USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a Mgr. Terezy Jachura Maříkové ve věci žalobkyně: N., a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátkou proti žalovanému: M. Z., narozený xxx bytem xxx, o zaplacení 46 659,25 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 2. prosince 2021, č. j. xxx, takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Výrokem I. shora označeného usnesení soud prvního stupně zastavil řízení. Výrokem II. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení. Ve třetím výroku bylo rozhodnuto o vrácení části soudního poplatku ve výši 867 Kč žalobkyni. 2. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně nejprve rekapituloval, že se žalobkyně žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 46 659,25 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o vydání kreditní karty, uzavřené dne 7. 2. 2017, kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně. 3. Soud prvního stupně dále shrnul výsledky zjišťování místa pobytu žalovaného. Konstatoval, že zjistil adresu pobytu žalovaného na xxx, kam následně úspěšně doručil stejnopis žaloby s výzvou k vyjádření, na kterou žalovaný nereagoval. 4. Stran posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soud prvního stupně uvedl, že je v daném případě třeba postupovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), s tím, že vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je vztahem podnikatele a spotřebitele. S odkazem na článek 17 odst. 1 písm. c) ve spojení s článkem 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis soud prvního stupně zdůraznil, že vzhledem k tomu, že předmětný úvěr byl bezúčelový, může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má bydliště. Ze zjištění soudu prvního stupně přitom vyplývá, že žalovaný neměl v České republice povolen žádný druh pobytu. K prorogační doložce, jejíž uzavření namítala žalobkyně, soud prvního stupně uzavřel, že po 1. lednu 2014 se nelze její existence ve vztazích mezi spotřebiteli a podnikateli úspěšně dovolat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že věc trpí nedostatkem pravomoci soudů České republiky a je proto namístě řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit. 5. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně podáním žaloby u nepravomocného soudu zastavení řízení zavinila, ale žalovanému žádné náklady nevznikly. O vrácení části soudního poplatku soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 6. Podáním ze dne 16. 12. 2021 se žalobkyně proti výroku I. shora označeného usnesení odvolala. Podle jejího názoru soud prvního stupně pochybil, neboť se nezabýval mezinárodní příslušností soudu ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení. Podle něj lze osobu žalovat v jiném členském státě, pokud v něm podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty služby. Proto lze v zásadě založit pravomoc soudů České republiky u všech sporů, vyplývajících z poskytnutých úvěrů a půjček. V daném případě byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, ustanovení nařízení o příslušnosti pro spory ze spotřebitelských smluv se proto v daném případě neuplatní. Bydliště žalovaného, významné právě jen pro posouzení příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv (čl. 18 odst. 2 nařízení), není proto v daném případě rozhodné. Vzhledem k tomu žalobkyně navrhla, aby odvolací soud výrok I. napadeného usnesení zrušil a vrátil mu věc k dalšímu projednání. 7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. správnost napadeného rozhodnutí, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 8. Shodně se závěry soudu prvního stupně odvolací soud předesílá, že žalovaný je občanem xxx, tj. státním příslušníkem jiného členského státu Evropské unie, proto je namístě při posuzování mezinárodní soudní příslušnosti postupovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení“), které má při aplikaci přednost před vnitrostátní právní úpravou. Tato evropská právní úprava je založena na zásadě, podle níž lze státního příslušníka jednoho členského státu žalovat v jiném členském státě Evropské unie, má-li zde bydliště nebo za splnění dalších kritérií (viz článek 4 nařízení). Státní příslušnost takové osoby tedy není rozhodná. 9. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně posoudil otázku mezinárodní soudní příslušnosti k projednání věci nesprávně. Jistě se lze ztotožnit se závěrem, že vztah mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byl nepochybně poměrem podnikatele a spotřebitele. O tom svědčí skutečnost, že žalovaný nebyl v úvěrové smlouvě označen identifikačním číslem nebo jiným způsobem, který by odkazoval k jeho podnikání. Rovněž lze potvrdit závěry soudu prvního stupně potud, že se žalobkyně nemůže dovolat účinků prorogační doložky. 10. Z obsahu žaloby a jejích příloh ovšem plyne, že nárok, uplatněný žalobkyní před soudem, vznikl z úvěrové smlouvy ke kreditní kartě, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 7. 2. 2017. Úvěr byl omezen úvěrovým rámcem do výše 50 000 Kč, aniž by bylo jeho čerpání vázáno na další podmínky. Z uvedeného je zřejmé, že se v daném případě nemůže jednat o spor ze spotřebitelského úvěru, určeného k financování koupě movité věci. Přitom právě při splnění této podmínky se podle článku 17 odst. 1 písm. b) nařízení uplatní omezení, vyplývající dále z článku 18 odst. 2 nařízení, podle něhož lze spotřebitele žalovat toliko u soudu členského státu, v němž má bydliště. Právě jen ve věcech úvěrů účelově vázaných na koupi movitých věcí platí ochrana spotřebitelů, spočívající v mezinárodní příslušnosti soudu bydliště spotřebitele. A contrario lze proto dovodit, že není-li poskytnutí spotřebitelského úvěru vázáno na další podmínky, je třeba nároky vzniklé z takového bezúčelového úvěru posoudit jako nároky ze smlouvy ve smyslu článku 7 odst. 1 nařízení. V případě poskytování služeb, o něž se v případě spotřebitelského úvěru nepochybně jedná, je podle posledně citovaného článku žalobce oprávněn podat žalobu i v členském státě, v němž měla být nebo byla služba poskytnuta. O tom, že byla smlouva uzavřena a úvěr poskytnut na území České republiky, není přitom pochyb. V takovém případě není místo bydliště žalovaného pro určení mezinárodní soudní příslušnosti rozhodné. Odvolací soud je proto přesvědčen, že mezinárodní příslušnost českých soudů je v daném případě dána. Podmínky pro zastavení řízení pro nedostatek pravomoci jako neodstranitelného nedostatku podmínek řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. tedy nebyly splněny. 11. S ohledem na to odvolací soud postupoval podle ustanovení § 220 o. s. ř. a výrok I. napadeného usnesení změnil tak, že se řízení nezastavuje, čímž byly odstraněny i závislé výroky II. a III. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha, dne 15. března 2022 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu