USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a JUDr. Aleny Novotné, PhDr., Ph.D. ve věci žalobkyně: B. F., a.s., IČO xxx sídlem L., Praha xxx zastoupená advokátem JUDr. Ing. K. G., Ph.D. sídlem L., Praha xxx proti žalované: Z. K. S., narozená xxx státní příslušnice xxx bytem S., S., xxx o zaplacení částky 76 126,85 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 5. května 2022, č. j. 60 C 1223/2020 - 132 takto: I. Odvolání žalobkyně proti výroku III. větě druhé usnesení soudu prvního stupně se odmítá. II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I., II. a III. větě prvé potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrokem III. větou prvou žalobkyni vrátil část soudního poplatku ve výši 2 046 Kč a větou druhou žalobkyni vyzval, aby do deseti dnů sdělila číslo účtu, na který má být soudní poplatek vrácen. 2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným 17. 1. 2020, žalobkyně po žalované domáhala s tím, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr na koupi vozidla, který žalovaná přestala splácet. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná má na xxx hlášeno bydliště na adrese S., kde přebírá písemnosti. Na výzvu soudu prvního stupně k tomu, aby se k věci vyjádřila, nereagovala. Následně se zabýval tím, zda má pravomoc (mezinárodní příslušnost) k projednání a rozhodnutí věci. Věc posuzoval podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), neboť žalovaná je občankou xxx, žalobkyně je právnickou osobou zřízenou podle českého práva, obě země jsou členy Evropské unie. Jde o spor ze spotřebitelské smlouvy o úvěru ke koupi movité věci, neboť úvěrující vystupoval jako profesionál, žalovaná jako soukromá fyzická osoba. Dospěl k závěru, že na věc dopadá článek 17 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, neboť úvěr byl poskytnut na koupi movité věci na splátky, žalobkyně proto mohla podat žalobu u soudu členského státu, v němž měl spotřebitel bydliště. Ke dni zahájení řízení 17. 1. 2020 přitom žalovaná bydliště v České republice neměla, pobyt na adrese xxx, xxx byl ukončen ke dni 31. 12. 2019. K prorogační doložce dle § 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, uvedl, že se jí po 1. 1. 2014 nelze dovolat, neboť ji lze použít pouze ve vztazích mezi podnikateli, k tomu odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 93 Co 214/2014-25. Pokud by prorogační doložka byla aplikována, vedlo by to k popření úmyslu zákonodárce ochránit slabší stranu. S ohledem na uvedené závěry soud prvního stupně řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil pro nedostatek pravomoci soudů České republiky, což je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně zastavení řízení zavinila, žalované ale žádné náklady nevznikly. O vrácení části soudního poplatku rozhodl podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění. 3. Výslovně proti všem výrokům usnesení podala odvolání žalobkyně, kterým se domáhala změny usnesení tak, že se řízení nezastavuje. Podle ní byla příslušnost českých soudů založena podle článku 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis, podle něhož si smluvní strany mohou sjednat příslušnost soudů státu, v němž mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt. Za takovou dohodu považovala dohodu o místní příslušnosti z článku 10 smlouvy o úvěru. Žalovaná měla v době uzavření smlouvy bydliště na adrese xxx, právní předchůdce žalobkyně v Praze xxx. Dále namítala, že příslušnost, pokud by se neuplatnil oddíl 4 nařízení Brusel I bis, je dána podle článku 5 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. a), b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, když závazek měl být splněn na území České republiky. Uzavřela, že soudy České republiky jsou podle ní příslušné k projednání a rozhodnutí věci. 4. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 5. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je odvolání proti všem výrokům usnesení přípustné. Výrokem III věta druhá byla žalobkyně jen vyzvána ke sdělení čísla účtu za účelem vrácení části soudního poplatku. Takové usnesení spadá do kategorie rozhodnutí upravujících vedení řízení, tedy rozhodnutí, které nemají vliv na rozhodnutí o věci samé a jimiž žalobkyni nemohla být způsobena žádná újma. Proti takovému usnesení proto podle ust. § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není odvolání přípustné. Odvolací soud proto odvolání podané proti tomuto výroku podle ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. 6. Odvolací soud poté po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti, vyplývající z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí ve výrocích I., II. a III. větě prvé a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Ze smlouvy o úvěru na úhradu kupní ceny z 27. 4. 2009 vyplývá, že byla uzavřena mezi xxx, a.s., V., a Z. K. S., bytem xxx, na koupi vozidla xxx, od dodavatele P. H., výše úvěru 61 000 Kč, splatná v měsíčních splátkách po 2 252 Kč. Pod bodem 10 bylo sjednáno, že věřitel je dle svého uvážení oprávněn uplatňovat své nároky i u soudu příslušného sídla věřitele v souladu s ustanovením § 89a o. s. ř. ve znění pozdějších změn. Klient prohlásil a svým podpisem potvrdil, že souhlasí s dohodou místní příslušnosti takto sjednané. Podle lustrace v informačním systému základních registrů byla žalovaná hlášena k pobytu od 17. 3. 2008 do 31. 12. 2019 na adrese xxx. Ze sdělení společnosti xxx Česká republika v. o. s. z 21. 4. 2021 vyplývá, že žalovaná pracuje u této společnosti na filiálce xxx, xxx, adresu trvalého bydliště uvedla xxx, xxx, adresu přechodného bydliště xxx. Podle sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení xxx je žalované od 28. 8. 2020 vyplácena peněžitá pomoc v mateřství, u společnosti xxx Česká republika v. o. s. je zaměstnána od 1. 8. 2007 dosud. Policie České republiky dne 9. 4. 2021 sdělila, že starostka xxx žalovanou nezná, bydliště žalované jim není známo, hlídkou policie na hranicích se xxx byla žalovaná kontrolována 25. 5. 2020. Při pokusu o doručení žalované dne 19. 5. 2021 na adrese xxx, xxx, bylo zjištěno, že žalovaná je na mateřské a zdržuje se na xxx. Zásilka zaslaná na adresu xxx se soudu prvního stupně 18. 8. 2020 vrátila zpět s tím, že na ni žalovaná nemá poštovní schránku. Na adrese xxx žalovaná přebírá proti podpisu poštu (č. l. 110, 129, 134 p. v.). Podle sdělení Ministerstva vnitra xxx z 11. 3. 2022 zde má žalovaná hlášen trvalý pobyt od narození. 8. Podle článku 26 bod 2. nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 9. V posuzovaném případě se žalovaná řízení před soudem prvního stupně aktivně neúčastní, na výzvu soudu prvního stupně k vyjádření se k žalobě nereagovala, mezinárodní příslušnost podle čl. 26 nařízení Brusel I bis tak nebyla založena. 10. Podle článku 17 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7, jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. 11. Podle článku 18 bod 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 12. V posuzovaném případě byl právním předchůdcem žalobkyně, kterým byl podnikatel, žalované, jako spotřebiteli, poskytnut úvěr na koupi automobilu, jde proto o případ uvedený v citovaném článku 17 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis a žalobkyně jako právní nástupce mohla podat žalobu proti žalované dle čl. § 18 bod 2 téhož nařízení u soudu v členském státě, v němž měla ke dni podání žaloby k soudu žalovaná bydliště. Podle údajů z ISZR měla žalovaná bydliště v České republice jen do konce roku 2019, ke dni zahájení řízení 17. 1. 2020 zde bydliště neměla evidováno, na adrese xxx nemá poštovní schránku, a není zde známa. Ač tedy bylo zjištěno, že v České republice žalovaná pracovala, nebylo zjištěno, že by zde v rozhodné době také měla bydliště, jak již konečně dovozoval i Krajský soud v xxx ve svém usnesení z 31. 8. 2021, č. j. 15 Nc 21/2021-113, naopak bylo zjištěno, že žalovaná bydlí na své xxx adrese, kde také přebírá poštu, která je vzdálena přibližně 60 km od místa pracoviště. Protože nebylo zjištěno, že by ke dni podání žaloby k soudu žalovaná měla bydliště v České republice, tedy že by se na jejím území zdržovala s úmyslem žít zde trvale (§ 80 o. z.), příslušnost soudů České republiky podle tohoto ustanovení založena nebyla. 13. Ustanovení článků 5, 7 nařízení Brusel I bis, na které odkazuje žalobkyně (příslušnost podle místa plnění), se neuplatní, neboť na věc dopadá oddíl 4 o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv, který vylučuje jejich použití (viz čl. 17 bod 1 nařízení Brusel I bis). 14. Od výše uvedených článků je možné se podle článku 19 bod 3) nařízení Brusel I bis odchýlit dohodou, uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. 15. Věřitel ve smlouvě uvedl sídlo v Praze xxx, žalovaná v době uzavření smlouvy měla hlášen trvalý pobyt v České republice, podmínka bydliště (sídla) či obvyklého pobytu v České republice v době uzavření smlouvy tak na základě těchto indicií byla naplněna. Uzavřenou dohodou také měla být založena příslušnost soudu v České republice (podle sídla věřitele, který sídlil v Praze xxx). Jestliže prorogační doložka byla uzavřena v právním vztahu s mezinárodním prvkem (v daném případě je dán již státní příslušností žalované), vychází se z toho, že prorogační doložka je dohodou nejen o místní příslušnosti soudu, ale také o mezinárodní příslušnosti soudů, ledaže je z ujednání jednoznačně patrno, že strany hodlaly sjednat toliko místní příslušnost určitého soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1860/2015). 16. K ujednání o místní příslušnosti dle § 89a o. s. ř. a tím pádem i k ujednání o příslušnosti soudů České republiky přihlížet nelze, jak správně vysvětlil soud prvního stupně, neboť podle práva České republiky není přípustné, a toto ujednání obsažené ve smlouvě je také neplatné. Vzdálenost mezi Obvodním soudem pro Prahu xxx a xxx činí více jak 350 km, autem jde o cestu trvající více jak 3 hodiny, ujednání je zjevně obsaženo ve formulářové smlouvě. Nejvyšší soud ČR např. v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4427/2014 dovodil, že sjednají-li si strany místní příslušnost soudu, který je značně vzdálen od bydliště spotřebitele, pak takové ujednání zakládá významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele a taková doložka je neplatná, neboť jde o nekalé ujednání. Protože v daném případě jde o stejný případ, je prorogační doložka neplatná. Nelze také přehlédnout, že toto ujednání je obsahem formulářové žaloby, tedy nebylo sjednáno individuálně, což také vede k závěru o nekalém jednání předchůdce žalobkyně. 17. Podle názoru odvolacího soudu dohoda obsažená pod bodem 10 smlouvy je jen dohodou o místní příslušnosti. V tomto ujednání se odkazuje na § 89a o. s. ř., což je ustanovení upravující místní příslušnost soudu, žalovaná v ujednání výslovně potvrzovala, že souhlasí s dohodou o místní příslušnosti. Za situace, kdy obě strany smlouvy v té době měly bydliště v České republice, nelze s ohledem na obsah ujednání, v němž se výslovně mluví jen o místní příslušnosti, dovodit, že by měly vůli uzavírat dohodu i o mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu daného státu. 18. S ohledem na uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení je ve výroku o zastavení řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu věcně správné, proto napadené usnesení ve výroku I. i v závislých výrocích II. a III. větě prvé (proti nim žalobkyně žádnou konkrétní námitku neuplatnila, proto odvolací soud odkazuje na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí) podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 19. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když plně úspěšné žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha dne 11. července 2022 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu