USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Terezy Jachura Maříkové věci žalobkyně: B., a.s., IČO xxx sídlem L., P. zastoupená advokátem JUDr. Ing. G., Ph.D. sídlem L., P. proti žalovanému: M. B., narozený xxx bytem P., P., Slovenská republika o zaplacení 78 596,98 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu ze dne 8. prosince 2021, čj. 41C 134/2020 – 71, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Výrokem I. shora označeného usnesení soud prvního stupně zastavil řízení. Výrokem II. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve třetím výroku bylo rozhodnuto o vrácení části soudního poplatku ve výši 3 144 Kč žalobkyni. 2. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně nejprve rekapituloval, že se žalobkyně žalobou domáhá po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 78 596,98 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o úvěru ze dne 27. 6. 2008, z níž byl žalovanému poskytnut úvěr pro uhrazení kupní ceny vozidla ve výši 75 600 Kč. Žalovaný však neplnil svoji část smlouvy a sjednané splátky nehradil, proto žalobkyně od smlouvy o úvěru odstoupila s účinností k 25. 9. 2009. Soud prvního stupně dále posuzoval mezinárodní příslušnost českých soudů v projednávané věci. V předmětné věci se podle něj jedná o právní vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, který lze kvalifikovat jako smlouvu o úvěru, kterou se věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Na daný spor proto dopadá Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), publikované v Úředním věstníku Evropské unie L351/1 dne 20. 12. 2012, neboť je podle článku 66 odst. 1 použitelné na řízení zahájená dne 10. 1. 2015 a později. 3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci není dána pravomoc soudů České republiky. Mezi účastníky nebyla ve smyslu článku 19 Nařízení Brusel I bis sjednána po vzniku sporu prorogační dohoda, přičemž se jedná o právní vztah mezi žalobcem jako podnikatelem na straně jedné a žalovaným jako spotřebitelem na straně druhé. Z tohoto plyne, že je nutné postupovat ve smyslu článku 18 bodu 2 Nařízení Brusel I bis, tedy žaloba proti žalovanému může být podána pouze u soudů členského státu, v němž má žalovaný bydliště. 4. Soud prvního stupně nezjistil žádné místo pobytu, k němuž byl žalovaný v České republice hlášen. Žalovaný je státním občanem Slovenské republiky, který má trvalý pobyt evidován na adrese P., P. Na této adrese rovněž přebírá poštu. Na výzvu soudu prvního stupně se žalovaný nevyjádřil, ani jiným způsobem nedal najevo, že se účastní řízení. Mezinárodní příslušnost českých soudů proto není podle soudu prvního stupně dána, a proto řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil s odkazem na ust. § 146 odst. 2 větu prvou o. s. ř. za použití argumentu a contrario. Žalobce tím, že podal svoji žalobu u nepříslušného soudu, zavinil zastavení řízení, a byl by povinen hradit náklady řízení ostatním účastníkům. Žalovanému ale žádné náklady nevznikly. Rozhodnutí o vrácení části soudního poplatku soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení § 10 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 5. Podáním ze dne 20. 12. 2021 se žalobkyně proti shora označenému usnesení v celém rozsahu odvolala. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se řízení nezastavuje. Namítala, že strany si v daném případě sjednaly prorogační dohodu ve smyslu článku 19 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel tuto dohodu s žalovaným v článku 10 smlouvy o úvěru, podle něhož je věřitel oprávněn uplatňovat svoje nároky i u soudu příslušného podle jeho sídla (§ 89a o. s. ř.). Nadto měli právní předchůdce žalobkyně i žalovaný v době uzavření úvěrové smlouvy sídlo, resp. bydliště v České republice. 6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. správnost napadeného rozhodnutí, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Shodně se závěry soudu prvního stupně odvolací soud předesílá, že žalovaný je občanem Slovenské republiky, tj. státním příslušníkem jiného členského státu Evropské unie, proto je namístě při posuzování mezinárodní soudní příslušnosti postupovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení“), které má při aplikaci přednost před vnitrostátní právní úpravou. Tato evropská právní úprava je založena na zásadě, podle níž lze státního příslušníka jednoho členského státu žalovat v jiném členském státě Evropské unie, má-li zde bydliště nebo za splnění dalších kritérií (viz článek 4 nařízení). Státní příslušnost takové osoby není rozhodná. 8. Námitku žalobkyně, podle níž byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena dohoda o mezinárodní soudní příslušnosti ve smyslu ustanovení čl. 19 odst. 3 nařízení, je třeba odmítnout. Jak vyplynulo z článku 10 předmětné smlouvy o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla, smluvní strany zde ujednaly oprávnění věřitele uplatnit svůj nárok ze smlouvy rovněž u soudu svého sídla v souladu s ustanovením § 89a o. s. ř. Součástí ujednání je rovněž prohlášení dlužníka v osobě žalovaného, že s takovou dohodou o místní příslušnosti souhlasí. Z uvedeného plyne, že taková dohoda vůbec není dohodou o mezinárodní příslušnosti, nýbrž jen o příslušnosti místní (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1860/2015, dostupné z www.nsoud.cz). Rovněž nelze přehlédnout, že prorogační dohoda byla uzavřena mezi podnikatelem a nepodnikatelem (spotřebitelem), čemuž procesní úprava účinná před 1. lednem 2014 nebránila. Ustanovení § 89a o. s. ř. ve znění účinném po tomto datu však již platné sjednání prorogační doložky s nepodnikatelem neumožňuje. Účinnou se přitom prorogační dohoda stane teprve zahájením řízení. V řízeních zahájených po 1. lednu 2014 proto nelze k dohodám uzavřeným před tímto datem přihlížet. Podmínky dohody o mezinárodní soudní příslušnosti ve smyslu článku 19 odst. 3 nařízení nadto nemohly být splněny už jen proto, že nic nenasvědčuje, že by žalovaný v době uzavření smlouvy měl bydliště v České republice, tj. v témže členském státě jako právní předchůdce žalobkyně. V předmětné smlouvě o úvěru, uzavřené dne 27. 6. 2008, byla za bydliště žalovaného označena jeho adresa na Slovensku. Tvrzení žalobkyně o jeho bydlišti na české adrese v J. je zjevně nesprávné. Ze všech těchto důvodů není namístě závěr, že by byla v daném případě mezinárodní příslušnost českých soudů dána na základě dohody smluvních stran. 9. Příslušnost soudů České republiky nebyla založena podle čl. 26 nařízení, neboť žalovaný se řízení aktivně neúčastnil. 10. Odvolací soud je přesvědčen, že rozhodnými okolnostmi pro určení mezinárodní příslušnosti soudu představuje v daném případě jednak skutečnost, že žalovaný byl při uzavírání předmětné smlouvy v pozici spotřebitele, jednak to, že peněžité plnění, poskytnuté na základě smlouvy o úvěru ze dne 27. 6. 2008, bylo účelově vázáno na koupi motorového vozidla. Jsou proto splněny podmínky zvláštní soudní příslušnosti ve sporech ze spotřebitelských smluv, která se podle článku 17 odst. 1 písm. b) nařízení uplatní mimo jiné také v případě úvěrových obchodů určených k financování koupě movitých věcí. V projednávaném případě se jedná právě o spotřebitelský úvěr tohoto druhu. Z článku 18 odst. 2 nařízení pak plyne pro tyto případy sporů požadavek, že podat žalobu proti spotřebiteli lze pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Ani odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nemá pochybnosti o tom, že bydlištěm žalovaného je adresa v obci P. ve Slovenské republice. Zde je podle sdělení slovenské policie hlášen k trvalému pobytu a na této adrese si rovněž v nalézacím řízení přebíral soudní písemnosti. Žalobkyní namítaná zvláštní příslušnost ve smyslu článku 7 odst. 1 nařízení, odvislá od místa splnění závazku (resp. místa poskytnutí služby) se zde neuplatní proto, že pravidlo obsažené v článku 17 odst. 1 písm. b) nařízení je vůči úpravě v článku 7 speciální, když výslovně pamatuje na účelově vázané úvěry. Mezinárodně příslušným je proto ve smyslu článku 18 odst. 2 nařízení v daném případě soud místa bydliště žalovaného ve Slovenské republice. 11. Odvolací soud proto shodně se závěry soudu prvního stupně uzavírá, že projednání shora označené věci není v pravomoci českých soudů (§ 7 o. s. ř.). Jako neodstranitelná překážka řízení může tato skutečnost vyústit pouze v zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, když řízení zastavil. Správnými shledal odvolací soud rovněž výroky o nákladech řízení, jakož i o vrácení části soudního poplatku žalobkyni. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil. 12. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když plně úspěšnému žalovanému žádné náklady v této fázi řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 4. března 2022 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu