USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: B., a.s., IČO xxx sídlem L., Praha zastoupená advokátem JUDr. Ing. G., Ph.D. sídlem L., Praha proti žalovanému: A. T., narozený dne xxx státní příslušník Slovenské republiky bytem N., Ž., Slovenská republika o zaplacení částky 54 339,71 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu ze dne 14. dubna 2022, č. j. 60 C 304/2021-34 takto: I. Odvolání žalobkyně proti výroku IV. se odmítá. II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I., II. a III. potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrokem III. žalobkyni vrátil část soudního poplatku ve výši 1 174 Kč, výrokem IV. žalobkyni vyzval, aby do deseti dnů sdělila číslo účtu, na který má být soudní poplatek vrácen. 2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným 14. 2. 2020, žalobkyně po žalovaném domáhala s tím, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr na koupi vozidla, který žalovaný přestal splácet. Žalovaný po doručení žaloby namítl nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu s tím, že má trvalý pobyt na území Slovenské republiky, na území České republiky nikdy neměl registrován žádný druh pobytu, věc by měl projednat slovenský soud. Soud prvního stupně uvedl, že z informačního systému základních registrů zjistil, že žalovaný měl evidován trvalý pobyt do 31. 12. 2019 na adrese M., P. K námitce žalovaného se zabýval tím, zda má pravomoc (mezinárodní příslušnost) k projednání a rozhodnutí věci. Věc posuzoval podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), neboť žalovaný je občanem Slovenské republiky, žalobkyně je právnickou osobou zřízenou podle českého práva, obě země jsou členy Evropské unie. Jde o spor ze spotřebitelské smlouvy o úvěru ke koupi movité věci, neboť úvěrující vystupoval jako profesionál, žalovaný jako soukromá fyzická osoba. Dospěl k závěru, že na věc dopadá článek 17 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, neboť úvěr byl poskytnut na koupi movité věci na splátky, žalobkyně proto mohla podat žalobu u soudu členského státu, v němž měl spotřebitel bydliště. Ke dni zahájení řízení 14. 2. 2020 přitom žalovaný bydliště v České republice neměl. K prorogační doložce dle § 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, uvedl, že se jí po 1. 1. 2014 nelze dovolat, neboť jí lze použít pouze ve vztazích mezi spotřebiteli, k tomu odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 93 Co 214/2014-25. Pokud by prorogační doložka byla aplikována, vedlo by to k popření úmyslu zákonodárce ochránit slabší stranu. S ohledem na uvedené závěry soud prvního stupně řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil pro nedostatek pravomoci soudů České republiky, což je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně zastavení řízení zavinila, žalovanému ale žádné náklady nevznikly. O vrácení části soudního poplatku rozhodl podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění. 1. 2. Výslovně proti všem výrokům usnesení podala odvolání žalobkyně, kterým se domáhala změny usnesení tak, že se řízení nezastavuje. Podle ní byla příslušnost českých soudů založena podle článku 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis, podle něhož si smluvní strany mohou sjednat příslušnost soudů státu, v němž mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt. Za takovou dohodu považovala dohodu o místní příslušnosti z článku 10 smlouvy o úvěru. Žalovaný měl v době uzavření smlouvy bydliště na adrese S., K., právní předchůdce žalobkyně v Praze. Dále namítala, že příslušnost je dána i podle článku 5 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. a), b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, když závazek měl být splněn na území České republiky. Uzavřela, že soudy České republiky jsou podle ní příslušné k projednání a rozhodnutí věci. 3. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je odvolání proti všem výrokům usnesení přípustné. Výrokem IV. byla žalobkyně jen vyzvána ke sdělení čísla účtu za účelem vrácení části soudního poplatku. Takové usnesení spadá do kategorie rozhodnutí upravujících vedení řízení, tedy rozhodnutí, které nemají vliv na rozhodnutí o věci samé a jimiž žalobkyni nemohla být způsobena žádná újma. Proti takovému usnesení proto podle ust. § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není odvolání přípustné. Odvolací soud proto odvolání podané proti tomuto výroku podle ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. 4. Odvolací soud poté po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti, vyplývající z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí ve výrocích I., II. a III. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Ze smlouvy o úvěru na úhradu kupní ceny z 5. 10. 2007 vyplývá, že byla uzavřena mezi G., a.s., V., a A. T., bytem Z., Ž., na koupi vozidla V. od dealera A., a.s., výše úvěru 115 500 Kč, splatná v měsíčních splátkách po 4 457,82 Kč. Pod bodem 10 bylo sjednáno, že věřitel je dle svého uvážení oprávněn uplatňovat své nároky i u soudu příslušného sídla věřitele v souladu s ustanoveními § 89a o. s. ř. ve znění pozdějších změn. Klient prohlásil a svým podpisem potvrdil, že souhlasí s dohodou místní příslušnosti takto sjednané. Podle lustrace v ISZR měl žalovaný hlášen trvalý pobyt v České republice od 7. 5. 2007 do 31. 12. 2019 na adrese M., P. 6. Podle článku 26 bod 2. nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaní řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 1. 2. V posuzovaném případě žalovaný při prvním úkonu ve věci, tj. ve vyjádření ze dne 7. 2. 2021, namítl nepříslušnost soudů České republiky, mezinárodní příslušnost podle čl. 26 nařízení Brusel I bis tak nebyla založena. 3. Podle článku 17 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7, jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. 4. Podle článku 18 bod 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 5. V posuzovaném případě byl právním předchůdcem žalobkyně, kterým byl podnikatel, žalovanému jako spotřebiteli poskytnut úvěr na koupi automobilu, jde proto o případ uvedený v citovaném článku 17 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis a žalobkyně jako právní nástupce tak mohla podat žalobu proti žalovanému dle čl. § 18 bod 2 téhož nařízení u soudu v členském státě, v němž měl ke dni podání žaloby k soudu bydliště. Podle údajů z ISZR měl žalovaný bydliště v České republice jen do konce roku 2019, ke dni zahájení řízení 14. 2. 2020 zde bydliště neměl evidováno a žalovaný také výslovně popírá, že by na území České republiky bydlel. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný v době podání žaloby k soudu bydlel na Slovensku, kde také přebírá poštu, a podle citovaných článků je příslušný k projednání a rozhodnutí věci slovenský soud. 6. Ustanovení článků 5, 7 nařízení Brusel I bis, na které odkazuje žalobkyně (příslušnost podle místa plnění), se neuplatní, neboť na věc dopadá oddíl 4 o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv, který vylučuje jejich použití (viz čl. 17 bod 1 nařízení Brusel I bis). 7. Od výše uvedených článků je možné se podle článku 19 bod 3) nařízení Brusel I bis odchýlit dohodou, uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. 8. Věřitel ve smlouvě uvedl sídlo v Praze, žalovaný v době uzavření smlouvy 5. 10. 2007 měl od 7. 5. 2007 hlášen trvalý pobyt v České republice, podmínka bydliště (sídla) či obvyklého pobytu v České republice v době uzavření smlouvy tak na základě těchto indicií byla naplněna. Uzavřenou dohodou také měla být založena příslušnost soudu v České republice (podle sídla věřitele, který sídlil v Praze). Jestliže prorogační doložka byla uzavřena v právním vztahu s mezinárodním prvkem (v daném případě je dán již státní příslušností žalovaného), vychází se z toho, že prorogační doložka je dohodou nejen o místní příslušnosti soudu, ale také o mezinárodní příslušnosti soudů, ledaže je z ujednání jednoznačně patrno, že strany hodlaly sjednat toliko místní příslušnost určitého soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1860/2015). 9. K ujednání o místní příslušnosti dle § 89a o. s. ř. přihlížet nelze, jak správně vysvětlil soud prvního stupně, a toto ujednání obsažené ve smlouvě z 22. 3. 2011 je také neplatné. Vzdálenost mezi Obvodním soudem pro Prahu a L. činí nejméně 230 km, autem jde o cestu trvající nejméně 3 hodiny, ujednání je zjevně obsaženo ve formulářové smlouvě. Nejvyšší soud ČR např. v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4427/2014 dovodil, že sjednají-li si strany místní příslušnost soudu, který je značně vzdálen od bydliště spotřebitele, pak takové ujednání zakládá významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele a taková doložka je neplatná, neboť jde o nekalé ujednání. Protože v daném případě jde o stejný případ, je prorogační doložka neplatná. 1. 2. Podle názoru odvolacího soudu dohoda obsažena pod bodem 10 smlouvy je jen dohodou o místní příslušnosti. V tomto ujednání se odkazuje na § 89a o. s. ř., což je ustanovení upravující místní příslušnost soudu, žalovaný v ujednání výslovně potvrzoval, že souhlasí s dohodou o místní příslušnosti. Za situace, kdy obě strany smlouvy v té době měly bydliště v České republice, nelze s ohledem na obsah ujednání, v němž se výslovně mluví jen o místní příslušnosti, dovodit, že by měly vůli uzavírat dohodu i o mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu daného státu. Navíc by taková dohoda byla neplatná ze stejných důvodů, jako prorogační doložka, tedy proto, že by šlo o nekalé jednání, neboť by byla uzavřena v neprospěch spotřebitele, zbavovala by spotřebitele možnosti být žalován ve státě, v němž má bydliště, aniž by se na tom s věřitelem individuálně dohodl (jde o formulářovou smlouvu). 3. S ohledem na uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení je ve výroku o zastavení řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu věcně správné, proto napadené usnesení ve výroku I. i v závislých výrocích II. a III. (proti nim žalobkyně žádnou konkrétní námitku neuplatnila, proto odvolací soud odkazuje na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí) podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 4. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když plně úspěšnému žalovanému v této fázi řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha dne 6. června 2022 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu