USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: Č.S., a.s., IČO xxx xxx sídlem xxx xxx xxx xxx zastoupená advokátkou xxx xxx sídlem xxx xxx proti žalované: R. G., narozená xxx bytem xxx xxx xxx, Slovenská republika o zaplacení 149 678,59 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro xxx xxx ze dne 23. září 2021, č. j. 57 C 271/2020-28, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I, II a III potvrzuje, odvolání žalobkyně proti výroku IV se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění 1. Soud prvního stupně napadeným usnesením řízení zastavil (výrok I.), výrokem II rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný nemá právo na jejich náhradu. Výrokem III žalobkyni vrátil část soudního poplatku a výrokem IV žalobkyni vyzval k součinnosti. 2. Soud prvního stupně vycházel z toho, že ve věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaná je státním občankou Slovenské republiky, a zabýval se pravomocí soudu k rozhodnutí věci. Uvedl, že žalovaná nyní bydlí ve Slovenské republice, xxx xxx, a na výzvy soudu k vyjádření se k zaslané žalobě nereagovala. Ke dni zahájení řízení neměla v České republice povolen žádný druh pobytu. 3. Pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout proto posuzoval podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), neboť žalovaná je státní příslušnicí Slovenské republiky, žalobkyně právnická osoba, zřízená podle českého práva se sídlem na území České republiky, a obě země jsou součástí EU. Jedná se o spor ze smlouvy, kdy jejím předmětem je poskytnutí půjčky návratné ve splátkách, na kterou Brusel I bis dopadá, ze spotřebitelské smlouvy, neboť smlouva byla uzavřena mezi obchodní společností Česká spořitelna, a.s. jako profesionálem v oboru a žalovanou jako soukromou fyzickou osobou. Odkázal i na odbornou literaturu (viz např. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník, Komentář, 10. vydání, Praha: C.H.Beck, 2006, str. 339). 4. Mezinárodní příslušnost určil dle oddílu 4 Bruselu I bis, vymezujícího příslušnost u spotřebitelských smluv, ustanovení čl. 17 a 18, konkrétně čl. 17 odst. 1 písm. b) a čl. 18 odst. 2. 5. K prorogační doložce ve smyslu § 89a o. s. ř. uvedl, že se jí za procesní úpravy, účinné od 1. 1. 2014, nelze s úspěchem dovolat s odkazem na přechodná ustanovení zák. č. 293/2013 Sb., který novelizoval občanský soudní řád s účinností od 1. 1. 2014, podle nichž je na řízení, zahájená po 1. 1. 2014, třeba aplikovat výlučně novelizované znění procesního předpisu. V projednávané věci je tak nutné postupovat podle § 89a o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, a v důsledku toho se dříve uzavřené prorogační doložky nelze dovolávat. Po uvedeném datu lze prorogaci využít jen ve vztazích mezi podnikateli, což není projednávaný případ. 6. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem soud řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil pro nedostatek pravomoci soudu jako neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 146 odst. 2 o. s. ř. a toho, že žalobkyně podáním žaloby u nepravomocného soudu zavinila zastavení řízení, avšak žalované žádné náklady nevznikly. O vrácení části soudního poplatku rozhodl podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích s tím, že soudní poplatek byl zaplacen ve výši 5 988 Kč, po snížení o 20 % se vrací 4 790 Kč. 7. Proti usnesení soudu prvního stupně podala včasné odvolání žalobkyně s návrhem na jeho změnu a vyhovění žalobě. Odkázala na odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. b/, c/, d/, e/ f/ a g/ o. s. ř. Soudu prvního stupně vytýkala v prvé řadě to, že se nezabýval mezinárodní příslušností dle čl. 7 nařízení Brusel I bis, který měl použít místo čl. 18. Věc posuzoval dle nevyhovující úpravy a příslušnosti dle spotřebitelských smluv. Za situace, kdy žalovaná na výzvu k vyjádření se ze strany soudu prvního stupně nereagovala, se měl soud prvního stupně zabývat tím, zda byly smlouvy uzavřeny s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, kde má spotřebitel své bydliště, nebo pokud se na tento členský stát zaměřuje. Soudu prvního stupně vytýkala, že nezjišťoval, zda se žalobkyně zaměřuje na zemi bydliště žalované s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1318/2011. S důrazem na výklad pojmu bydliště spotřebitele uvedla, že výlučná pravomoc dle bydliště spotřebitele se zde neuplatní s ohledem na dikci čl. 17 odst. 1 písm. b/ nařízení Brusel I bis, neboť pod tuto úpravu lze podřadit pouze účelově vázané úvěry a nikoli půjčky a úvěry bez uvedení účelu. Navíc čl. 17 odst. 1 písm. c/ nařízení Brusel I bis chrání pouze pasivního spotřebitele, který neopouští členský stát, zatímco žalovaná se stala aktivním spotřebitelem, kterého toto ustanovení nechrání. Odkázala i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 32 Cdo 1826/2011 či 33 Cdo 1715/2014. Bylo proto třeba vycházet z čl. 7 odst. 1 písm. b/ nařízení, z místa plnění závazku, odkázala i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí pod C -533/07 a rozsudek ze dne 15. 6. 2017, zn. C -249/16). Dovodila, že pro posouzení příslušnosti není rozhodné bydliště žalované, ale místo, kde služby byly poskytnuty. 8. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, postupem dle § 212, § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolacím námitkám žalobkyně s ohledem na aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nelze přisvědčit. Ve věci nebylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). 9. Závěr soudu prvního stupně o tom, že jde o úvěr poskytnutý na koupi movitých věcí a na věc dopadá článek 17 písm. b) nařízení Brusel I bis je zjevně chybný, neboť v bodě 2.2 smlouvy o úvěru je výslovně uvedeno, že použití úvěru je zcela na uvážení žalované. Úvěr tak byl poskytnut bez uvedení účelu a uvedené ustanovení na věc nedopadá. 10. Podle čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7 dle písm. c/ ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 11. Podle čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 12. Odvolací soud souhlasí s tím, že při rozhodování v obdobných sporech ve věcech uvedeným v odvolání postupoval dle čl. 17 odst. 1 písm. a/, b/, c/ nařízení Brusel I bis (dříve nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 44/2001 čl. 15 odst. 1 písm. a/, b/, c/) a pokud dospěl k závěru, že tato ustanovení na věc nedopadají, posuzoval příslušnost podle čl. 5 nařízení Brusel I, či článku 7 nařízení Brusel I bis, tedy podle místa, kde služba byla poskytnuta. Příslušnost takto určená se tedy uplatní pouze v případě, že nelze dovodit, že na věc dopadá oddíl 4 nařízení Brusel I bis (článek 17 až 19) o příslušnosti u spotřebitelských smluv. 13. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 144/2020, s poukazem na úpravu čl. 15 odst. 1 písm. c/ nařízení č. 44/2001 (odpovídající čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis) zdůraznil, že pro aplikaci této úpravy je rozhodné, zda podnikatel (žalobkyně) projevil vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi nimiž je i ten, v němž má spotřebitel (žalovaná) své bydliště, tedy že musí být zřejmé, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebitelem s bydlištěm v jiném členském státě. Výslovně uvedl, že pro postup dle čl. 15 odst. 1 písm. c/ nařízení č. 44/2001 postačuje naplnění kterékoliv z alternativně stanovených podmínek. Za rozhodující lze proto označit i posouzení toho, zda žalobkyně svou činnost, spočívající v poskytování kontokorentních úvěrů, zaměřovala i na daný členský stát (Slovensko), jinak řečeno, zda byla připravena uzavírat smlouvy o úvěru i se spotřebiteli ze Slovenska. 14. V dané věci ze smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalobkyní se sídlem xxx xxx a žalovanou, trvale bytem xxx xxx, Slovenská republika, tak ve smyslu shora uvedených závěrů lze s použitím čl. 17 odst. 1 písm. c/ nařízení Brusel I bis dovodit, že žalobkyně tím, že uzavřela smlouvu s osobou, která jako bydliště uvedla adresu v jiném členském státě, projevila vůli navázat obchodní vztahy i se spotřebiteli z tohoto členského státu. Za této situace ve smyslu čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis platí, že žalobkyně může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 15. Odvolací soud proto shrnuje, že žalobkyně se tak v daném případě nemůže domáhat svého práva na území České republiky. Soud prvního stupně proto správně řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení – nedostatek pravomoci věc rozhodnout - postupem dle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Ačkoli se věcně zabýval pouze otázkou aplikovatelnosti čl. 17 odst. 1 písm. b/ nařízení Brusel I bis, a již nikoli čl. 17 odst. 1 písm. c/ nařízení Brusel I bis, je jeho procesní rozhodnutí správné. Odvolací soud je proto postupem dle § 219 o. s. ř. ve výrocích I, II a III potvrdil. Odvolání žalobkyně proti výroku IV, upravujícímu vedení řízení, postupem dle § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl (§ 202 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). 16. K odvolacím námitkám žalobkyně odvolací soud uvádí, že žalobkyní uváděný rozsudek ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. C -249/16, Evropského soudu pro lidská práva se týká sporu nikoli mezi poskytovatelem služby a dlužníkem, ale regresní žaloby mezi spoludlužníky. Druhé z rozhodnutí pod sp. zn. C-533/07 upravuje otázky licenčních smluv, a proto ani z něj odvolací soud nevyvodil žádné pro věc podstatné závěry. 17. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř. - jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 13. září 2022 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu