USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: N. a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupena advokátkou proti žalovanému: S. P. C., narozen dne xxx bytem xxx, xxx, xxx o zaplacení 49 700,72 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 2. září 2021, č. j. 70 C 470/2020-27, takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Shora uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 zastavil řízení (výrok I.), o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný účastník nemá právo na jejich náhradu (výrok II.), zároveň žalobkyni vrátil část soudního poplatku v částce 989 Kč (výrok III.). 2. Soud I. stupně takto rozhodl v řízení o zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu Smlouvy o půjčce xxx xxx uzavřené dne xxx mezi žalovaným a společností R., a.s., která svou pohledávku s veškerým příslušenstvím postoupila na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2019 na společnost xxx, a.s., IČ xxx, a tato jí postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne xxx na žalobkyni. 3. Jelikož se jedná o řízení s cizím prvkem, kde žalovaný je státním občanem xxx republiky, zabýval se soud I. stupně nejprve otázkou, je-li dána jeho pravomoc k rozhodnutí příslušného sporu. Soud I. stupně posoudil svou pravomoc dle čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Brusel I. bis (dále jen „Nařízení“), neboť se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy, když smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Bydliště žalovaného se nachází v xxx. Vzhledem k tomu, že se v daném případě neuplatnil ani čl. 26 Nařízení, neboť žalovaný zůstal po celou dobu řízení nečinný, nalézací soud řízení, z důvodu neodstranitelného nedostatku řízení podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zastavil s ohledem na nedostatek pravomoci. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 146 odst. 2 o. s. ř. a o vrácení části soudního poplatku bylo rozhodnuto dle § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 4. Proti rozhodnutí podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítala, že výlučná pravomoc soudu místa bydliště spotřebitele se neuplatní, neboť spotřebitel je definován v čl. 17 bod 1 písm. a) a b) Nařízení, z něhož vyplývá, že spotřebitelskými smlouvami jsou pouze smlouvy a úvěry účelově vázané nebo určené ke koupi movitých věcí na splátky. Jelikož byl v projednávané věci spotřebiteli poskytnut bezúčelový úvěr, nikoli úvěr k nákupu movitých věcí, ustanovení čl. 17 až 19 Nařízení nelze použít a soud I. stupně se měl zabývat mezinárodní příslušností dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení, na jehož základě jsou k projednání žaloby o nároku ze smlouvy příslušné soudy místa, kde byl nebo měl být závazek ze smlouvy splněn, resp. kde byly služby poskytnuty. Poskytnutí úvěru je poskytnutím služeb, proto lze u všech sporů vyplývajících z poskytnutých úvěrů nebo půjček dovodit pravomoc českých soudů. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud výrok I. napadeného usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu projednání. 5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. V posuzovaném případě se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť je sporem vyplývajícím ze smlouvy o poskytnutí úvěru uzavřené mezi státním příslušníkem xxx republiky a společností se sídlem v České republice, založené dle práva České republiky. Pravomoc českých soudů bylo proto nutno přednostně posoudit dle dvoustranné mezinárodní smlouvy uzavřené dne xxx mezi bývalou ČSSR a xxx(publikována pod č. 42/89 Sb.). Citovaná dvoustranná mezinárodní smlouva, a to pokud upravovala pravomoc soudů smluvních stran ve věcech smluvních (čl. 39 odst. 2 cit. mezinárodní smlouvy), byla však modifikována po vstupu xxx i České republiky do Evropské unie ve spotřebitelských věcech Nařízením (ES) č. 1215/2012. Přestože tedy dvoustranná smlouva mezi ČR a xxx ze dne xxx je i nadále platná, při posouzení otázky pravomoci (resp. příslušnosti dle pojmů komunitárního práva) soudů v této soukromoprávní věci bylo nutno vycházet z Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, jak správně uvedl soud I. stupně. Dlužno přitom podotknout, že aplikace Nařízení má přednost před vnitrostátním právem (v tomto případě o. s. ř.). 7. Z obsahu spisu soud zjistil, že dne 7. 7. 2018 žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně xxx, a.s., zaslal Návrh Smlouvy o půjčce xxx xxx, kterým požádal o poskytnutí neúčelového úvěru ve výši 50 000 Kč. V návrhu označil místo svého trvalého bydliště adresou xxx, xxx, xxx, v článku XV. návrhu uvedl svou kontaktní adresu xxx, xxx. Z listin doložených ke kontraktačnímu procesu vyplývá, že žalovaný měl u xxx, a.s., veden běžný účet č. xxx, na který mu byl poskytnutý spotřebitelský úvět v jím požadované výši zaslán. S ohledem na uzavření uvedené smlouvy elektronickým způsobem byla žalovaným podepsána prostřednictvím ověřeného certifikačního kódu. K posouzení úvěruschopnosti dlužníka žalovaný k návrhu doložil pracovní smlouvou uzavřenou mezi žalovaným a společností xxx, s.r.o., na dobu určitou od 11. 12. 2017 do 10. 12. 2018 s místem výkonu práce na adrese xxx, xxx, závod xxx - xxx. Akceptace Návrhu Smlouvy o půjčce na xxx ze dne xxx byla žalovanému zasílána na jím uvedenou adresu v České republice xxx, xxx. 8. Řízení bylo u nalézacího soudu zahájeno podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne dne xxx. Ze sdělení Ministerstva vnitra ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne xxx vyplývá, že žalovaný má na území ČR od 27. 5. 2019 v řízení žádost o vydání potvrzení o přechodném pobytu občana EU za účelem zaměstnání, přičemž nahlásil adresu pobytu xxx, Praha. Z dalšího sdělení Ministerstva vnitra ČR ze dne 7. 12. 2020 se podává, že žalovaný od 27. 1. 2020 pobývá na území ČR na základě potvrzení o přechodném pobytu. Žalovanému byly soudem doručeny písemnosti mezinárodní doručenkou na adresu uvedenou v záhlaví tohoto rozhodnutí, přičemž dvě z doručenek jsou podepsány C. A., pozn. "xxx“ (č. l. 26 a 34 p. v.) a jedna C. (č. l. 28 p. v.). 9. V daném případě, s ohledem na zamýšlenou aplikaci čl. 18 odst. 2 Nařízení, se měl soud I. stupně nejprve zabývat tím, zda jsou splněny podmínky čl. 17 odst. 1 Nařízení, které ve smyslu tohoto Nařízení definují pojem spotřebitelských smluv. S ohledem na skutečnosti, které vyplynuly z obsahu spisu, lze uzavřít, že na věc se nevztahují čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení, neboť nejde o spor ze smlouvy o koupi movitých věcí a úvěr nebyl poskytnut na koupi movitých věcí, ale bez uvedení účelu. Ve vztahu k písm. c) citovaného článku, s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 9. 2012 ve věci C-190/11, je nutno sledovat, zda byly splněny dvě specifické podmínky, za prvé, aby obchodník provozoval profesionální nebo podnikatelskou činnost v členském státě, kde má spotřebitel své bydliště, nebo aby se taková činnost jakýmkoliv způsobem na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřovala, a za druhé, aby sporná smlouva spadala do rozsahu této činnosti, přičemž soud musí sledovat i skutečnosti, které existovaly před uzavřením takovéto smlouvy, a které se ze strany podnikatele projevily například ve výslovné vůli oslovit zákazníky v jiném členském státě uvedením telefonického spojení s mezinárodní předvolbou či použitím jiné domény, než je doména členského státu sídla podnikatele, ale i z celkové činnosti podnikatele (srov. například rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C-585/08 a C-144/09). 10. Z činnosti xxx, a.s., jako původního věřitele, s kterým spotřebitel smlouvu uzavřel, doložené ve spise ani z jejích webových stránek zaměření takového rozsahu, jak je výše uvedeno, nevyplývá. xxx bank, a.s., nevykazuje atributy podnikatele zaměřujícího se na jiný členský stát ani nezpřístupňuje a nenabízí své služby spotřebitelům na území xxx republiky. S ohledem na nesplnění podmínek definice spotřebitelské smlouvy v čl. 17 odst. 1 Nařízení, nelze na daný spor aplikovat čl. 18 odst. 2 Nařízení. 11. Při úvaze o pravomoci českých soudů je nutno zdůraznit, že v době podání žaloby dne 14. 11. 2019 měl žalovaný podle sdělení Ministerstva vnitra ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 29. listopadu 2019, hlášen pobyt na adrese xxx, Praha, neboť se ucházel o přechodný pobyt občana EU za účelem zaměstnání, který mu byl nakonec v roce 2022 udělen, přičemž podmínky řízení, tedy i mezinárodní příslušnosti, je třeba posuzovat, vždy ke dni jeho zahájení. 12. Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že žalovaný v Návrhu Smlouvy o půjčce xxx uvedl svou kontaktní adresu v České republice xxx, xxx a doložil pracovní smlouvu, která kromě jeho úvěruschopnosti osvědčovala, že s ohledem na místo výkonu práce na adrese xxx, xxx, závod xxx-xxx a trvání pracovního vztahu od 11. 12. 2017 do 10. 12. 2018, se zdržuje na v čl. XV. uvedené adrese v ČR s úmyslem zdržovat se tam trvale. Žalovaný tedy v době interakce s žalobkyní vystupoval jako aktivní spotřebitel, který si sjednal úvěr v jiném členském státě, než je místo jeho bydliště v domovském státě, a vyvozoval v podnikateli dojem, že v tomto členském státě pobývá s úmyslem zdržovat se tam trvale. Nenáleží mu tak ochrana v podobě soudů či rozhodného práva blízkého spotřebiteli, která by byla poskytnuta tzv. pasivnímu spotřebiteli, který uzavírá smlouvu s podnikatelem ve svém domovském státě. 13. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že obvodní soud si ke svému rozhodnutí neobstaral dostatek podkladů. Úvaha o nemožnosti aplikace čl. 26 Nařízení je předčasná, neboť žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, nebyla doposud žaloba s výzvou k vyjádření zaslána. Nalézací soud vycházel z rozporuplného předpokladu bydliště žalovaného v xxx na základě jednoho podpisu na mezinárodní doručence, když jiné dvě takové doručenky nejsou žalovaným podepsány. V dalším řízení se zaměří, i po případném doplnění žaloby, na zjištění všech okolností uzavření smlouvy, zodpoví otázku, zda si účastníci nesjednali v souladu s čl. 25 Nařízení prorogační doložku a zváží postup dle čl. 4 odst. 1 Nařízení, a to i s ohledem na ze spisu vyplývající pobyt žalovaného na území České republiky. Pokud se znovu pokusí obeslat žalovaného na adresu v xxx republice, využije k tomu postup upravený v Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1339/2007 ze dne 13. 11. 2007, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech. 14. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pouze z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Praha 18. května 2022 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu