USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka ve věci žalobkyně: W. C. a.s., IČ xxx sídlem H., Praha xxx zastoupená advokátkou Mgr. Š. M. sídlem B., Praha xxx proti žalovanému: P. C., narozen dne xxx, státní příslušník xxx aktuálně bytem V. L., C., xxx o 12.225,85 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 15. září 2021, č. j. 70 C 492/2020-25, takto: Usnesení soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu xxx zastavil řízení (výrok I.), o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný účastník nemá právo na jejich náhradu (výrok II.), a o soudním poplatku tak, že se žalobkyni nevrací (výrok III.). 2. Soud I. stupně takto rozhodl v řízení o zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu Smlouvy o Rychlé půjčce č. xxx uzavřené dne 2. 4. 2015 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně – společností xxx a.s. 3. Jelikož se jedná o řízení s cizím prvkem, kde žalovaný je xxx státním příslušníkem s pobytem v xxx, zabýval se soud I. stupně nejprve otázkou, je-li dána jeho pravomoc k rozhodnutí příslušného sporu. Soud I. stupně posoudil svou pravomoc dle čl. 18 a 19 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Brusel I. bis (dále jen Nařízení). Podle čl. 18 odst. 2 Nařízení může „smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště“. Soud I. stupně měl za to, že bydliště žalovaného se nachází v xxx, když zjistil, že v České republice měl žalovaný evidován pouze přechodný pobyt, nepobývá zde a na známých adresách v České republice si nepřebírá poštu. Faktický pobyt má v xxx (viz doručenka na listu č. xxx). Předmětem řízení je dluh žalovaného ze smlouvy o zápůjčce, kterou žalovaný uzavřel jako nepodnikatel a ze které nevyplývá, že by byla uzavřena pro účel, který se týká podnikatelské činnosti žalovaného. Třebaže lze založit příslušnost soudu též dle čl. xxx Nařízení, žalovaný nereagoval na žalobu, ačkoliv si ji převzal do vlastních rukou; proto měl soud I. stupně za to, že ani dle tohoto ustanovení nebyla jeho mezinárodní příslušnost založena, když se žalovaný řízení aktivně neúčastní. Pro nedostatek pravomoci proto soud I. stupně řízení podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) zastavil. O nákladech řízení rozhodl dle § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř., neboť žalobkyně zavinila zastavení řízení tím, že se obrátila na orgán, který nemá pravomoc. Žalovanému však žádné náklady nevznikly. O soudním poplatku bylo rozhodnuto podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobkyni vzniklo právo na vrácení soudního poplatku sníženého nejméně o 1.000 Kč. Jelikož soudní poplatek činil 800 Kč, žalobkyni vrácen nebyl. 4. Do celého rozsahu rozhodnutí podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítala, že soud I. stupně neaplikoval správné právní ustanovení a nevzal v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudního dvora. Ve věci nemělo být rozhodováno dle výlučné pravomoci podle čl. 17 až čl. 19 Nařízení. Nebyla naplněna podmínka dle čl. 17 bodu 1 písm. a) a b) Nařízení, neboť žalovanému byl poskytnut bezúčelový úvěr. Nebyla ani naplněna podmínka z bodu 1 písm. c) Nařízení, kdy je smlouva zavřena s osobou, která provozuje podnikatelskou činnost v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, neboť jak je uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2084/2019, musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště. Smlouva s právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena na území ČR v době, kdy zde měl žalovaný bydliště, proto nelze mít tuto podmínku za splněnou. Mezinárodní příslušnost soudu se řídí dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení a k projednání žaloby jsou tak příslušné soudy místa, kde byly služby poskytnuty, neboť poskytnutí úvěru je poskytnutím služeb ve smyslu uvedeného ustanovení. Pro posouzení příslušnosti tak není rozhodující bydliště žalovaného. V této souvislosti žalobkyně odkázala např. na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, č. j. 39 Co 397/2016-47, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 123/2012. Na základě výše uvedeného měla žalobkyně za to, že soud I. stupně má pravomoc a příslušnost ve věci rozhodovat, neboť nelze žalobkyni připisovat k tíži, že se žalovaný odstěhoval z České republiky, aniž by uhradil své závazky. Závěrem žalobkyně požadovala napadené usnesení zrušit a věc vrátit soudu I. stupně. 5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. V posuzovaném případě se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť jeho předmětem je spor vyplývající ze smlouvy o poskytnutí úvěru mezi státním příslušníkem xxx republiky a společností se sídlem v České republice, založené dle práva České republiky. Pro posouzení pravomoci soudu je nutno užít přímo aplikovatelné Nařízení, jak správně uvedl soud I. stupně. Dlužno přitom podotknout, že aplikace Nařízení má přednost před vnitrostátním právem (v tomto případě o. s. ř.). Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu jako důkaz navrhla výpis spotřebitelského úvěru. V Návrhu na uzavření smlouvy o Rychlé půjčce č. xxx (v elektronických přílohách spisu) se žalovaný identifikoval jako zaměstnanec u xxx, a to od listopadu 2012. V pasáži věnované účelu úvěru je pak výslovně uvedeno, že se jedná o úvěr bez určení účelu, kde klient není oprávněn použít prostředky z poskytnutého úvěru k financování podnikatelské činnosti. S ohledem na tyto skutečnosti se odvolací soud dovodil, že žalovaného lze pro účely Nařízení považovat za spotřebitele a že na určení mezinárodní příslušnosti vztahuje oddíl 4 Nařízení. S ohledem na bezúčelové určení úvěru se nabízí posouzení příslušnosti dle čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení, který upravuje smlouvu uzavřenou spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, ve všech ostatních případech (nezmíněných v písm. a/ a b/ Nařízení), “kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností“. Jelikož Nařízení zároveň nedefinuje pojem bydliště a v čl. xxx odkazuje na právo soudu, kterému byl podán návrh, řešil odvolací soud tuto otázku v optice § 80 občanského zákoníku, dle kterého „člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam, s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než skutečné své bydliště, může se každý dovolat jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolal uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě“. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, „nemá-li člověk bydliště, považuje se za něj místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit nebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kdo má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy“. Ke dni sepsání Návrhu na uzavření smlouvy o Rychlé půjčce č. xxx (dne 31. 3. 2015) měl žalovaný bydliště v České republice na adrese S., B. K uvedenému zjištění dospěl odvolací soud na základě listiny Potvrzení příjmů pro xxx, a.s., dle které byl žalovaný od listopadu 2012 na dobu neurčitou zaměstnán u české společnosti xxx, s.r.o., IČ xxx, přičemž potvrzení o zaměstnání bylo vystaveno v B. V Návrhu na uzavření smlouvy o Rychlé půjčce č. xxx uvedl žalovaný adresu pro doručování S., B., a adresu trvalého pobytu V. L., C., xxx. Návrh na uzavření smlouvy byl podán na pobočce v B. Jelikož žalovaný ke dni uzavření smlouvy minimálně 3 roky pracoval v B. a jeho domovským státem je xxx, nabízí se, že doručovací adresa v ulici S. byla po tuto dobu též adresou jeho bydliště, kde po dobu svého zaměstnání fakticky přebýval. Žalovanému bylo na adresu v ulici S. neúspěšně doručováno až v dubnu 2021, dle sdělení poštovního doručovatele zde neměl schránku (viz doručenka na listu č. xxx). Nicméně na adrese F., B. (viz doručenka na listu č. xxx), kde měl žalovaný dle sdělení Ministerstva vnitra ČR ze dne 7. 12. 2020 (na listu č. xxx) v období od 22. 5. 2016 do 31. 12. 2016 registrován pobyt u M. P., mu poštovní doručovatel dne 2. 6. 2020 zanechal výzvu, aby si zásilku u příslušné pošty vyzvedl. Lze tak uzavřít, že ke dni zahájení řízení dne 19. 12. 2019 měl žalovaný v České republice své bydliště, ať již na adrese S., B., či na adrese F., B., popřípadě na obou těchto adresách. 7. Lze tedy uzavřít, že jelikož právní předchůdkyně žalobkyně provozovala svoji podnikatelskou činnost v tomtéž státu, v jakém měl ke dni uzavření smlouvy žalovaný spotřebitel bydliště, jsou splněny předpoklady pro postup dle čl. 17 odst. 1 písm. c), který je souladný s čl. 18 odst. 2 Nařízení, dle kterého „smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště“. 8. Nebyl tak důvod k zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek pravomoci českých soudů. 9. Odvolací soud proto usnesení soudu I. stupně ve výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 22. března 2022 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu