USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: B. F., a.s. IČO: xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem proti žalovanému: A. D., narozený dne xxx bytem xxx, xxxx Slovenská republika o zaplacení 436 834,12 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 20. června 2022, č. j. 60 C 425/2020 – 52 takto: I. Odvolání proti výroku IV. se odmítá. II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I., II. a III. mění tak, že se řízení nezastavuje.x Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrokem III. žalobkyni vrátil soudní poplatek ve výši 17 473,60 Kč a výrokem IV. žalobkyni vyzval, aby do deseti dnů sdělila číslo účtu, na který má být soudní poplatek vrácen. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou 17. 1. 2020, se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že její předchůdkyně xxx, a. s., poskytla žalovanému úvěr ve výši 370 000 Kč na koupi motorového vozidla, žalovaný přestal splácet sjednané splátky. Soud prvního stupně žalovaného vyzval, aby se k žalobě vyjádřil, žalovaný na výzvu soudu nereagoval. Protože zjistil, že žalovaný má bydliště na Slovensku, zabýval se svou pravomocí (mezinárodní příslušností) k projednání a rozhodnutí věci. Odkázal na články 17 odst. 1 písm. b), 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen Brusel I bis), podle nichž ve spotřebitelských věcech v případě úvěru poskytnutého k financování koupě movité věci lze podat žalobu u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Protože žalovaný má bydliště na Slovensku, řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. K prorogační doložce dle § 89a o. s. ř. nepřihlížel, neboť podle zákon č. 293/2013 Sb. a rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 93 Co 214/2014 - 25 tuto doložku od účinnosti zákona 1. 1. 2014 lze uzavřít jen mezi podnikateli, ve spotřebitelských věcech se jí od uvedeného data nelze dovolávat, jinak by byl popřen úmysl zákonodárce chránit slabší stranu. 3. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. Dovodil, že žalobkyně zastavení řízení podáním žaloby u nepravomocného soudu zavinila, žalovanému ale žádné náklady nevznikly, proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 4. O vrácení části soudního poplatku rozhodl podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, podle něhož bylo-li řízení před prvním jednáním zastaveno, vrací se soudní poplatek snížený o 20 %, nejméně o 1 000 Kč. Soudní poplatek z návrhu byl zaplacen ve výši 21 842 Kč, rozhodl tak o vrácení částky 17 473,60 Kč. 5. Proti všem výrokům usnesení podala odvolání žalobkyně, kterým se domáhala změny usnesení tak, že se řízení nezastavuje. Podle ní byla příslušnost českých soudů založena podle článku 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis, podle něhož si smluvní strany mohou sjednat příslušnost soudů státu, v němž mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt. Za takovou dohodu považovala dohodu o místní příslušnosti z článku 10 smlouvy o úvěru. Žalovaný měl v době uzavření smlouvy bydliště v České republice a věc se řídila obchodním zákoníkem, dohoda o příslušnosti v té době byla přípustná. Dále namítala, že příslušnost (nelze-li použít oddíl 4 nařízení Brusel I bis) je dána podle článku 5 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. a), b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, když závazek měl být splněn na území České republiky. Uzavřela, že soudy České republiky jsou podle ní příslušné k projednání a rozhodnutí věci. 6. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je odvolání proti všem výrokům usnesení přípustné. Výrokem IV. byla žalobkyně jen vyzvána ke sdělení čísla účtu za účelem vrácení části soudního poplatku. Takové usnesení spadá do kategorie rozhodnutí upravujících vedení řízení, tedy rozhodnutí, které nemají vliv na rozhodnutí o věci samé a jimiž žalobkyni nemohla být způsobena žádná újma. Proti takovému usnesení podle ust. § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není odvolání přípustné. Odvolací soud proto odvolání podané proti tomuto výroku podle ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. 7. Odvolací soud poté po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti, vyplývající z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí ve výrocích I., II. a III., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 8. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně podala žalobu k soudu dne 17. 1. 2020, žalovaného označila identifikačním číslem osoby xxx. Zaplacení žalované částky se domáhala s tím, že její předchůdkyně poskytla žalovanému úvěr na koupi vozidla, který žalovaný přestal splácet. Příslušnost soudu prvního stupně dovozovala z ujednání ve smlouvě dle § 89a o. s. ř. K žalobě připojila smlouvu o úvěru ze xxx, kterou společnost xxx, a. s., se sídlem Praha , xxx, poskytla žalovanému, označenému A. D. xxx, xxx, IČ :xxx, DIČ: xxx,, účet: xxx, zástupce: majitel A. D., RČ: xxx, OP: xxx, úvěr na koupi vozidla xxx, ve výši 370 000 Kč. V bodě 10 smlouvy bylo sjednáno, že věřitel je dle svého uvážení oprávněn uplatňovat své nároky i u soudu příslušného sídla věřitele v souladu s ustanoveními § 89a občanského soudního řádu ve znění pozdějších změn. Klient prohlásil a svým podpisem smlouvy potvrdil, že souhlasí s dohodou místní příslušnosti takto sjednané. Soud prvního stupně dále z registru ekonomických subjektů evidovaných Českým statistickým úřadem zjistil, že k zániku podnikatelského oprávnění žalovaného došlo 26. 11. 2009 (č. l. 8 spisu). Podle sdělení Ředitelství služby cizinecké policie z 28. 1. 2020 (č. l. 19) měl žalovaný bydliště na adrese xxx, xxx, od 8. 12. 2008 do 6. 9. 2010, současné místo pobytu není známé. Podle sdělení Registru obyvatel Slovenské republiky je žalovaný hlášen k trvalému pobytu od 31. 3. 2000 na adrese xxx xxx. Na této adrese převzal proti podpisu výzvu soudu ke sdělení svého bydliště ke dni zahájení řízení (č. l. 43), výzvu k vyjádření se k žalobě (č. l. 50 p. v.) i napadené usnesení (č. l. 58 p. v.). 9. Soud prvního stupně věc posuzoval podle článku 17 a následující nařízení Brusel I bis, které jsou obsaženy v oddílu 4, který upravuje příslušnost u spotřebitelských smluv, konktrétně odkázal na článek 17 bod 1 písm. b), podle něhož ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7, jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. Soud prvního stupně přehlédl, že žalovaný při uzavření smlouvy vystupoval jako podnikatel, neboť byl označen identifikačním číslem a svým daňovým identifikačním číslem. Jestliže žalovaný vystupoval při uzavření smlouvy jako podnikatel a automobil tak kupoval v souvislosti s výkonem své podnikatelské činnosti, není správný závěr soudu prvního stupně, že smlouvu uzavíral jako spotřebitel a oddíl 4 nařízení Brusel I bis nelze pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudů použít. 10. Příslušnost soudů nařízení Brusel I bis v obecné rovině upravuje tak, že příslušným je soud členského státu Evropské unie, v němž má žalovaný bydliště (článek 4), dále upravuje příslušnost na výběr danou (článek 7 a následující), příslušnost výlučnou (článek 24), příslušnost může být sjednána (článek 25), příslušnost může být založena i tím, že se žalovaný řízení před soudem účastní (článek 26). 11. V posuzovaném případě žalovaný na výzvy soudu nijak nereagoval, řízení se aktivně neúčastní, příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis proto založena nebyla. 12. Dohoda obsažená v bodě 10 smlouvy byla uzavřena podle ust. § 89a o. s. ř. v době, kdy oba subjekty sídlily v České republice, týká se tedy jen místní příslušnosti, což také žalovaný v ujednání potvrzoval. 13. Ustanovení o výlučné příslušnosti uvedená v článku 24 nařízení Brusel I bis na posuzovanou věc nedopadají. 14. Bydliště měl žalovaný ke dni zahájení řízení na Slovensku, příslušnost soudů České republiky proto nelze dovodit ani podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis. 15. Podle článku 7 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: 1) a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 16. V posuzovaném případě byl žalovanému poskytnut úvěr, tedy služba (viz např. rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-249/16, odpověď na otázku 2). Mezinárodní příslušnost (na výběr daná) podle článku 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis svědčí členskému státu, kde služby byly poskytnuty. Protože společnost, která úvěr poskytla, měla sídlo na území České republiky, jsou soudy České republiky podle tohoto ustanovení příslušné k projednání a rozhodnutí věci (obdobně např. stejné rozhodnutí ESD, odpověď na otázku 3). 17. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je v pravomoci soudů České republiky věc projednat a rozhodnout. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje, čímž byly odstraněny i závislé výroky o náhradě nákladů řízení a vrácení části soudního poplatku. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 15. srpna 2022 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu