USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: R. Mgr. P. S. sídlem L., H., Spolková republika Německo proti žalované: T., a.s., IČ xxx sídlem R., Praha zastoupena advokátem Mgr. H. sídlem N., K. o 1.027,52 EUR s příslušenstvím, o odvolání žalované proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu ze dne 25. dubna 2022, č. j. 22 EVC 3/2019-114, takto: Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu zamítl námitku své mezinárodní nepříslušnosti uplatněnou žalovanou podáním doručným dne 31. 1. 2022. Soud I. stupně takto rozhodl v řízení zahájeném návrhem dne 18. 3. 2019, kterým se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu neuhrazených právních služeb poskytnutých žalované v rámci soudního řízení vedeného v Německu. Podáním ze dne 28. 1. 2022 vznesla žalovaná námitku mezinárodní nepříslušnosti soudu I. stupně s tím, že je nesmyslné, aby spor rozhodovaly české soudy, pokud by se hmotněprávní vztah mezi účastníky řídil německých právem. Mezinárodní příslušnost soudu by byla dána pouze za situace, pokud by se právní vztah řídil právem českým. Žalobkyně v přípisu ze dne 14. 2. 2022 označila námitku za opožděnou a nedůvodnou dle čl. 4 a 63 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Brusel I bis (dále jen Nařízení). Soud I. stupně postupoval dle čl. 26 Nařízení, když shledal, že námitka nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů byla vznesena opožděně, neboť ji žalovaná neučinila spolu s prvním úkonem ve věci. V režimu Nařízení platí, že soud (s výjimkou věcí uvedených v čl. 24 Nařízení) nemůže přezkoumávat svoji mezinárodní pravomoc a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle čl. 26 Nařízení tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, publikované jako Rc 14/2009). Pravidlo čl. 26 Nařízení převáží nad všemi ostatními pravidly soudní příslušnosti, a to včetně sjednané příslušnosti. Žalovaná obdržela žalobu a výzvu k vyjádření k ní dne 30. 4. 2020 a soudu I. stupně zaslala své vyjádření dne 14. 5. 2020 s tím, že v rámci vyjádření nevznesla námitku nedostatku příslušnosti soudu I. stupně. Nadto je mezinárodní příslušnost českých soudů založena dle čl. 4 Nařízení. S ohledem na výše uvedené soud I. stupně námitku místní nepříslušnosti jako nedůvodnou zamítl. 2. Proti rozhodnutí podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítala, že nebyla soudem I. stupně nikdy poučena o tom, že by měla svoji námitku mezinárodní příslušnosti českých soudů uplatnit již při prvním procesním úkonu ve věci. Jestliže bylo od počátku řízení zřejmé, že je zde dán mezinárodní prvek, měl soud I. stupně povinnost poučit žalovanou o tom, že má právo vznést námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů a že je nutno ji uplatnit již při prvním úkonu učiněném vůči soudu. Soud I. stupně tento postup zamlčel a následně rozhodl o opožděnosti námitky, čímž porušil poučovací povinnost a procesní práva žalované a způsobil, že řízení je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Žalovaná tedy své odvolání opírala o porušení poučovací povinnosti ze strany soudu I. stupně, neboť kdyby byla řádně poučena, vznesla by danou námitku již s prvním úkonem ve věci. Za této situace byla žalovaná přesvědčena, že svoji námitku uplatnila podáním ze dne 28. 1. 2022 řádně a včas a soud I. stupně pochybil, pokud ji odmítl jako opožděnou. Závěrem žalovaná požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení v plném rozsahu zrušil a aby věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. 3. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že soud I. stupně je příslušný podle čl. 4 ve spojení s čl. 63 Nařízení. Námitku mezinárodní nepříslušnosti měla za lichou, opožděnou a nedůvodnou. Soud nestíhá žádná poučovací povinnost o mezinárodní nepříslušnosti soudu, neznalost zákona na straně žalované jde k její tíži. Odvolání žalovaná označila jako vadné a požadovala jeho zamítnutí, eventuálně navrhovala potvrdit rozhodnutí soudu I. stupně. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle § 212 a § 212a odst. 1, 5, 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. V posuzovaném případě se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť se týká nároku německé advokátky, která požaduje po žalované české společnosti zaplacení ceny za právní služby poskytnuté na území Spolkové republiky Německa ve věci soudního řízení (viz podání žalobkyně na listech č. 45 a 35). Řízení bylo zahájeno podáním návrhu na vydání evropského platebního rozkazu dne 18. 3. 2019. S ohledem na vymezený nárok žalobkyně a datum zahájení řízení projednávaná věc spadá do (věcné i časové) působnosti výše jmenovaného Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Brusel I bis, které má přednost před vnitrostátním právem (v tomto případě o. s. ř. a ZMPS). 6. Základní pravomoc (mezinárodní příslušnost) rozhodnout spor je určena v čl. 4 Nařízení, dle kterého „nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“. 7. Podle čl. 63 odst. 1 Nařízení „pro účely tohoto nařízení se v případě společností nebo jiných právnických osob nebo sdružení fyzických nebo právnických osob rozumí „bydlištěm“ místo, kde mají své: a) sídlo, b) ústředí, nebo c) hlavní provozovnu“. 8. Podle č. l. 26 odst. 1 Nařízení „není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný“. 9. Žalobkyně v podání ze dne 28. 2. 2020 (na listu č. 35) uvedla, že se obrátila na české soudy poté, co mezinárodní příslušnost určila podle sídla žalované na adrese R., Praha, ze které vyvodila i místní příslušnost soudu I. stupně. Pod touto adresou má žalovaná registrované sídlo od 17. 9. 2015 (viz výpis z obchodního rejstříku na listu č. 14) a rovněž žalovaná se pod touto adresou po celou dobu řízení před soudem I. stupně identifikuje (viz např. podání žalované na listu č. 26, 38 a 39). Jelikož se nejedná o spor, v němž by byla dána výlučná místní příslušnost podle čl. 24 Nařízení, lze ke správné argumentaci soudu pouze dodat, že mezinárodní příslušnost českých soudů je založena podle čl. 4 Nařízení. Již z tohoto důvodu jsou námitky žalované o nepříslušnosti českých soudů nepřípadné. 10. K namítané absenci poučení ze strany soudu I. stupně odvolací soud podotýká, že režim Nařízení má autonomní úpravu i ve vztahu k poučování o namítání nepříslušnosti soudu a tuto povinnost soudům ukládá v čl. 26 odst. 2 Nařízení pouze v řízeních ve věcech pojištění, spotřebitelských smluv a individuálních pracovních smluv (čl. 10 a násl., čl. 17 a násl., čl. 20 a násl. Nařízení). Jelikož mezinárodní pravomoc v dané věci týkající se odměny advokátky vyplývá z čl. 4 Nařízení, nelze hodnotit argumentaci žalované o absenci poučení jinak, než jako irelevantní. Jako relevantní nelze v této souvislosti hodnotit ani otázku hmotného práva, podle kterého bude soud rozhodovat ve věci samé, neboť se nejedná o kritérium, které by Nařízení zohledňovalo. 11. Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud dle § 219 o. s. ř. a rozhodnutí soudu I. stupně jako správné potvrdil. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 25. července 2022 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu