ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a Mgr. Adély Kaftanové ve věci žalobkyně: J. M. a. s., IČO: xxx sídlem U., Praha zastoupená advokátem JUDr. Ing. K. G., Ph.D. sídlem L., Praha proti žalovanému: I. Z., narozený dne xxx státní občan Slovenské republiky bytem O., T., Slovenská republika zastoupený opatrovnicí advokátkou Mgr. P. Š. sídlem R., Praha o zaplacení částky 107 979,15 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu ze dne 30. listopadu 2021, č. j. 27 C 207/2017 – 152 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje. II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše nákladů řízení činí 56 405,50 Kč, jinak se tento výrok potvrzuje. III. Ve výroku III. se mění tak, že odměna opatrovnice žalovaného Mgr. P. Š. činí 37 088 Kč a bude jí vyplacena po právní moci tohoto výroku soudem prvního stupně. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 13 842,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Ing. K. G., Ph.D., advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 116 945,75 Kč spolu s úrokem ve výši 15,41 % ročně z částky 116 945,75 Kč za dobu od 2. 5. 2016 do zaplacení, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 116 945,75 Kč za dobu od 2. 5. 2016 do zaplacení, dále spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 113,03 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem II. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 78 246 Kč, k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a výrokem III. opatrovnici žalovaného přiznal odměnu ve výši 4 840 Kč, která jí bude vyplacena po právní moci tohoto rozsudku. 2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se žalobkyně po žalovaném domáhala s tím, že její předchůdkyně společnost Č. s., a. s., dne 22. 4. 2014 s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 110 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách, sjednaný úrok činil 15,41 %. Protože žalovaný úvěr přestal splácet, Č. s., a. s., úvěr 20. 10. 2015 zesplatnila a vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky. Pohledávka byla postoupena žalobkyni, ke dni postoupení 28. 4. 2016 činil dluh na jistině 107 979,15 Kč, na smluvním úroku 8 966,60 Kč a 4 113,03 Kč na úroku z prodlení. 3. Žalovaný prostřednictvím opatrovnice namítal, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru, neboť smlouva nebyla vlastnoručně podepsána žalovaným, že nebyla dostatečně ověřena úvěruschopnost žalovaného a že nebylo prokázáno postoupení pohledávky žalobkyni. 4. Soud prvního stupně zjistil, že dne 22. 4. 2014 Č. s., a. s., uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě níž mu poskytla úvěr 110 000 Kč, splatný v měsíčních splátkách po 2 157 Kč, celý úvěr měl být splacen do 15. 4. 2021. Dodatek smlouvy o úvěru z 10. 4. 2015, kterým žalovaný uznal, že dluží 106 891,67 Kč na jistině a dosud nevyúčtované úroky a zavázel se dluh uhradit v měsíčních splátkách po 1 900 Kč, žalovaný vlastnoručně podepsal. Podepsal i dodatek z 10. 6. 2015, kterým se strany dohodly na zrušení pojištění schopnosti splácet úvěr. Dne 29. 9. 2015 byl žalovaný Č. s., a. s., vyzván k okamžitému splacení celého dluhu. Podle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2016 byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný podáním z 24. 5. 2016 Č. s., a. s., informován s tím, že dluh ke dni postoupení činil 121 058,78 Kč. 5. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl s odkazem na ust. § 2395, § 2399 o. z. k závěru, že žalovaný uzavřel s Č. s., a. s., smlouvu o úvěru, na základě níž převzal finanční prostředky, které měl i s úroky vrátit. Protože svůj závazek splácet nesplnil, původní věřitelka jej zesplatnila. Námitky žalovaného shledal nedůvodnými. Dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla řádně uzavřena, obsah dohody je zachycen v písemné podobě. Že by Č. s., a. s., před uzavřením dohody neověřovala totožnost osoby, které finanční prostředky poskytuje, považoval za nepravděpodobné. Navíc žalovaný následně svůj závazek uznal, což stvrdil vlastnoručním podpisem. V řízení bylo prokázáno, že došlo k řádnému postoupení pohledávky na žalobkyni smlouvou uzavřenou dle § 1879 o. z. Soud prvního stupně dále uvedl, že není důvodnou námitka, že nebyla prověřena úvěruschopnost žalovaného, neboť ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, je účinné až od 1. 12. 2016. Z těchto důvodů žalobě vyhověl. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. „§ 142 odst. 2“ o. s. ř. a plně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení za právní zastoupení, a to, ve výši 5 780 Kč za úkon právní služby (převzetí a příprava, předžalobní výzva, podání žaloby, doplnění žaloby, návrh na opravné usnesení 2x, účast u jednání 3x, vyjádření k odvolání žalovaného), náhradu hotových výdajů ke každému úkonu po 300 Kč, DPH z uvedených částek a náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 4 678 Kč. Opatrovnici přiznal odměnu ve výši 500 Kč za 1 úkon dle § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen a. t.), ke každému náhradu hotových výdajů po 300 Kč, za 5 úkonů (převzetí a příprava, podání odvolání, podání vyjádření ve věci samé, účast u jednání 2x) s DPH jde o 4 840 Kč. 7. Proti všem výrokům rozsudku podal žalovaný prostřednictvím své opatrovnice odvolání, nejprve blanketní, později doplněné, kterým se domáhal změny rozsudku tak, aby žaloba byla zamítnuta a byl změněn i výrok o výši odměny opatrovníka. Trval na tom, že úvěruschopnost žalovaného byla Č. s., a. s., posouzena nedostatečně, v důsledku toho je smlouva neplatná a žalobkyně mohla požadovat pouze přiznání jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Právní posouzení soudem prvního stupně považoval za nesprávné, neboť neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení úvěruschopnosti upravoval § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. V důsledku svého nesprávného právního závěru se soud prvního stupně touto otázkou nezabýval. K výroku o náhradě nákladů řízení uvedl, že odměna a náhrada hotových výdajů byla přiznána za vyjádření k odvolání, ač v předchozím odvolacím řízení nebyla žalobkyně úspěšná. Odměna neměla být přiznána ani za dva návrhy na vydání opravného usnesení. K odměně opatrovníka uvedl, že ust. § 9 odst. 5 a. t. bylo rozhodnutím Ústavního soudu sp. z. Pl. ÚS 4/19 zrušeno dnem 20. 11. 2019. Požadoval proto odměnu za 9 úkonů z částky 116 945 Kč. 8. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření navrhla potvrzení napadeného rozsudku a žádala o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti, odkázala na své vyjádření z 22. 8. 2021. Trvala na tom, že jí náhrada nákladů řízení v plné výši náleží, námitky žalovaného považovala za nedůvodné. 9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku, některé důkazy zopakoval (§ 213 odst. 3 o. s. ř.) a dospěl k níže uvedeným závěrům. 10. Nejprve je třeba uvést, že jde o věc s tzv. cizím prvkem, neboť žalovaný je občanem Slovenské republiky, jehož aktuální skutečné bydliště není známo. Bylo proto třeba zabývat se tím, zda jsou soudy České republiky k projednání a rozhodnutí věci příslušné. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) upravuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012. Článek 17 tohoto nařízení, upravující příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv, na věc nedopadá, neboť se nejednalo o koupi movité věci na splátky, úvěr nebyl poskytnut na koupi movité věci, ale bez uvedení účelu, nelze ani dovodit, že se Č. s., a. s., zaměřovala na klienty ze Slovenska, když podle smlouvy v době jejího uzavření měl žalovaný bydliště v České republice. Za této situace lze dovodit příslušnost z článku 7 uvedeného nařízení, neboť (bydlel-li žalovaný v době zahájení řízení na Slovensku), služby byly poskytnuty v České republice. Pokud v době zahájení řízení bydlel žalovaný v České republice, je dána příslušnost dle článku 4. Navíc v průběhu řízení nebyla vznesena námitka nedostatku pravomoci českých soudů, tudíž příslušnost je dána i dle čl. 26 uvedeného nařízení. Smlouva, v níž na žádnou právní úpravu účastníci neodkázali, se řídí právem České republiky, neboť služba (úvěr) zde byla poskytnuta (čl. 4 bod 1 písm. b/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008). 11. Žalobkyně ve svém podání z 12. 8. 2021 tvrdila, že Č. s., a. s., úvěruschopnost žalovaného dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. prověřila, a to na základě informací získaných od žalovaného, kdy byl dotazován na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Poukázala na vyjádření Č. s., a. s., podle něhož byl úvěr poskytnut přes internetové bankovnictví v rámci tzv. kreditní linky. Linka byla napočtena na základě příjmu z předchozí úvěrové žádosti a na základě příchozích transakcí na účet klient. Linka byla napočtena na příjmu 15 330 Kč. Klient deklaroval příjem 13 000 Kč. Podle výpisu z účtu výše nápočtu odpovídala příchozí mzdě. Klient v žádosti nedeklaroval žádné výdaje. Banka stanovila životní výdaje klienta podle svého interního ekonomického modelu na 5 775 Kč. Klient v žádosti nedeklaroval splátky mimo ČR. Banka ověřila splátky klienta na základě dat z CCB a interních systémů. Klient měl v době žádosti splátky z úvěru ve výši 2 250 Kč, kreditní kartu s limitem 40 000 Kč, kontokorentní úvěr 30 000 Kč, splátka nového úvěru činila 2 157 Kč. K tomu založila souhrnné informace z CCB a výpisy z účtu žalovaného. Z karty CCB vyplývají tvrzené údaje. Z výpisů z osobního účtu žalovaného vyplývá, že před poskytnutím úvěru měl pravidelný příjem od společnosti B. s. r. o. (8. 4. 2014 – 14 334 Kč, 10. 3. 2014 – 13 589 Kč, 10. 2. 2014 – 14 334 Kč, 9. 1. 2014 – 14 047 Kč, 9. 12. 2013 – 14 547 Kč, 11. 11. 2014 – 16 145 Kč, 9. 10. 2013 – 16 316 Kč, 9. 9. 2013 – 15 570 Kč). 12. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že mezi účastníky byla dne 22. 4. 2014 uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a následující o. z. Pokud jde o původně zpochybňovaný podpis smlouvy žalovaným, lze uvést, že žalovaný měl zřízeno internetové bankovnictví a podle všeobecných obchodních podmínek mohl elektronicky smlouvu podepsat sjednaným způsobem, k čemuž došlo prostřednictvím autorizační SMS. S takovým postupem právní úprava v ust. § 561 o. z. počítá. 13. Aktivní legitimace žalobkyně je dána, neboť i podle názoru odvolacího soudu smlouva o postoupení pohledávek, mimo jiné i té vůči žalovanému, byla uzavřena v souladu s ust. § 1879 o. z., což bylo žalovanému také oznámeno. 14. Odvolací soud je za jedno s účastníky řízení v tom, že i podle dříve platné úpravy, obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., měla žalobkyně povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného s tím, že porušení této povinnosti bylo sankcionováno neplatností smlouvy. Právní názor soudu prvního stupně proto není správný. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda Č. s., a.s., tuto povinnost splnila. Z výše uvedeného vyplývá, že Č. s., a. s., dlouhodobě vedla osobní účet žalovaného, měla tak přehled o jeho příjmech a výdajích. Z výše uvedených výpisů je zřejmé, že v době poskytnutí úvěru byl žalovaný zaměstnán a jeho příjem ze zaměstnání se pohyboval okolo částky 15 000 Kč měsíčně, že podle sdělení Č. s., a. s., sám žádné výdaje nedeklaroval, proto bylo vycházeno z normativních nákladů a že byla zjišťována i výše jeho dluhů. Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že poměry žalovaného byly dostatečným způsobem zjištěny a že s ohledem na výši příjmů a výši měsíčních splátek byl schopen úvěr splácet. Konečně žalovaný sám žádné námitky v tomto směru neměl, naopak svůj závazek písemně uznal. Odvolací soud proto i tuto námitku shledal nedůvodnou. 15. Jestliže smlouva o úvěru byla shledána platnou a nebylo zjištěno, že by žalovaný dluh alespoň zčásti uhradil, soud prvního stupně správně žalobě výrokem I. vyhověl a žalovanému uložil povinnost jistinu i požadované úroky z úvěru a prodlení žalobkyni zaplatit. Odvolací soud proto výrok I. podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 16. Soud prvního stupně správně dovodil, že jestliže byla žalobkyně ve věci zcela úspěšná, má právo na plnou náhradu nákladů řízení, nikoli ale podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., ale podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud nesouhlasí ani s výpočtem výše této náhrady. Dluh na jistině činil 107 979,15 Kč, zbytek částky tvořili kapitalizované úroky, dále žalobkyně požadovala úrok z prodlení. Podle § 8 odst. 1 a. t. se při stanovení tarifní hodnoty nepřihlíží k příslušenství, přičemž podle ust. § 513 o. z. příslušenstvím pohledávky jsou právě úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Odměna advokáta tak měla být počítána z tarifní hodnoty 107 979,15 Kč. Odměna z této částky činí dle § 7 a. t. 5 420 Kč. Odměna v plné výši náleží za tyto úkony právní služby: 1) převzetí a příprava zastoupení, 2) sepis předžalobní výzvy, 3), sepis žaloby, 4) doplnění žaloby z důvodu vznesených námitek žalovaného, 5) vyjádření k předchozímu odvolání, 6) účast na jednání 15. 6. 2021, 7) na jednání 23. 11. 2021. Za účast na jednání 20. 9. 2018, které bylo bez jednání ve věci odročeno, náleží náhrada za ztrátu času dle § 14 odst. 2 a. t. ve výši poloviny mimosmluvní odměny. Za právní zastoupení tak náleží 7 x 5 420 Kč + 7 x 300 + 2 710 Kč = 42 750 Kč, s náhradou za DPH ve výši 21 % dle § 137 odst. 3 o. s. ř. jde o částku 51 727,50 Kč a se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 4 678 Kč o 56 405,50 Kč. 17. Náhrada ve výši 300 Kč k náhradě za ztrátu času nebyla přiznána, neboť nejde o úkon právní služby advokáta. Odměna za dva návrhy na opravu (MANAGMENT na MANAGEMENT a s. r. o. na a. s.) nebyla přiznána, když z ust. § 11 odst. 2 písm. b) a. t. lze dovodit, že za úkon právní služby se považuje jen návrh na opravu odůvodnění rozhodnutí, nikoli návrh na opravu zřejmé chyby. Odměna zástupci žalobkyně za vyjádření k předchozímu odvolání naopak přiznána byla, neboť žalobkyně byla v konečném rozhodnutí ve věci samé plně úspěšná, vydání rozsudku pro zmeškání záleželo především na úvaze soudu prvního stupně. 18. S ohledem na uvedené odvolací soud ohledně výše nákladů řízení výrok II. rozsudku soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil, jinak tento výrok podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 19. Odvolací soud také musel změnit výrok o odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalovaného. Tyto náklady podle ust. § 140 odst. 2 o. s. ř. hradí stát, soud prvního stupně proto správně tuto náhradu, kterou za stát platí soud prvního stupně, přiznal. Odvolací soud se neshoduje s výpočtem soudu prvního stupně. Jak správně namítla opatrovnice, Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19, naposledy v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/21, vysvětlil, proč je ust. § 9 odst. 5 a. t. neústavní a proč z něho soudy nemohou vycházet. Pokud tedy soud prvního stupně právě z tohoto ustanovení vyhlášky vyšel a neřídil se tak závazným nálezem Ústavního soudu, postupoval nesprávně. Jak bylo vysvětleno výše, odměna advokáta za jeden úkon právní služby z částky 107 979,15 Kč činí 5 420 Kč, tato odměna se do 31. 12. 2021, kdy bylo zrušeno ustanovení § 12a a. t., snižovala o 20 %, tj. na 4 336 Kč (polovina 2 168 Kč). Tyto odměny náleží dle § 11 a. t. za 1) převzetí a přípravu zastoupení, 2) sepis odvolání z 15. 10. 2010, 3) v poloviční výši za sepis žádosti o osvobození od soudních poplatků, 4) sepis vyjádření k žalobě, 5) účast na jednání 15. 6. 2021, 6) účast na jednání 23. 11. 2021. Jde tak o částku 5 x 4 336 Kč + 1 x 2 168 Kč + 6 x 300 Kč = 25 648 Kč. Požadovaná odměna za nahlížení do spisu nebyla přiznána, neboť tato odměna se přiznává jen výjimečně, kdy si situace žádá časově náročné studium spisu a jde tak o situaci obdobnou prostudování spisu při skončení vyšetřování (§ 11 odst. 1 písm. f/ a. t., rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1176/2015), což v daném případě splněno nebylo. Opatrovnice ještě v odvolacím řízení učinila dva úkony právní služby advokáta (sepis odvolání, účast na jednání odvolacího soudu), náleží jí proto ještě 2 x 5 420 Kč + 2 x 300 Kč = 11 440 Kč. Po sečtení obou částek tak odměna a náhrada hotových výdajů opatrovnice činí 37 088 Kč. Náhrada za DPH nebyla požadována (č. l. 144). S ohledem na tento výpočet odvolací soud výrok III. rozsudku soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil. 20. V odvolacím řízení byla žalobkyně plně úspěšná, má proto podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů této fáze řízení. Zástupce žalobkyně učinil 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu), náleží mu proto dvě odměny po 5 420 Kč, dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč, celkem 11 440 Kč, s náhradou za 21 % DPH jde o 13 842,40 Kč. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. a o tom, že tyto náklady je třeba zaplatit k rukám advokáta, podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 12. října 2022 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu