USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: B., a.s., IČO xxxx sídlem L., Praha zastoupená advokátem JUDr. Ing. G., Ph.D. sídlem L., Praha proti žalovanému: R. L., narozený xxx státní občan Slovenské republiky bytem O., O., Slovenská republika o zaplacení částky 28 386 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu ze dne 17. ledna 2022, č. j. 60 C 3030/2020 – 22 takto: Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. žalobkyni vrátil část soudního poplatku ve výši 420 Kč. 2. V odůvodnění uvedl, že podanou žalobou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky. Zjistil, že v České republice měl žalovaný povolen přechodný pobyt od 20. 8. 2008 do 21. 12. 2009 na adrese V., P. Podle registru obyvatel Slovenské republiky je (od 6. 12. 1990) hlášen k pobytu na adrese O., okres R. Soud prvního stupně se zabýval tím, zda je v jeho pravomoci o věci rozhodnout. Odkázal na článek 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), podle něhož je příslušným soud, kde služba podle smlouvy byla nebo měla být poskytnuta, dále na čl. 17 bod 1, 18 bod 2, podle nichž jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky, půjčku návratnou ve splátkách nebo jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo o případ, kdy smlouva byla uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát zaměřuje, je příslušný soud, v jehož obvodu má spotřebitel bydliště. Podle něho nelze učinit závěr o existenci obecného soudu v Praze či jinde v České republice podle místa bydliště žalovaného, řízení proto podle ust. § 104 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a o vrácení části soudního poplatku podle ust. § 10 odst. 3 „Sazebníku soudních poplatků“. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se v řízení pokračuje. Podle ní je příslušnost soudů dána na základě ujednání v čl. 10.6 smlouvy o úvěru, kde si strany sjednaly, že spory budou rozhodovány soudy České republiky. Příslušnost je podle ní dána i podle článku 7 bod 1, 2 druhá odrážka nařízení Brusel I bis, neboť služba (úvěr) byla poskytnuta v České republice. K tomu odkázala na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-533/07, dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014. Zdůraznila, že v dané věci jde o spor ze smlouvy o úvěru poskytnutého bez uvedení účelu a že její předchůdce ani ona neprovozují podnikatelskou činnost na území jiného státu. Dále poukazovala na to, že žalovaný při uzavření smlouvy uváděl adresu bydliště O. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti, vyplývající z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí pro nedostatek důvodů odvolacím soudem nepřezkoumatelné. 5. Odvolací soud zatím souhlasí se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný v době zahájení řízení dne 18. 11. 2020 neměl bydliště v České republice, ale na adrese O. na Slovensku. Dále souhlasí s tím, že na věc je třeba vzhledem k § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, použít přímo použitelné právo Evropské unie, v daném případě nařízení Brusel I bis. Skutková zjištění a právní hodnocení věci je ale nedostatečné. 6. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl jen to, jaké částky se žalobkyně po žalovaném domáhá, nikoli již to, z jakého důvodu zaplacení této částky požaduje. Z přiložené smlouvy nezjišťoval, zda se účastníci na příslušnosti soudů České republiky nedohodli. 7. Ač to soud prvního stupně sám v odůvodnění neuvedl, patrně vycházel z článku 17, 18 bod 2 nařízení Brusel I bis, tedy z toho, že jde o případ uvedený v článku 17 a místně příslušným je proto soud podle čl. 18 bod 2 nařízení Brusel I bis podle bydliště žalovaného. 8. Jestliže je ve smlouvě o spotřebitelském úvěru v bodě 10.6 sjednáno, že k rozhodování sporů jsou příslušné soudy České republiky, měl soud prvního stupně především vysvětlit, proč se neuplatní ujednání o příslušnosti soudů tohoto státu. 9. Článek 17 nedopadá na všechny spotřebitelské smlouvy, ale jen na případy tam vyjmenované. Pokud nejde o případy uvedené v článku 17 bod 1 písm. a), b), c) nařízení Brusel I bis, řídí se příslušnost obecnou úpravou či úpravou na výběr danou, tedy i článkem 7, kterého se dovolává žalobkyně. Soud prvního stupně proto měl vysvětlit, na základě jaké úvahy dospěl k závěru, že jde o případ, který spadá pod některé z ustanovení článku 17 nařízení Brusel I bis, nejen toto ustanovení citovat. Žalobkyně totiž tvrdí, že šlo o úvěr, poskytnutý bez uvedení účelu, tedy nikoli na koupi movitých věcí, že nejsou splněny ani předpoklady pro použití článku 17 písm. c) nařízení Brusel I bis, jinak řečeno že oddíl 4 označeného nařízení upravující příslušnost ve věcech tam označených spotřebitelských smluv nelze použít a nelze tak použít ani článek 18 bod 2 nařízení Brusel I bis, podle něhož je příslušný soud, v jehož obvodu má spotřebitel bydliště, z něhož soud prvního stupně vycházel. Pokud by tomu tak bylo, mohla by se příslušnost řídit článkem 7 nařízení Brusel I bis, tedy místem, kde služby podle smlouvy byly poskytnuty, a pokud by tomu bylo v České republice, byly by soudy tohoto státu k projednání a rozhodnutí věci příslušné. 10. Z výše uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně se věcí zabýval nedostatečně, proto odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně svou mezinárodní příslušnost znovu zváží. Neopomene také povinnosti plynoucí z ust. čl. 26 bod 2 nařízení Brusel I bis, podle něhož je soud povinen ověřit, že je žalovaný informován o svém právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení před soudem, neboť jeho příslušnost může být založena i tím, že se žalovaný jednání účastní. Pokud soud prvního stupně dospěje k závěru, že je příslušným, ve věci nařídí jednání (nebudou-li splněny předpoklady pro postup podle § 115a o. s. ř.) a rozhodne o ní, v opačném případě může znovu rozhodnout o zastavení řízení. V takovém případě bude na soudu prvního stupně, aby důvody svého rozhodnutí v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlil, aby jeho rozhodnutí bylo odvolacím soudem přezkoumatelné. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha dne 6. června 2022 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu