ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. Hany Kadlecové, LL. M. a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci žalobkyně: xxx xxx s. r. o., IČO: xxx sídlem xxx, Praha zastoupena advokátem proti žalovanému: 2. D. J. H., narozený xxx bytem xxx, xxx zastoupen advokátem o zaplacení 381 928,93 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného 2) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 24. března 2022, č. j. 59 C 227/2020-112, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (výrok I.) ve vztahu k žalovanému 2) potvrzuje. II. Ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.) se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 81 187 Kč, jinak se potvrzuje. III. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 24 587,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované 1) a žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 381 928,93 Kč s příslušenstvím a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 18 000 Kč s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného (výrok I.), a současně uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku ve výši 99 187 Kč (výrok II.). 2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení o žalobě, jíž se žalobkyně vůči žalovaným domáhala zaplacení shora uvedené částky z titulu smlouvy o nájmu movité věci č. 140078749 uzavřené dne 28. 2. 2017 (dále jen „leasingová smlouva“). Tato smlouva byla uzavřena se žalovanou 1) v pozici nájemkyně a jejím předmětem byl pronájem vozidla xxx. Žalovaný 2) se podpisem ručitelského prohlášení zavázal uspokojit pohledávky z leasingové smlouvy, pokud je po písemné výzvě neuspokojí žalovaná 1). Současně se smluvní strany dohodly na 10leté promlčecí lhůtě. Vzhledem k tomu, že se žalovaná 1) dostala do prodlení s plněním závazků z leasingové smlouvy a ani přes opakované výzvy je nesplnila; žalobkyně smlouvu dne 22. 6. 2018 vypověděla a následně dne 25. 2. 2020 vyzvala žalovaného 2) k úhradě dlužných pohledávek, jejichž přesná specifikace je obsažena v bodě 1. odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, na který se pro stručnost odkazuje. 3. Soud I. stupně ve věci rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat. 4. Pro úplnost odvolací soud pouze konstatuje, že v řízení před soudem I. stupně vystupovala rovněž žalovaná 1) – xxx s. r. o. v likvidaci, IČO: xxx, která však byla v průběhu odvolacího řízení, konkrétně dne 10. 10. 2022, s odkazem na § 82 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, vymazána z obchodního rejstříku, a ztratila tak způsobilost být účastníkem řízení. 5. Žalovaný 2) napadl rozsudek soudu I. stupně odvoláním s uplatněnými důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g). Prvostupňovému rozhodnutí vytýkal, že nebyla řádně posouzena jeho námitka, že nerozumí česky, tudíž nerozuměl ručitelskému prohlášení, které podepsal, což mělo dopad do platnosti tohoto právního úkonu. Současně argumentoval tím, že na něj mělo být pohlíženo jako na spotřebitele, jelikož ve vztahu vůči žalobkyni vystupoval jako fyzická osoba nepodnikající. Proto na něj nelze vztáhnout ujednání o 10leté promlčecí lhůtě, a proto je část pohledávky uplatněné žalobou promlčená. Konečně napadal také přiznání nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 18 000 Kč, a to jednak z důvodu, že jakožto ručitel nevystupoval ve sporu jako podnikatel, jednak z důvodu, že na uplatněnou pohledávku mělo být nahlíženo jako na celek a přiznat paušální náhradu maximálně ve výši 1 200 Kč, nikoliv za každý uplatněný nárok. S ohledem na uvedené žalovaný 2) navrhoval, aby byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení nebo aby byl změněn tak, že se žaloba zamítá a žalovanému 2) se přiznává náhrada nákladů řízení. 6. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaného 2) konstatovala, že se ztotožňuje se závěry učiněnými soudem I. stupně, a to jak co do skutkových závěrů, tak rovněž i co do právního posouzení. Žalobkyně nadále zastávala názor, že ručitelské prohlášení je platné. Zdůrazňovala, že sjednaný ručitelský závazek má obchodněprávní povahu, když leasingová smlouva byla uzavřena mezi podnikateli, a ručitelský závazek je na tomto primárním závazku závislý. V případě požadovaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky odkazovala na smysl a účel nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a současně argumentovala směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. 2. 2011. Žalobkyně proto navrhovala potvrzení rozsudku I. stupně a požadovala přiznání náhrady nákladů za odvolací řízení. 7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to ve smyslu § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného 2) není důvodné. 8. Předně odvolací soud uvádí, že soud I. stupně správně posoudil svoji pravomoc ve věci jednat a rozhodnout, jakož i aplikaci českého hmotného práva na daný spor. 9. Dále je třeba zdůraznit, že soudu I stupně nebylo možné vytknout žádné pochybení s možným vlivem na správnost rozsudku. Pro své rozhodnutí ve věci si opatřil dostatek podkladů zákonně provedeným dokazováním. Důkazy pak hodnotil správně postupem dle § 132 o. s. ř. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věc právně posoudil způsobem, který odpovídá hmotněprávnímu základu žalobou uplatněného nároku, tj. požadavku na zaplacení dluhu z leasingové smlouvy a ručitelského závazku. Způsob věcného rozhodnutí má pak logickou vazbu na provedené dokazování, zhodnocení provedených důkazů a na hmotněprávní základ žalobou uplatněného nároku. Odvolacím důvodům, které žalovaný 2) ve svém odvolání uplatnil, tak nebylo možno přiznat opodstatněnost. 10. Žalovaný 2) v prvé řadě uplatnil odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod představuje nesprávnou aplikaci pravidel koncentrace řízení před soudem I. stupně. Tam, kde byla tato zásada použita, aniž by byly splněny zákonné předpoklady, je naplněn tento odvolací důvod, protože nemůže obstát rozhodnutí soudu I. stupně s odůvodněním, že účastník neunesl břemeno tvrzení nebo břemen důkazní. O takový případ se zde však nejedná a tento odvolací důvod proto dán být nemůže. Stejně jako není dán odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., neboť dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu. 11. Žalovaný 2) dále uplatnil odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud neshledává rozsudek soudu I. stupně za nepřezkoumatelný, když z odůvodnění rozsudku je zřejmé, které důkazy soud I. stupně provedl a jaká skutková zjištění z nich učinil, včetně hodnocení věrohodnosti těchto důkazů formulací dílčích zjištění i skutkových závěrů. 12. Žalovaný 2) použil rovněž odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a f) o. s. ř. Odvolací soud uvádí, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu potřebném ke zjištění skutkového stavu, důkazy učinil postupem dle § 122 a násl. o. s. ř. a skutkový děj, který z nich zjistil, je s nimi v souladu. Tyto odvolací důvody tak naplněny nejsou. 13. Konečně žalovaný 2) vytkl soudu I. stupně nesprávné právní posouzení věci, tj. odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Odvolací soud k tomuto uvádí, že právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, případně aplikuje správnou právní normu, avšak nesprávně ji vyloží, popř. neaplikuje adekvátní právní normu. Vztaženo k uvedenému odvolací soud konstatuje, že ani v tomto případě neshledal, že by byl tento odvolací důvod naplněn. Se závěry soudu I. stupně ohledně posouzení charakteru vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2), tj. jako vztahu mající obchodněprávní povahu, stejně jako s odkazem na přiléhavá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, se odvolací soud plně ztotožňuje a zcela na ně odkazuje. Shodně se soudem I. stupně odvolací soud připomíná, že ručitelský závazek je funkčně a existenčně závislý na hlavním závazku, který je v posuzovaném případě vztahem mezi podnikateli a týká se jejich podnikatelské činnosti (shodně také např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1010/2019, a rozhodnutí SDEU ve věci C-45/96, Bayerische Hypotheken- und Wechselbank AG proti Edgarovi Dietzingerovi). Nejvyšší soud ČR pak opakovaně ve svých rozhodnutích (jmenovitě v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2631/2007, usnesení ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014 či usnesení ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5279/2014) vyslovil jednoznačný závěr, že ve vztahu k ručiteli lze použít předpisy na ochranu spotřebitele pouze v případě, že dlužník z primárního (hlavního) závazkového vztahu řídícího se obchodním zákoníkem není podnikatelem, a kdy je to ve prospěch ručitele. V přezkoumávané věci byla leasingová smlouva uzavřena mezi podnikatelskými subjekty, týkala se jejich podnikatelské činnosti, a proto nelze závazkový vztah žalovaného 2) korigovat ustanoveními dopadajícími na spotřebitele. Z uvedeného důvodu proto nemohla obstát námitka žalovaného 2) o promlčení části pohledávky. 14. Rovněž tak se odvolací soud ztotožnil se závěry ohledně oprávněnosti paušálních nákladů spojených s uplatnění pohledávky, které byly přiznány ve výši 18 000 Kč. Pro úplnost se v tomto bodě k doplnění přiléhavé argumentace soudem I. stupně odkazuje také na rozhodnutí SDEU ze dne 13. 9. 2018 ve věci C-287/17, Česká pojišťovna a. s. proti WCZ, spol. s r.o., nebo na rozhodnutí ze dne 20. 10. 2022 ve věci C-585/20, BFF Finance Iberia SAU proti Gerencia Regional de Salud de la Junta de Castilla y León, která jednoznačně uvedla, že článek 6 směrnice 2011/7 musí být vykládán v tom smyslu, že pevná minimální částka ve výši 40 eur jako náhrada nákladů věřitele spojených s vymáháním, které vznikly v důsledku opožděné platby dlužníka, náleží za každou obchodní transakci, za kterou nebyla poskytnuta úplata ve lhůtě splatnosti a byla doložena fakturou. 15. Ze všech shora uvedených důvodů postupoval odvolací soud v souladu s § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek ve věci samé ve vztahu k žalovanému 2) (výrok I.) jako věcně správný potvrdil. 16. Pokud jde o akcesorický nákladový výrok, tento byl postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn, a to s ohledem na výše citované závěry ohledně paušální náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky, kdy od přiznané náhrady nákladů za řízení před soudem I. stupně byla tato částka, tj. 18 000 Kč, odečtena. 17. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Žalobkyni byly přiznány náklady za právní zastoupení advokátem, a to za dva úkony právní služby po 9 860 Kč (dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“) z tarifní hodnoty 381 928,93 Kč) za písemné vyjádření dle § 11 odst. 1 písm. d) AT a účast u jednání dne 30. 11. 2022 dle § 11 odst. 1 písm. g) AT, celkem 19 720 Kč, dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, celkem 600 Kč, a 21% DPH ve výši 4 267,20 Kč, celkem částka ve výši 24 587,20 Kč. Platební místo odvolací soud určil dle § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, za podmínek ust. § 237, § 239 a následujících o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat dovolací soud. Dovolatel musí být zastoupen advokátem. Praha 30. listopadu 2022 JUDr. Marcela Kučerová, v. r. předsedkyně senátu