USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: N., a.s., IČO xxx sídlem H., Praha zastoupená advokátkou Mgr. Š. M. sídlem B., Praha proti žalovanému: M. I., narozený xxx státní občan Slovenské republiky bytem L., R., Slovenská republika zastoupen opatrovníkem advokátem JUDr. P. F. sídlem T., Praha o zaplacení 2 512,22 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu ze dne 29. srpna 2022, č. j. 70 C 713/2020 - 44, takto: Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se žalobkyně po žalovaném domáhá s tím, že její předchůdkyně R., a.s., s žalovaným dne 11. 9. 2017 uzavřela smlouvu o poskytování bankovních služeb, na základě níž pro žalovaného vedla účet, žalovanému vznikl dluh, který neuhradil. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný ke dni zahájení řízení neměl evidováno v České republice bydliště, ze Slovenska se zásilka vrátila zpět jako nedoručená, proto žalovanému ustanovil opatrovníka. Následně se zabýval tím, zda je dána příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, vyšel přitom z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále nařízení Brusel I bis). Uvedl, že jde o vztah mezi bankou a spotřebitelem, zabýval se proto tím, zda na věc dopadá článek 17 odst. 1 písm. a), b), c) nařízení Brusel I bis. Uvedl, že na věc nedopadají písm. a) a b), neboť nešlo o koupi movitých věcí na splátky ani o úvěrový obchod, posuzoval proto, zda na věc dopadá písm. c) uvedeného ustanovení. Protože banka byla připravena uzavírat smlouvy o zřízení účtu se spotřebiteli ze Slovenska, dospěl k závěru, že toto ustanovení na věc dopadá a příslušnost soudu se dle čl. 18 odst. 2 řídí bydlištěm žalovaného. Uzavřel, že se žalobkyně nemůže domáhat svých práv v České republice a řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. „§ 142 odst. 2 o. s. ř.“ s tím, že žalobkyně podáním žaloby u nepravomocného soudu zastavení řízení zavinila. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se řízení nezastavuje. V odvolání namítala, že není postaveno na jisto, kde má žalovaný své bydliště. Poukázala na to, že údaj o trvalém pobytu je údaj statický, který mnohdy nekoresponduje s místem faktického pobytu. Soud prvního stupně místo bydliště důsledně nezjišťoval. Poukázal na to, že žalovanému byl ustanoven opatrovník, „jelikož nebylo známo místo jeho pobytu“. Dále poukázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie C-327/10, podle něhož v případě osob neznámého pobytu je místně příslušný soud, v jehož obvodu měl žalovaný poslední známé bydliště. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti, vyplývající z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/, d/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 5. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že vzhledem k povaze stran smlouvy o uzavření bankovních a dalších služeb z 11. 9. 2017 jde o spotřebitelskou smlouvu, na kterou dopadá článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, neboť banka se mimo jiné zaměřovala na spotřebitele ze Slovenska, s nimiž byla připravena uzavírat obdobné smlouvy jako s žalovaným. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) se proto řídí článkem 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, podle něhož smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Judikatura SDEU, na kterou odkázala žalobkyně, vychází z toho, že nelze-li bydliště žalovaného ke dni podání žaloby k soudu zjistit, neboť je neznámého pobytu, vychází se z posledního známého bydliště (pokud zde nejsou indicie, že žalovaný bydlí mimo Evropskou unii). 6. Spornou otázkou bylo, kde má žalovaný bydliště, případně kde měl poslední známé bydliště. 7. Soud prvního stupně učinil dotaz na Ředitelství služby cizinecké policie, které 16. 4. 2021 sdělilo, že žalovaný na území ČR neměl povolen žádný druh pobytu dle zákona o pobytu cizinců na území ČR, od 25. 9. 2018 do 26. 9. 2018 byl přihlášen k ubytování ve Z., T., ubytovatel L. N. Ta na žádost soudu o sdělení aktuální adresy žalovaného nereagovala. Dále bylo zjištěno, že žalovaný nebyl v České republice k 22. 3. 2021 ve výkonu vazby, trestu ani zabezpečovací detence a nebyl dosud vězněn. Registry České republiky neprochází. Zásilka zaslaná na adresu L., R., Slovensko, se vrátila dne 24. 11. 2021 soudu prvního stupně se sdělením pošty, že je adresát na této adrese neznámý. Podle občanského průkazu žalovaného, jehož fotokopie, pořízená při uzavírání smlouvy, byla založena do spisu, měl uvedeno bydliště L., R.. Na stejné adrese má bydliště I. Š., jejíž občanský průkaz se také ve spise nachází, které banka poskytla údaje k účtu (I-PIN a T-PIN). 8. Z výše uvedeného vyplývá, že skutečné bydliště žalovaného ke dni podání žaloby nebylo zjištěno. Podle názoru odvolacího soudu šetření soudu prvního stupně ohledně bydliště žalovaného či jeho posledního známého bydliště ke dni podání žaloby zatím nebylo dostatečné. Je zřejmé, že šlo o občana Slovenska, který se pohyboval i na území České republiky, mohl tak mít bydliště na území obou států. To, že nebyl evidován policií k pobytu, ještě neznamená, že v České republice nebydlel. Soud prvního stupně proto měl ověřit, zda žalovaný není k zastižení na adrese uvedené v žalobě (Č., Z.), která je dle banky adresou kontaktní, měl učinit dotaz na I. Š., zda je jí známo aktuální bydliště žalovaného včetně bydliště ke dni podání žaloby k soudu, měl trvat na odpovědi od ubytovatelky, dotaz také mohl učinit na Českou správu sociálního zabezpečení, která eviduje platby pojištění, aby případně zjistil, zda žalovaný není či nebyl zaměstnán v České republice a kde. Ověřeno nebylo ani bydliště žalovaného na Slovensku, neboť soud prvního stupně nezjistil prostřednictvím slovenského soudu jeho aktuální adresu bydliště, případně zda není ve vazbě či výkonu trestu (dříve se prostřednictvím slovenského soudu žalovanému ani nepokusil doručit své písemnosti). Za této situace, kdy zatím nebylo provedeno dostatečné šetření ohledně bydliště žalovaného, nelze závěry soudu prvního stupně ohledně bydliště žalovaného považovat za správné. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. V něm soud prvního stupně své šetření ohledně bydliště žalovaného nastíněným způsobem doplní a poté znovu zváží, zda jsou soudy České republiky příslušné k projednání a rozhodnutí věci a podle výsledku svých šetření buď řízení znovu pro nedostatek pravomoci zastaví či v řízení o věci samé bude pokračovat. V takovém případě by se musel nejdříve vypořádat s námitkou místní nepříslušnosti soudu uplatněnou opatrovníkem žalovaného v podání z 26. 7. 2022. 10. V novém konečném rozhodnutí také soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). K tomuto výroku lze uvést, že soud prvního stupně zjevně chybně rozhodl podle ust. § 142 o. s. ř., neboť zastavuje-li soud řízení, o náhradě nákladů řízení rozhoduje podle ust. § 146 odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha dne 5. prosince 2022 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu