6 Af 8/2020-60 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY   Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci   žalobbkyně: Geotermální energie pro občany o.p.s., se sídlem U náspu 546/1, Liberec, zastoupena Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha 5   proti   žalovanému:  Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1,   proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2019, č.j. MF-28473/2019/1203-17-RK,        takto:   I. Rozhodnutí ministryně financí ze dne 20. 12. 2019, č.j. MF-28473/2019/1203-17-RK, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.   II. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobkyni částku 13 242 Kč do jednoho (1) měsíce od právní moci rozsudku do rukou Mgr. Karla Volfa, advokáta.   Odůvodnění    Žalobou se žalobkyně domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým byl zamítnut její rozklad do rozhodnutí (usnesení) ministerstva financí ze dne 17. 10. 2019, čj. MF-14693/2019/1203-15. Žalobkyně podala u žalovaného dne 4. 6. 2019 návrh podle § 141  zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „správní rád“), na zahájení sporného řízení proti Regionální radě regionu soudržnosti Severovýchod ze smlouvy o poskytnutí dotace č. LB/1128/S ze dne 28. 4. 2011 o zaplacení částky 55.997.598,34 Kč s příslušenstvím. Žalované ministerstvo vyměřilo platebním výměrem č. 10/2019 ze dne 10. 6. 2019 správní poplatek ve výši 1 000 000 Kč (dále také jen „platební výměr“), napadeným rozhodnutím byl zamítnut rozklad proti usnesení, jímž bylo správní řízení z důvodu nezaplacení správního poplatku zastaveno.    V odůvodnění napadeného rozhodnutí je mj. k rozhodovacímu důvodu uvedeno, že platební výměr nabyl právní moci, čímž muselo být řízení zastaveno, neboť správní poplatek nebyl zaplacen. Je odkázáno na zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o správních poplacích“), a to jeho ust. § 2 odst. 1 a položku 25a písm. b) sazebníku k tomuto zákonu, dále ust. § 8 odst. 5 s tím, že u shora uvedené položky sazebníku není připuštěna možnost snížit nebo zvýšit tento poplatek, ani možnost upustit od jeho vybrání, proto nedostatek peněžních prostředků na zaplacení poplatku nemůže být důvodem pro osvobození poplatku.   Žalobkyně v žalobě namítá, že napadeným rozhodnutím je jí odepřen přístup ke spravedlivému rozhodnutí. Spory z veřejnoprávní smlouvy musí být zahájeny u správního orgánu místo soudu, přestože jde o obdobná sporná řízení. V řízení před soudem je však možné účastníka osvobodit od placení soudního poplatku. Ve věci správního poplatku však tato možnost výslovně chybí.   Žalobkyně nemá finanční prostředky, z kterých by vyměřený správní poplatek mohla zaplatit. V důsledku je vyloučena z jakéhokoliv domáhání se svých práv z veřejnoprávní smlouvy. Takové odepření spravedlnosti považuje za protiústavní. Skutečnost, že žalobkyně se nemůže domoci ochrany svých práv, považuje za rozporné se základními zásadami spravedlivého procesu.   Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Podle něj byl správní poplatek vyměřen v zákonné výši. K porušení základních práv žalobce nedošlo, neboť poplatek nebyl zaplacen. Žalovaný poukázal na judikaturu ESLP, podle které soudní poplatek sám o sobě není omezením práva na přístup k soudu, které by bylo neslučitelné s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poukázal na různá rozhodnutí správních soudů, která vycházela z toho, že správní poplatek je nutné zaplatit, a není možné jeho prominutí.   Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně byla již účastnicí jiných sporných řízení, a proto povinnost zaplatit správní poplatek a nemožnost jeho prominutí jí musela být známa. Žalovaný dodal, že nárok žalobkyně je také zjevně neopodstatněný. Žalobkyně projekt nikdy nedokončila a projekt byl zastaven z důvodu podezření z dotačního podvodu.    Při ústním jednání účastníci na svých procesních stanoviscích setrvali.   Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto.    Při posouzení věci soud plně odkazuje na zdejší rozsudek ze dne 17. června 2020, čj. 14 Af 55/2019-37, který sice byl zrušen Nejvyšším správním soudem a žaloba byla zároveň odmítnuta (žaloba napadala samotné rozhodnutí ve věci platebního výměru), věcná správnost tohoto rozsudku však nebyla nijak Nejvyšším správním soudem zpochybněna. Účastníkům rozsudek musí být znám, neboť byli tíž, jako v tomto soudním řízení. Soud při posouzení důvodnosti podané žaloby proto odkazuje na odůvodnění rozsudku čtrnáctého senátu: „23. Městský soud předně nemá pochyb o tom, že na dané řízení je čl. 6 Úmluvy aplikovatelný. Žalobkyně u žalované zahájila řízení o náhradě škody za nezákonně ukončený projekt ve výši přislíbené dotace. Nárok na náhradu škody proti státu je majetkoprávním nárokem a spadá pod civilní řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy (viz např. rozsudek ESLP ve věci Werner proti Rakousku ze dne 24. 11. 1997, č. 21835/93, § 38).   24. Čl. 6 Úmluvy ve své civilní části se zásadně týká až fáze před soudem. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) jsou však výjimkou případy, kdy podmínkou předložení věci soudu je její projednání před jiným, například správním, orgánem (rozsudek ESLP ve věci König proti Německu ze dne 28. 6. 1978, č. 6232/73, § 98). V takovém případě se již v předsoudní fázi aplikují některé aspekty práva na spravedlivý proces. 25. Dle městského soudu tato situace nastala i v nyní posuzovaném případě. Žalobkyně zahájila řízení ve věci sporu z veřejnoprávní smlouvy podle § 141 správního řádu. Spory z veřejnoprávních smluv, včetně smluv o poskytnutí dotace, rozhoduje dle § 169 správního řádu příslušný správní orgán (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2013, č. j. 9 Afs 38/2013-53). Žalobkyně tak byla povinna zahájit toto sporné správní řízení a nemohla se přímo obrátit na civilní soud. Je tedy nutné některé aspekty práva na spravedlivý proces v čl. 6 odst. 1 Úmluvy aplikovat již na řízení podle § 141 správního řádu, které je vedeno před žalovaným.   26. Z judikatury ESLP je zřejmé, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje i právo na přístup k soudu (viz již rozsudek ESLP ve věci Golder proti Spojenému království ze dne 21. 2. 1975, č. 4451/70). Toto právo ale není absolutní a může být omezeno. Jakákoli vnitrostátním právem stanovená omezení však nesmí omezovat přístup k soudu takovým způsobem či do té míry, aby bylo právo dané osoby zasaženo v samotné své podstatě. Omezení jsou v souladu s čl. 6 odst. 1 EÚLP pouze tehdy, pokud sledují legitimní cíl a pokud existuje rozumná rovnováha mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (viz např. rozsudek ESLP ve věci Ashingdane proti Spojenému království ze dne 28. 5. 1985, č. 8225/78, § 57). 27. Jedním z možných omezení práva na přístup k soudu je zaplacení soudního poplatku. Žalovaný má pravdu, pokud tvrdí, že povinnost zaplatit soudní poplatek v souvislosti s podáním žaloby k civilním soudům nemůže být považována za omezení práva na přístup k soudu, které by bylo samo o sobě neslučitelné s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Žalovaný však pomíjí, že podstatné je zde sousloví „samo o sobě“, a že tento princip v judikatuře ESLP je ihned následován pravidlem, že výše poplatku posuzována ve světle zvláštních okolností daného případu, včetně povinnosti dotyčné osoby poplatek v takové výši zaplatit, je faktor, který hraje roli při rozhodnutí, zda takové osobě bylo či nebylo zachováno právo na přístup k soudu (viz např. rozsudek ESLP ve věci Kreuz proti Polsku ze dne 19. 6. 2001, č. 28249/95, § 60). V konkrétním případě tedy nadměrná výše poplatku, který navrhovatel není schopen zaplatit, může představovat porušení práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 28. Evropský soud pro lidská práva se ve své judikatuře již mnohokrát zabýval otázkou, zda konkrétní výše poplatku nebrání jednotlivci v přístupu k soudu způsobem, že by již došlo k porušení práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je zřejmé, že v prvé řadě musí být vnitrostátní orgány oprávněny vůbec takové posouzení učinit. Pokud vnitrostátní orgány nemají vůbec pravomoc v daném případě posoudit, zda navrhovatel je schopen stanovený poplatek zaplatit a pokud zjistí, že není, jeho výši snížit či zcela prominout, tak nelze zajistit, že v konkrétním případě nedojde k porušení práva na přístup k soudu. Proto ESLP ve své judikatuře dovodil, že nemožnost vnitrostátního orgánu zkoumat finanční situaci navrhovatele je sama o sobě porušením práva na přístup k soudu (viz např. rozsudky ve věci Clionov proti Moldavsku ze dne 9. 10. 2007, č. 13229/04, § 41; Tudor-Comert proti Moldavsku ze dne 4. 11. 2008, č. 27888/04, § 38; Paykar Yev Haghtanak Ltd proti Arménii ze dne 20. 12. 2007, č. 21638/03, § 49). 29. Podle městského soudu jsou tato pravidla z judikatury ESLP plně aplikovatelná na nyní posuzovaný případ. Pokud žalovaný nijak neposoudil schopnost žalobkyně skutečně zaplatit správní poplatek ve výši 1 000 000 Kč a následně řízení pro nezaplacený správní poplatek zastavil, je tak žalobkyně zbavena i věcného projednání jejího nároku před soudem. Podle soudu tedy principy práva na přístup k soudu musí v daném případě platit i pro přístup ke správnímu orgánu, který je podmínkou následného přístupu k soudu. 30. Podle ministryně financí jí však zákon neumožňuje posoudit majetkovou situaci žalobkyně a případně rozhodnout o snížení nebo prominutí správního poplatku. Dle městského soudu taková situace by však byla porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak je zřejmé z výše uvedené judikatury ESLP. 31. Podle čl. 1 odst. 2 Ústavy přitom Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Z tohoto ustanovení pro žalovaného jako orgán veřejné moci vyplývá závazek ve své činnosti závazky z mezinárodního práva, včetně Úmluvy, dodržovat. V tomto kontextu judikatura Ústavního soudu stanoví pro orgány veřejné moci povinnost tzv. ústavněkonformního výkladu zákona (viz např. nálezy II. ÚS 2398/18, bod 66; I. ÚS 185/04). Ústavněkonformní interpretace zákona znamená, že pokud je více možných interpretací předpisu, přičemž jeden by vedl k výsledku, který by byl v rozporu se základními právy účastníků řízení a druhý nikoliv, je nutno zvolit ten druhý. Podle Ústavního soudu: „ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, jelikož ochrana základních práv a svobod je úlohou všech orgánů veřejné moci“ (II. ÚS 2398/18, bod 66). Vzhledem k tomu, že Úmluva je dle Ústavního soudu součástí ústavního pořádku, platí tato povinnost interpretace zákona co možná nejvíce v souladu se základními právy i pro práva vyplývají z Úmluvy. 32. Ministryně financí však došla k názoru, že § 8 zákona o správních poplatcích ve spojení s přílohou k zákonu mu v případě návrhu žalobkyně neumožňuje posoudit konkrétní finanční situaci žalobkyně a případně poplatek snížit nebo prominout. Městský soud tento názor nesdílí. Ministryně totiž zcela přehlédla, že podle § 8 odst. 1 písm. e) zákona o správních poplatcích jsou od poplatků osvobozeny fyzické nebo právnické osoby, stanoví-li tak mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána. Toto ustanovení dle městského soudu bezpochyby umožňuje správní poplatek zčásti nebo zcela prominout, pokud by neprominutím došlo k porušení mezinárodní smlouvy, tedy i čl. 6 Úmluvy. Ustanovení § 8 odst. 1 písm. e) zákona o správních poplatcích tedy umožňuje ústavněkonformní výklad zákona, který zabezpečí, že nedojde k porušení základního práva na přístup k soudu účastníků sporného správního řízení podle § 141 správního řádu. 33. S ohledem na § 8 odst. 1 písm. e) zákona o správních poplatcích v souvislosti s čl. 6 odst. 1 Úmluvy je tedy žalovaný i ministryně povinna posoudit finanční situaci žalobkyně. V případě, že zjistí, že není v majetkových možnostech žalobkyně poplatek stanovený ve výši 1 000 000 Kč zaplatit, je žalovaný oprávněn jeho výši snížit, případně i zcela prominout.“.    V dané věci tak soud uzavírá, že podanou žalobu považuje za důvodnou, napadené rozhodnutí posoudil jako nezákonné a proto jej zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (ust. § 78 odst. 1, 4 s.ř.s.). V dalším řízení je žalovaný právním názorem soudu vázán (ust. § 78 odst. 5 s.ř.s.).    Pro úplnost soud uvádí, že žalovanou namítaná rozhodnutí správních soudů nikdy samotnou otázku možnosti prominutí správního poplatku nikdy přímo neposuzovala (nebylo to součástí žalobních či stížních bodů), případně se jedná o procesní rozhodnutí o zastavení řízení o kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. března 2009, čj. 4 As 1/2009-95).   Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že ve věci byl úspěšný žalobce, má právo na náhradu nákladů řízení, jímž je zaplacený soudní poplatek (900 Kč po přiznaném částečném osvobození soudem), a odměna za zastupování advokátem. Konkrétně soud přiznal náhradu za tři úkony právní služby po 3 100 Kč společně se třemi režijními paušály po 300 Kč – převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a účast na jednání dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif), přičemž právní zástupce byl zároveň plátcem DPH. Náklady řízení činí částku 11 100 Kč bez daně z přidané hodnoty, daň z přidané hodnoty pak částku 2 142 Kč z odměny advokáta, celkem tak částku uvedenou ve výroku.     P o u č e n í :   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.     Praha dne 28. dubna 2022         JUDr. Ladislav Hejtmánek, v.r. předseda senátu