č. j. 39 Co 149/2022- 37 USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Terezy Jachura Maříkové ve věci oprávněné: xxx xxx, IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem proti povinné: MUDr. Z. K., narozena xxx bytem xxx, xxx, Slovenská republika pro 3 780 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinné ze dne 29. 9. 2021 na zastavení exekuce, k odvolání povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 16. listopadu 2021, č. j. xxx, takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění 1. Soud prvního stupně napadeným usnesením zamítl návrh povinné ze dne 29. 9. 2021 na zastavení exekuce. 2. Při svém rozhodování vycházel z toho, že dle pověření téhož soudu ze dne 14. 6. 2021, č. j. xxx, byla nařízena exekuce na majetek povinné k uspokojení pohledávky oprávněné na základě vykonatelného exekučního titulu – rozsudku Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 19. 8. 2020, č. j. 15 C 42/2020-25. Vedením exekuce byl pověřen soudní exekutor. 3. Povinná podáním ze dne 29. 9. 2021 navrhla zastavení exekuce z důvodu, že je státním občanem Slovenské republiky s trvalým pobytem ve Slovenské republice. Spolu s bývalým manželem byla vlastníkem nemovitosti na adrese xxx, Praha, tuto nemovitost v roce 2015 prodali a od roku 2011 povinná nepřetržitě žije na Slovensku. Proto nemohla být v letech 2016 – 2019 držitelem televizního přijímače v České republice, neboť žila ve Slovenské republice. K tomuto povinná předložila pracovní smlouvu ze dne 8. 11. 2011 a dále předávací protokol na nemovitost na adrese, xxx Praha. 4. Oprávněná s návrhem povinné nesouhlasila, neboť nebyl naplněn žádný ze zákonných důvodů pro zastavení exekuce. Soudní exekutor proto postoupil návrh na zastavení exekuce dle § 55 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů k rozhodnutí exekučnímu soudu spolu se spisem Exekutorského úřadu O., sp. zn. xxx. 5. Povinná svůj návrh na zastavení exekuce ze dne 29. 9. 2021 odůvodňovala státním občanstvím a bydlištěm ve Slovenské republice, což doložila pracovní smlouvou se společností M., s.r.o., IČO xxx, s tím, že ve Slovenské republice nepřetržitě žije od roku 2011. Proto nemohla být v období 2016-2019 držitelkou televizního přijímače. Od oprávněné ani od soudu jí nebylo nic doručeno a v soudním rozhodnutí je nesprávně uvedeno, že se ke dni zahájení řízení zdržovala na území České republiky. 6. Soud prvního stupně neshledal důvody pro zastavení exekuce uvedené v § 268 o. s. ř., neboť exekuční řízení je ze své podstaty určeno pro faktický výkon rozhodnutí (vymožení povinnosti), nikoliv pro nalézání práva, či přezkum rozhodnutí. Exekuční soud se v tomto případě zabývá exekučním titulem co do jeho zákonem předepsané formy a zkoumá pouze materiální vykonatelnost exekučního titulu (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 26668/2004). Proto návrh povinné zamítl. O nákladech dosavadního řízení nerozhodoval s poukazem na úpravu provedenou v § 87 a § 88 exekučního řádu. 7. Proti usnesení soudu prvního stupně podala včasné odvolání povinná, trvala zastavení exekuce. Uvedla, že je občankou Slovenské republiky s trvalým bydlištěm tamtéž. Nemovitost v Praze xxx s bývalým manželem v roce 2015 prodali, ona sama na Slovensku nepřetržitě žije od roku 2011. Pracuje v obchodní společnosti M. s. r. o. v K. na základě pracovní smlouvy z roku 2011. V letech 2016 - 2019 tak nemohla být držitelem televizního přijímače v České republice. Od oprávněné ani soudu nikdy nedostala žádnou výzvu k úhradě či rozhodnutí. V usnesení je nesprávně uvedené, že se ke dni soudního řízení zdržovala v České republice. Namítla proto příslušnost soudu., který nezákonné rozhodnutí vydal, a současně vedení exekučního řízení. Poukázala na jiný důvod pro zastavení exekuce. 8. K odvolání povinné se vyjádřila oprávněná s návrhem na potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. V prvé řadě poukázala na to, že odstěhování povinné neodůvodňuje zánik její poplatkové povinnosti, neboť ta je spojena s vlastnictvím či držbou televizního přijímače a nikoli s adresou pobytu s poukazem na § 3 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb. Došlo-li u povinné ke změně adresy pobytu, byla povinna změnu nahlásit oprávněné (§ 8 odst. 6 zák. č. 348/2005 Sb.). Ke skončení poplatkové povinnosti by došlo pouze tak, že by povinná podala odhlášku (§ 8 odst. 6 zák. č. 348/2005 Sb.). Povinnost úhrady televizních poplatků by poté zanikla měsícem následujícím po měsíci, v němž došlo k doručení odhlášky do sídla oprávněné (§ 7 odst. 5 zák. č. 348/2005 Sb.). Povinná svoji povinnost nesplnila. 9. Odvolací soud přezkoumal postupem dle § 212, § 212a o. s. ř. napadené usnesení i řízení předcházející jeho vydání, a po nařízení jednání dospěl k závěru, že odvolání povinné důvodné být nemůže. Ve věci nebylo třeba nařizovat odvolací jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/, § 254 odst. 8 o. s. ř.). 10. Odvolací soud po přezkoumání věci a podaného odvolání dospěl k témuž závěru o nedůvodnosti návrhu povinné jako soud prvního stupně a pro stručnost na ně odkazuje. K jednotlivým odvolacím námitkám povinné dále uvádí: 11. Povinná je státní občankou Slovenské republiky s trvalým bydlištěm ve Slovenské republice, odvolací soud proto při posuzování její námitky nedostatku příslušnosti českých soudů vycházel z Nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech - Brusel I bis (dále jen Nařízení). Podle čl. 24 odst. 5 Nařízení o výlučné příslušnosti platí, že bez ohledu na bydliště stran mají výlučnou příslušnost mimo jiné pro řízení, jejichž předmětem je výkon rozhodnutí, soudy členského státu, v němž byl nebo má být výkon rozhodnutí proveden. Takovými soudy jsou v dané věci soudy české, námitka nedostatku příslušnosti soudů České republiky ze strany povinné tak nemůže být důvodná. 12. Povinná dále uváděla, že jí nebyla doručena žádná výzva k plnění ani žádné rozhodnutí. 13. Podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) platí, že nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce soudu. 14. Podle § 46b písm. a) o. s. ř. neuvedl-li adresát ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu adresu místa v České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je adresou pro doručování u písemnosti doručované prostřednictvím doručujícího orgánu, účastníka řízení nebo jeho zástupce u fyzické osoby adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti; není-li taková adresa evidována, adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu nebo adresa místa pobytu cizince na území České republiky podle druhu pobytu cizince. 15. Exekuční titul, jímž je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 19. 8. 2020, č. j. 15 C 42/2020-25, byl povinné, tehdy žalované, v říjnu 2020 doručen vyvěšením na úřední desce soudu postupem dle § 49 odst. 4 o. s. ř. za situace, kdy dle potvrzení o provedení lustrace v informačním systému základních registrů ze dne 5. 10. 2020 měla žalovaná od 15. 4. 2008 (dosud) nahlášen pobyt na adrese Praha, xxx, xxx. Nelze tak přisvědčit ani další námitce povinné o nedoručení exekučního titulu. 16. Za situace, kdy obecně platí, že v exekučním řízení není exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a nepřihlíží ani k vadám nalézacího řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1204/2021), odvolací soud se již dalšími námitkami povinné nezabýval stejně jako tvrzeními oprávněné, směřujícími do nalézacího a nikoli exekučního řízení. 17. Lze proto shrnout, že žádná z odvolacích námitek povinné nemohla ovlivnit správnost napadeného rozhodnutí. Odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně a z týchž důvodů nerozhodoval o nákladech řízení. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání. Praha 27. dubna 2022 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu