USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: B. F., a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem proti žalovanému: I. S., narozený xxx státní příslušník Slovenské republiky bytem xxx, xxx, Slovenská republika zastoupený advokátem o 150 587,86 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 17. května 2022, č. j. 12 C 142/2020 – 70 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se rozhodnutí o vyslovení místní nepříslušnosti nevydává. II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích II., III. a IV. potvrzuje. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 3 870 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. vyslovil svou místní nepříslušnost, výrokem II. řízení pro nedostatek pravomoci českých soudů zastavil, výrokem III. žalobkyni uložil povinnost do tří dnů od právní moci usnesení zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce 22 320 Kč a výrokem IV. vrátil žalobkyni z účtu Obvodního soudu pro Prahu xxx soudní poplatek ve výši 4 819 Kč. 2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobou, podanou 14. 2. 2020, se žalobkyně jako právní nástupkyně xxx, a.s., po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že žalovanému byl dne 29. 8. 2008 poskytnut úvěr na koupi vozidla. Bydliště žalovaného uvedla v České republice na adrese xxx, xxx, místní příslušnost dovozovala z dohody o místní příslušnosti podle ust. § 89a o. s. ř. Žalovaný při svém prvním úkonu namítl nedostatek pravomoci českých soudů, neboť ke dni zahájení řízení měl adresu bydliště na Slovensku a dohodu o místní příslušnosti považoval za neplatnou. 3. Soud prvního stupně věc posuzoval podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) – dále jen nařízení Brusel I bis. Vyšel ze zjištění, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru na nákup vozidla, ve které uvedl adresu xxx, xxx a že v článku 10 smlouvy si účastníci (podle § 89 o. s. ř.) možnost věřitele podat žalobu u soudu dle sídla věřitele sjednali. Soud prvního stupně odkázal na článek 17 odst. 1 a 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis a dospěl k závěru, že pro posouzení příslušnosti je rozhodné bydliště žalovaného v době zahájení řízení před soudem. Protože žalovaný bydlel na Slovensku, dovodil, že soudy České republiky nejsou příslušné. Pokud jde o dohodu o místní příslušnosti dle § 89a o. s. ř., dospěl k závěru, že není možná, neboť nebyla uzavřena mezi podnikateli. Uzavřel, že není soudem mezinárodně příslušným, proto řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. a žalobkyni, která zastavení řízení podáním žaloby k nepříslušnému soudu zavinila, uložil povinnost nahradit náklady řízení žalovanému. Ten byl zastoupen advokátem, kterému přiznal odměnu za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis vyjádření z 27. 1. 2022 a z 26. 4. 2022) z tarifní hodnoty 150 587,86 Kč ve výši po 7 140 Kč a tři paušální náhrady po 300 Kč dle § 7 odst. 1, 11 odst. 1, 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). O vrácení části soudního poplatku rozhodl podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. 4. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se řízení nezastavuje. Žalobkyně trvala na tom, že v dané věci je možné použít čl. 4, 5, 7 nařízení Brusel I bis, podle nichž je možné žalovat také u soudu místa, kde závazek podle smlouvy měl být splněn, k tomu odkázala i na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 39 Co 363/2019, dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, který dovodil, že poskytnutí úvěru je službou, v souvislosti s tím odkázal i na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ve věci C-533/07, dále odkázala na rozhodnutí téhož soudu ve věcech C-327/10, C-292/10, podle nichž je třeba vycházet z posledního známého bydliště uvedeného ve smlouvě, což dovodil i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 30 Nd 25/2014. 5. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl potvrzení napadeného usnesení a požadoval přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Trval na tom, že dohoda o úvěru je smlouvou spotřebitelskou dle § 52 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., že se pravomoc řídí čl. 17, 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis, které mají přednost před čl. 7. Článek 19 téhož nařízení umožňuje uzavřít dohodu o mezinárodní příslušnosti ve spotřebitelských smlouvách, dohodu ale nelze použít, protože nebyla individuálně sjednaná. Tím, že žalobkyně od smlouvy odstoupila, odstoupila i od dohody o pravomoci. K judikatuře uvedené v odvolání zdůraznil, že není neznámého pobytu, poštu na své adrese přebírá, některá rozhodnutí SDEU nelze použít. 6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno ve lhůtě plynoucí z ust. § 204 odst. 1 o. s. ř., osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti vyplývající z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je v zásadě nedůvodné. 7. Důvodné je odvolání proti výroku I., kterým soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost. Jestliže soud prvního stupně řízení zastavuje pro nedostatek mezinárodní příslušnosti (pravomoci), nedostatek místní příslušnosti se již samostatně nevyslovuje, neboť toto rozhodnutí je obsaženo ve výroku o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci (není-li dána pravomoc žádného soudu v České republice o věci samé rozhodnout, není ani žádný soud k projednání a rozhodnutí věci místně příslušný). Odvolací soud v této části usnesení soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že se rozhodnutí o vyslovení místní nepříslušnosti nevydává. 8. Z obsahu spisu vyplývá, že žaloba byla podána k soudu dne 14. 2. 2020, žalobkyně uvedla, že žalovaný má bydliště na adrese xxx, xxx. Podle sdělení cizinecké policie měl žalovaný do 31. 12. 2019 evidován přechodný pobyt na adrese xxx, xxx, kde zásilky soudu nepřebíral, stejně jako na dříve uvedené adrese v xxx. Podle registru obyvatel Slovenské republiky má žalovaný od 5. 6. 2017 bydliště na adrese xxx, přechodný pobyt od 1. 6. 2020 do 1. 6. 2030 na adrese xxx, xxx. Na adrese ve xxx žalovaný převzal zásilku soudu (doručenka u č. l. 55), dále bylo doručováno jeho zástupci. Podle smlouvy o úvěru z 29. 8. 2008 společnost xxx, a.s., poskytla žalovanému, xxx, xxx, úvěr ve výši 135 000 Kč na koupi vozidla xxx od xxx a.s. V článku 10 bylo mimo jiné sjednáno, že věřitel je oprávněn uplatňovat své nároky u soudu příslušného sídla věřitele v souladu s ustanovením § 89a o. s. ř. Klient prohlásil a podpisem stvrdil, že souhlasí s dohodou místní příslušnosti takto sjednané. 9. Česká republika a Slovenská republika jsou od 1. 5. 2004 členy Evropské unie. Vzhledem k § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, je třeba mezinárodní příslušnost posuzovat podle přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie, v daném případě podle nařízení Brusel I bis, jak správně dovodil soud prvního stupně. 10. Podle článku 26 bod 2. nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaní řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 11. V posuzovaném případě žalovaný při prvním úkonu ve věci namítl nepříslušnost soudů České republiky, mezinárodní příslušnost podle čl. 26 nařízení Brusel I bis tak nebyla založena. 12. Podle článku 17 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7, jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. 13. Podle článku 18 bod 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 14. V posuzovaném případě byl právním předchůdcem žalobkyně, kterým byl podnikatel, žalovanému jako spotřebiteli poskytnut úvěr na koupi automobilu, jde proto o případ uvedený v citovaném článku 17 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis a žalobkyně jako právní nástupce tak mohla podat žalobu proti žalovanému dle čl. § 18 bod 2 téhož nařízení u soudu v členském státě, v němž měl ke dni podání žaloby k soudu bydliště. Podle sdělení cizinecké policie měl žalovaný přechodné bydliště v České republice jen do konce roku 2019, ke dni zahájení řízení 14. 2. 2020 zde bydliště neměl evidováno a žalovaný také popírá, že by na území České republiky bydlel. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný v době podání žaloby k soudu bydlel na Slovensku, kde také přebírá poštu, a podle citovaných článků je příslušný k projednání a rozhodnutí věci slovenský soud. 15. Ustanovení článků 5, 7 nařízení Brusel I bis, na které odkazuje žalobkyně (příslušnost podle místa plnění), se neuplatní, neboť na věc dopadá oddíl 4 o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv, který vylučuje jejich použití (viz čl. 17 bod 1 nařízení Brusel I bis). Pokud žalobkyně odkazovala na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 39 Co 363/2019, šlo o věc, kdy byl poskytnut úvěr bez uvedení účelu, a nešlo o žádný z případů uvedených v článku 17 bod. 1. nařízení Brusel I bis, na věc proto oddíl 4 nedopadal. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1318/2011 dopadá na věci, kdy byl úvěr poskytnut bez uvedení účelu. Týká se tak situace jiné, než je v projednávané věci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. z. 30 Nd 25/2014 se týkalo situace, kdy se soudu bydliště žalovaného nepodařilo zjistit, a zároveň nebylo zjištěno, že by měl bydliště mimo Evropskou unii. V daném případě ale žalovaný osobou neznámého pobytu není. 16. Od výše uvedených článků je možné se podle článku 19 bod 3) nařízení Brusel I bis odchýlit dohodou, uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. 17. Věřitel ve smlouvě uvedl sídlo v Praze xxx, žalovaný v době uzavření smlouvy 29. 8. 2008 měl od 22. 7. 2008 hlášen přechodný pobyt v České republice, podmínka bydliště (sídla) či obvyklého pobytu v České republice v době uzavření smlouvy tak na základě těchto indicií byla naplněna. Uzavřenou dohodou také měla být založena příslušnost soudu v České republice (podle sídla věřitele, který sídlil v Praze xxx). Jestliže prorogační doložka byla uzavřena v právním vztahu s mezinárodním prvkem (v daném případě je dán již státní příslušností žalovaného), vychází se z toho, že prorogační doložka je dohodou nejen o místní příslušnosti soudu, ale také o mezinárodní příslušnosti soudů, ledaže je z ujednání jednoznačně patrno, že strany hodlaly sjednat toliko místní příslušnost určitého soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1860/2015). 18. Podle názoru odvolacího soudu dohoda obsažena pod bodem 10 smlouvy je jen dohodou o místní příslušnosti. V tomto ujednání se odkazuje na § 89a o. s. ř., což je ustanovení upravující místní příslušnost soudu, žalovaný v ujednání výslovně potvrzoval, že souhlasí s dohodou o místní příslušnosti. Za situace, kdy obě strany smlouvy v té době měly bydliště v České republice, nelze s ohledem na obsah ujednání, v němž se výslovně mluví jen o místní příslušnosti, dovodit, že by měly vůli uzavírat dohodu i o mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů daného státu. Navíc by taková dohoda byla neplatná proto, že by šlo o nekalé jednání, neboť by byla uzavřena v neprospěch spotřebitele, zbavovala by spotřebitele možnosti být žalován ve státě, v němž má bydliště, aniž by se na tom s věřitelem individuálně dohodl (jde o formulářovou smlouvu, kde uvedené ujednání bylo předtištěno). 19. S ohledem na uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení je ve výroku o zastavení řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu věcně správné, proto napadené usnesení ve výroku II. i v závislých výrocích III. a IV. (proti nim žalobkyně žádnou konkrétní námitku neuplatnila, proto odvolací soud odkazuje na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí) podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 20. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Jeho zástupce sepsal vyjádření k odvolání, podle § 11 odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. mu tak náleží jedna odměna v poloviční výši, tedy v částce 3 570 Kč a jedna náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, celkem částka 3 870 Kč. Náhrada jiných nákladů nebyla žalovaným žádána. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha dne 20. června 2022 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu