USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: B. F., a.s., IČO xxx sídlem L., Praha zastoupená advokátem JUDr. Ing. G., Ph.D. sídlem L., Praha proti žalovanému: R. P., narozený xxx státní příslušník Slovenské republiky bytem T., T., Slovenská republika o zaplacení 62 569,45 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu ze dne 25. května 2022, č. j. 60 C 2513/2020-34 takto: I. Odvolání proti výroku IV. se odmítá. II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I., II. a III. potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrokem III. žalobkyni vrátil soudní poplatek ve výši 1 503 Kč a výrokem IV. žalobkyni vyzval, aby do deseti dnů sdělila číslo účtu, na který má být soudní poplatek vrácen. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou 15. 5. 2020, se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že její předchůdkyně G. s.r.o. poskytla žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč na koupi motorového vozidla, žalovaný přestal splácet sjednané splátky. Soud prvního stupně žalovanému do vlastních rukou doručil přípis z 22. 2. 2021, ve kterém žalovaného vyzval, aby sdělil, na které adrese se zdržoval ke dni zahájení řízení. Žalovaný na výzvu nijak nereagoval. Za této situace soud prvního stupně posuzoval svou mezinárodní příslušnost (pravomoc) k projednání a rozhodnutí věci podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále Brusel I bis), podle jehož článků 17 odst. 1 písm. b), 18 odst. 2 jsou ve věcech úvěrů na koupi movitých věcí příslušné soudy státu, v němž má spotřebitel bydliště. Soud prvního stupně dovodil, že z prorogační doložky uzavřené podle § 89a o. s. ř. nelze po 1. 1. 2014 vycházet, neboť jsou ve spotřebitelských věcech nepřípustné, k tomu odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 93Co 214/2014 (lze vyhledat v ASPI). Protože měl žalovaný v době zahájení řízení před soudem bydliště na Slovensku, dovodil, že příslušnost soudů České republiky není dána, proto řízení podle ust. § 104 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně zastavení řízení zavinila, žalovanému ale náklady řízení nevznikly. O vrácení části soudního poplatku rozhodl podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 3. Výslovně proti všem výrokům usnesení podala odvolání žalobkyně, kterým se domáhala změny usnesení tak, že se řízení nezastavuje. Podle ní byla příslušnost českých soudů založena podle článku 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis, podle něhož si smluvní strany mohou sjednat příslušnost soudů státu, v němž mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt. Za takovou dohodu považovala dohodu o místní příslušnosti z článku 10 smlouvy o úvěru. Žalovaný měl v době uzavření smlouvy bydliště v České republice a věc se řídila obchodním zákoníkem, dohoda o příslušnosti v té době byla přípustná. Dále namítala, že příslušnost je dána i podle článku 5 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. a), b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, když závazek měl být splněn na území České republiky. Uzavřela, že soudy České republiky jsou podle ní příslušné k projednání a rozhodnutí věci. 4. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je odvolání proti všem výrokům usnesení přípustné. Výrokem IV. byla žalobkyně jen vyzvána ke sdělení čísla účtu za účelem vrácení části soudního poplatku. Takové usnesení spadá do kategorie rozhodnutí upravujících vedení řízení, tedy rozhodnutí, které nemají vliv na rozhodnutí o věci samé a jimiž žalobkyni nemohla být způsobena žádná újma. Proti takovému usnesení proto podle ust. § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není odvolání přípustné. Odvolací soud proto odvolání podané proti tomuto výroku podle ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. 5. Odvolací soud poté po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti, vyplývající z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí ve výrocích I., II. a III. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Ze smlouvy o úvěru na úhradu kupní ceny z 26. 8. 2010 vyplývá, že byla uzavřena mezi G., s.r.o., V., Praha, a R. P., bytem P., P., na koupi vozidla V. od dealera F. G., výše úvěru 80 000 Kč, splatná v měsíčních splátkách po 3 070,97 Kč. Pod bodem 10 bylo sjednáno, že věřitel je dle svého uvážení oprávněn uplatňovat své nároky i u soudu příslušného sídla věřitele v souladu s ustanoveními § 89a o. s. ř. ve znění pozdějších změn. Klient prohlásil a svým podpisem potvrdil, že souhlasí s dohodou místní příslušnosti takto sjednané. Podle lustrace v ISZR (č. l. 33) měl žalovaný hlášen trvalý pobyt v České republice od 15. 12. 2012 do 31. 12. 2019 na adrese Z., Praha. Podle výpisu z registru obyvatel Slovenské republiky má žalovaná trvalý pobyt od 15. 10. 1982 na adrese T. (č. l. 32). Na této adrese proti podpisu převzal výzvu soudu prvního stupně ke sdělení bydliště v době zahájení řízení i napadené usnesení. 7. Podle článku 26 odst. 2. nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaní řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 8. V posuzovaném případě žalovaný, ač byl vyzván soudem prvního stupně k tomu, aby se k příslušnosti soudu vyjádřil, zůstal nečinným. Nijak nereagoval ani na odvoláním napadené usnesení, které mu bylo doručeno. Za této situace nelze dovodit, že by se žalovaný řízení před českým soudem aktivně účastnil a byla tak založena pravomoc českých soudů podle citovaného článku. 9. Podle článku 17 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7, jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. 10. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 11. V posuzovaném případě byl právním předchůdcem žalobkyně, kterým byl podnikatel, žalovanému jako spotřebiteli poskytnut úvěr na koupi automobilu, jde proto o případ uvedený v citovaném článku 17 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis a žalobkyně jako právní nástupce tak mohla podat žalobu proti žalovanému dle čl. § 18 odst. 2 téhož nařízení u soudu v členském státě, v němž měl ke dni podání žaloby k soudu bydliště. Podle údajů z ISZR měl žalovaný bydliště v České republice jen do konce roku 2019, ke dni zahájení řízení 15. 5. 2020 zde bydliště neměl evidováno. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný v době podání žaloby k soudu bydlel na Slovensku, kde také přebírá poštu, a podle citovaných článků je příslušný k projednání a rozhodnutí věci slovenský soud. 12. Ustanovení článků 5, 7 nařízení Brusel I bis, na které odkazuje žalobkyně (příslušnost podle místa plnění, které bylo v České republice), se neuplatní, neboť na věc dopadá oddíl 4 o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv, který vylučuje jejich použití (viz čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis). 13. Od výše uvedených článků je možné se podle článku 19 odst. 3) nařízení Brusel I bis odchýlit dohodou, uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. 14. Věřitel ve smlouvě uvedl sídlo v Praze, žalovaný v době uzavření smlouvy 26. 8. 2010 měl hlášen trvalý pobyt v České republice, podmínka bydliště (sídla) či obvyklého pobytu v České republice v době uzavření smlouvy tak na základě těchto indicií byla naplněna. Uzavřenou dohodou také měla být založena příslušnost soudu v České republice (podle sídla věřitele, který sídlil v Praze). Jestliže prorogační doložka byla uzavřena v právním vztahu s mezinárodním prvkem (v daném případě je dán již státní příslušností žalovaného), vychází se z toho, že prorogační doložka je dohodou nejen o místní příslušnosti soudu, ale také o mezinárodní příslušnosti soudů, ledaže je z ujednání jednoznačně patrno, že strany hodlaly sjednat toliko místní příslušnost určitého soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1860/2015). 15. K ujednání o místní příslušnosti dle § 89a o. s. ř. přihlížet nelze, jak správně vysvětlil soud prvního stupně. Již z toho, že dohoda o místní příslušnosti v době zahájení řízení ve spotřebitelských vztazích nebyla přípustná a k dříve uzavřeným dohodám nebylo možné přihlížet lze dovodit, že příslušnost na základě dohody podle práva České republiky založena být nemohla. Dohoda by také byla neplatná, neboť nebyla individuálně sjednána, ale je obsažena na předtištěné smlouvě, navíc by způsobovala nerovnováhu v právech a povinnostech, když umožňuje žalobkyni žalovat žalovaného v České republice místo na Slovensku, tedy u soudu od bydliště žalovaného značně vzdáleného. 16. Podle názoru odvolacího soudu dohoda obsažená pod bodem 10 smlouvy je jen dohodou o místní příslušnosti. V tomto ujednání se odkazuje na § 89a o. s. ř., což je ustanovení upravující místní příslušnost soudu, žalovaný v ujednání výslovně potvrzoval, že souhlasí s dohodou o místní příslušnosti. Za situace, kdy obě strany smlouvy v té době měly bydliště v České republice, nelze s ohledem na obsah ujednání, v němž se výslovně mluví jen o místní příslušnosti, dovodit, že by měly vůli uzavírat dohodu i o mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu daného státu. 17. S ohledem na uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení je ve výroku o zastavení řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky věcně správné, proto napadené usnesení ve výroku I. i v závislých výrocích II. a III. (proti nim žalobkyně žádnou konkrétní námitku neuplatnila, proto odvolací soud odkazuje na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí) podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 18. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když plně úspěšnému žalovanému v této fázi řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha dne 30. června 2022 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu