ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka ve věci žalobce: P. L., narozen dne xxx, bytem R. S., W., N. zastoupen Mgr. V. T., Ph.D., advokátem sídlem M., K. proti žalované: xxx, V. I. G., IČ xxx sídlem P., Praha xxx zastoupena JUDr. V. N., advokátem sídlem S., Praha xxx o zaplacení částky 7.051,83 € s přísl., k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu xxx č. j. 13 C 13/2020-89 ze dne 18. května 2021, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 20.715 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované, JUDr. V. N. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 7.051,83 € se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 33.106 Kč (výrok II.). 2. Takto rozhodl na základě žaloby podané soudu dne 19. 10. 2020 odůvodněné tím, že dne 1. 5. 2017 došlo k dopravní nehodě mezi vozidlem žalobce a vozidlem, které bylo pojištěno u žalované a které nehodu zavinilo. Na vozidlu žalobce vznikla jednak škoda ve výši 6.271,83 € odpovídající nákladům na opravu vozidla, jednak škoda vzniklá snížením tržní hodnoty vozidla v důsledku dopravní nehody ve výši 780 €, kterou žalovaná odmítla uhradit. 3. Žalovaná namítla promlčení nároku. Ke škodní události došlo 1. 5. 2017, již 29. 5. 2017 se žalobce obrátil na žalovanou a ze záznamu o dopravní nehodě vyplývá, že osobu škůdce znal okamžitě po dopravní nehodě, o výši škody se dozvěděl z potvrzení Policie České republiky dne 29. května 2017, když žalovanou vyzýval k zaplacení škody na podkladě znaleckého posudku. Dne 30. 6. 2017 pak žalobce přesně popsal škodní událost i osobu škůdce. S odkazem na ust. § 635 odst. 2 o. z. tak počala běžet promlčecí lhůta žalobci vůči škůdci dnem 29. května 2017 a skončila 29. května 2020. Nárok žalobce je s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 promlčen, neboť žaloba byla podána soudu až dne 16. 10. 2020. 4. Soud I. stupně se s ohledem na vznesenou námitku promlčení zabýval nejprve její důvodností. Po zopakování nesporných skutečností mezi stranami a listinných důkazů k rozhodným datům další dokazování neprováděl, neboť dospěl k závěru o promlčení nároku. Citoval ust. § 635 odst. 2 o. z., závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 a dovodil, že promlčecí lhůta v daném případě činí 3 roky. U práva na pojistné plnění začíná promlčecí lhůta běžet rok od pojistné události (ust. § 629 odst. 1 o. z.). Vztaženo na projednávaný případ počala subjektivní promlčecí lhůta žalobci běžet nejpozději okamžikem uplatnění pojistné události u žalované, kdy žalobce musel vědět o tom, kdo je škůdcem i o vzniku škody. Nárok žalobce uplatnil u žalované 1. května 2017 a po uplynutí 3 let od tohoto data došlo k marnému uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Žaloba byla však podána až 19. 10. 2020. Neboť soud I. stupně neshledal důvod odklonit se od výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení fakticky rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. 5. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce. Zopakoval svoji argumentaci uváděnou i před soudem I. stupně, ve které polemizoval se správností citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho možnou aplikací na tento případ. Provedl jeho rozbor mimo jiné se závěrem, že ve vztahu k pojišťovně je žalobce slabší stranou (nedisponuje odbornými znalostmi ani odborným aparátem) a aplikací ust. § 635 odst. 2 o. z. by v daném případě došlo k vychýlení v neprospěch určité skupiny adresátů, což je neakceptovatelné, nesouladné s ústavním pořádkem České republiky, a to pro narušení principu rovnosti v právech a faktickou diskriminaci (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2063/2017). Postavení poškozeného při dopravní nehodě lze přitom připodobnit k postavení spotřebitele. Navrhl, aby Městský soud v Praze provedl tzv. test ústavnosti daného ustanovení z hlediska obecných zásad právních a principu zákazu diskriminace. V případě, že by odvolací soud nedospěl k závěru o jeho rozporu s ústavním pořádkem, navrhl, aby věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zahájení řízení o kontrole norem, jinak aby napadený rozsudek byl zrušen a vrácen soudu I. stupně k dalšímu řízení. 6. Žalovaná odkázala na svá vyjádření učiněná před soudem I. stupně. Pokud žalobce argumentoval údajnou nerovností stran, dovodila, že nerovností by bylo, pokud by soud odmítl k námitce promlčení přihlédnout. Žalobci nebránilo nic v tom, aby podal žalobu dříve, současný stav si tak způsobil sám svojí liknavostí. Žalovaná nebyla součástí smluvního vztahu mezi poškozeným a škůdcem, argumentace žalobce slabší stranou/spotřebitelem ve vztahu k žalované (pojišťovně hradícího za škůdce – fyzickou osobu) je proto mylná. Pokud by zákonodárce chtěl u tohoto typu nároku upravit odchylně konec promlčecí lhůty, učinil by tak. Z těchto důvodů navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a přiznání náhrady nákladů řízení. 7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 8. Soud I. stupně správně mlčky dovodil svoji mezinárodní příslušnost, když mezinárodní prvek ve sporu je dán německou státní příslušností i bydlištěm žalobce. Ta vyplývá z článku 11 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), když žalovaná má (ve smyslu článku 63 téhož Nařízení) sídlo na území České republiky, a to v obvodu soudu I. stupně. Česká republika ve smyslu článku 29 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen Nařízení Řím II), oznámila, že ve vztahu k článku 28 téhož Nařízení za takovouto smlouvu považuje i Úmluvu o právu použitelném pro dopravní nehody vyhlášenou dne 4. května 1971 v xxx (dále jen Úmluva). Ta byla vyhlášena pod č. 130/1976 Sb., a jak plyne z dokumentů xxx konference, je kromě České republiky závazná i pro dalších 11 členských států EU, proto byla naplněna podmínka pro její aplikaci. Dle jejího článku 3 jsou rozhodným právem vnitřní předpisy státu, na jehož území došlo k nehodě. Na daný vztah přitom nedopadá výluka uvedená v článku 2 téže Úmluvy. Soud I. stupně proto správně mlčky dovodil aplikaci rozhodného českého práva, neboť k nehodě dle skutkových tvrzení došlo na území České republiky. 9. Soud I. stupně rovněž provedl, s ohledem na vznesenou námitkou promlčení, dokazování v dostatečném rozsahu a s jeho skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se odvolací soud v zásadě ztotožnil. 10. V dané věci se žalobce (jako účastník dopravní nehody, kterou měl zavinit řidič vozidla pojištěného u žalované) domáhá vůči žalované (pojistiteli škodního vozidla) přímého nároku na plnění jemu vzniklé škody dle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. K nehodě přitom došlo dne 1. 5. 2017 a již dne 29. 5. 2017 se žalobce se svým nárokem obrátil na žalovanou, dne 6. 9. 2017 byl jeho nárok žalovanou zamítnut, což vyplývá z nesporných tvrzení účastníků. S ohledem na tento skutkový stav soud I. stupně nepochybil, pokud vyšel ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu R 68/2020 (sp. zn. 25 Cdo 1976/2019), neboť to mimo jiné vyřešilo vzájemný vztah ust. § 626 o. z. (upravující počátek objektivní promlčecí lhůty u práva na pojistné plnění), ust. § 620 odst. 1 o. z. (upravující počátek subjektivní promlčení lhůty u práva na náhradu škody) a ust. § 635 odst. 2 o. z. (upravující konec promlčecí lhůty) v případě práva na plnění z pojištění odpovědnosti. To se závěrem, že právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti by nemělo být žalovatelné déle, než právo na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje, které bylo vyjádřeno právní větou „Právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu se ve smyslu § 635 odst. 2 o. z. promlčuje nejpozději uplynutím promlčecí lhůty stanovené pro právo na náhradu škody, a to jak lhůty objektivní, tak i lhůty subjektivní.“ 11. Soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že ve vztahu k počátku běhu promlčecí lhůty (ust. § 619 odst. 2 o. z.) je nutno vyjít z okamžiku, kdy žalobce svůj nárok uplatnil u žalované, neboť v daný okamžik žalobce věděl jak o vzniku škody, tak o osobě škůdce (ust. § 620 odst. 1 o. z.). Tím byl den 29. 5. 2017 (nikoli 1. 5. 2017, jak nesprávně uvedl soud I. stupně v odst. 13 rozsudku) a k tomuto okamžiku měl žalobce informace jak o výši jemu vzniklé újmy, tak o tom, kdo za ni odpovídá. Promlčecí lhůta v daném případě trvá tři roky (ust. § 629 odst. 1 o. z.), a proto skončila dne 29. 5. 2017. Protože žaloba byla podána soudu až dne 16. 10. 2020, nárok žalobce se ve smyslu ust. § 609 věty první o. z. promlčel. Žalovaná námitku promlčení v řízení vznesla, soud I. stupně proto žalobu důvodně zamítl, a jeho závěr o nutnosti respektovat judikaturu v podobných věcech odpovídá i zákonné úpravě (viz ust. § 13 o. z.). 12. K namítané neústavnosti shora citovaného výkladu lze dodat, že se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval i shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 se závěrem, že takovýto výklad lze z ústavněprávního pohledu akceptovat, neboť je odůvodněn samotnou povahou pojištění a jednotlivých vztahů v rámci pojistné smlouvy. Nevykazuje žádnou takovou úvahovou diskrepanci, která by byla zjevně nelogická nebo by vedla k evidentní nespravedlnosti. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší, aby do výkladu přijatého Nejvyšším soudem zasahoval, jelikož jeho úkolem není a ani být nemá sjednocování výkladu podústavního práva. – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 2305/21. Ani další senát Ústavního soudu při svém přezkumu neshledal protiústavnost citovaného rozhodnutí (viz sp. zn. I. ÚS 756/20). Provádět za této situace (opakovaně) navrhovaný test ústavnosti by bylo nadbytečné. K judikaturním závěrům obsaženým v rozsudku R 68/2020 (sp. zn. 25 Cdo 1976/2019) se Nejvyšší soud přihlásil i ve svých pozdějších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4303/2019, či usnesení ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 582/2020). 13. Odvolací soud ze všech těchto důvodů napadený rozsudek, dle ust. § 219 o. s. ř., jako věcně správný potvrdil. 14. O nákladech řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci zcela úspěšná. Její náklady spočívaly ve dvou úkonech právní pomoci (vyjádření k odvolání ze dne 16. 11. 2021, účast u odvolacího jednání dne 1. 3. 2022) a dvou paušálů á 300 Kč k nim náležejícím (ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/96 Sb. – dále jen Tarif). Předmětem odvolacího řízení byla částka 7.051,83 €. Ke dni 16. 11. 2021 byl kurz 1 € = 25,230 Kč, tj. tarifní hodnota sporu (ust. § 8 odst. 1 Tarifu) byla v daný okamžik částka 177.917,70 Kč, tj. sazba mimosmluvní odměny za tento úkon je dána částkou 8.220 Kč (ust. § 7 Tarifu). K okamžiku vyhlášení odvolacího rozsudku byl kurz 1 € = 25,465 Kč, tj. tarifní hodnota sporu (ust. § 8 odst. 1 Tarifu) byla v daný okamžik částka 179.574,90 Kč, tj. sazba mimosmluvní odměny za tento úkon je dána částkou 8.300 Kč (ust. § 7 Tarifu). Protože je právní zástupce plátcem DPH, náleží mu i tato daň (ve výši 21 %) ze všech přiznaných částek nákladů řízení, tedy celkem částka 20.715 Kč. Tu odvolací soud uložil zaplatit procesně neúspěšnému žalobci k rukám právního zástupce žalované (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.) v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.). Závěrem odvolací soud uvádí, že zjevnou chybou při vyhlášení rozsudku uveden namísto správného jména a příjmení právního zástupce žalované, JUDr. V. N., uvedeno nesprávně JUDr. V. N. Písemné vyhotovení rozsudku je proto ve smyslu ust. § 167 odst. 2 ve spojení s ust. § 164 o. s. ř., i opravným usnesením této zřejmé nesprávnosti. Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu xxx, a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. Praha 2. březen 2022 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu