USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: B. F. , a.s., IČO xxx sídlem xxx xxx xxx Praha zastoupená advokátem xxx xxx xxx xxx Praha proti žalovanému: V. G., narozený xxx xxx bytem xxx xxx, Slovenská republika o zaplacení 128 618,94 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu x ze dne 1. srpna 2022, č. j. 60 C 396/2020 – 51 takto: I. Odvolání žalobkyně proti výroku IV. se odmítá. II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I., II. a III. potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrokem III. žalobkyni vrátil část soudního poplatku ve výši 5 144,80 Kč, výrokem IV. žalobkyni vyzval, aby do deseti dnů sdělila číslo účtu, na který má být soudní poplatek vrácen. 2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se žalobkyně po žalovaném domáhala s tím, že její předchůdkyně společnost xxx., a.s., s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru ve výši 81 000 Kč na nákup specifikovaného vozidla. Žalovaný své závazky ze smlouvy nesplnil. Pohledávky byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2019 postoupena žalobkyni. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaného vyzval, aby se k věci samé vyjádřil. Výzvu žalovaný na své slovenské adrese převzal a nereagoval na ni. Odkázal na článek 17 odst. 1 písm. b), 18 odst. 2, 26 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále Brusel I bis). Uvedl, že žalovaný se řízení aktivně neúčastní, příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis nebyla založena. K prorogačním doložkám uzavřeným podle § 89a o. s. ř. nelze po novelizaci o. s. ř. zákonem č. 293/2013 Sb. ve spotřebitelských věcech přihlížet, k tomu odkázal na rozhodnutí Městského soudu xxx, sp. zn. 93 Co 214/2014. S ohledem na bydliště žalovaného na Slovensku dovodil nedostatek pravomoci soudů České republiky a řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. 3. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. Uvedl, že žalobkyně podáním žaloby k nepravomocnému soudu zastavení řízení zavinila, žalovanému ale žádné náklady nevznikly, proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 4. O vrácení části soudního poplatku rozhodl podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož se vrací poplatek snížený o 20 %, nejméně o 1 000 Kč, a protože byl zaplacen ve výši 6 431 Kč, rozhodl o vrácení částky 5 144,80 Kč. 5. Výslovně proti všem výrokům usnesení podala odvolání žalobkyně, kterým se domáhala změny usnesení tak, že se řízení nezastavuje. Podle ní byla příslušnost českých soudů založena podle článku 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis, podle něhož si smluvní strany mohou sjednat příslušnost soudů státu, v němž mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt. Za takovou dohodu považovala dohodu o místní příslušnosti z článku 10 smlouvy o úvěru. Žalovaný měl v době uzavření smlouvy bydliště na adrese xxx xxx, právní předchůdce žalobkyně v Praze. Dále namítala, že příslušnost, pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že oddíl 4 nařízení Brusel I bis nelze aplikovat, je dána i podle článku 5 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. a), b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, když závazek měl být splněn na území České republiky. Uzavřela, že soudy České republiky jsou podle ní příslušné k projednání a rozhodnutí věci. 6. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je odvolání proti všem výrokům usnesení přípustné. Výrokem IV. byla žalobkyně jen vyzvána ke sdělení čísla účtu za účelem vrácení části soudního poplatku. Takové usnesení spadá do kategorie rozhodnutí upravujících vedení řízení, tedy rozhodnutí, které nemají vliv na rozhodnutí o věci samé a jimiž žalobkyni nemohla být způsobena žádná újma. Proti takovému usnesení proto podle ust. § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není odvolání přípustné. Odvolací soud proto odvolání podané proti tomuto výroku podle ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. 7. Odvolací soud poté po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti, vyplývající z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí ve výrocích I., II. a III. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. Ze smlouvy o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla ze dne 16. 12. 2009 odvolací soud zjistil, že byla uzavřena mezi xxx., a.s., xxx xxx, a žalovaným, xxx xxx xxx, předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru žalovanému ve výši 81 000 Kč, splatného v měsíčních splátkách, na nákup vozidla Škoda Octavia xxx xxx od dealera xxx. s.r.o. Pod bodem 10 bylo sjednáno, že věřitel je dle svého uvážení oprávněn uplatňovat své nároky i u soudu příslušného sídla věřitele v souladu s ustanoveními § 89a o. s. ř. ve znění pozdějších změn. Klient prohlásil a svým podpisem potvrdil, že souhlasí s dohodou místní příslušnosti takto sjednané. V informačním systému základních registrů není žalovaný registrován, nebyl ve výkonu vazby, trestu ani zabezpečovací detence, nebyl registrován v insolvenčním rejstříku. Podle zprávy Ministerstva vnitra ČŘ nebyl evidován v Cizineckém informačním systému. Podle Registru obyvatel Slovenské republiky má žalovaný veden trvalý pobyt od 8. 1. 2018 na adrese xxx xxx xxx xxx. Zásilku zaslanou soudem na adresu xxx xxx, uvedenou žalobkyní v žalobě, pošta vrátila 25. 2. 2022 zpět s tím, že se ji nepodařilo doručit a žalovaný na ni nemá poštovní schránku. Zásilku zaslanou žalovanému na slovenskou adresu žalovaný proti podpisu 6. 6. 2022 převzal, stejně tak dne 12. 8. 2022 zásilku s napadeným usnesením. 9. Podle článku 26 bod 2. nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 10. V posuzovaném případě žalovaný, ač mu písemnosti soud prvního stupně řádně doručoval, zůstal ve věci pasivní, mezinárodní příslušnost podle čl. 26 nařízení Brusel I bis tak nebyla založena. 11. Podle článku 17 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7, jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. 12. Podle článku 18 bod 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 13. V posuzovaném případě byl právním předchůdcem žalobkyně, kterým byl podnikatel, žalovanému jako spotřebiteli poskytnut úvěr na koupi automobilu, jde proto o případ uvedený v citovaném článku 17 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis a žalobkyně jako právní nástupce tak mohla podat žalobu proti žalovanému dle čl. 18 bod 2 téhož nařízení u soudu v členském státě, v němž měl ke dni podání žaloby k soudu bydliště. Podle údajů ze spisu ke dni zahájení řízení 17. 1. 2020 žalovaný bydliště v České republice neměl evidováno, poštu zde nepřebíral, trvalý pobyt měl veden na Slovensku. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný v době podání žaloby k soudu bydlel na Slovensku, kde také přebírá poštu, a podle citovaných článků je příslušný k projednání a rozhodnutí věci slovenský soud. 14. Ustanovení článků 5, 7 nařízení Brusel I bis, na které odkazuje žalobkyně (příslušnost podle místa plnění), se neuplatní, neboť na věc dopadá oddíl 4 o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv, který vylučuje jejich použití (viz čl. 17 bod 1 nařízení Brusel I bis). 15. Od výše uvedených článků je možné se podle článku 19 bod 3) nařízení Brusel I bis odchýlit dohodou, uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. 16. Věřitel ve smlouvě uvedl sídlo v Praze x, žalovaný v době uzavření smlouvy uváděl adresu xxx xxx, podmínka bydliště (sídla) či obvyklého pobytu v České republice v době uzavření smlouvy tak na základě těchto indicií byla naplněna. Uzavřenou dohodou také měla být založena příslušnost soudu v České republice (podle sídla věřitele, který sídlil v Praze x). Jestliže prorogační doložka byla uzavřena v právním vztahu s mezinárodním prvkem (v daném případě je dán již státní příslušností žalovaného), vychází se z toho, že prorogační doložka je dohodou nejen o místní příslušnosti soudu, ale také o mezinárodní příslušnosti soudů, ledaže je z ujednání jednoznačně patrno, že strany hodlaly sjednat toliko místní příslušnost určitého soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1860/2015). 17. K ujednání o místní příslušnosti dle § 89a o. s. ř. přihlížet nelze, neboť od 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 293/2013 Sb., se lze dovolávat jen prorogační doložky uzavřené v podnikatelských věcech (viz též rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 93 Co 214/2014, které lze vyhledat v ASPI). 18. Podle názoru odvolacího soudu dohoda obsažena pod bodem 10 smlouvy je jen dohodou o místní příslušnosti. V tomto ujednání se odkazuje na § 89a o. s. ř., což je ustanovení upravující místní příslušnost soudu, žalovaný v ujednání výslovně potvrzoval, že souhlasí s dohodou o místní příslušnosti. Za situace, kdy obě strany smlouvy v té době měly sídlo či pobyt v České republice, nelze s ohledem na obsah ujednání, v němž se výslovně mluví jen o místní příslušnosti, dovodit, že by měly vůli uzavírat dohodu i o mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu daného státu. Navíc by taková dohoda byla neplatná, protože by šlo o nekalé jednání, neboť by byla uzavřena v neprospěch spotřebitele, zbavovala by spotřebitele možnosti být žalován ve státě, v němž má bydliště, aniž by se na tom s věřitelem individuálně dohodl (jde o formulářovou smlouvu). 19. S ohledem na uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení je ve výroku o zastavení řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu věcně správné, proto napadené usnesení ve výroku I. i v závislých výrocích II. a III. (proti nim žalobkyně žádnou konkrétní námitku neuplatnila, proto odvolací soud odkazuje na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí) podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 20. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když plně úspěšnému žalovanému v této fázi řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha dne 13. září 2022 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu