USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. Hany Kadlecové, LL. M. a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci žalobce: H. R. M. K. narozen xxx bytem xxx zastoupen advokátkou sídlem xxx proti žalované: M. S., narozena xxx bytem xxx zastoupena advokátem sídlem xxx o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 161 000 USD a 71 150 000 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 4. března 2022, č. j. 12 C 379/2019-291, takto: Rozsudek soudu I. stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu na zaplacení částky 161 000USD s příslušenstvím a částky 71 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Takto rozhodl o návrhu žalobce, jímž se domáhal zaplacení částek uvedených v záhlaví tohoto rozhodnutí s odůvodněním, že mezi účastníky řízení trval více než 20 let partnerský vztah, z něhož se postupně narodily tři děti. Účastníci žili společně na adrese xxx, . Dne 11. 2. 2019 však žalovaná s dětmi společnou domácnost opustila a žalobci zamezila vstup do společného bydliště. Za trvání partnerského vztahu žalobce postupně pořizoval ze svého výlučného majetku nemovitosti (byty a dům) a ostatní majetek (akcie) s cílem zabezpečit společný život a budoucnost dětí, společně užívat nemovitosti a akcie a brát z nich užitky. Jak nemovitosti, tak akcie byly pořízeny do vlastnictví žalované, a to vzhledem k tehdejším možnostem nabývání nemovitého majetku cizinci. Jelikož se partnerský vztah účastníků řízení rozpadl, odpadl tím i právní důvod pro platby a úhrady provedené v souvislosti s nákupem nemovitostí a akcií, a žalovaná se tudíž na úkor žalobce bezdůvodně obohatila a je povinna toto bezdůvodné obohacení žalobci vydat. 3. Žalovaná uplatněný nárok žalobce neuznala. Argumentovala tím, že se ze strany žalobce jednalo jednoznačně o darování za účelem zajištění žalované a jejich společných dětí. Pro případ, že by se o darování nejednalo, mělo dle žalované jít o společenskou úsluhu. Žalovaná současně vznesla námitku promlčení uplatněného nároku. 4. Žalobce v následné reakci na vyjádření žalované dar s ohledem na chování žalované vůči němu odvolal. 5. Soud I. stupně se při svém rozhodování nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení. K této s odkazem na § 646 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z. "), konstatoval, že ani jeden z uplatněných nároků nemohl být promlčen, když po dobu trvání partnerského vztahu promlčecí doba nepočala běžet. Počátek běhu promlčecí doby bylo lze klást až ke dni opuštění společné domácnosti, tj. k datu 11. 2. 2019, žaloba byla přitom podána dne , tudíž k promlčení nedošlo. 6. Dále se soud I. stupně zabýval otázkou kdy, za jakým účelem a kým byl pořízen sporný majetek, za který považoval jednak 50% podíl ve společnosti xxx, dále akcie a konečně zakoupené nemovitosti. Při řešení této otázky vzal za prokázané, že mezi účastníky řízení existoval dlouhodobý partnerský vztah, z něhož se narodily tři děti. Za dobu trvání partnerského vztahu žalobce pořídil celkem 4 nemovitosti, jejichž vlastníkem se stala žalovaná, a to jednak z důvodu zajištění žalované a společných dětí do budoucnosti, jednak z důvodu vyhnutí se komplikacím při nabývání nemovitostí cizincem. V posledním roce soužití docházelo mezi účastníky k opakovaným konfliktům, které vyústily tím, že se žalovaná i s dětmi z domu, který se žalobcem obývali, odstěhovala. Žalovaná posléze navázala nový vztah. 7. Pokud jde o právní posouzení věci, soud I. stupně nejprve vyloučil, že by na straně žalované mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z., neboť žalobce jednal při nákupu nemovitostí vědomě, vědomě je převáděl na žalovanou jako vlastníka z důvodu zajištění rodiny do budoucna. Jednal-li žalobce s touto pohnutkou, nemohlo dle názoru soudu I. stupně dojít na straně žalované k bezdůvodnému obohacení. Vzhledem k uvedenému tak soud I. stupně uzavřel, že se jednalo o darování a žalobce se žalobou domáhá vrácení daru s odůvodněním, že se žalovaná vůči němu chovala nemorálně, když jej spolu s dětmi opustila, dopouští se pomluv, urážek a poškozování dobrého jména žalobce. Za použití § 2072, § 2073 a § 2075 o. z. pak soud I. stupně posuzoval jednak včasnost odvolání daru, jednak intenzitu jednání žalované. Odvolání daru považoval soud I. stupně za včasné, když vyšel z toho, že k závadovému jednání došlo v únoru 2019 a dar byl odvolán dne 16. 1. 2020, tj. v rámci jednoleté lhůty stanovené v § 2075 odst. 1 o. z. Ohledně intenzity jednání žalované pak uzavřel, že žalobce, ač označil veškeré důkazy, které měl k dispozici, neprokázal, že by se žalovaná vůči němu dopustila nevděčného jednání, které by bylo důvodem pro vrácení daru (resp. jeho peněžité hodnoty). Soud I. Stupně, vzhledem k uvedenému, žalobu v celém rozsahu zamítl. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně s odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když měl za to, že v konkrétním případě byly dány zvláštní okolnosti, pro které bylo na místě náhradu nákladů řízení nepřiznat žádnému z účastníků. Za tyto zvláštní okolnosti považoval jednak to, že účastníci byli dlouhodobí partneři, jednak to, že mají spolu tři nezletilé děti, a dále také, že v současné době mezi nimi panují napjaté vztahy, které by se mohly v případě uložení povinnosti nahradit náklady řízení ještě více narušit. 9. Proti tomuto rozsudku podali včasné a přípustné odvolání jak žalobce, tak žalovaná. 10. Žalobce napadal rozsudek v obou jeho výrocích z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. V prvé řadě žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí, když z jeho odůvodnění nevyplývá, proč soud I. stupně rozhodl právě daným způsobem. Žalobce soudu I. stupně vytýkal, že se nedostatečně vypořádal se všemi tvrzenými skutečnostmi a navrženými důkazy. Své závěry o rozhodných skutečnostech a jejich právním posouzení soud I. stupně na několika místech shrnul do jediné věty, aniž by ozřejmil, jak ke svému závěru dospěl. Týkalo se to zejména jeho závěru o existenci darovací smlouvy. Obdobně stroze se soud I. stupně vypořádal i s odvoláním daru. Za zcela nedostatečné pokládal žalobce rovněž právní posouzení k uplatněnému a tvrzenému bezdůvodnému obohacení, když zde soud I. stupně toliko odcitoval příslušné zákonné ustanovení s dodatkem, jednal-li žalobce vědomě, nemohlo k bezdůvodnému obohacení dojít. Žalobce proto pokládal vydaný rozsudek za nepřezkoumatelný, když jeho skutkové a právní závěry vycházejí ze zjištění skutkového stavu souhrnně na základě všech provedených důkazů, nebo jejich množiny, aniž by bylo uvedeno, o které konkrétní důkazy soud své závěry opřel. Žalobce soudu I. stupně také vytýkal, že dostatečně nevysvětlil zásadní rozpory plynoucí z provedeného dokazování ohledně okolností poskytnutí finančních prostředků. Nezjistil rozhodné skutečnosti pro posouzení vzniku bezdůvodného obohacení. Přitom žalobce opakovaně poukazoval na naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, který odpadl. V této souvislosti žalobce odkázal na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, jmenovitě na rozsudky sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013 a sp. zn. 28 Cdo 2666/2010. Žalobce zdůrazňoval, že opakovaně poukazoval na důvody a okolnosti poskytnutí finančních prostředků, když u nemovitých věcí byla jedním z důvodů okolnost, že až do 1. 5. 2009 nemohli cizinci nabývat v České republice nemovitosti. S touto skutečností se však soud I. stupně vůbec nevypořádal a plnění žalobce bez jakéhokoliv odůvodnění posoudil jako darování, ač žalobce opakovaně uvedl, že se o darování nejednalo. Navíc v rámci řízení před soudem I. stupně nebyla existence konkrétní darovací smlouvy/smluv vůbec zkoumána, natož prokazována. Pokud žalovaná tvrdila, že se jednalo o dar, měla tato svá tvrzení řádně prokázat. Žalobce brojil proti závěru soudu I. stupně, že finanční plnění bylo poskytnuto na základě darování. Odkazoval na dohodu o narovnání, uzavřenou dne 25. 7. 2021, z níž jednoznačně vyplývá, že finanční plnění poskytnuté žalované žalobcem bylo bezdůvodným obohacením. Konečně žalobce soudu I. stupně vytýkal, že řádně nesplnil svoji poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř., když nebyl žalobce poučen o odlišném právním názoru soudu. Žalobce závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a přiznal mu náhradu nákladů řízení v plné výši. V případě, že nebude pro změnu napadeného rozsudku místo, navrhoval žalobce jeho zrušení a vrácení soudu I. stupně k dalšímu řízení. 11. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce konstatovala, že se ztotožňuje se závěry učiněnými soudem I. stupně, a to jak co do skutkových závěrů, tak rovněž i co do právního posouzení. Navrhovala potvrzení rozsudku I. stupně a požadovala přiznání náhrady nákladů za odvolací řízení. 12. Ve svém odvolání pak žalovaná napadala toliko nákladový výrok II. s odkazem na § 205 odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř. Žalovaná nejprve shrnula závěry prvostupňového rozhodnutí, současně vyčíslila náklady řízení, které jí měly být soudem I. stupně přiznány. Nesprávnost napadeného výroku II. spatřovala v tom, že soud I. stupně rozhodl o nákladech řízení za použití § 150 o. s. ř., aniž by dal žalované možnost se k takovému postupu vyjádřit. Rozhodnutí tak bylo překvapivé a nečekané. Zcela absentuje odůvodnění postupu dle § 150 o. s. ř. Navíc v konkrétním případě neexistují důvody hodné zvláštního zřetele a náklady řízení měly být přiznány tradičně dle úspěchu ve věci. Žalovaná odkázala na bohatou judikaturu jak Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu ČR a rovněž na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva. V souladu s uvedeným navrhla, aby odvolací soud rozsudek I. stupně v nákladovém výroku změnil tak, že je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 2 255 440 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně požádala o náhradu nákladů za odvolací řízení. 13. Žalobce se k odvolání žalované nevyjádřil. 14. Odvolací soud po zjištění, že odvolání jsou přípustná, byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, že splňují náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to ve smyslu § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že dosud nejsou splněny podmínky pro potvrzení ani pro změnu napadeného rozhodnutí. 15. Předně odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně dospěl mlčky ke správnému závěru, že jde v konkrétním případě o věc s cizím prvkem, představovaným cizím (německým) státním občanstvím žalobce. Správně mlčky dovodil mezinárodní příslušnost českých soudů (a místní příslušnost soudu I. stupně) dle čl. 4 a násl. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis, dále jen „Nařízení“), jelikož žalovaná má bydliště na území České republiky. Mlčky učiněný závěr o rozhodném českém právu je rovněž správný, a to jak pro případ, bylo-li by dovozeno, že předmětný vztah lze posoudit jako bezdůvodné obohacení (zde viz nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy "Řím II", čl. 10), tak bylo-li by dovozeno, že se jedná o darování (zde viz nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy "Řím I", čl. 3, případně čl. 4). 16. Soud I. stupně rovněž správně postupoval v případě námitky promlčení, uplatněné stranou žalovanou. Odvolací soud se se závěry soudu I. stupně ohledně posouzení promlčení uplatněných nároků zcela ztotožňuje a pro stručnost na tyto jeho závěry odkazuje (viz bod 6. odůvodnění rozsudku soudu I. stupně). 17. Odvolací soud se ztotožňuje s námitkou žalobce, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, v jakých skutečnostech spatřoval soud I. stupně naplnění předpokladů pro učinění závěru, že na straně žalované nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, nýbrž že mezi účastníky řízení došlo k darování. Právo na vydání bezdůvodného obohacení mezi osobami žijícími ve společné domácnost přitom předem vyloučit nelze. Vždy je třeba řádně zkoumat, zda pro takový majetkový přesun existoval právní titul, či nikoliv. 18. V poměrech projednávané věci došlo mezi žalobcem a žalovanou k podstatnému majetkovému přesunu, jenž spočíval v poskytnutí finančních prostředků na nákup nemovitostí a akcií, které vlastnicky náležejí výlučně žalované a které měly sloužit k zajištění společného bydlení a zabezpečení společného života. Právním důvodem takového plnění mezi osobami žijícími ve společné domácnosti, tedy mezi žalobcem a žalovanou, mohla být i neformálně uzavřená, nepojmenovaná smlouva (§ 1746 o. z.), která upravovala společné soužití a na jejímž základě investující žalobce jednal. Tento právní důvod pak odpadl v okamžiku, kdy mezi účastníky řízení došlo k ukončení společného soužití. V této souvislosti lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018 (..."Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost (dům či bytovou jednotku) v tomto směru, tj. z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu..."), nebo shodně také rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019. 19. Soud I. stupně v posuzované věci sice správně odkázal na § 2991 o. z., který definuje bezdůvodné obohacení. Avšak následně dovodil, že žalobce při nákupu nemovitostí jednal vědomě, vědomě je převáděl na žalovanou z důvodu jejího zajištění pro budoucnost, a bez bližšího odůvodnění uzavřel, že pokud žalobce jednal tímto způsobem, nemohla se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatit, a přesun finančních prostředků posoudil jako darování. 20. Odvolací soud na tomto místo zdůrazňuje, že skutková verze žalované strany, že veškeré finanční prostředky, ať už na pořízení nemovitostí, nebo na nákup akcií jí byly žalobcem darovány, však zůstala toliko v rovině tvrzení, nebyly k ní navrženy žádné důkazy a nevedlo se k ní žádné dokazování. Žalované nebylo soudem I. stupně poskytnuto ani žádné poučení o povinnosti toto své tvrzení řádně prokázat. Závěr učiněný soudem I. stupně, že se jedná o darování, proto pokládá odvolací soud za překvapivý a za daného stavu věci rovněž za předčasný. 21. V návaznosti na uvedené pokládá odvolací soud za vhodné připomenout, že skutková verze žalující strany byla založena na tvrzení, že veškeré finanční prostředky na pořízení jednotlivých nemovitostí a akcií žalobce vynaložil z důvodu společného soužití, s úmyslem zajistit rodinu do budoucnosti. Skutečnost, že žalobce na nákup poskytl své výlučné finanční prostředky, žalovaná strana nezpochybňovala. Současně žalobce popřel, že by se z jeho strany mělo jednat o darování. Soud I. stupně sice následně učinil zjištění, která se se skutkovou verzí žalobce kryla, přesto však vyloučil, že by na straně žalované mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, a přiklonil se k její skutkové verzi založené na tvrzeném darování. K této skutečnosti však, jak už bylo zmíněno výše, nebylo prozatím vedeno žádné dokazování. 22. V rámci řízení před odvolacím soudem bylo proto straně žalované poskytnuto poučení s odkazem na § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. s tím, aby označila důkazy k prokázání svých tvrzení stran darování. Na toto poučení žalovaná reagovala svým podáním ze dne 18. 10. 2022, v němž předložila své návrhy na doplnění dokazování, které spočívaly jednak v návrhu dokazování prostřednictvím svědeckých výpovědí, opakovaného účastnického výslechu žalované a dále v návrhu na provedení listinných důkazů. Odvolací soud důkazní řízení o důkazech navržených žalovanou sám neprovedl, jelikož se jedná o rozsáhlé doplnění dokazování, a současně jde o dokazování k prokázání skutečnosti, k níž dosud nebylo provedeno žádné dokazování. 23. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně rozhodl na základě neúplného zjištění skutkového stavu věci, nesprávného právního posouzení věci, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž v rámci odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava, a to z důvodu potřeby provést dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné dokazování (§ 213 odst. 4 o. s. ř.). Odvolací soud proto napadený rozsudek, včetně akcesorického nákladového výroku zrušil postupem dle § 219a odst. 2) o. s. ř. a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 24. Na soudu I. stupně nyní bude, aby provedl dokazování ke skutkové verzi žalované a učinil závěr, zda žalobce finanční prostředky k nákupu předmětných nemovitostí a akcií žalované daroval, či nikoliv. Dospěje-li ke kladnému závěru, pak znovu posoudí, zda ze strany žalobce došlo k účinnému odvolání daru. V případě, že žalovaná neprokáže svoji skutkovou verzi o darování finančních prostředků, bude se soud I. stupně znovu zabývat skutkovou verzí žalobce v intencích shora uvedených závěrů odvolacího soudu. Konečně, pokud by soud I. stupně znovu rozhodoval o nákladech řízení s odkazem na § 150 o. s. ř., umožní účastníkům řízení vyjádřit se k tomuto postupu (k tomuto srovnej rozhodnutí vydaná Ústavním soudem pod sp. zn. II ÚS 828/06, III. US 3299/09 nebo II ÚS 2658/10) a současně tento svůj postup řádně vysvětlí a odůvodní. 25. Pro úplnost se dodává, že předmětem řízení je vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s nákupem nemovitostí a akcií, nikoliv i nákupem 50% podílu na společnosti Y. M. s. r. o. 26. Právním názorem vysloveným v rozhodnutí odvolacího soudu je soud I. stupně vázán dle § 226 odst. 1 o. s. ř. V novém rozhodnutí neopomene soud I. stupně rozhodnout také o náhradě nákladů odvolacího řízení dle § 224 odst. 3 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení nelze podat dovolání [§ 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.]. Praha 30. listopadu 2022 JUDr. Marcela Kučerová, v.r. předsedkyně senátu