USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svátkové a soudců Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Michala Fridricha ve věci nezletilého: H. D., narozený dne xxx trvale bytem xxx, Praha fakticky bytem xxx, xxx Slovenská republika zastoupený opatrovníkem Městskou částí Praha xxx sídlem xxx, Praha syna rodičů: K. D., narozená dne xxx trvale bytem xxx, xxx Slovenská republika T. D., narozený dne xxx bytem xxx, Praha zastoupený advokátem sídlem xxx, xxx o úpravě poměrů nezletilého, o zastavení řízení, k odvolání otce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 12. května 2022, č. j. 43 Nc 516/2022-24, takto: Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění 1. Soud prvního stupně napadeným usnesením zastavil řízení o úpravě poměrů nezletilého H. D., nar. xxx (výrok I), výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Při svém rozhodování vycházel z toho, že otec nezletilého podal dne 30. 3. 2022 návrh na úpravu jeho poměrů v souvislosti s probíhajícím rozvodovým řízení rodičů. Navrhoval, aby nezletilý byl svěřen do péče matky, která s ním již dne 10. 12. 2021 odcestovala na Slovensko, kde s ním zamýšlí natrvalo žít. Místní příslušnost zdejšího soudu přitom odůvodňoval odkazem na čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „nařízení Brusel II bis“), podle nějž je k řízení o rozvodu manželství příslušný soud toho státu, na jehož území měli manželé poslední společné bydliště, a tímto státem byla Česká republika. Toto ustanovení potom návrh spojoval s čl. I závěrečného protokolu k Úmluvě mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, podle nějž je k řízení o úpravě poměrů k nezletilému v rozsahu rodičovské odpovědnosti dána pravomoc soudu, před kterým se koná řízení o rozvodu. 3. Soud prvního stupně konstatoval, že nařízení Brusel II bis, má obecně aplikační přednost před užitím ustanovení bilaterálních úmluv. Čl. 8 tohoto nařízení pak obsahuje obecné pravidlo, podle nějž jsou příslušné soudy členského státu, v němž má dítě v době podání návrhu obvyklé bydliště. Pouze tehdy, pokud je řízení zahájeno v jiném členském státě, článek 15 umožňuje, aby soud, u něhož byl návrh podán, věc v zájmu dítěte postoupil soudu jiného členského státu, je-li tento k projednání věci vhodnější. K pojmu „obvyklé bydliště“ uvedl, že není nikde jednoznačně definován. Ve smyslu rozhodnutí Soudní dvůr EU (srov. např. rozsudek dne 2. 4. 2009 ve věci A, C-523/07(28)) lze pojem „obvyklé bydliště dítěte“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení definovat tak, musí být stanoveno na základě všech konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě. Kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě je nutno zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že pobyt dítěte vykazuje jistou integraci v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem musí být přihlédnuto k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státu. Záměr rodičů usadit se s dítětem v jiném členském státě vyjádřený pomocí určitých hmatatelných opatření, jako je koupě či nájem bytu v hostitelském členském státě, může být indicií pro přemístění obvyklého bydliště. Další indicií může být podání žádosti o sociální bydlení u dotčených orgánů uvedeného státu. Soudní dvůr na závěr uvedl, že vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. 4. K dané věci uvedl, že matka nezletilého, občana ČR a zároveň SR, přemístila již v prosinci loňského roku do místa svého trvalého bydliště na Slovensku natrvalo, bez zájmu se s ním vracet v nejbližší době do České republiky. Ve Slovenské republice bude nezletilý plnit i školní docházku a utvářet si nové sociální kontakty, žijí zde rovněž všichni jeho prarodiče, a tedy i rodinné vazby budou realizovány mimo České republiky. V daném případě se nejedná o pouhou fyzickou přítomnost nezletilého v jiném členském státě, jak na ni poukazuje Soudní dvůr EU, ale skutečně nové “obvyklé bydliště“ nezletilého, na které se vztahuje citované obecné pravidlo příslušnosti soudu podle čl. 8 nařízení Brusel II bis. Soud prvního stupně proto řízení zastavil, neboť příslušným k projednání návrhu je nyní Okresný súd xxx. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 23 zákona č. 292/2013 Sb. 5. Proti usnesení soudu prvního stupně podal včasné odvolání otec s návrhem na jeho zrušení a vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S odkazem na odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř. nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o nespornosti obvyklého bydliště nezletilého ve Slovenské republice, neboť k nalézacímu soudu podal návrh na zahájení řízení o rozvod manželství, které je vedeno pod sp. zn. 29 C 89/2022, a o němž dosud nebylo rozhodnuto. Uvedl, že podle závěrečného protokolu k Úmluvě mezi Českou a Slovenskou republikou je k řízení o úpravě poměrů k nezletilému dána pravomoc soudu, před kterým se koná řízení o rozvodu. Jak řízení opatrovnické v dané věci, tak i řízení o rozvod, bylo zahájeno návrhy ze dne 30. 3. 2022. Poté byl otci doručen návrh matky k zahájení řízení v téže věci u Okresného súdu v xxx ze dne 16. 3. 2022, na jehož základě bylo zahájeno pod sp. zn. 20P/14/2022 řízení jak o úpravě práv k nezletilému, tak i o rozvod manželství jeho rodičů. Nalézací soud měl proto řízení přerušit dle č. 18 nařízení Brusel II bis, i bez návrhu. Jeho postup je vadný již proto, že kdyby slovenský soud vyslovil svoji nepříslušnost k oběma řízením, nebylo by soudu příslušného k řízení. 6. K podanému odvolání se vyjádřila matka, navrhovala zamítnutí odvolání otce. V prvé řadě vyjádřila názor o aplikační přednosti nařízení Brusel II bis. Potvrdila podání návrhů dne 16. 3. 2022. Požadavek na přerušení řízení je podle ní bezúčelný, protože ve věci nelze dovodit místní příslušnost českých soudů. Uvedla, že otec při jednání před Okresným súdom v xxx výslovně uvedl, že ve věci úpravy poměrů nezletilého uznává místní příslušnost slovenského soudu. Později připojila část protokolu o jednání před tímto soudem ze dne 27. 6. 2022, v jehož textu je výslovně uvedeno, že soud vyhlásil pravomoc ve věci rozvodu manželství. Pokud se týká úpravy práv a povinností k nezletilému, z protokolu (stran 1 – 2) je zřejmé pouze to, že otec přijal pravomoc slovenského soudu k rozhodnutí v opatrovnické věci. Protože matka další strany protokolu nezaslala, není zřejmé, zda slovenský soud přijal svoji pravomoc k rozhodnutí i v této věci či nikoliv. 7. K podanému odvolání se vyjádřil i opatrovník nezletilého s návrhem na potvrzení napadeného usnesení, neboť nařízení Brusel II bis má přednost před bilaterálními úmluvami. 8. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení postupem dle § 212, § 212a o. s. ř., aniž bylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti uvedené matkou ve vyjádření k odvolání včetně doplnění důkazů nejsou splněny podmínky pro věcné rozhodnutí odvolacího soudu. 9. Podle čl. 19 nařízení Brusel II bis, zabývajícího se překážkou litispendence, odst. 2 platí, že pokud je řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti ke stejnému dítěti v téže věci zahájeno u soudů různých členských států, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první. 10. Za situace, kdy matka je občankou Slovenské republiky, otec má občanství jak České tak i Slovenské republiky stejně jako nezletilý, soud prvního stupně správně postupoval dle nařízení Brusel II bis. Dospěl však k nesprávnému závěru o nutnosti zastavení řízení, protože pominul právní úpravu dle čl. 19 odst. 2 tohoto nařízení (nikoli 18, jak uváděl otec). Z obsahu spisu vyplývá, že matka návrh na úpravu poměrů nezletilého spolu s návrhem na rozvod manželství podala u slovenského soudu dne 16. 3. 2022, zatímco otec 30. 3. 2022, matka tak své návrhy podala dříve. Ve smyslu shora citovaného ustanovení nařízení Brusel II bis měl nalézací soud jako soud, u něhož byl návrh na úpravu poměrů nezletilého podán později, řízení přerušit do doby určení příslušnosti slovenského soudu. V odvolacím řízení však matka připojila část protokolu z jednání před Okresným súdom v xxx ze dne 27. 6. 2022. Z protokolu vyplývá, že tento soud rozhodl o své pravomoci ve věci rozvodu manželství, ale nikoli k rozhodnutí o úpravě práv a povinností k nezletilému, protože matka nezaslala kopii celého protokolu, ale pouze jeho část, konkrétně strany 1 a 2. Ačkoli otec dle zaslané části tohoto protokolu přijal pravomoc slovenského soudu i k rozhodování o rodičovských právech a povinnostech k nezletilému, z neúplného protokolu není zřejmé, zda slovenský soud rozhodl o své příslušnosti i k projednání v opatrovnickém řízení. 11. Za této situace nemohl odvolací soud postupovat jinak než napadené usnesení soudu prvního stupně postupem dle § 219a odst. 1 písm. a/o. s. ř. zrušit pro nedostatek důvodů, neboť soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z nesprávné právní úpravy nařízení Brusel II bis, konkrétně čl. 8 odst. 1 namísto čl. 19 odst. 2, a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 12. Na soudu prvního stupně bude, aby zjistil, zda a jak o své příslušnosti rozhodl slovenský soud (čl. 19 odst. 2 nařízení Brusel II bis), a v závislosti na tom zvolil další postup. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha dne 28. července 2022 JUDr. Alena Svátková v. r. předsedkyně senátu