USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň JUDr. Miluše Farské a Mgr. Daniely Večerkové ve věci žalobce: R. Y. A., narozený dne xxx bytem xxx, xxx, Spojené státy americké zastoupený advokátkou proti žalované: S. B., s.r.o., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem o zaplacení 1 002 176 USD s příslušenstvím, k odvolání žalované proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 25. března 2022, č.j. 60 C 61/2021-166, takto: Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Žalobce se na žalované domáhá zaplacení částky 1 002 176 USD s příslušenstvím, z titulu ručení za dluh G. G., vzniklý na základě úvěrové investiční smlouvy ze dne xxx, k jehož splnění se žalovaná písemně zavázala dne 18.6.2010. 2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě vznesla námitku nedostatku pravomoci - mezinárodní příslušnosti českých soudů. Odkazovala na závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.2.2016 sp. zn. 30 Cdo 1860/2015, přijaté v souvisejícím sporu (žalobce-věřitele proti dlužníkovi). 3. Žalobce měl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti za nedůvodnou, neboť žalovaná je českou obchodní společností, se sídlem v České republice. 4. Shora uvedeným usnesením soud I. stupně zamítl námitku žalované ohledně nedostatku pravomoci soudů ČR. S odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29.6.2021 č.j. 17 Co 201/2021-145 konstatoval, že předmětem žaloby je ručitelský závazek žalované, že závazek ručitele je závazkem odlišným od závazku dlužníka, závazkový vztah mezi ručitelem a věřitelem se od závazkového vztahu mezi dlužníkem a věřitelem liší nejen osobou nositele závazku (neboť ručitelem musí být z povahy věci osoba odlišná od dlužníka), nýbrž též obsahem (rozhodnutí NS ze dne 15.12.2011 sp. zn. 32 Cdo 3911/2010). Ručitelský závazek vzniká na základě ručitelského prohlášení, nikoli na základě smlouvy uzavřené mezi věřitelem a dlužníkem. V ručitelském prohlášení nebyla otázka pravomoci (mezinárodní příslušnosti) řešena, ve vztahu mezi věřitelem a ručitelem nebyla uzavřena prorogační doložka. Na straně žalované vystupuje obchodní společnost se sídlem v České republice, pravomoc českých soudů je dána dle čl. 2 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I), dle základního pravidla mezinárodní příslušnosti, jímž je bydliště – sídlo žalovaného. Odkaz na rozhodnutí NS ze dne 24.2.2016 sp. zn. 30 Cdo 1860/2015 měl za nepřípadný. 5. Usnesení napadla žalovaná včasným odvoláním. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.2.2016 sp. zn. 30 Cdo 1860/2015 dovozovala nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů v této věci, když v řízení mezi věřitelem a dlužníkem (30 Cdo 1860/2015) došlo k volbě pravomoci dle § 37 odst. 3 ZMPS, stejnými principy se řídí i projednávaná věc, neboť se jedná o ručení za dluh dlužníka, tedy o zajišťovací vztah. Tvrdila, že žalobce neměl nikdy v České republice trvalé bydliště, ani se zde trvale nezdržoval, odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1788/2006 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 434/2008, hovořících o přednosti dohody o příslušnosti jiného soudu před příslušností českého soudu, určenou zákonem. Rovněž namítala, že český soud nemá pravomoc přezkoumávat veřejnou listinu cizího státu (tedy ani notářský zápis o uznání dluhu a částečném náhradním plnění ze dne 10.2.2011 sepsaný notářem v D.), že k tomu je výlučně příslušný španělský soud. Navrhla, aby usnesení soudu I. stupně bylo změněno tak, aby řízení bylo pro nedostatek pravomoci zastaveno. 6. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované měl za to, že žalovanou odkazovaná judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu na danou věc nedopadá a není způsobilá zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Námitku žalované o nedostatku mezinárodní příslušnosti českého soudu měl za zcela nedůvodnou. Poukazoval na své povolení k trvalému pobytu v ČR ze dne 2.5.2007. Argumentaci žalované o nedostatku pravomoci českých soudů k přezkoumání španělského notářského zápisu měl za zjevně účelovou, když předmětem tohoto řízení není určení neplatnosti notářského zápisu, ale zaplacení dluhu ručitelem. Navrhl potvrzení napadeného usnesení. 7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené usnesení, včetně řízení, které mu předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř., a aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.), dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno. 8. Vzhledem k přítomnosti mezinárodní prvku, neboť jeden z účastníků soudního řízení (žalobce) je cizím státním příslušníkem, je při zkoumání podmínek pravomoci soudů České republiky třeba vycházet z ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle kterého se tento zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. 9. V projednávané věci s ohledem na datum zahájení řízení (žaloba podána 28.1.2021) připadá v úvahu aplikace Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 12. prosince 2012 číslo 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („Nařízení Brusel I bis“), když smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci ve věcech občanských, rodinných a trestních, publikovaná pod č. 95/1983 Sb. otázku příslušnosti soudu v projednávané věci neupravuje. 10. Žalovaná se opakovaně dovolává rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.2.2016 sp.zn. 30 Cdo 1860/2015. Nutno uvést, že se jednalo o rozhodnutí ve věci mezi věřitelem (R. Y. A.) a dlužníkem (G. G.), tedy ve vztahu mezi jinými účastníky, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalovaný se v rámci své první obrany vyjádřil k žalobě, aniž by současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nepříslušnosti soudu, a v rámci jednání dokonce přímo vyjádřil souhlas s projednáním věci českými soudy, čímž vyjádřil nejdříve konkludentně a pak i výslovně souhlas s příslušností soudu ve smyslu čl. 24 nařízení Brusel I, která má přednost před všemi ostatními pravidly příslušnosti, včetně ujednání o volbě soudu ve smyslu čl. 23 nařízení Brusel I. 11. Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení Brusel I bis (totožně dle čl. 2 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech - Brusel I) nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 12. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nebyla uzavřena žádná prorogační doložka, argumentace žalované, že český soud není soudem mezinárodně příslušným k projednání a rozhodnutí této věci, když žalovanou je česká obchodní společnost se sídlem v České republice je zcela zjevně nepřípadná (čl. 62 odst. 1, 63 odst. 1 Nařízení Brusel I bis), a srovnávání této věci se sporem mezi věřitelem a dlužníkem je nepatřičné. Námitky žalované jsou bezdůvodné, směřují pouze k prodloužení řízení a oddálení rozhodnutí, když ani žalovaná neuvádí nic o tom, soud kterého státu by měl být soudem mezinárodně příslušným. Tvrzení, že je dána mezinárodní nepříslušnost českého soudu, neboť ten není oprávněn přezkoumávat správnost španělského notářského zápisu, jde mimo rámec předmětu tohoto řízení, kterým je zaplacení dluhu ručitelem. 13. Pokud žalovaná naznačuje, že toto řízení je řízením souvisejícím s řízením o zaplacení dluhu mezi věřitelem a dlužníkem, že otázku mezinárodní příslušnosti je třeba řešit dle prorogační dohody uzavřené mezi věřitelem a dlužníkem, takový názor nemá oporu v Nařízení Brusel I bis. Jak bylo již shora uvedeno, řízení mezi věřitelem a dlužníkem, a řízení mezi věřitelem a ručitelem, jsou řízení samostatná, proto je také třeba otázku pravomoci v každém z nich samostatně posuzovat. Smlouvou o ručení se zakládá nový právní poměr, odlišný od zajišťovaného závazku, byť závazek ručitele je svou povahou vztahem akcesorickým, zásadně spjatým s hlavním závazkem a zároveň je vztahem subsidiárním, nelze z toho dovozovat žádné závěry ve vztahu k určení mezinárodní příslušnosti soudu, který by měl o samostatné žalobě na zaplacení dluhu ve vztahu k ručiteli rozhodnout (rozhodnutí NS ze dne 15.12.2011 sp. zn. 32 Cdo 3911/2010). 14. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud poukazuje na čl. 30 odst. 3 Nařízení Brusel I bis, dle něhož platí, že řízení spolu navzájem souvisejí, pokud je mezi příslušnými žalobami dán tak úzký vztah, že jejich projednání a rozhodnutí o nich ve společném řízení je vhodné k tomu, aby se zabránilo vydání vzájemně neslučitelných rozhodnutí v oddělených řízeních. V této věci se o věc související s řízením proti dlužníku ve smyslu Nařízení Brusel I bis nejedná, konečně čl. 30 směřuje k tomu, aby věci související byly řešeny u soudů jednoho státu, což je splněno, neboť jak řízení proti dlužníku, tak i řízení proti ručiteli se vede v České republice. 15. S ohledem na shora uvedené bylo napadené usnesení potvrzeno podle ust. § 219 o.s.ř., neboť je správný závěr soudu I. stupně, že mezinárodní příslušnost českých soudů je dána, dle čl. 4 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, který je obsahově totožný s čl. čl. 2 odst. 1 Nařízení Brusel I, odvolací argumentace žalované nebyla schopna věcnou správností napadeného usnesení otřást. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jen za podmínek stanovených v ust. § 237 o.s.ř. Praha 24. května 2022 JUDr. Ivana Kotrčová v. r. předsedkyně senátu