USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka ve věci oprávněného: V. V. K., narozen dne xxx bytem L., byt č. xxx, xxx zastoupen advokátem Mgr. M. M., LL.M. sídlem V. N., M. proti povinné: G. K., narozena dne xxx bytem D. K., Praha xxx zastoupena advokátem JUDr. P. U. sídlem náměstí xxx, Praha xxx pro 37 525 558,60 xxx, k návrhu povinné na zastavení exekuce, o odvolání povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 29. října 2021, č. j. xxx, takto: Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením rozhodl soud I. stupně takto: Návrh povinné ze dne 11. 8. 2021 na zastavení exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu xxx pod sp. zn. xxx, u JUDr. I. Š., soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha xxx, pod sp. zn. xxx, se zamítá. 2. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že takto soud rozhodl v rámci exekuce, v níž byl pověřen vedením exekuce soudní exekutor – JUDr. I. Š., přičemž exekuce je vedena podle vykonatelného rozsudku xxx obvodního soudu v xxx ze dne 27. 6. 2017, ve věci č. xxx, ve spojení s usnesením xxx městského soudu ze dne 2. 2. 2018, sp. zn. xxx, když tato rozhodnutí byla uznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 29. 10. 2019, č. j. xxx, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2020, č. j. 17 Co 171/2020-114. Exekuce je vedena k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 37 525 558,60 rublů, jakož i nákladů oprávněného o nákladu exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. 3. Povinná podala u soudní exekutorky návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s tím, že exekuce je nepřípustná, neboť je tu jiný důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat. Povinná s odkazem na uzavřenou mezinárodní smlouvu mezi bývalou ČSSR a bývalým xxx, o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, jež byla publikována pod č. 95/1983 Sb. (dále jen mezinárodní smlouva) tvrdila, že je třeba přihlédnout k insolvenčnímu řízení vedenému na území xxx. Rozsudkem Rozhodčího soudu Města xxx sp. zn. xxx ze dne 21. 2. 2019 byl zjištěn úpadek povinné a prohlášen na její majetek konkurs. Dalším usnesením téhož cizozemského soudu ze dne 17. 4. 2019 byla zařazena do rejstříku pohledávek věřitelů povinné i pohledávka oprávněného vůči povinné, která je předmětem dané exekuce. Podle čl. xxx mezinárodní smlouvy přitom platí, že by soud v daném řízení měl řízení zastavit. Je totiž dána překážka litispendence, neboť řízení před zahraničním (xxx) uzavřít soudem bylo zahájeno dříve. Zdůrazňovala, že účinky předvídané xxx insolvenčním zákonem jsou téměř totožné s účinky, ke kterým dochází v důsledku prohlášení úpadku podle tuzemského insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb., přičemž příslušné části obou insolvenčních zákonů povinná citovala. Oprávněný se tak svým návrhem na zahájení exekučního řízení pokusil principy insolvenčního řízení obejít a nepřípustně se domáhá uspokojení pohledávky i v řízení exekučním. Exekutor přitom exekuci svými exekučními příkazy provádět nesmí. Je tak dán důvod k zastavení exekuce. 4. Oprávněný s návrhem povinné nesouhlasil a zejména zdůrazňoval, že mezinárodní smlouva neupravuje uznání a výkon úpadkových rozhodnutí. Článek xxx mezinárodní smlouvy není na daný případ aplikovatelný. Je tak třeba vycházet ze ZMPS, konkrétně z § 111 odst. 5 tohoto zákona, dle něhož se cizí rozhodnutí ve věcech úpadkového řízení uznávají za podmínky vzájemnosti, jestliže v cizím státě, ve kterém byla vydána, jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka a dlužníkův majetek v České republice není předmětem již zahájeného řízení. V dané věci přitom není splněna ani prvá podmínka citovaného ustanovení, tj. podmínka vzájemnosti. Nadto jsou hlavní zájmy povinné soustředěny v České republice, kde povinná koncentruje svůj majetek. Je přitom současně zřejmé, že § 111 odst. 5 ZMPS se vztahuje toliko na věci movité a jejich vydání do ciziny, nevztahuje se na věci nemovité, které ze své podstaty nemohou být do ciziny vydány. Povinná vlastní na území České republiky byt – bytovou jednotku č. xxx, včetně příslušných spoluvlastnických podílů, v obci Praha, katastrální území xxx, který se snaží převést svému partnerovi K. S. Tvrzení povinné, že by insolvenční správce v xxx zahrnul předmětný majetek povinné situovaný na území České republiky do xxx insolvenčního řízení, není pravdivé ani správné. 5. Soudní exekutorka návrh povinné na zastavení exekuce postoupila soudu k rozhodnutí. 6. Soud I. stupně návrh povinné na zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) v neveřejném jednání zamítl, když dospěl k závěru, že důvod k zastavení exekuce není dán. 7. Soud I. stupně nejprve konstatoval v souladu s podkladovými rozhodnutími provedení exekuce existenci cizozemských rozsudků tak, jak jsou specifikovány v rámci pověření pro vedení exekuce, dále konstatoval existenci uznávacích rozhodnutí tuzemských soudů, shodně s jejich specifikací v rámci pověření k provedení exekuce. Zjistil, že po pověření soudní exekutorky vydala soudní exekutorka mimo jiné i exekuční příkazy, jejímž předmětem je bytová jednotka č. xxx a č. xxx, s podíly na společných částech domu a pozemku v k. ú. xxx, obec Praha, xxx a xxx. Povinná má pobyt evidovaný v České republice od roku 2001. Soud též zjistil, že Rozhodčí soud Města xxx ve věci úpadku povinné v řízení vedeném pod sp. zn. xxx usnesením z 21. 2. 2019 rozhodl, že byl zjištěn úpadek povinné a na její majetek prohlášen konkurs v trvání šesti měsíců a ustanoven insolvenční správce, dalším usnesením ze dne 17. 4. 2019 byly do rejstříku pohledávek věřitelů zařazeny mimo jiné i pohledávky oprávněného. Usnesením z 2. 11. 2020 bylo Rozhodčím soudem vyhověno žádosti insolvenčního správce o zaslání dožádání Ministerstvu spravedlnosti České republiky, za účelem získání informací o majetku povinné v ČR. Povinná xxx insolvenčnímu správci neposkytla požadované informace. Soud I. stupně se dále zabýval tím, zda je třeba postupovat dle mezinárodní dvoustranné smlouvy, na niž povinná odkazovala, a dovodil, že tuto smlouvu aplikovat nelze, neboť insolvenční řízení a exekuční řízení vůči povinné nejsou s ohledem na jejich povahu řízeními o téže věci. Předmětem insolvenčního řízení je zjištění úpadku dlužníka a jeho řešení, v exekučním řízení jde o vymožení pohledávky oprávněného. Soud I. stupně dále posuzoval, zda je možno na věc použít Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, a dospěl k závěru, že nikoliv, neboť toto nařízení se nevztahuje na insolvenční řízení (čl. 1 odst. 2 písm. b) Nařízení č. 1215/2012). Nelze použít ani Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, o insolvenčním řízení, když toto nařízení se použije jen vůči členským státům Evropské unie. Při posouzení účinků insolvenčního řízení vedeného v xxx (tj. ve státě mimo EU) se tak použije zákon o mezinárodním právu soukromém (ZMPS), konkrétně § 8 upravující litispendenci, a dále § 111 odst. 5 ZMPS ohledně uznávání rozhodnutí a účinků cizích insolvenčních řízení. Soud I. stupně uzavřel, že § 111 odst. 5 ZMPS sice připouští za podmínky vzájemnosti uznání rozhodnutí soudů cizích států – tj. států mimo členské státy EU, musí však jít o vydávání movitých věcí, za splnění podmínky vzájemnosti a dalších podmínek. Platí však, že k vydání dlužníkova majetku do ciziny může dojít teprve tehdy, když byla uspokojena práva na vyloučení věci z majetkové podstaty a práva zajištěných věřitelů nabytá dříve, než došla žádost cizího soudu nebo jiného příslušného orgánu. Soud odkázal též na judikaturu vycházející z toho, že teritoriální (co do územního rozsahu účinků prohlášení konkursu) a věcné (co do rozsahu úpadcova majetku postiženého konkursem) účinky prohlášení konkursu cizím soudem v žádném případě nezasahují do výkonu pravomoci českých soudů (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 734/2002 a sp. zn. 20 Cdo 1545/2013). 8. Soud učinil závěr, že probíhající insolvenční řízení vedené proti povinné v xxx, v rámci něhož ani není zahrnut majetek povinné na území České republiky, nečiní exekuci vedenou proti povinné v České republice nepřípustnou. Proto byl návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zamítnut. Soud I. stupně dále odkázal na obdobný případ vedení exekuce proti povinné, jenž byl projednáván v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu xxx pod sp. zn. xxx, kdy návrh povinné byl zamítnut a v odvolacím řízení bylo toto rozhodnutí potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, č. j. 17 Co 181/2021-83, a to v podstatě se shodnými závěry, jaké učinil soud I. stupně. 9. Proti tomuto rozhodnutí podala včasné odvolání povinná. V odvolání namítala nesprávné právní posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.). Nesouhlasila zejména s tím, že by nebylo lze aplikovat mezinárodní smlouvu, konkrétně čl. xxx upravující otázku překážky věci zahájené. Nesouhlasila s tím, že by tato smlouva nedopadala na insolvenční řízení, byť jej výslovně nezmiňuje, svojí právní povahou se však jedná o řízení ve věci občanské, resp. řízení ve věci ochrany majetkových práv, jak má na mysli čl. xxx a čl. xxx mezinárodní smlouvy. Použití smlouvy nebrání ani fakt, že v době jejího uzavření český právní řád insolvenční právo neupravoval. Soud I. stupně zaujal však restriktivní výklad, který není přípustný. Nesouhlasila také s dalším právním závěrem soudu I. stupně, tedy že by insolvenční řízení a exekuční řízení nebylo možno posuzovat s ohledem na jejich povahu jako řízení o téže věci mezi týmiž účastníky. Bylo totiž prokázáno, že ona i oprávněný jsou účastníky insolvenčního řízení vedeného na povinnou v xxx stejně jako exekučního řízení vedeného proti povinné v České republice, svojí právní povahou jde i o tutéž věc, když v obou řízeních jde o uspokojení věřitele (oprávněného) v jeho majetkovém právu vůči dlužníkovi – povinné. Nic tak nebrání zastavení exekučního řízení na území České republiky, protože insolvenční řízení vedené v xxx předcházelo zahájení exekučního řízení na území České republiky. Je též nutno zohlednit, že i na území xxx probíhá insolvenční řízení, které bylo zahájeno dříve, přičemž v tomto insolvenčním řízení uplatnil oprávněný svoji pohledávku, která je předmětem exekučního řízení vedeného v této věci. Je tak zřejmé, že je dána přednost insolvenčního řízení před řízením exekučním a že oprávněný duplicitně a právně nepřípustně se domáhá uspokojení pohledávek v předmětném řízení exekučním. K tomu odkazovala na ustanovení v čl. xxx Federálního zákona xxx ze dne 26. 10. 2002 xxx, „o platební neschopnosti (úpadku)“, v platném a účinném znění. Toto ustanovení je obdobou ustanovení § 140e odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, v platném a účinném znění. Je tak zřejmé, že z důvodů vedoucích k závěru o použití mezinárodní smlouvy je nepřípustné, aby soud aplikoval zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, a to tak, jak učinil v napadeném rozhodnutí. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil a návrhu povinné na zastavení exekuce vyhověl. 10. Oprávněný ve svém vyjádření k odvolání povinné odkázal na závěry soudu I. stupně, které jsou zcela správné. Zdůrazňoval, že totožná právní argumentace byla vyvrácena v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 17 Co 180/2021. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil. 11. Odvolací soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2022, č. j. xxx byl zjištěn úpadek povinné a na její majetek byl prohlášen konkurs. Účinky tohoto rozhodnutí nastaly okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Insolvenčním správcem byla ustanovena společnost xxx, v.o.s., IČO xxx, sídlem K., Praha xxx. 12. Podle ustanovení 245 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb. (dále jen insolvenčního zákona) prohlášení konkursu nemá vliv na dlužníkovu způsobilost k právním úkonům ani na jeho procesní způsobilost. 13. Podle § 246 odst. 1 insolvenčního zákona prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. 14. Podle § 266 odst. 1 písm. h/ insolvenčního zákona prohlášením konkursu se ze soudních a rozhodčích řízení nepřerušují: řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce. 15. Z výše citovaných ustanovení insolvenčního zákona nemá prohlášení insolvence, včetně prohlášení konkursu na majetek povinné, žádný vliv na dané exekuční řízení. Prohlášením konkursu jednak nedochází ke ztrátě subjektivity povinné jako účastnice řízení; řízení o zastavení exekuce se svojí povahou nikterak nedotýká oprávnění nakládání s majetkem povinné a ze zákona výslovně vyplývá, že řízení exekuční se důsledkem prohlášení konkursu nepřerušuje. Shora uvedené rozhodnutí insolvenčního soudu proto nebránilo v pokračování daného řízení, o zastavení exekuce. 16. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., a to při nařízeném jednání. Dospěl k závěru, že odvolání povinné důvodné není. 17. Soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a nepochybil ani v právních závěrech, proto lze na jeho odůvodnění plně odkázat. 18. Povinná se domáhala zastavení exekuce s tvrzením, že je zde dána překážka litispendence v důsledku dříve zahájeného insolvenčního řízení v téže věci vedené mezi týmiž účastníky, vedeného na území xxx. Uvedený názor povinné však správný není. Odvolací soud souhlasí s výkladem provedeným soudem I. stupně ohledně nemožnosti aplikace mezinárodní smlouvy, uzavřené mezi bývalými ČSSR a xxx, publikované pod č. 95/83 Sb., když je zřejmé, že tato smlouva na kolizi 2 rozdílných řízení, tj. insolvenčního řízení a řízení exekučního nedopadá. Řízení insolvenční je vedeno v xxx, řízení exekuční, tj. dané, je vedeno u českého soudu, resp. českého soudního exekutora. S ohledem na skutečnost, že xxx není součástí Evropské unie, nepřipadá v úvahu ani aplikace Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, o insolvenčním řízení které je použitelné jen ve vztahu k insolvenčním řízením vedeným před orgány členských států Evropské unie. 19. Soud I. stupně proto zcela správně aplikoval zákon o mezinárodním právu soukromém (ZMPS), konkrétně § 111 odst. 5 ZMPS, ani z tohoto ustanovení však nelze překážku litispendence dovodit. Jedná se totiž o namítaný střet dvou řízení, která však nejsou řízeními o totožné věci, byť by jejich důsledkem bylo zabavení a nedobrovolný prodej věcí povinné. Jak je soudem I. stupně nadto vysvětleno, z principu teritoriality státu plyne, že povinnou vlastněný nemovitý majetek na území České republiky nelze ke zpeněžení majetku xxx insolvenčnímu správci v žádném případě vydat. Jiný movitý majetek, u něhož by fyzické vydání xxx insolvenčnímu správci, a to ke zpeněžení tohoto majetku, mohlo přicházet do úvahy, nebyl v daném exekučním řízení ani exekutorem postižen a povinnou ani namítán. Ani z § 111 odst. 5 ve spojení s § 8 ZMPS tedy nelze překážku litispendence dovodit. 20. Závěr soudu I. stupně, že insolvenční řízení vedené na majetek povinné na území xxx nemá ve vztahu k exekučnímu řízení žádné právní účinky, a proto není dán tvrzený důvod pro zastavení exekuce, je tak správný. 21. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu I. stupně dle § 219 o. s. ř. potvrdil. 22. O nákladech odvolacího řízení nebylo rozhodováno, když i na tyto náklady se vztahuje ustanovení § 87 a § 88 exekučního řádu, přičemž výši těchto nákladů určí exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, které se podává ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu prvého stupně, za podmínek ustanovení § 237, § 239 a následujících o. s. ř. Praha 16. března 2022 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu