ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v právní věci žalobkyně: K. N., narozena dne xxx bytem J., D., Spolková republika Německo zastoupena advokátem Mgr. T. sídlem P., Praha proti žalovaným: 1. Z. S., narozen dne xxx bytem K., Praha 2. K., a.s., V., IČO xxx se sídlem P., Praha zastoupena advokátem JUDr. A. M. sídlem U., Praha o náhradu nemajetkové újmy způsobené dopravní nehodou a o náhradu s nehodou spojené majetkové škody, k odvolání žalobkyně proti mezitímnímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu ze dne 17. září 2021, č. j. 7 C 229/2017-309, takto: Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Odvoláním napadeným mezitímním rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že žaloba na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, na náhradu související majetkové škody je vůči prvému žalovanému a druhé žalované co do svého základu opodstatněná z jedné poloviny (výrok I.) s tím, že o výši náhrady nemajetkové újmy náhrady majetkové škody a náhrady nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala úhrady bolestného, náhrady ztížení společenského uplatnění, majetkové újmy, ztráty na výdělku a nákladů spojených s uplatněním náhrady škody s příslušenstvím s tvrzením, že se jedná o její nároky uplatněné v příčinné souvislosti s dopravní nehodou ze dne xxx. Tento den byla automobilem prvého žalovaného (řidiče xxx) sražena při přecházení vozovky na červený signál na přechodu pro chodce. Tvrdila, že prvý žalovaný byl proto následně odsouzen pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví a dle závěru znaleckého posudku vypracovaného v trestním řízení v místě nehody překročil povolenou rychlost 30 km/h a jel rychlostí cca 67-74 km/h. Druhá žalovaná požadovala zohlednit spoluzavinění žalobkyně s ohledem na její protiprávní chování (přechod vozovky přes červený signál po chodce) a její nárok snížit o 50 % s tím, že část vzneseného nároku na bolestné (polovinu bolestného) ve výši 57.292 Kč žalobkyni již uhradila. Nároky žalobkyně považovala obecně za nadhodnocené či neprokázané. Prvý žalovaný se ve své obraně připojil k námitkám prvé žalované. 3. Soud I. stupně po provedení listinných důkazů týkajících se dopravní nehody (protokol Policie ČR o dopravní nehodě, znalecký posudek vypracovaný v trestním řízení včetně jeho doplňku), ohledání video záznamu zachycujícího nehodu včetně schématu jejího průběhu zpracovaného znalcem v trestním řízení, provedl i doplňující výslech znalce a účastnický výslech prvého žalovaného. Poté z hlediska zjištěného skutku dospěl k závěru, že v Praze dne xxx okolo 4.25 hodin ráno přecházela žalobkyně po přechodu pro chodce přes ulici K. u K. ve směru od ulice K., a to v době, kdy na zdvojených světelných signalizačních zařízeních svítil "Signál pro chodce se znamením Stůj!", přičemž přecházení zahájila po projetí vozidla ve směru od S.. V okamžiku, kdy se nacházela před tramvajovou kolejí ve směru od náměstí J., došlo k jejímu střetu s levým bokem vozidla x, SPZ xxx, jež řídil prvý žalovaný a jel z uvedeného směru rychlostí 67 až 74 km/hod., přičemž na světelném signalizačním zařízení pro vozidla svítil v tu dobu signál se zeleným plným kruhovým světlem "Volno" a nejvyšší dovolená rychlost v daném místě byla stanovena na 30 km/hod. Žalobkyně reagovala na přijíždějící vozidlo prvého žalovaného přibližně 1 sekundu před střetem, když se nejprve ocitla v prostoru mezi kolejnicemi zády k přijíždějícímu vozidlu a tento prostor se následně snažila opustit. V důsledku střetu žalobkyně utrpěla tříštivou zlomeninu x s posunem úlomků a podvrtnutíx. Druhá žalovaná je pojistitelem podle smlouvy o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem daného vozidla, a je proto pasivně legitimována dle ust. § 9 odst. 1 věty prvé zákona č. 168/99 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. 4. Soud I. stupně dovodil svoji vázanost rozhodnutím trestního soudu o tom, že se žalovaný dopustil trestného činu a jel rychlostí nejméně 67 km/h. Proto by navrhovaný revizní znalecký posudek ke stanovení rychlosti vozidla prvého žalovaného jej nemohl vést k závěru o nižší rychlosti vozidla. Pro konečné právní rozsouzení věci považoval za bezvýznamné, jakou přesnou rychlostí se v rámci sedmikilometrového rozmezí vozidlo pohybovalo. Proto tento navrhovaný důkaz zamítl. Žalobkyni nepřičítal k tíži způsob její reakce na vozidlo prvého žalovaného, neboť nedostatečná kvalita kamerového záznamu, snížená viditelnost a velmi rychlý sled událostí soudu I. stupně neumožnily dospět k přesvědčivému závěru, že by ke střetu a vzniku zranění nedošlo, pokud by žalobkyně zůstala stát na místě nebo ustoupila zpět, když zároveň nelze ani spolehlivě vyloučit či potvrdit, že reakce byla způsobena jejím manželem. Po citaci ust. § 3 odst. 2 písm. a), § 6 odst. 1 věty prvé, §§ 2910, 2918, 2927 o. z., § 6 odst. 1, 2, § 9 odst. 1 zákona č. 168/99 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla zákona, § 9 odst. 1, § 4, § 5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. g), § 18 odst. 1, 4, 6, § 54 odst. 1, 3, § 61 odst. 1, 2, § 65 odst. 1, § 69, § 70 odst. 2 písm. c), odst. 3, § 74 odst. 1 písm. b) a § 76 odst. 1 zákona o silničním provozu, dospěl k závěru, že jak žalobkyně, tak prvý žalovaný porušili své zákonné povinnosti ukládané jim zákonem o silničním provozu. U prvého žalovaného to byla povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně (§ 4 písm. a/), přizpůsobit rychlost jízdy okolnostem, které bylo možno předvídat, a jet rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled (§ 18 odst. 1 zákona o silničním provozu). Nadto porušil i povinnost řídit se dopravními značkami, neboť překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou místní úpravou dle § 18 odst. 6 věta prvá ve spojení s § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Neshledal naopak, že by prvý žalovaný porušil § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Žalobkyně porušila svou povinnost řídit se světelnými signály, neboť vstoupila na přechod pro chodce, ačkoliv svítil signál pro chodce na znamení STŮJ (§ 4 písm. c/ ve spojení s § 74 odst. 1 písm. b/ zákona o silničním provozu). Protože prvý žalovaný zaviněně porušil svoji výše uvedenou povinnost, musí s odkazem na § 2910 o. z. uhradit žalobkyni vzniklou újmu, tu však s ohledem na porušení povinností i žalobkyně je nutno poměrně snížit s odkazem na § 6 odst. 2 větu prvou, § 2918 větu prvou o. z. 5. Při určování poměru, o který je třeba snížit povinnost žalovaného 1 k náhradě újmy, zvažoval, jakou měrou přispěla jednotlivá porušení zákonných povinností ke vzniku újmy. Neztotožnil se s právním názorem žalobkyně, že pouze porušení povinností prvého žalovaného vedlo ke vzniku újmy a její vlastní nezákonné jednání bylo pro vznik újmy bezvýznamné, neboť takový závěr nevyplynul ani z výslechu znalce Ing. K. Znalec vypočetl, že pokud by prvý žalovaný jel nejvyšší dovolenou rychlostí v daném místě, žalobkyně by stihla vozovku přejít, aniž by došlo ke střetu. Zároveň je však zcela zjevné, že pokud by žalobkyně nevstoupila do vozovky v rozporu se světelným signálem, ke střetu s vozidlem by rovněž nemohlo dojít. Žalobkyně porušením své zákonné povinnosti řídit se světelnými signály nebezpečnou událost vyvolala a žalovaný porušením své zákonné povinnosti řídit se dopravními značkami způsobil, že se tato nebezpečná situace neobešla bez následků. Soud I. stupně proto uzavřel, že porušení ze strany žalobkyně i ze strany prvého žalovaného přispěla ke vzniku újmy stejnou měrou, neboť újma by nevznikla, pokud by kdokoliv z nich své zákonné povinnosti dodržel. Tento svůj závěr považoval za přiměřený i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1481/2016. 6. Konečně soud I. stupně hodnotil i význam povinností porušených žalobkyní a prvým žalovaným a míru jejich porušení. Obecně považoval porušení povinnosti řídit se světelnými signály za závažnější oproti povinnosti nepřekročit předepsanou rychlost. Smyslem světelných signalizačních zařízení je zpravidla zabránění vzniku kolizních situací v silničním provozu a snížení míry účasti lidského prvku a z toho plynoucích možných chyb. Účastníku provozu na pozemních komunikacích obvykle stačí „slepě poslechnout“ příkaz vyplývající z aktuálního světelného signálu, aby se nedostal do nebezpečné situace, pochopitelně s nutnými výjimkami souvisejícími například s odbočováním či jízdou tramvaje. Jelikož světlené signály bývají obvykle vzájemně provázány tak, aby střídavě umožňovaly pohyb ze vzájemně kolizních směrů, pak jakékoliv porušení těchto signálů může s vysokou mírou pravděpodobnosti způsobit dopravní nehodu, neboť účastníci provozu na pozemních komunikacích důvodně spoléhají, že ostatní účastníci budou světelné signály respektovat. Zabýval se dále mírou tohoto porušení a dovodil, že v případě porušení povinnosti řídit se světelnými signály nelze toto porušení kvantifikovat tak, jako u nedovolené rychlosti. Je proto nutné vzít v úvahu všechny zjištěné skutečnosti týkající se daného protiprávního jednání. Žalobkyně nevstoupila do vozovky bezprostředně po změně světelného signálu, kdy by snad snažila vozovku překonat v rámci pauzy před změnou signálu pro vozidla. Zároveň si byla vědoma, že místem mohou projíždět vozidla, neboť do vozovky vstoupila právě po přejetí protijedoucího vozidla. Větší míru pozornosti měla místu věnovat vzhledem ke křížení dvou tramvajových kolejí. Tyto všechny skutečnosti zvyšují závažnost porušení povinnosti žalobkyní. Ve prospěch žalobkyně přihlédl k nízkému provozu v daném místě obvyklému v nočních hodinách. Rychlost vozidla prvého žalovaného byla více než dvojnásobná oproti dovolenému limitu. Zároveň se prvý žalovaný takto pohyboval v historickém a turisty hojně navštěvovaném centru města. Shodně jako u žalobkyně ve prospěch prvého žalovaného zohlednil nízkou hustotu chodců v daných místech rovněž obvyklou pro noční hodiny. S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl soud I. stupně k závěru, že míra nebezpečnosti jednání žalobkyně i prvého žalovaného byla vzhledem k možným následkům stejná, a dovodil proto i jejich stejný podíl na vzniku újmy. Proto s odkazem na ust. § 152 odst. 2 větu poslední o. s. ř. rozhodl, že žalobou uplatněný nárok žalobkyně je dán v jeho základu vůči oběma žalovaným toliko v rozsahu jedné poloviny. 7. Proti rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně s tvrzením, že její nárok je opodstatněn minimálně z 80% a její spoluúčast na způsobení újmy činí maximálně 20%. Zopakovala, že pro věc podstatné je překročení povolené rychlosti v daném místě prvým žalovaným o 120%. S odkazem na závěry znalce dovodila, že pohyb žalobkyně na červenou byl z technického hlediska zástupný, neboť rozhodující v danou chvíli byla rychlost vozidla. Její vstup do vozovky přes červený světelný signál neznamená, že by intenzita porušení povinností byla obou účastníků provozu byla srovnatelná. Pokud by prvý žalovaný dodržel stanovenou rychlost, k nehodě by vůbec nedošlo. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 a sp. zn. 25 Cdo 1097/2014 se závěrem, že porušení povinností na straně prvého žalovaného vnímá jako zásadní pro střet s žalobkyní. Poukázala na extrémně vysokou rychlost vozidla prvého žalovaného a místo nehody, kde se běžně nachází velké množství chodců. Je zde proto namístě zvýšená obezřetnost řidičů, prvý žalovaný nadto potvrdil, že je řidičem z povolání a místo nehody dobře zná. Žalobkyně situaci na komunikaci sledovala, než vstoupila do první levé částky vozovky nechala projet vozidlo jedoucí směrem od S. k náměstí J. a rychle reagovala i na vozidlo prvého žalovaného. Ze všech těchto důvodů navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žaloba žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, náhrada související majetkové škody je co do svého základu opodstatněná nejméně z 80 %. 8. Druhá žalovaná navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Setrvala na svých argumentech uváděných v průběhu řízení před soudem I. stupně a dovodila, že soud dostatečně zohlednil jak znalecký posudek Ing. K., tak jeho následné vyjádření. Odkazy žalobkyně na judikaturu Nejvyššího soudu nejsou přiléhavé, neboť jimi řešená dopravní situace je odlišná od nyní projednávané věci zejména pro to, že v tamní věci došlo ke střetu dvou vozidel (automobilu a motocyklu) v nepřehledném terénu a v nyní projednávané věci se jedná o střet vozidla s chodkyní, kdy partner chodkyně tvrdil, že vozidlo viděl na 80 m. Zdůraznila, že povinností žalobkyně bylo nepřecházet vozovku, pokud na semaforu svítilo červené světlo. Povolená rychlost vozidla prvého žalovaného byla sice překročena, nedosahovala však rychlosti stanovené znalcem. 9. První žalovaný se k odvolání nevyjádřil, z jednání odvolacího soudu se pro nemoc omluvil. 10. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 11. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správné skutkové závěry, které tak mohou být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu a na které lze pro stručnost odkázat. Rovněž právní hodnocení, které soud I. stupně ze zjištěného skutkového stavu vyvodil, je v zásadě správné. 12. Soud I. stupně v tomto řízení s mezinárodním prvkem (daným státním občanstvím žalobkyně i jejím bydlištěm v SRN) mlčky dospěl ke správnému závěru o své mezinárodní příslušnosti a i jeho závěr o českém rozhodném právu pro spor je rovněž správný. Mezinárodní příslušnost soudu I. stupně k projednání sporu je totiž dána článkem 4 (bydlištěm prvého žalovaného) Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č.1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Brusel I bis (dále jen Nařízení). Česká republika ve smyslu článku 29 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen Nařízení Řím II), oznámila, že ve vztahu k článku 28 téhož Nařízení za takovouto smlouvu považuje i Úmluvu o právu použitelném pro dopravní nehody vyhlášenou dne 4. května 1971 v Haagu (dále jen Úmluva). Ta byla vyhlášena pod č. 130/1976 Sb. a jak plyne z dokumentů Haagské konference, je kromě České republiky závazná i pro dalších 11 členských států EU, proto byla naplněna podmínka pro její aplikaci. Dle jejího článku 3 jsou rozhodným právem vnitřní předpisy státu, na jehož území došlo k nehodě. Na daný vztah přitom nedopadá výluka uvedená v článku 2 téže Úmluvy. Soud I. stupně proto správně dovodil aplikaci rozhodného českého práva, neboť k nehodě došlo na území České republiky. 13. S ohledem na kruciální otázku nastolenou žalovanými, tedy výši spoluodpovědnosti žalobkyně za jí vzniklou škodu, množství vznesených nároků žalobkyně, postupoval soud I. stupně v souladu s procesní ekonomikou řízení, pokud přistoupil k vydání stranami navrhovanému mezitímnímu rozsudku ve smyslu ust. § 152 odst. 2 věty druhé o. s. ř. 14. Podle ust. § 152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu. 15. Podle komentářové literatury [DVOŘÁK, Bohumil. § 152 (Rozsudek a jeho druhy). In: LAVICKÝ, Petr aj. Občanský soudní řád: Praktický komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2021-1-28]. ASPI_ID KO99_p11963CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.] vydání mezitímního rozsudku přichází v úvahu pouze tam, kde lze rozlišovat na jedné straně základ projednávané věci, a na straně druhé její výši. Základ věci lze vymezit buď negativně tak, že je jím vše, co nelze podřadit pod pojem výše uplatněného nároku (důvody R 44/96), nebo pozitivně tak, že jde o všechny otázky, na které musí dát soud odpověď, má-li o předmětu řízení rozhodnout, ovšem s výjimkou těch, jež se týkají výlučně výše uplatněného nároku. V mezitímním rozsudku je proto třeba vypořádat se zejména s námitkou promlčení (PrRo 12/99, s. 662, KS Hradec Králové 18 Co 728/96), resp. s námitkou prekluze práva. U žalob na náhradu škody je třeba základem projednávané věci rozumět nejen existenci všech předpokladů uplatněného nároku, nýbrž i vyřešení otázky spoluzavinění poškozeného (Sborník IV, s. 746, NS 4 Cz 16/71). 16. Proti mezitímnímu rozsudku podala odvolání pouze žalobkyně, a to s ohledem na závěr soudu I. stupně o jejím 50% spoluzavinění na jí vzniklé škodě. Do vynesení mezitímního rozsudku přitom žalobkyně v řízení uplatnila tyto nároky: bolestné, ztížení společenského uplatnění, ušlá mzda za období od 1. 5. 2014 do 31. 3. 2018, náklady spojené s léčením, náklady spojené s jízdami rodinných příslušníků za žalobkyní, náklady za jízdy žalobkyně spojené s léčením za roky 2014 – 2016, náklady spojené s výpomocí v domácnosti, náhradu další majetkové škody ve výši 280,94 € a náklady vzniklé s právním zastoupením a uplatněním nároku. Jejich výši (tedy jak nemajetkovou, tak majetkovou újmu) včetně požadovaného příslušenství žalobkyně v jednotlivých podáních vyčíslila a odůvodnila. 17. Podle ust. § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. 18. Z obsahu spisu vyplývá, že k dopravní nehodě, při které došlo k poškození zdraví žalobkyně a ze které žalobkyně dovozuje nárok na odškodnění jí vzniklé nemajetkové i majetkové újmy došlo v situaci, kdy žalobkyně nerespektovala již svítící červené světelné znamení na semaforu pro chodce a v rozporu s ním se jala přecházet vozovku. V druhé části vozovky přitom došlo k jejímu střetu s vozidlem prvého žalovaného, který sice jel na zelené světelné znamení pro vozidla, avšak rychlostí cca 2x překračující povolenou rychlost v místě. Za dané situace se soud I. stupně zcela správně zabýval tím, jaké povinnosti porušili účastníci dopravní nehody (žalobkyně a prvý žalovaný) a jak se promítly, ve smyslu ust. § 2918 o. z., do povinnosti prvého žalovaného (škůdce, který byl v trestním řízení pravomocně odsouzen) uhradit žalobkyni škodu. Soud I. stupně v tomto směru učinil podrobné a pro tento účel zcela postačující dokazování a s jeho závěry učiněnými v odstavcích 45-58 rozsudku včetně odkazu na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu se odvolací soud zcela ztotožnil. Žalobkyně ve svém odvolání pouze opakuje argumentaci podpořenou stejnou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou již uplatnila před soudem I. stupně a se kterou se soud I. stupně ve svém rozhodnutí zcela vypořádal. Žalobkyní odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 a sp. zn. 25 Cdo 1097/2014 je na daný případ nepřiléhavá nejenom proto, že neřeší střet vozidla s chodcem, ale i proto, že neřeší obdobnou situaci, kdy jeden z účastníků nerespektuje červené světelné znamení a druhý z účastníků následné dopravní nehody jede v místě nepřiměřenou rychlostí. V případě světelně řízené křižovatky je totiž situace zásadně odlišná v tom, že světelné signalizační zařízení jak pro chodce, tak pro další účastníky silničního provozu dává jasný signál chodcům i vozidlům, kdy mohou jít či jet a kdy mají povinnost zastavit. Pokud v době počátku přecházení vozovky žalobkyně červený světelný signál pro chodce ignorovala (jak plyne z videozáznamu, červený signál pro chodce svítil ještě před vstupem žalobkyně do vozovky), zcela vědomě podstoupila riziko střetu nejenom s automobily, ale i tramvajemi, které v daném místě mohly projíždět. Přitom nelze dovodit, že by tato okolnost vzniku škody, přičitatelná výlučně žalobkyni, přispěla k jejímu vzniku jen zanedbatelným způsobem nebo v rozsahu nižším než 50%. S ohledem na námitky prvého žalovaného (podporované druhou žalovanou) lze pouze dodat, že výrok o vině prvého žalovaného mimo jiné obsahoval i nepovolenou rychlost jeho vozidla v daném místě (nejméně 67 km/hod.), čímž byl soud I. stupně ve smyslu ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. v tomto řízení vázán (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1424/09 či R 22/79). 19. Závěr soudu I. stupně, že žalobkyně porušením své zákonné povinnosti řídit se světelnými signály nebezpečnou událost vyvolala a prvý žalovaný porušením své zákonné povinnosti řídit se dopravními značkami způsobil, že se tato nebezpečná situace neobešla bez následků, míra nebezpečnosti jednání žalobkyně i prvého žalovaného byla vzhledem k možným následkům stejná, a proto je stejný jejich i podíl na vzniku újmy, je proto správný. 20. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný, dle ust. § 219 o. s. ř., potvrdil. Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu, a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. Praha 2. února 2022 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu