spolu se soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč za podanou žalobu tedy žalobkyni na náhradě nákladů řízení náleží 19 456 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za další vyjádření (vyjádření ze dne 31. 8. 2015, 1. 8. 2017, 3. 6. 2021 a 8. 11. 2021), neboť ta ve věci nepřinesla nic nového. Soud rovněž nepřiznal žalobkyni náhradu za uhrazený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, jenž byl součástí podané žaloby. Návrh na přiznání odkladného účinku byl usnesením městského soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 10 Af 56/2014 - 42 zamítnut a soudní poplatek za tento návrh tak nelze považovat za důvodně vynaložený náklad řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 - 40, bod 53). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 31. května 2022       JUDr. Ing. Viera Horčicová v. r. předsedkyně senátu     Shodu s prvopisem potvrzuje P. F.