č. j. 4 Az 22/2021‑ 33   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobce:  X., narozený dne -    bytem -        zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Císařem    sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2   proti žalovanému:  Ministerstvo vnitra    sídlem Nad štolou 936/3, 170 34 Praha 7   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2021 č.j. OAM-183/ZA-ZA11-P15-2021 takto:   I.  Žaloba se zamítá. II.  Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění: I. Vymezení věci   1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“), jímž rozhodlo o žádosti žalobce podané dne 22. 3. 2021, tak, že žalobci se mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje. Žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí mu bylo doručeno dne 15. 6. 2021.   II. Žalobní body   2. Žalobce namítal, že rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, žalovaný nehodnotil shromážděné důkazy ve svém souhrnu, podstatné důkazy ignoroval, rozhodnutí není náležitě odůvodněno, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, výroková číst nedostála požadavkům na přesnost a určitost.   3. Měl za to, že jednotlivé důvody pro udělení azylu nebyly dostatečně posouzeny, odůvodnění je sice rozsáhlé, avšak skládá se převážně z konstatování zjištěných skutečností bez adekvátní reakce žalovaného, žalovaný si vystačil s tím, že žalobcem uvedený důvod není azylovým důvodem a Uzbekistán je bezpečnou zemí a nepřímo s tím, že se jedná o účelovou žádost. Žalovaný prakticky vůbec nezohlednil jím shromážděné podklady, nevázal je k aktuální situaci žalobce. Z hlediska ust. § 12 zákona o azylu žalovaný uvedl, že žalobce nebyl ve své vlasti členem politické strany, ani nevyvíjel žádnou činnost k uplatnění svých politických práv a svobod, takové odůvodnění je však nedostatečné a nepřezkoumatelné. Příslušné závěry a názory žalovaného jsou zcela protichůdné, svědčí o jeho nezájmu posoudit náležitě důvodnost žádosti žalobce, dále svědčí o zúžení tohoto institutu a podmínek jeho aplikace.   4. Vyjádřil pochybnosti nad objektivitou podkladů pořízených státními institucemi ČR, dokonce odborem žalovaného (vyjma norské zprávy), zájmem státu přitom není udělovat mezinárodní ochranu jednotlivcům. Úvahy žalovaného o účelovosti podané žádosti jsou pak dle jeho názoru pouhými spekulacemi.   5. Z hlediska udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu nelze posuzovat pouze nebezpečí hrozící ze strany státních orgánů, ale jakékoli nebezpečí v případě návratu, ze kterého by mohla hrozit azylově relevantní újma. Žalovaný se však nezabýval újmou, která může žalobci hrozit z důvodu nečinnosti příslušných orgánů Uzbekistánu, tedy nezájmem jeho ochrany před soukromým napadáním jeho osoby ze strany orgánů domovské země. Přitom se však žalovaný nelogicky zabývá skutečnostmi, které žalobce nikdy v průběhu řízení neuváděl a o které svou žádost neopírá. Oproti tomu žalobce poukazoval na zcela konkrétní a důvodné nebezpečí pro jeho život, zdraví a důstojnost, kdy mu hrozí fyzické násilí, jiná závažná pomsta nebo smrt, a na základě čehož připadá v úvahu minimálně udělení doplňkové ochrany; žalovaný to však bez řádného zdůvodnění odmítá.   6. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení a žalobci bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.   III. Vyjádření žalovaného   7. Žalovaný ve svém vyjádření nesouhlasil s obsahem žalobních námitek, neboť neprokazují, že by žalovaný porušil některé ustanovení správního řádu či zákona o azylu, odkázal na obsah správního spisu, trval na správnosti napadeného rozhodnutí. Měl za to, že zjistil skutečný stav věci, případ posoudil ve všech souvislostech, zabýval se všemi skutečnostmi uvedenými žalobcem a opatřil si též další potřebné podklady pro rozhodnutí týkající se politické situace v zemi a situace v oblasti dodržování základních lidských práv a svobod, po jejich zhodnocení žádné důvody pro udělení mezinárodní ochrany nezjistil.   8. Ohledně odůvodnění neudělení doplňkové ochrany odkázal na strany 6-7 napadeného rozhodnutí.   9. Odmítl, že by nebyly dostatečné vazby mezi rozhodnutím a jeho podklady, naopak je zřejmé, že žalovaný posuzoval důvody uvedené žalobcem v kontextu zpráv o zemi původu, žalobce měl možnost se k podkladům vyjádřit, ale žádné konkrétní materiály nenavrhl.   10. Bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti žalobce je obava z výhrůžek ze strany soukromé osoby. Uvedl, že mezinárodní ochranu nelze automaticky udělit všem osobám pocházejícím ze země s nižším stupněm demokracie, z hlediska ust. § 12 písm. b) zákona o azylu jde o prospektivní rozhodování, je zkoumána možnost budoucího pronásledování, pracuje se s pojmem strachu jako subjektivním prvkem a odůvodněností strachu z pronásledování jako objektivním prvkem, je využíván standard přiměřené pravděpodobnosti, tato možnost musí být reálná, nikoli hypotetická. Žalobce v zemi původu neměl potíže se státními orgány, předvolání týkající se jeho náboženského vyznání neměla na jeho osobu žádný dopad, neměl ani potíže vycestovat a opakovaně se do země původu vracet, s tím se ztotožnil též Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č.j. 58 Az 4/2018-27 ze dne 28. 3. 2019.   11. Námitky ohledně dokazování jsou pouze obecné, když dokazování bylo provedeno podrobně a úplně, rozhodnutí je srozumitelně odůvodněné. Je to právě žalobce, kdo má v daném řízení povinnost tvrzení, měl dostatek příležitostí, aby tuto povinnost splnil, skutkový stav byl zjištěn dostatečně, žalovaný si též opatřil aktuální informace o zemi původu.   12. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.   IV. Obsah správního spisu   13. Ze správního spisu soud zjistil tyto pro řízení podstatné skutečnosti:   14. Žalobce podal dne 22. 3. 2021 žádost o mezinárodní ochranu, uvedl, že nemá žádné politické přesvědčení, není členem politické strany ani jiné skupiny, je svobodný a bezdětný, je zdráv, do ČR přicestoval dne 30. 7. 2019 autobusem, měl lotyšské pracovní vízum 2019, o mezinárodní ochranu žádá, protože autem srazil člověka, šlo o dopravní nehodu, rodiče toho muže mu vyhrožovali, proto se raději nechce vracet, jiné důvody nemá.   15. Při pohovoru dne 31. 3. 2021 uvedl, že od roku 2019 se v ČR zdržuje nelegálně, pracoval tady, v březnu mu cizinecká policie udělila výjezdní příkaz, popsal autonehodu ve státě původu v lednu 2019, kdy autem srazil muže, který byl pak v nemocnici se zlomenou nohou a měl poraněná játra, řešila to policie, žalobce mu musel hradit léčení jako odškodné, jinak potrestán nebyl, tím ta věc oficiálně skončila, vyhrožovali mu však rodiče toho muže, a to smrtí, jejich syn po půl roce od nehody zemřel, jeho rodiče potkali žalobce v dubnu 2019 na ulici, byli na něj sprostí, vyhrožovali mu a došlo k fyzické potyčce, žalobce to šel oznámit na policii, policie je přivezla a vyslýchala je, pak je pustili. Rodiče mu pak ještě jednou volali a vyhrožovali mu. Žalobce se rozhodl věc vyřešit tím, že opustí Uzbekistán a odjede do ČR, jiné možnosti ho nenapadly. Žalobce ve státě původu neměl žádné problémy se státní správnou, policií ani soudy. To jsou všechny důvody, pro které žádá o mezinárodní ochranu.   16. Dle závazného stanoviska k možnosti vycestování cizince ze dne 16. 9. 2019 ev. č. ZS50581 je vycestování žalobce do Republiky Uzbekistán možné, ze stanoviska vyplývá, že s žalobcem bylo dne 23. 8. 2019 zahájeno správní řízení o správním vyhoštění z důvodu, že v ČR pobýval bez platného oprávnění k pobytu, v průběhu řízení žalobce sdělil, že nebude vypovídat a vyjádří se písemnou formou, takové vyjádření však nepodal. Ve stanovisku správní orgán neshledal žádné skutečnosti, na základě kterých by žalobci v případě návratu do vlasti mohlo hrozit skutečné nebezpečí ve smyslu ust. § 179 zákona o pobytu cizinců, svou vlast opustil dobrovolně a bez problémů, neuvedl, že by mu v případě návratu měly hrozit jakékoli potíže.   17. Žalovaný shromáždil tyto podklady týkající se situace v Uzbekistánu: Informace MZV ČR č.j. 106865-6/2021-LPTP ze dne 20. 4. 2021, Informace OAMP – Uzbekistán – Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 25. 2. 2021, Informace norského Centra informací o zemích původu LANDINFO – Uzbekistán: změny v oblasti lidských práv ze dne 20. 12. 2019.   18. Dne 3. 5. 2021 se žalobce dostavil k seznámení se s podklady pro rozhodnutí, nechtěl se s nimi seznámit, ani se k nim vyjádřit, s tím, že případně některé materiály doloží ještě v budoucnu. Následně však již žádné materiály nedoložil.   19. Dne 13. 5. 2021 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, v odůvodnění neshledal naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12, § 13, § 14, § 14a ani § 14b zákona o azylu, shrnul tvrzení uvedená žalobcem v průběhu správního řízení, zjistil, že tvrzeným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je obava žalobce z výhrůžek smrtí ze strany rodičů muže, jehož srazil při autonehodě, o udělení mezinárodní ochrany žalobce požádal poté, co mu byl pro jeho nelegální pobyt v ČR uložen výjezdní příkaz. Vyšel též ze závazného stanoviska k vycestování ev. č. ZS50581 a ze shora uvedených informací, které shromáždil ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Uzbekistánu.   20. Shledal, že žalobce neuplatňoval v domovském státě žádná politická práva ani svobody, a nemohl být tedy z toho důvodu ani pronásledován, nezmínil ani žádné problémy, tím méně politického charakteru, s uzbeckými státními orgány či bezpečnostními složkami, které by jej vedly k odjezdu z vlasti, nesplňuje tedy podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu. Zároveň neshledal, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu nebo že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti, důvody uvedené v tomto ustanovení jsou taxativní, žádné jiné jim nelze podřadit, žalobce nezmínil žádnou diskriminaci své osoby v domovském státě, která by byla zapříčiněna těmito azylově relevantními důvody, ani žádné problémy, které by s uzbeckými státními orgány před svým odjezdem měl, důvodem jeho odchodu byla obava z výhrůžek smrtí ze strany rodičů muže, kterého srazil při autonehodě. K těmto potížím uvedl, že je nelze podřadit pod pronásledování ve smyslu ust. § 2 odst. 4 zákona o azylu, jde o potíže soukromého charakteru, nikoli se státními orgány, poukázal též na vymezení dle ust. § 2 odst. 6 zákona o azylu, takové okolnosti však zjištěny nebyly, pokud vůbec jednání rodičů sraženého muže neslo znaky protiprávnosti, žalobce mohl a měl využít mechanismů, které mu k ochraně jeho osoby umožňuje vnitrostátní právní řád, žalobce tak ostatně učinil, incident oznámil na policii, která se jeho oznámením zabývala, rodiče předvedla a vyslýchala. Žalobci se tedy dostalo pomoci ze strany státních orgánů Uzbekistánu, není žádný důvod se domnívat, že by se mu takové pomoci či ochrany nemělo v budoucnu dostat. Upozornil, že žalobce vlast opustil až v červenci 2019, tedy s odstupem několika měsíců od incidentu, a nikoli pod tlakem tíživých okolností, ale plánovitě za účelem práce, o čemž svědčí lotyšské pracovní vízum. S ohledem na podání žádosti poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění a vydán výjezdní příkaz, považoval tuto žádost za účelovou. Z důvodu legalizace pobytu však mezinárodní ochranu nelze poskytnout, žalobce svou pobytovou situaci může řešit pomocí zákona č. 326/1999 Sb. Důvody pro udělení azylu dle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu neshledal.   21. Neshledal ani důvody k udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu, tedy ani žádný důvod hodný zvláštního zřetele, zjistil, že žalobce je dospělou, svéprávnou osobou, která byla a je schopna si zajistit prostředky na živobytí prací, je zdráv, jediné zjištěné rodinné vazby žalobce jsou rodiče žijící v Uzbekistánu, na udělení humanitárního azylu není právní nárok a žalobce se ho výslovně nedomáhal, je udělován pouze za výjimečných okolností, takové však v daném případě neshledal.   22. Zabýval se tím, zda žalobce splňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany, poukázal na materiály, ze kterých vycházel a které jsou součástí správního spisu. Shledal, že v případě návratu nehrozí žalobci vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti (trest smrti uzbecký právní systém neumožňuje), ani nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, neboť žalobce neměl nikdy ve vlasti konkrétní problémy se státními orgány ani s bezpečnostními složkami, svou vlast opustil se svým cestovním dokladem a platným vízem, přes oficiální hraniční přechod, s vědomím státních orgánů, nikdo mu v tom nebránil. Zabýval se detailně též situací v Uzbekistánu, a to zejména z hlediska obecných pravidel pro vycestování občanů a jejich návrat do vlasti, zjistil, že státní orgány pod novým vedením začaly pod tíhou ekonomické reality podporovat pracovní pobyty svých občanů v zahraničí, přičemž žalobce rovněž využil možnost legálně vycestovat za prací. I když obecně Uzbekistán nelze označit za zemi s vysokým stupněm demokracie, žalobce žádné konkrétní potíže ve vztahu k zemi svého původu nedeklaroval, opustil zemi legálně na základě platných dokladů, problémy se státními orgány neměl, nelze tudíž předpokládat, že by byl po svém návratu do vlasti za svůj pobyt v zahraničí, za překročení platnosti uděleného víza či za svou azylovou žádost postihován či dokonce ohrožen nebezpečím vážné újmy ve smyslu zákona o azylu. Shledal, že žalobci přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu nehrozí. Dospěl k závěru, že v případě návratu žalobce do vlasti zde není ani hrozba vážného ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, neboť žádný takový konflikt na území Uzbekistánu neprobíhá, ani nehrozí, že by případné vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Shledal, že žalobce podmínky pro udělení doplňkové ochrany nesplňuje.   V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze   23. Městský soud v Praze o věci samé rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), jelikož žalobce a žalovaný souhlasili s projednáním věci bez jednání.   24. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.   25. Soud shledal, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí, když žalovaný jasně a srozumitelně uvedl, z jakých podkladů vycházel a jaká skutková zjištění z nich učinil, nelze mu přitom vytýkat, že podrobně rekapituloval obsah výpovědi žalobce, když právě jeho tvrzení podstatným způsobem definují rámec skutečností posuzovaných v rámci řízení o mezinárodní ochranu. Podle konstantní judikatury totiž správní orgán zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí v prvé řadě z žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41). Žalovaný tyto požadavky respektoval, když vyšel z konkrétních tvrzení žalobce a tyto uvedl do souvislostí s příslušnými ustanoveními zákona o azylu, na základě kterých by žalobci případně mohla být poskytnuta mezinárodní ochrana; k tomu uvedl své srozumitelné úvahy, proč dle jeho názoru v jednotlivých případech žalobce podmínky pro udělení mezinárodní ochrany nesplňuje.   26.  Z hlediska ust. § 12 písm. a) zákona o azylu žalovaný vyšel z toho, že žalobce nemá žádné politické přesvědčení a ve vlasti žádnou politickou aktivitu nevyvíjel, neměl ani žádné potíže politického charakteru. Je tudíž zcela adekvátní, pokud žalovaný na tomto podkladě dospěl k závěru, že žalobce nebyl ve vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod a azyl podle ust. § 12 písm. a) zákona o azylu neudělil. O nepřezkoumatelnost se zde nejedná, žalobce ani dostatečně nespecifikoval, v čem by dle jeho názoru měla nepřezkoumatelnost spočívat.   27. Ani v případě hodnocení podmínek dle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu soud namítaná pochybení neshledal, žalovaný zde rozebral konkrétní tvrzení žalobce, kterými odůvodnil svou žádost o mezinárodní ochranu, tedy popisované vyhrožování rodičů člověka, kterého srazil v autě, žalovaný přehledně vysvětlil, proč se nemůže jednat o azylově relevantní pronásledování, a to mimo jiné z důvodu, že žalobce má v případě takového jednání v domovském státě k dispozici prostředky vnitrostátní ochrany, které ostatně již využil. Žalovaný tedy uvedl dostatečné úvahy k tomu, proč naplnění důvodů pro udělení azylu dle předmětného ustanovení neshledal. V daném případě se jednalo o potíže žalobce se soukromými osobami, přičemž dle konstantní judikatury správních soudů takové jednání může zakládat azylově relevantní důvod pouze v případě, že státní orgány nejsou schopny nebo ochotny zajistit proti takovému jednání odpovídající ochranu; na to žalovaný v napadeném rozhodnutí poukázal. K tomu lze odkázat na příslušná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tj. rozsudek ze dne 31. 10. 2003 č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, rozsudek ze dne 27. 8. 2003 č. j. 4 Azs 5/2003 – 51 a rozsudek ze dne 10. 3. 2004 č. j. 3 Azs 22/2004 – 48. V této souvislosti lze pouze doplnit, že tvrzené problémy žalobce se soukromými osobami ani nebyly zapříčiněny důvody ve smyslu ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávané politické názory.   28. Ve smyslu shora uvedené judikatury se žalovaný zabýval dostupností vnitrostátní ochrany v konkrétním případě žalobce, shledal, že žalobce se obrátil na policii, která se daným incidentem zabývala, předvedla osoby, které se měly vůči žalobci dopouštět nežádoucího jednání, tyto osoby vyslechla. Ve shodě se žalovaným je tak třeba uvést, že žalobci byla v daném případě pomoc ze strany státních orgánů poskytnuta. Z doby poté, co došlo k tomuto incidentu, již žalobce, s výjimkou jednoho telefonátu, žádné závadné jednání ze strany soukromých osob vůči své osobě nepopisoval, i když ve státě původu ještě několik měsíců setrval.   29. Z toho je zřejmé, že žalobci byla proti tvrzenému jednání ve státě původu dostatečně účinná ochrana fakticky poskytnuta. V takové situaci by bylo nadbytečné, kdyby se žalovaný na základě shromážděných podkladů zabýval dále otázkou, zda a jaké prostředky ochrany má žalobce proti nežádoucímu jednání v domovském státě právně i reálně k dispozici. Shromážděná skutková zjištění byla pro posouzení daného případu dostatečná, nedošlo tudíž ani k porušení zásady materiální pravdy dle ust. § 3 správního řádu.   30. Soud neshledal důvodné ani námitky ve vztahu k posouzení doplňkové ochrany. Skutečnosti tvrzené žalobcem totiž vůbec neindikují, že by žalobce mohl být při svém návratu do domovského státu ohrožen reálnou a bezprostřední hrozbou mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Z hlediska incidentu s rodiči muže, kterého žalobce srazil autem a který později zemřel, totiž popsané jednání spočívalo převážně v rovině výhrůžek, jednou došlo při jejich setkání k vzájemné fyzické třenici, kdy však žalobce ani nepopisoval, že by mu bylo nějak fyzicky ublíženo, policie následně na žádost žalobce zasáhla a předmětné osoby nechala předvést. Následně již k setkání s danými osobami nedošlo, žalobce popsal výskyt jednoho telefonátu z jejich strany za období několika měsíců. Takové okolnosti se nijak neblíží situaci, kdy by žalobci pro případ návratu do domovského státu ze strany těchto osob mohlo hrozit nebezpečí vážné újmy. Nelze tak vytýkat žalovanému, že se popsanými okolnostmi již v souvislosti s ust. § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu blíže nezabýval, neboť tyto skutečnosti jsou na zcela jiné úrovni, než riziko mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání.   31. Oproti tomu je však adekvátní, pokud žalovaný na podkladě zpráv o zemi původu zkoumal, zda žalobci nehrozí v domovském státě postih či újma v souvislosti s jeho pobytem v zahraničí, překročením platnosti uděleného víza či podáním žádosti o mezinárodní ochranu. Tato konkrétní okolnost se totiž situace žalobce týká resp. reálně může týkat, když žalobce v České republice pobývá již přes dva roky.   32. K námitce ohledně neobjektivnosti podkladů, ze kterých žalovaný vycházel, soud uvádí, že informace o zemi původu (ust. § 23c písm. c) zákona o azylu) mají být relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů, jakož i transparentní a dohledatelné (k tomu viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 – 71 a ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, č. 1825/2009 Sb. NSS). Soud shledal, že podklady shromážděné žalovaným, tedy Informace MZV ČR č.j. 106865-6/2021-LPTP ze dne 20. 4. 2021 a Informace OAMP – Uzbekistán – Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 25. 2. 2021, tyto požadavky splňují, neboť vycházejí z řady odborných zdrojů, které jsou v nich přesně uvedeny, přičemž se jedná o informace a zprávy jednotlivých organizací a institucí odlišných od žalovaného (např. Amnesty International, Human Rights Watch, Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, Ministerstvo zahraničních věcí USA, Radio Free Europe/Radio Liberty, OSCE, OSN), příp. informace ČTK o situaci v Uzbekistánu. Na základě těchto podkladů tedy skutkový stav byl zjištěn dostatečně pro posouzení věci, daná námitka žalobce není důvodná. Žalobce měl též možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí, k tomuto úkonu se dostavil, avšak s podklady se neseznámil, nenavrhl jejich doplnění.   33. Ani z hlediska formulace výroku rozhodnutí soud nezjistil žádné nedostatky, když daný výrok je dostatečně určitý a srozumitelný, je z něj zřejmé, o jaké žádosti žalobce bylo rozhodnuto, jakým způsobem a podle jakých zákonných ustanovení. Oproti tomu námitka žalobce je v tomto směru zcela nekonkrétní.   34. Soud rovněž souhlasí s hodnocením žalovaného, že daná žádost o mezinárodní ochranu vykazuje znaky účelovosti, což lze dovodit zejména z toho, že žalobce v České republice pobýval od července 2019, a to za účelem práce, pobýval zde nelegálně, bylo mu uděleno správní vyhoštění, o mezinárodní ochranu požádal až poté, co mu byl udělen výjezdní příkaz.   35. Soud poukazuje na to, že institut mezinárodní ochrany lze použít pouze v odůvodněných případech. Představuje formu mimořádné pomoci lidem z oblastí, kde hrozí porušování jejich práv ve smyslu mezinárodních konvencí, nikoli poslední prostředek k zabránění opuštění území ČR. Není možné jej ani zaměňovat s jinými formami pobytu cizinců, které upravuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004-94, uvedl: „Azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Jak je patrné, zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na "složitost mechanizmů“, které tento upravuje.“   36. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.   37. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.   Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Praha 2. února 2022   Mgr. Kateřina Peroutková, v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje L. H.