USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobkyně: D. S. A., reg. č. (REGON) 147493129 sídlem Ul. xxx, xxx, xxx republika zastoupena advokátem proti žalované: S. xxx, a. s., IČO: xxx sídlem xxx Praha o zaplacení 8.000 EUR příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 16. listopadu 2021, č. j. xxx, takto: Rozsudek soudu I. stupně se ruší a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 8 000 EUR spolu s 10% ročním úrokem z prodlení od 18. 2. 2020 do zaplacení (výrok I.), a dále rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 1 200 Kč (výrok II.). 2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení náhrady za zpoždění letu č. xxx z Prahy do xxx dne 24. 11. 2019, provozovaného žalovanou; letadlo bylo na příletu opožděno o více než 3 hodiny. Předmětným letem cestovali M. B., H. K., A. M., Z. M., P. N., J. P., M. K., L. N., L. H., M. H., M. P., nezl. M. P., Z. S., D. P., E. M., L. P., M. F., J. K., L. V., a J. N,, kteří své nároky odvozované z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, jímž se stanoví pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen „Nařízení č. 261/2004“), měli postoupit na žalobkyni. 3. Žalovaná se podané žalobě bránila s tím, že není prokázána aktivní legitimace žalobkyně, neboť má pochybnosti o platnosti postupních smluv. Rozporovala i samotné zpoždění předmětného letu s tím, že přílet byl plánován v 5:00 UTC a k prvnímu otevření dveří letadla došlo v 7:59 UTC. Při jednání dne 22. 9. 2021 však účastníci učinili nesporným zpoždění letu v délce 3 hodiny 21 minut. 4. Soud I. stupně uzavřel, že všichni cestující, kromě M. B. a H. K., u kterých absentovaly letenky, a proto nebylo prokázáno, že uvedeným letem letěly, se zúčastnili letu č. xxx z Prahy do xxx dne 24. 11. 2019. Cestující postoupili pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Žalobkyně informovala žalovanou písemně o postoupení pohledávky každého ze shora uvedených cestujících a vyzvala žalovanou k úhradě dlužných částek u všech cestujících před zahájením řízení, výzvy ke kompenzaci byly žalované doručeny. Konstatoval, že postupní smlouvy jsou podepisovány elektronicky, avšak bez kvalifikovaného elektronického podpisu. 5. Nalézací soud se zabýval tím, že podpisy na postupních smlouvách nenaplnily parametry „kvalifikovaného elektronického podpisu“ ve smyslu čl. 25 bod 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice č. 1999/93/ES (dále i jen Nařízení eIDAS) ani „zaručeného elektronického podpisu“ ve smyslu čl. 26 Nařízení eIDAS. Jiné elektronické podpisy je soud sice povinen přijmout jako důkaz (dle čl. 25 bod 1 Nařízení eIDAS), avšak nelze mít za prokázané, že jsou podpisem (údajně) jednající osoby. Obvodní soud v této souvislosti uzavřel, že „Údajný podpis postupitelů nároku byl de facto jako obrázek podpisu sejmut z jiné (elektronické) listiny a následně vložen do písemnosti označené jako postupní smlouva a neexistuje žádná záruka toho, že se jedná skutečně o podpis poškozených cestujících. Z toho, že žalobce předložil doklady totožnosti cestujících, nemá soud tuto skutečnost za prokázanou. 6. Ke zpoždění letu uzavřel, že je mezi účastníky nesporné, že plánovaný přílet letadla č. xxx z Prahy do xxx dne 24. 11. 2019 měl zpoždění 3 hodiny 21 minut, což bylo prokázáno i zprávou xxx, a.s. 7. Po právní stránce obvodní soud věc posoudil podle článku 5 odst. 1 písm. c) a článku 7 odst. 1 písm. b) Nařízení č. 261/2004, ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ve spojených věcech č. C-402/07 a C-432/07, Christopher Sturgeon a další v. Condor Flugdienst GmbH a Stephan Böck a Cornelia Lepuschnitz v. Air France SA, dle něhož má cestující zpožděného letu nárok na náhradu škody ve výši 400 € u všech letů ve Společenství delších než 1500 km a u všech ostatních letů o délce od 1500 km do 3500 km, jestliže dosáhne cílového místa určení 3 nebo více hodin po čase příletu původně plánovaném leteckým dopravcem. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že poškození projevili vůli převést na žalobkyni svou pohledávku z předmětného letu elektronickou smlouvou, soud I. stupně žalobu zamítl. 8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, v němž zdůraznila, že pokud jde o postoupení pohledávek, zákonná úprava nevyžaduje písemnou formu smlouvy, a pokud se podpisy na předložených smlouvách liší od podpisů v občanských průkazech, připomněla, že jako způsobilý podpis může posloužit i pouhá parafa. Existence smluvního vztahu pak byla dostatečně prokázána i předložením kopií občanských průkazů všech cestujících, neboť je nemyslitelné, aby se žalobkyně dostala k takto citlivým dokumentům cestujících jiným způsobem. Současně také žalobkyně navrhla k důkazu svědecké výpovědi dotčených cestujících, soud však tyto důkazy neprovedl a zcela tak rezignoval na svou povinnost zjistit skutkový stav věci. Žalobkyně proto navrhla změnu napadeného rozhodnutí tak, že podané žalobě bude vyhověno a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. 9. Žalovaná se k podanému odvolání nijak nevyjádřila. 10. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, aniž by nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že doposud tu nejsou podmínky pro potvrzení ani pro změnu napadeného rozhodnutí. 11. K procesní stránce věci odvolací soud předesílá, že tu jde o věc s mezinárodním prvkem představovaným sídlem žalobkyně v xxx. Je proto třeba konstatovat, že soud I. stupně správně mlčky dovodil svoji mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí sporu, která vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I bis), a to s ohledem na bydliště (resp. sídlo, srov. čl. 63 cit. nařízení) žalované v České republice. 12. Rozhodným právem pro posouzení uplatněného nároku ze smlouvy o přepravě je dle čl. 5 odst. 2 věta první Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008/ES, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy („Nařízení Řím I“), právo české, a přímo aplikovatelné Nařízení č. 261/2004. 13. K věci samé pak odvolací soud ve stručnosti shrnuje, že k zamítnutí žaloby vedl soud I. stupně ten podstatný důvod, že nebylo zjištěno postoupení předmětných pohledávek jednotlivých cestujících na žalobkyni a u dvou cestujících i to, že nebylo prokázáno, že se daného letu zúčastnili. V současné chvíli však tento důvod nemůže obstát. 14. Z rozsudku soudu I. stupně je zřejmé, že důvodem zamítavého rozhodnutí byla absence relevantního elektronického podpisu na postupních smlouvách (srov. závěr bodu 16 odůvodnění napadeného rozhodnutí). To, že tyto podpisy byly provedeny samotnými cestujícími, podle soudu I. stupně nebylo prokázáno ani poté, co doložili své doklady totožnosti. 15. Podle § 1879 a násl. o. z. postupní smlouva nevyžaduje písemnou formu (§ 559 o. z.). Za těchto okolností je v zásadě lhostejné, zda byl při uzavření předkládaných smluv použit zaručený či kvalifikovaný elektronický podpis anebo zda takový podpis použit nebyl, nýbrž je třeba především zkoumat, zda (bez ohledu na formu) k předmětnému právnímu jednání mezi dotčenými cestujícími a žalobkyní po obsahové stránce skutečně došlo. 16. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že žalobkyně k prokázání platnosti postupních smluv navrhla soudu I. stupně důkazy, jež soud I. stupně hodnotil jako nedostatečné, aniž by o tom žalobkyni poučil a zároveň učinil závěr, že toto jednání nemohlo být prokázáno ani doklady totožnosti, které však žalovanou stranou, jak z obsahu spisu a založených důkazů vyplývá, nebyly vůbec navrženy, soudu předloženy a při jednání provedeny. V tomto ohledu odvolací soud upozorňuje stranu žalující, aby při podávání odvolání tato podání bez dalšího nekopírovala odvolání podaná v podobných věcech, neboť i ona nalézacímu soudu vytýká, že z kopií občanských průkazů neučinil závěr o platnosti postupních smluv. Z obsahu protokolů o jednání je také zřejmé, že soud sice žalobkyni poučil dle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby prokázala postoupení pohledávky cestujících na žalobkyni, avšak po provedeném dokazování jí již nepoučil v tom smyslu, že žalobkyní navržené dlůkazy podle jeho názoru danou skutečnost neprokazují a bez dalšího žalobu zamítl. 17. Dále žalobkyně soudu I. stupně vytýká, že neprovedl k dané skutečnosti výslech svědků. K tomu odvolací soud odkazuje na výše uvedené ohledně zjevného kopírování odvolacích námitek z jiných spisů žalobkyně vztahujících se k projednávané věci, neboť z obsahu protokolu o jednání ze dne 16. 11. 2021 vyplývá, že výpovědi svědků – cestujících, žalobkyně sice navrhovala, ale pouze těch, u kterých měl soud i na základě předložených důkazů stále pochybnost o tom, zda se uvedeného letu zúčastnili, či nikoli (M. B., H. K., J. K.). V tomto ohledu se nalézací soud s navrženým důkazem nijak nevypořádal, pouze ho bez dalšího neprovedl. Nejde přitom o důkazní návrh zjevně nezpůsobilý k prokázání tvrzené skutečnosti. Z obsahu spisu je dále zřejmé, že soudem I. stupně zůstaly oslyšeny důkazy cestovními doklady shora uvedených cestujících a potvrzeními o zájezdu a letu cestovní kanceláře xxx, kterými mělo být prokázáno, že se daného letu zůčastnili. Není tedy zřejmé, z jakého důvodu soud tyto důkazy neprovedl a měl bez dalšího za to, že se uvedení cestující letu nezúčastnili, a z jakého důkazu nakonec dovodil, že se cestující J. K. letu zúčastnil. 18. Překážkou provedení takto navržených důkazů nemůže v tomto případě být koncentrace řízení, neboť k ní nemohlo dojít uplynutím 30denní lhůty od ústního jednání konaného soudem I. stupně dne 22. 9. 2021 (jakkoli byli účastníci soudem I. stupně v tomto smyslu poučeni). První jednání ve smyslu § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. lze totiž pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., v daném případě však zcela absentovalo naplnění povinností předsedy senátu podle odst. 2 cit. ustanovení. Nadto nebyla v řízení před soudem I. stupně řádně plněna ani poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. V obecné rovině se sice tohoto poučení žalobkyni dostalo již při jednání dne 22. 9. 2021, stalo se tak nicméně dříve, než byly všechny žalobkyní navržené důkazy provedeny a ze strany soudu I. stupně hodnoceny. Nakolik závěr o „neprokázání“ postoupení předmětných pohledávek mohl vyplynout teprve z provedení doposud navržených důkazů, bylo namístě předmětné poučení poskytnout (a to případně i opakovaně – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 102/2016) právě až v tomto okamžiku (po provedení navržených důkazů); k tomu však nedošlo. 19. Ohledně pohledávky nezletilého cestujícího soud I. stupně nejprve vyzýval žalobce pod sankcí zastavení řízení, aby tvrdila a prokázala, zda postoupení pohledávky nezletilým bylo schváleno opatrovnickým soudem, následně od tohoto požadavku ustoupil, o čemž svědčí usnesení vyhlášené při jednání dle 16. 11. 2021, aniž by se vypořádal s tím, z jakého důvodu změnil svůj názor na charakter daného nároku tak, že toto úplatné postoupení pohledávky na náhradu za zpoždění letu považuje za běžnou záležitost, k níž rodiče nepotřebují souhlas soudu ve smyslu § 898 o. z. 20. Je tedy možno shrnout, že v souvislosti s otázkou postoupení pohledávek jednotlivých cestujících trpí odůvodnění soudu I. stupně vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost, resp. vnitřní rozpornost (stran toho, co měl soud I. stupně skutečně za zjištěné a co nikoli) a nedostatečné odůvodnění (stran neprovedení navržených důkazů); nadto soud I. stupně nesplnil vůči žalobkyni řádně svou poučovací povinnost podle § 118a odst. 3 o. s. ř. 21. Argumentace soudu ohledně podpisu postupních smluv vychází z premisy, že byla sjednána písemné forma pro toto právní jednání, a že k uzavření smlouvy písemně došlo za použití elektronických prostředků, což vyplývá i z odkazu na komentářovou literaturu (Kment, V., Elektronické právní jednání: Analýza s důrazem na využití elektronického podpisu podle práva EU, České republiky a Německa. Praha: Wolters Kluwer, 2018. 225 s.). I když je pravdou, že tato premisa mohla být utvrzena označením místa podpisu těchto smluv (Varšava) a konstatováním, že informace o cestujících v těchto smlouvách byly získávány buď osobně, nebo emailem, jak je uvedeno v smlouvách samých, přesto některé z těchto smluv můžou být scanem papírového dokumentu (tj. jeho elektronická kopie), která samozřejmě nemůže obsahovat elektronický podpis. Elektronický podpis by mohl existovat maximálně na konvertované podobě ve smyslu zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, přičemž není pochyb o tom, že soudu předložené smlouvy v podobě datového souboru nejsou konverzí ve smyslu uvedeného zákona. Otázka toho, co bylo obsahem právního jednání mezi cestujícím jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, tedy i to, jakou formou (ústně s písemným potvrzením o uzavření smlouvy, nebo zda byla sjednána písemná forma) a případně v jaké podobě byly smlouvy uzavřeny (zda písemně v listinné nebo elektronické podobě) je však otázka skutková a není na místě, aby obvodní či odvolací soud nahrazovaly absenci tvrzení žalobkyně vlastními spekulacemi. 22. Obvodní soud si proto měl nejprve ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. obstarat od žalobkyně tvrzení o procesu právního jednání mezi postupiteli a postupníkem, jak a kde měly být smlouvy uzavřeny (jakou formou), a teprve následně měla žalobkyně povinnost prokázat, že cestující (jejich zákonní zástupci) skutečně učinili projev vůle postoupit svou pohledávku na žalobkyni (uzavřít smlouvu o postoupení pohledávky). Poté, co skutkově objasní, jak byly smlouvy uzavírány (a případně podepsány, zjistí-li, že si účastníci sjednali písemnou formu), tak právně zhodnotí, zda smlouvy byly uzavřeny platně, a to za určení rozhodného práva aplikací čl. 14 Řím I, když z provedeného dokazování by mělo vyplynout i to, zda se jedná o spotřebitelskou smlouvu dle čl. 6 Řím I a zda strany smlouvy provedly volbu práva. 23. Ohledně skutkového závěru o nepředložení letenek 2 osob (M. B., H. K.) znovu vyhodnotí již provedené důkazy včetně potvrzení o zájezdu a potvrzení o letu, případně přistoupí k výslechu těchto cestujících a odůvodní, proč u cestujícího J. K. měl již tuto skutečnost za prokázanou. 24. Pokud z provedeného dokazování ani nadále nebude mít za prokázané, že došlo k postoupení pohledávek a že uvedení cestující sporným letem cestovali, poskytne žalobkyni poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti označit důkazy k prokázání těchto sporných skutečností pod hrozbou neúspěchu v řízení v této části. 25. Odvolacímu soudu proto nezbylo než podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b), odst. 2 o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud I. stupně neopomene také rozhodnout o nákladech celého dosavadního řízení, včetně nákladů řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. k/ o. s. ř.). Praha 4. května 2022 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu